3 Tdo 761/2025-691
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 9. 2025 o dovolání, které podal obviněný P. I. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 21. 3. 2025, č. j. 55 To 16/2025-621, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 1 T 97/2024,
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 21. 10. 2024, č. j. 1 T 97/2024-574, byl podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku zrušen výrok o vině pokračujícího trestného činu ve skutcích ad 15) až ad 18) a výrok o trestu z pravomocného rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. 7. 2024, č. j. 1 T 200/2023-239, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, včetně výroku o povinnosti obviněného nahradit způsobenou škodu. Znovu bylo rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, za což byl odsouzen ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody na 30 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody firmám Teta drogerie a lékárny ČR s.r.o. 19 267,10 Kč, Billa, spol. s r. o. 959 Kč, LPP Czech republic, s.r.o. 27 623 Kč, dm drogerie markt s.r.o. 7 205 Kč a BENU Česká republika s.r.o. 3 918 Kč. Poškození Teta drogerie a lékárny ČR s.r.o., LPP Czech republic, s.r.o. a dm drogerie markt s.r.o. byli se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Podle skutkových zjištění prvostupňového soudu se přečinu dopustil pokračujícím jednáním tvořeným osmnácti krádežemi v olomouckých obchodech spáchanými v období od 30. 10. 2023 do 20. 2. 2024, jimiž způsobil celkovou škodu 38 558,10 Kč, přestože byl za takový čin v posledních třech letech potrestán. Krádeže uvedené v bodech 1) až 3) a 5) prvostupňového rozsudku byly dílčí útoky původně odsouzené ve věci Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 1 T 200/2023, k níž byl ukládán společný trest.
3. Naproti tomu byl obviněný podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 15. 8. 2024, č. j. 3 ZT 38/2024-45, pro skutek uvedený v obžalobě pod body ad 2) a ad 6), neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchal obviněný.
4. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně směřované odvolání obviněného Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 21. 3. 2025, č. j. 55 To 16/2025-621, zamítl podle § 256 tr. ř.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním podaným prostřednictvím obhájce. Dovolání opřel o důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konkrétně namítal, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a že ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Soudy dospěly k závěru o jeho vině výlučně na základě vizuálního posouzení nekvalitních kamerových záznamů během hlavního líčení, přičemž žádný z těchto záznamů objektivně neumožňuje spolehlivou identifikaci pachatele. Ve věci absentují jakékoli další důkazy podporující identifikaci obviněného jako pachatele. Nebyli vyslechnuti žádní svědci, nebyla provedena rekognice podle § 104b tr. ř., ani nebyl vypracován znalecký posudek z odvětví biomechaniky, hodnotící biomechaniku pohybu pachatele na kamerových záznamech. Ve spise nebyla k dispozici ani fotografie dovolatele, kterou by soud mohl použít pro objektivní srovnání s osobou zachycenou na záznamech. Bylo porušeno právo obviněného na spravedlivý soudní proces a právo na obhajobu. S ohledem na nekvalitní kamerové záznamy jsou skutková zjištění soudů o totožnosti pachatele v extrémním rozporu s reálnými možnostmi identifikace. Soudy měly v dané důkazní situaci aplikovat zásadu in dubio pro reo, neboť existují důvodné pochybnosti o tom, zda skutek spáchal právě obviněný. Dovolatel rovněž namítal, že rozsudek soudu prvního stupně byl nedostatečně odůvodněn. Soud nevyložil, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel. Nedostatečně odůvodnil, proč považuje nekvalitní kamerové záznamy za spolehlivý důkaz identity, jak se vypořádal s námitkami obhajoby ohledně kvality záznamů, proč neprovedl další dokazování, které navrhovala obhajoba (rekognice, znalecký posudek) a jakými konkrétními znaky či rysy se řídil při identifikaci osoby na záznamech.
6. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 21. 3. 2025, č. j. 55 To 16/2025-621, jakož i rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 21. 10. 2024, č. j. 1 T 97/2024-574, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Alternativně, pokud by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ani po doplnění dokazování nebude možné prokázat vinu dovolatele nad veškerou rozumnou pochybnost, navrhl, aby zprostil dovolatele obžaloby v celém rozsahu.
7. K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Poukázala na to, že dovolatel správně označil dovolací důvody, přičemž jím uplatněná argumentace odpovídá pouze dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný svými námitkami obsahově nenaplnil.
8. Námitky zpochybňující skutková zjištění soudu obviněný založil na své vlastní od soudu odlišné interpretaci výsledků dokazování. Dovolatel namítl, že jeho vina nemohla být konstatována na základě pořízených důkazů, kdy jediným usvědčujícím důkazem byly kamerové záznamy. Zde je namístě připomenout, že soud nemá žádným předpisem stanoveno, jaké množství důkazů je nezbytně nutné předložit a jakého druhu by tyto důkazy měly být. Soudy obou stupňů hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem a nedopustily se žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Oba soudy řádně vyhodnotily u každého z posuzovaných útoků, jaké důkazy vedou ke konstatování viny obviněného. Obviněnému bylo umožněno vyjádřit se ke každému z kamerových záznamů podle § 214 tr. ř. To, že kamerové záznamy byly posuzovány objektivně, vyplývá rovněž ze zprošťující části rozsudku, kdy obviněný byl podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro dva útoky. Soud u kamerových záznamů pořízených u těchto dvou útoků konstatoval, že kamerové záznamy jsou natolik nekvalitní, že na jejich základě není možné identifikovat obviněného jako pachatele předmětných útoků. Soudy tedy podrobně a logicky zhodnotily provedené důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu a dospěly k přesvědčivému a řádně odůvodněnému závěru, že ve vymezených případech to byl právě obviněný, který kradl oděvní součásti, drogistické zboží a potraviny.
9. V posuzované trestní věci nelze rovněž zaznamenat kategorii opomenutých důkazů, za které obviněný označil jím navrhované a neprovedené důkazy. Soudy obou stupňů zvažovaly důvodnost obviněným navrhovaných důkazů a dospěly k závěru, že obviněným navrhované důkazy mají pouze okrajový nepodstatný význam z hlediska zjišťování skutkového stavu. O důkazních návrzích obviněného bylo soudy náležitě rozhodnuto, přičemž soudy patřičně vyložily, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly.
10. Jako námitku procesního charakteru, a tedy nepodřaditelnou pod obviněným uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., ale ani žádný jiný z dovolacích důvodů, je třeba vyhodnotit výhradu, jejímž prostřednictvím obviněný zdůrazňuje skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch v rozporu se zásadou in dubio pro reo. V postupu soudů obou stupňů není možno spatřovat namítané porušení této zásady, neboť odlišné hodnocení důkazů obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015).
11. Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
12. Na vyjádření státní zástupkyně obviněný reagoval replikou. Obviněný setrval na extrémním pochybení soudu prvního stupně, který rozhodl pouze na základě kamerového záznamu a vizuálního zhlédnutí dovolatele. Tímto postupem bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo nebýt stíhán jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. U útoků označených pod body 2) a 6) obžaloby nelze na kamerovém záznamu vidět žádnou osobu, která se měla krádeže dopustit. U ostatních kamerových záznamů lze vidět osobu pachatele, ale nelze přesvědčivě určit, zda se jedná o obviněného. Co se týče kamerových záznamů jako jediného důkazu, odkázal na aktuální nález Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2025, sp. zn. I. ÚS 743/25. Z hlediska procesněprávního musí být v rámci dokazování jednoznačně zjištěno a prokázáno, že se skutek, který je předmětem obžaloby, objektivně stal, a že odsouzená osoba je skutečně tou, která toto jednání spáchala (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 4266/16). Obviněný s odkazem na rozsudek ESLP ve věci Lavents proti Litvě ze dne 28. 11. 2002 č. 58442/00, § 125–126; rozsudek ESLP ve věci Melich a Beck proti České republice ze dne 24. 7. 2008, č. 35450/04, dovodil, že v předmětném řízení bylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces, neboť orgány činné v trestním řízení, obžaloba i soudy předem pojaly přesvědčení, že obviněný spáchal čin, který mu je kladen za vinu, a vůbec se nezabývaly hypotézou neviny obviněného.
13. S ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud podanému dovolání v plném rozsahu vyhověl.
III. Přípustnost dovolání
14. Dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobu oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.). Dovolání splňuje obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
15. V prvé řadě nutno zmínit, že dovolací výhrady jsou opakováním argumentace vznášené již v odvolacím řízení. Druhostupňový soud na ně patřičně reagoval, vypořádal se s nimi a obviněnému poskytl náležité vysvětlení, proč jim nedal za pravdu. Na jeho argumentaci lze proto v mnohém odkázat i z hlediska nyní uplatněných dovolacích důvodů. V tomto ohledu lze připomenout např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2025, sp. zn. 3 Tdo 464/2025, či rozhodnutí ze dne 11. 6. 2025, sp. zn. 3 Tdo 447/2025, podle nichž opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky vytýkané v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s nimiž se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jedná se v tomto rozsahu zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
16. Obviněný založil své dovolání na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na vyhodnocení toho, zda obviněným vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněným důvodům dovolání a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat opodstatněnost a zda jsou tudíž způsobilé vyústit v požadovanou kasaci napadeného rozhodnutí.
17. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným označených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, když · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] a · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.].
IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
18. Znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu, neboť v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku (dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip. Z toho plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22 (nověji např. usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24, odkazující na prvně uvedené), podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání.“ Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.
19. Obviněný naplnění tohoto dovolacího důvodu v jeho prvé alternativě shledává v tom, že soudy nesprávně dospěly k závěru o jeho vině výlučně na základě zhlédnutí nekvalitních kamerových záznamů, které ovšem neumožňují jeho spolehlivou identifikaci jako pachatele.
20. Soud prvního stupně v bodě 36. a zejména v bodech 37. a násl. odůvodnění svého rozsudku velmi pečlivě rozebral jednotlivé skutky, a to stran provedených důkazů svědčících o vině obviněného. Odvolací soud v bodech 15. – 16. odůvodnění svého usnesení navázal na jeho závěry uvedením, že kamerové záznamy jsou nepřímo potvrzovány i dalšími provedenými důkazy. Poukázal přitom na shody mezi kamerovými záznamy a výpověďmi zaměstnanců prodejen, na shodné oblečení obviněného u některých skutků a jeho proporce, blízkou časovou souvislost a také souvislost místní. Nelze proto přisvědčit tvrzení obviněného, že v projednávané věci absentují jakékoli další důkazy podporující jeho identifikaci jako pachatele.
21. Nadto je třeba doplnit, že obviněnému bylo v rámci hlavního líčení konaného dne 1. 10. 2024 (č. l. 548 a násl.) umožněno vyjádřit se ke každému z kamerových záznamů podle § 214 tr. ř. (viz č. l. 549 verte a 550 spisu), čehož nevyužil. Dovolatel nyní prezentuje toliko svou vlastní představu o tom, jak kamerové záznamy měly být hodnoceny, neuvádí však nic, co by jeho identifikaci z videonahrávek provedenou soudy jakkoli zpochybňovalo. Jinak řečeno, obviněný nechce být na nahrávkách poznán, proto tvrdí, že rozpoznatelný není, soudy však logicky vyložily, že díky zachycení jeho obličeje jej lze spolehlivě ztotožnit. O objektivním postupu soudu prvního stupně svědčí, že obviněného podle § 226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby pro dva dílčí útoky, kde kamerové záznamy byly natolik nekvalitní, že nebylo možné identifikovat obviněného jako jejich pachatele [viz body ad 2) a ad 6) obžaloby státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 15. 8. 2024, č. j. 3 ZT 38/2024-45].
22. Dovolatelova poznámka, že u odvolacího soudu nebyly kamerové záznamy vůbec provedeny, je poněkud mlhavá a není jasné, zda jde o pouhé jeho konstatování anebo se jedná o výčitku nesprávného postupu, ať již v dokazování či v procesu hodnocení důkazů. Mělo-li by jít o druhou alternativu, pak nutno zdůraznit, že odvolací přezkum hodnotících úvah nižšího soudu se sice vztahuje na všechny důkazy provedené před prvostupňovým soudem, to však neznamená, že druhostupňový soud by všechny tyto důkazy musel sám provést a teprve až pak mohl posuzovat návaznost skutkových zjištění na jejich obsah.
S tímto obsahem se odvolací soud pochopitelně seznámit musí, aby mohl vyhodnotit, zda nedošlo k jeho deformaci či zkreslení, děje se tak ovšem především studiem spisu, přípravou na odvolací jednání a poradou senátu, a nikoli opakováním každého důkazu. Závěr odvolacího soudu, jímž přisvědčil správnosti identifikace obviněného na kamerových záznamech, byl proto legitimně, legálně a správně zbudován na tom, že druhostupňový soud se seznámil s videonahrávkami a následně fyzickým zhlédnutím obviněného při veřejném zasedání mohl provést jeho ztotožnění.
Tento odvolací přezkum tak proběhl zcela autonomně a neodvozeně od komparace provedené prvostupňovým soudem, a aniž by druhostupňový soud musel provést videonahrávkami důkaz.
23. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí soudů nižších stupňů tedy Nejvyšší soud shledal, že soudy pečlivě dodržely pravidla dokazování a na podkladě provedených důkazů zachytily a zjistily souvislosti mezi jednotlivými důkazy a skutečností, které byly předmětem dokazování. Nejvyšší soud tuto část dovolání a v něm uvedené výhrady neshledal důvodnými, protože soudy učinily potřebné dokazování a postupovaly v souladu se zásadou objektivního posouzení věci. Splnily povinnost řádně posoudit všechna tvrzení, argumenty a důkazy předložené účastníky řízení (srov. rozsudek ESLP ze dne 19.
4. 1994, Van de Hurk proti Nizozemsku, č. 16034/90, bod 59.). Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že dostály své povinnosti zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí, a soud prvního stupně dostál povinnosti stanovené v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., protože zvažoval a hodnotil všechny nabízející se důkazy a z nich plynoucí skutečnosti, aniž by ostatní opomenul, a tudíž vynaložil dostatečné úsilí směřující k řádnému objasnění věci (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 15.
8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1076/08, či ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/02, aj.). Z obsahu rozsudku a způsobu, jakým soud prvního stupně dokazování prováděl a z jakých skutečností pro své závěry o vině obviněného vycházel, není patrná libovůle, neboť jeho vnitřní přesvědčení bylo v každém jednotlivém případě výsledkem logické úvahy a přezkoumatelného myšlenkového postupu, a tím pádem i jím učiněná skutková zjištění vyplývají z provedených důkazů (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 10.
7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, ze dne 2. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 180/03, ze dne 9. 2. 1998, sp. zn. IV. ÚS 418/97, aj.). Uvedené závěry se týkají i rozhodnutí odvolacího soudu, který se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a následně se vypořádal s podstatnými námitkami uvedenými v odvolání obviněného, což je pro zachování jeho práva na spravedlivý proces naprosto dostatečným postupem.
24. Konečně je třeba poznamenat, že odkaz obviněného na nález Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2025, sp. zn. I. ÚS 743/25, pokud jde o kamerové záznamy jako jediný důkaz, je zcela nepřípadný. V předmětném nálezu šlo o to, že soud prvního stupně měl za dostačující k prokázání úmyslného zavinění újmy na zdraví videozáznam, kde rozhodující pohyb obviněného a zacílení jeho úderu nebyly dostatečně patrné. Na základě toho Ústavní soud dovodil, že přetrvávají pochybnosti o tom, kam byl úder směřován, a zda útočník chtěl zasáhnout poškozenou či s tím byl srozuměn. Oproti tomu v nyní projednávané trestní věci dovolatele se jedná o situaci odlišnou, kdy údajné pochybnosti nepanují o záměrech osoby zachycené na kamerových záznamech, ale mají se vztahovat k identitě této osoby. U jejího ztotožnění soudy měly zřetelný náhled na její obličej a mohly tak bezprostředně porovnat tuto osobu s obviněným přítomným u hlavního líčení i u odvolacího veřejného zasedání. Současně vyšly z výpovědí zaměstnanců prodejen, kde obviněný páchal trestnou činnost, a zdůraznily shodné skutečnosti u jednotlivých skutků.
25. Soudy nižších stupňů respektovaly princip presumpce neviny, který vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno; existují-li jakékoliv pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch obviněného, ale naopak je nutno je vyložit v jeho prospěch. Z principu presumpce neviny plyne i pravidlo in dubio pro reo, podle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/2008). Taková situace nicméně v přezkoumávané věci nenastala, protože soudy na základě provedených důkazů důvodné pochybnosti o vině obviněného neměly. Pochybnosti přitom nelze uměle dotvářet produkcí vlastních více či méně teoretických alternativ skutkového děje, neboť mělo-li by tomu tak být, pak takřka vždy by bylo možno jakoukoli důkazní situaci transponovat do roviny eventuálních (nikoli však důvodných) pochybností založených třeba i na fantaskních teoriích narušujících časoprostorové kontinuum či fyzikální zákony.
26. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě, tj. že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, obviněný namítal, že nebyli vyslechnuti žádní svědci, nebyla provedena rekognice podle § 104b tr. ř., ani nebyl vypracován znalecký posudek z odvětví biomechaniky, hodnotící pohyb pachatele na kamerových záznamech. Ve spise nebyla k dispozici ani fotografie dovolatele, kterou by soud mohl použít pro objektivní srovnání s osobou zachycenou na záznamech.
27. Poptávka obviněného po výslechu svědků je veskrze obecná a nekonkrétní. Měl-li by Nejvyšší soud vykročit z mantinelů shora zmíněných rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3298/22 a sp. zn. III. ÚS 1866/24 a z argumentace obviněného z dřívějších etap procesu usuzovat, že má jít o výslech policistů, pak tento dovolatelův požadavek nelze pod tuto alternativu dovolacího důvodu podřazovat, neboť nejde o důkazy vztahující se k rozhodným skutkovým zjištěním vůbec, a tím méně může jít o důkazy podstatné. Skutková zjištění soudů jsou totiž založena na jejich vlastním hodnocení videozáznamů a jejich komparaci s osobou obviněného, kterého vnímaly při soudním jednání, nikoli na závěrech policistů. I kdyby tedy hypoteticky všichni navrhovaní policisté uvedli, že obviněného na záznamech nepoznávají, nijak by to nedevalvovalo autonomní hodnotící úvahu soudu o totožnosti osoby na záznamech.
28. Stejné dopadá na dovolatelem patrně poptávané výslechy zaměstnanců prodejen. Obviněný u hlavního líčení konaného dne 1. 10. 2024 souhlasil se čtením všech použitelných procesních úředních záznamů o podání vysvětlení, přičemž mu bylo umožněno podle § 214 tr. ř. vyjádřit se k nim (viz č. l. 550 verte a 551 spisu), čehož nevyužil. Informace dostupné od těchto osob se tak staly procesně použitelnými pro soudní řízení a požadavek na jejich slyšení tak představuje v zásadě jen návrh na opakování důkazu již provedeného. Z logiky věci tedy nemůže jít o opomenutý důkaz. Opak by mohl platit jen tehdy, pokud by předmětem opakovaného výslechu měly být otázky dosud svědkem nezodpovězené, žádný okruh takové materie však obviněný neoznačuje, pouze si plošně stýská na to, že výslechy nebyly provedeny. Pro úplnost stojí za zmínku, že smyslem opakování důkazu nemůže být to, aby svědek byl vyslýchán tolikrát, dokud od něho nezazní to, co procesní strana požadující opakovaný výslech chce slyšet.
29. Stran nyní požadované rekognice nutno zmínit, že ta nebyla ze strany obviněného navržena ani v hlavním líčení (viz č. l. 551 verte), ani následně u veřejného zasedání (viz č. l. 617 verte). Navíc i zde lze než tápat v tom, co vlastně obviněný poptávkou po rekognici zamýšlel. I ohledně ní se totiž omezil jen na bezobsažnou výtku k jejímu neprovedení, aniž by jakkoli osvětlil, kdo by měl být onou poznávající osobou a co by vlastně měla poznávat – zda osobu pachatele na základě vlastního vjemu při krádeži či útěku z obchodu anebo porovnávat obviněného s osobou na kamerových záznamech.
30. Výhrady obviněného k neprovedení důkazu biomechanickým posudkem s jistou měrou tolerance pod třetí alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. subsumovat lze, jsou však zjevně neopodstatněné. Je třeba zdůraznit, že z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí je patrné, že soudy důkazní návrhy týkající se ustanovení znalce za účelem zpracování znaleckého posudku z oboru biomechanika (ale též výslechu policistů) braly na vědomí a vysvětlily důvody, pro které jeho provedení v rámci dokazování neshledaly potřebným (viz bod 35. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 12. usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud se ztotožňuje s nižšími soudy v závěru o nepotřebnosti biomechanického posudku, neboť je-li určitá skutečnost spolehlivě osvědčena z určitého pramene (zde kamerové záznamy), pak je nadbytečné vršit k jejímu prokázání údaje z dalších informačních zdrojů.
31. Konečně k námitce obviněného, že ve spise nebyla k dispozici jeho fotografie, kterou by soud mohl použít pro objektivní srovnání s osobou zachycenou na záznamech, Nejvyšší soud poznamenává, že dovolatel byl osobně přítomen u hlavního líčení konaného dne 1. 10. 2024. Soud prvního stupně tak měl bezpochyby ideální možnost srovnat osobu obviněného s pachatelem zachyceným na kamerovém záznamu. A to daleko spolehlivěji z dynamického vjemu, jaký skýtají reálný pohyb a širokospektrální projevy obviněného v jednací síni, než ze statické fotografie, která řadu identifikačních markantů (např. mimické prvky) není schopna zachytit.
32. Nejvyšší soud vyhodnotil, že argumenty, o něž se soudy opíraly při vyhodnocení navržených důkazů jako nadbytečných, byly logické a v zásadě dopadaly na okolnosti, které již jinými ve věci provedenými důkazy byly dostatečně objasněny. Toto vysvětlení je postačující pro závěr, že se o tzv. opomenuté důkazy nejedná, protože za takové se považují důkazy, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 6. tr. ř., jakož i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další). O takovou situaci v posuzované věci nejde, neboť soudy, jak je z přezkoumávaných rozhodnutí patrné, učinily za daných okolností vše potřebné. Zejména vysvětlily své úvahy vedoucí k popsaným skutkovým závěrům, jakož i na ně navazujícím závěrům právním, a ve svých rozhodnutích také náležitě odůvodnily, proč byly navrhované důkazy zamítnuty. Jejich argumentace je logická a vyplývá z obsahu provedeného dokazování (§ 125 odst. 1 tr. ř.). Navíc lze zmínit, že soud zásadně není povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět, ale musí zvážit, které důkazy je potřeba provést a které nikoliv (k tomu srov. např. nálezy ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 87/99, ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 566/03, či ze dne 20. 2. 2004, sp. zn. IV. ÚS 219/03).
IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
33. Ačkoliv obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku formálně uvedl, že uplatňuje rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., žádnou relevantní argumentaci neuvedl. Jak Nejvyšší soud ve své judikatuře nejednou zdůraznil, za situace, kdy dovolatel své námitky dostatečně nekonkretizuje, není Nejvyšší soud povinen je za obviněného dohledávat či domýšlet (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 435/2013, podobně i rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07).
34. Nejvyšší soud pouze obecně doplňuje, že v mezích tohoto dovolacího důvodu se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů. Jestliže nebyla shledána ani vada zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s provedenými důkazy, ani podstatný důkazní deficit k rozhodným skutkovým zjištěním, pak správnost či nesprávnost hmotněprávního posouzení musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných soudy, a nikoliv ze skutkové alternativy, kterou dovolatel buduje na podkladě svých představ o tom, jak by provedené důkazy měly být hodnoceny, jako to činil obviněný.
IV./3. Další dovolací námitky
35. Pokud jde o výhrady obviněného spočívající ve zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, opírající se o tvrzení, že nedostatečně odůvodnil, proč považuje nekvalitní kamerové záznamy za spolehlivý důkaz identity, jak se vypořádal s námitkami obhajoby ohledně kvality záznamů, proč neprovedl další dokazování, které navrhovala obhajoba, a jakými konkrétními znaky či rysy se řídil při identifikaci osoby na záznamech, tak těmito námitkami ve skutečnosti toliko polemizuje s rozsahem a kvalitou odůvodnění napadeného rozhodnutí, k čemuž Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§ 265 odst. 4 tr. ř.).
36. Totéž platí i k námitkám nedostatečného popisu rysů tváře pachatele na záznamech na straně jedné a obviněného na straně druhé. Navíc sebepodrobnější popis zpravidla není schopen dosáhnout takové vypovídací schopnosti, jakou disponuje komplexní vizuální vjem. Komparace na něm založená je daleko spolehlivější než pouhé srovnání určitých charakteristických znaků (podchytitelných v popisu), které i ve svém komplexu – a tím méně při porovnání jen jednotlivých z nich – poskytuje méně plastický obrázek. Podchycení efektu komplexního vizuálního vjemu do odůvodnění veřejnoprávního rozhodnutí by znamenalo tvorbu nikoli písemného dokumentu, nýbrž souboru umožňujícího přehrání videonahrávky, z níž by pak konzument takového „rozhodnutí“ sám mohl přezkoumat srovnatelnost určitého jevu s jiným. Tím by ovšem takové „rozhodnutí“ fakticky suplovalo obsah spisu, což není jeho účelem. S přijatelnou nadsázkou řečeno, jde o obdobný konstrukt, jako kdyby bylo požadováno, aby přímou součástí odůvodnění rozhodnutí bylo zobrazení komparovaných papilárních linií daktyloskopického zkoumání, biologického materiálu u genetického srovnání, rentgenových snímků u soudně-lékařské expertízy apod.
37. Pod žádný dovolací důvod nelze podřadit ani námitky, jimiž dovolatel vyčítá odvolacímu soudu, že osoby podávající před policejním orgánem vysvětlení označil jako svědky. Obviněný z toho dovozuje, že druhostupňový soud se neseznámil s obsahem spisu. Krajským soudem užité označení uvedených osob jako svědků však není důsledkem údajné jeho neznalosti spisu, ale představuje pouhou formulační zkratku, která neznamená nic víc, nic míň než, že postup podle § 211 odst. 6 tr. ř. tzv. „zprocesnil“ údaje z úředních záznamů a postavil je na roveň plně procesně využitelných dat, jaká pocházejí např. ze svědeckých výpovědí. Jinak řečeno, informace pocházející z úředních záznamů lze hodnotit kvalitativně stejně jako údaje ze svědeckých výpovědí.
38. U poznámky o rasovém či etnickém profilování pachatele svědky (resp. osobami podávajícími vysvětlení) obviněný rovněž nezmiňuje, zda jde jen o konstatování anebo zda tím proti něčemu brojí. V obecné rovině lze tedy toliko konstatovat, že zmínka o určitém identifikačním markantu neznamená nic závadového, neboť jde jen o důsledek pozorování vlastními smysly, který je transformován ve slovní popis zrakového vjemu. Nejedná se tedy o dedukci, která z pozorování patrná není a kterou divák dovozuje z nějaké nepřijatelné paušalizace či stereotypizace.
39. Pro úplnost tak lze dodat, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je rovněž klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Soud prvního stupně, ale rovněž i odvolací soud, tento požadavek naplnil, když své rozhodnutí řádně odůvodnil, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku uvedenými v § 125 odst. 1 tr. ř. vždy náležitě uvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádal s obhajobou.
V. Způsob rozhodnutí
40. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ten vznesl dílem námitky, které se s dovolacími důvody míjejí, a dílem výhrady, které se s dovolacími důvody sice věcně nerozešly, jsou však zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265 tr. ř.).
V Brně dne 10. 9. 2025
JUDr. Petr Šabata předseda senátu
Vypracoval: Mgr. Ondřej Vítů