3 Tdo 820/2025

3 Tdo 820/2025-914

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 10. 2025 o dovolání, které podal obviněný M. M. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2025, sp. zn. 9 To 71/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 8 T 133/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného M. M. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 27. 11. 2024, sp. zn. 8 T 133/2024, byl M. M. (dále rovněž jako „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným: pod bodem 1) výroku o vině pokračujícím přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním spočívajícím v tom, že v období od 30. 5. 2022 do 7. 6. 2022 v obci XY č. p., okres XY, v průběhu hádek po dobu společného soužití s M. U. do doby jeho vykázání policejním orgánem ze společného obydlí na dané adrese poškozoval osobní věci M.

U., vybavení domácnosti a vnitřní prostory pronajatého domu, kdy údery a rozšlapáním znehodnotil 1 pracovní notebook Acer Travel Mate P2 Black v hodnotě 13.490 Kč, rozbil optickou myš Acer Wireless Optikal Mouse v hodnotě 240 Kč, hodem rozbil porcelánový popelník s otvory na odložení cigaret v hodnotě 50 Kč, rozlil lak na nehty S-HE bez hodnoty, kterým potřísnil pračku a pokapal 6 dlaždic v koupelně s hodnotou poškození 180 Kč, blíže nezjištěným způsobem poškodil ovládání a odřel krycí plech u přenosného reproduktoru Sony MHC-V11 Home Audio Systém, výrobního čísla 5301974, se škodou 2.900 Kč, prorazil příčku v místnosti, kdy vznikl otvor o velikosti 5 x 5 cm se škodou 390 Kč, ze zdi nad oknem vytrhl z jednoho úchytu upevnění garnýže se škodou 160 Kč a v kuchyni promáčkl ovládací panel vestavné trouby Ardo se škodou 1.800 Kč, přičemž tak způsobil poškozené M.

U. škodu poškozením osobních věcí v celkové výši 16.680 Kč a ke škodě poškozeného majitele pronajímané nemovitosti V. Č. způsobil celkem škodu poškozením na vybavení 2.530 Kč, pod bodem 2) výroku o vině přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 7. 6. 2022 v době od 13:11 do 22:30 hodin v obci XY č. p. XY, okres XY, v době nepřítomnosti poškozené M. U. do doby jeho vykázání policejním orgánem ze společného obydlí na dané adrese odcizil z krabičky v šatně domu finanční hotovost 48.000 Kč, z druhé krabičky v šatně odcizil šperky a hodinky jmenovitě 1 prsten ze žlutého zlata, hlava kytička cca 5 mm s bílým kamínkem, v hodnotě 2.000 Kč, 1 prsten z bílého zlata, hranatá hlava s pěti bílými kamínky v řadě, v hodnotě 2.500 Kč, 1 prsten z bílého zlata, hlava špička s jedním bílým kamínkem, v hodnotě 1.500 Kč, 1 pár náušnic, bílé zlato, oboustranné do ucha, jedna strana 3-4 bílé kamínky, druhá rýhovaná ploška, v hodnotě 2.000 Kč, 1 náramkové hodinky Calvin Klein, dámské, masivní, v hodnotě 3.000 Kč, 1 náramkové hodinky Guess, dámské, společenské, v hodnotě 1.450 Kč a dále odcizil 1 aku vrtačku v kufříku s příslušenstvím v hodnotě 1.540 Kč, 1 kladivo, 1 kleště na trubky, sadu 10 šroubováků, hmoždinky, hřebíky v hodnotě 420 Kč, 1 strunovou elektrickou sekačku v hodnotě 1.800 Kč, 1 prodlužovačku na cívce 15 m v hodnotě 360 Kč, kuchyňský hrnec s poklicí, průměr cca 30 cm, v hodnotě 1.050 Kč, pánev s poklicí v hodnotě 150 Kč, 2 polštáře, 1 s povlakem, v hodnotě 250 Kč, přičemž tak způsobil poškozené M.

U.

celkovou škodu odcizením věcí a finanční hotovosti 66.020 Kč, pod bodem 3) výroku o vině jednak pokračujícím přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jednak pokračujícím přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že v době soužití ve společné domácnosti s M. U. nejprve v pronajatém bytě v XY v ulici XY a od února 2022 v domě v obci XY č. p. XY si nejprve v blíže nezjištěné době od 21.

5. 2021 do 12. 11. 2021 bez souhlasu M. U. přivlastnil platební kartu M. U. č. XY vydanou k bankovnímu účtu č. XY, vedenému u spol. Raiffeisen Bank a.s., majitele A. P., k němuž měla M. U. dispoziční právo a byla jeho jedinou uživatelkou, platební kartu dále přesně nezjištěnou dobu trvale přechovával a provedl s ní bez vědomí M. U. minimálně následující transakce: - dne 12. 11. 2021 platba v obchodě XY v obci XY v částce 542 Kč, - dne 23. 11. 2021 platba na benzinové čerpací stanici XY v částce 1.395,90 Kč,

- dne 20. 12. 2021 platba v obchodě XY v obci XY v částce 365 Kč, - dne 21. 12. 2021 platba XY v částce 650 Kč, - dne 21. 12. 2021 platba v obchodě XY v obci XY v částce 608 Kč, - dne 6. 4. 2022 platba XY v částce 506,02 Kč, - dne 14. 4. 2022 platba XY v částce 479,70 Kč, - dne 18. 4. 2022 výběr hotovosti v bankomatu KB XY v částce 1.000 Kč, - dne 25. 4. 2022 výběr hotovosti v bankomatu ČSOB XY v částce 20.000 Kč,

- dne 28. 4. 2022 platba XY v částce 24,80 Kč, - dne 28. 4. 2022 výběr hotovosti v bankomatu ČSOB XY v částce 1.000 Kč, - dne 7. 5. 2022 platba v obchodě XY v obci XY v částce 1.257 Kč, - dne 7. 5. 2022 platba na benzinové čerpací stanici XY v částce 399,93 Kč,

- dne 9. 5. 2022 platba XY v částce 20,90 Kč, - dne 10. 5. 2022 platba XY v částce 80,20 Kč, - dne 11. 5. 2022 platba XY v částce 609 Kč, - dne 12. 5. 2022 platba XY v částce 335,70 Kč, - dne 13. 5. 2022 platba v květinářství XY v částce 996 Kč, - dne 13. 5. 2022 platba XY v částce 293,50 Kč, - dne 16. 5. 2022 výběr hotovosti v bankomatu ČS XY v částce 1.000 Kč, - dne 17. 5. 2022 platba XY v částce 298,90 Kč, - dne 18. 5. 2022 platba XY v částce 267,90 Kč, přičemž tak M. U. způsobil celkem škodu 32.129,53 Kč s tím, že platební kartu jí nikdy nevrátil a platební karta byla zablokována až dne 7.

2. 2023, a pod bodem 4) výroku o vině jednak pokračujícím přečinem poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jednak pokračujícím přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že minimálně v období od 12. 3. 2021 do 15. 5. 2023 v obci XY č. p. XY, okres XY, ale i na jiných místech, ačkoli bylo proti jeho osobě vedeno více exekučních řízení na celkovou vymáhanou částku minimálně 300.762 Kč bez nákladů a příslušenství, jichž si s ohledem na svoji životní situaci a nesplacené dluhy musel být vědom, kdy v rámci nich byl poučen o tzv. generálním inhibitoriu, že nesmí dle § 44a odst. 1 zákona č.

120/2001 Sb., exekuční řád, po doručení usnesení nebo vyrozumění o zahájení exekučního řízení nakládat se svým majetkem mimo běžné správy, přesto se záměrem vyhnout se účinkům probíhajících exekučních řízení a znemožnit vymožení příslušných exekučních titulů nechal své finanční prostředky získané především z výkonu různých prací posílat na bankovní účty třetích osob, aby vyloučil jejich postihnutí v exekučním řízení, soudním exekutorům splátky dobrovolně neplatil a získané finanční prostředky použil blíže nezjištěným způsobem pro svoji potřebu, aniž by exekučně vymáhané dluhy byly řádně uhrazeny, konkrétně si takto nechal zaslat:

- na bankovní účet č. XY vedený u České spořitelny, a. s., jehož majitelem je jeho matka M. M. finanční prostředky v celkové výši nejméně 824.294,12 Kč, a to zejména platby za výdělečnou činnost od firem Industriemontage, s. r. o. (SK), IČO 47796430, VN Group, s. r. o. (SK), IČO 50952242, BT Golf, s. r. o., IČO 27160696, Strojmetal Aluminium Forging, a. s., IČO 25037684, Plzeňský Golf Park, a. s., IČO 26336588, Marauder, s. r. o., IČO 29164923, platby za prodej kovového odpadu od Jana Lučky, IČO 46819401, a nemocenskou dávku vyplacenou ČSSZ ve výši 4.757 Kč,

- na bankovní účet č. XY vedený u Raiffeisenbank, a.s., jehož majitelem je A. P., kdy dispoziční právo k účtu měla a účet výhradně používala M. U., finanční prostředky ve výši 19.332,50 Kč od společnosti BT Golf, s.r.o., IČO 27160696, čímž způsobil svým věřitelům škodu minimálně ve výši přiznaných jistin jejich pohledávek, která s ohledem na celkovou výši dluhů i celkovou výši odkloněných finančních prostředků jistě převyšuje částku 50.000 Kč, a efektivně znemožnil svým věřitelům vymožení finančního plnění z jejich pohledávek přiznaných vykonatelnými exekučními tituly, konkrétně:

1) v rámci exekuce vedené soudním exekutorem Mgr. Marcelem Kubisem z Exekutorského úřadu Šumperk pod sp. zn. 139EX9368/13 na vymožení nároku věřitele Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617 z rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 23. 1. 2013, č. j. 5 EC 135/2011-50, na zaplacení dlužné částky 14.032 Kč s příslušenstvím, 2) v rámci exekuce vedené soudním exekutorem Mgr. Marcelem Kubisem z Exekutorského úřadu Šumperk pod sp. zn. 139EX3938/17 na vymožení nároku věřitele T-Mobile Czech Republic, a.

s., IČO 64949681, z rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu ze dne 15. 9. 2016, sp. zn. ČTÚ-111878/2013-637/IV.vyř.- Sil, na zaplacení dlužné částky 13.920 Kč s příslušenstvím, 3) v rámci exekuce vedené soudním exekutorem JUDr. Zdeňkem Zítkou z Exekutorského úřadu Plzeň-město pod sp. zn. 108EX6495/19 na vymožení nároku věřitele Česká republika – Okresní soud v Rokycanech z usnesení Okresního soudu v Rokycanech ze dne 31. 7. 2019, č. j. 1 T 22/2019-107, na zaplacení dlužné částky 9.000 Kč s příslušenstvím,

4) v rámci exekuce vedené soudním exekutorem Mgr. Pavlem Dolanským z Exekutorského úřadu Beroun pod sp. zn. 015EX838/19 na vymožení nároku věřitele I-Xon a. s., IČO 28218761, z vykonatelného zápisu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn.

15ExZ 141/2009, na zaplacení dlužné částky 45.131,18 Kč s příslušenstvím, 5) v rámci exekuce vedené soudním exekutorem JUDr. Jaroslavou Schafferovou z Exekutorského úřadu Brno- venkov pod sp. zn. 198EX1020/18 na vymožení nároku věřitele město Tišnov z rozhodnutí Městského úřadu Tišnov ze dne 5. 10. 2017, sp. zn. MUTI 24712/2017, ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. MUTI 7919/2017, ze dne 24. 11. 2014, sp. zn. MUTI 26458/2024, ze dne 18. 5. 2012, sp. zn. MUTI 12512/2012, ze dne 18. 5. 2012, sp. zn. MUTI 12511/2012, ze dne 18.

5. 2012, sp. zn. MUTI 12510/2012, ze dne 9. 12. 2013, sp. zn. MUTI 28893/2013, ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. ODŽÚ-RP-10/MUTI 31143/2017, ze dne 21. 9. 2017, sp. zn. ODŽÚ-RP-5/MUTI 20944/2017, ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. MUZI 22269/2018, ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. MUTI 22270/2018, na zaplacení dlužné částky celkem 13.220 Kč s příslušenstvím, 6) v rámci exekuce vedené soudním exekutorem JUDr. Janem Fendrychem z Exekutorského úřadu Praha 2 pod sp. zn. 132EX34648/09 na vymožení nároku věřitele Česká podnikatelská pojišťovna, a.

s., Vienna Insurance Group, IČO 63998530, z platebního rozkazu Okresního soudu Brno-venkov ze dne 11. 6. 2007, č. j. 4 C 242/2007-29, na zaplacení dlužné částky 6.050 Kč s příslušenstvím, 7) v rámci exekuce vedené soudním exekutorem JUDr. Petrem Kociánem z Exekutorského úřadu Brno- venkov pod sp. zn. 137EX25257/14 na vymožení nároku věřitele Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, IČO 41197518, z rozhodnutí Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky ze dne 18. 2. 2008, sp. zn. 4240800298, ze dne 18.

2. 2008, sp. zn. 2140800297, na zaplacení dlužné částky celkem 12.000 Kč s příslušenstvím, 8) v rámci exekuce vedené soudním exekutorem JUDr. Petrem Kociánem z Exekutorského úřadu Brno- venkov pod sp. zn 137EX14224/17 na vymožení nároku věřitele Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, IČO 41197518, z rozhodnutí Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky ze dne 6. 3. 2019, sp. zn. 4940020504, a ze dne 6. 3. 2017, sp. zn. 2840028731, na zaplacení dlužné částky celkem 14.570 Kč s příslušenstvím, 9) v rámci exekuce vedené soudním exekutorem JUDr.

Alan Havlice z Exekutorského úřadu Jeseník pod sp. zn. 197EX70550/13 na vymožení nároku věřitele Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, z rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 21. 8. 2013, č. j. 7 EC 413/2011-73, na zaplacení dlužné částky 6.700 Kč s příslušenstvím, 10) v rámci exekuce vedené soudním exekutorem Mgr. Vojtěchem Jarošem z Exekutorského úřadu Znojmo pod sp. zn. 133EX1532/12 na vymožení nároku věřitele nezletilého AAAAA (pseudonym) z rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 19.

4. 2011, č. j. Nc 190/2010-40, ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2011, č. j. 13 Co 300/2011-70, na zaplacení dlužné částky celkem 39.100 Kč s příslušenstvím,

11) v rámci exekuce vedené soudním exekutorem Mgr. Ing. Josef Cingroš z Exekutorského úřadu Brno- město pod sp. zn. 009EX4042/14 na vymožení nároku věřitele město Kuřim z rozhodnutí Městského úřadu Kuřim ze dne 11. 1. 2013, sp. zn.

S-MK/12691/12/OD/147, na zaplacení dlužné částky 13.000 Kč s příslušenstvím, 12) v rámci exekuce vedené soudním exekutorem JUDr. Lukášem Jíchou z Exekutorského úřadu Přerov pod sp. zn. 203 EX15840/125 na vymožení nároku věřitele město Březová nad Svitavou z rozhodnutí Městské policie Březová nad Svitavou ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. SB/2008,B1064467, na zaplacení dlužné částky 2.500 Kč s příslušenstvím,

13) v rámci exekuce vedené soudním exekutorem Mgr. Ing. Jiřím Proškem z Exekutorského úřadu Plzeň-město pod sp. zn. 134EX6024/12 na vymožení nároku věřitele České dráhy, a. s., IČO 70994226, z rozsudku Okresního soudu Plzeň- město ze dne 18. 5. 2006, č. j. 12 C 229/2005-53, na zaplacení dlužné částky 4 Kč s příslušenstvím,

14) v rámci exekuce vedené soudním exekutorem Mgr. Ing. Jiřím Proškem z Exekutorského úřadu Plzeň-město pod sp. zn. 134EX4119/21 na vymožení nároku věřitele města Rokycany z příkazu Městského úřadu Rokycany ze dne 13. 6. 2019, sp. zn. MeRo/5502/OD/19 Hru, ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. MeRo/6405/OD/19 Hru, na zaplacení dlužné částky celkem 50.000 Kč s příslušenstvím, 15) v rámci exekuce vedené soudním exekutorem JUDr. Petrem Kociánem z Exekutorského úřadu Brno-venkov pod sp. zn. 137EX2120/22 na vymožení nároku věřitele Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, IČO 41197518, z rozhodnutí Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky ze dne 14.

12. 2021, sp. zn. 4940050299, ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. 2840068232, na zaplacení dlužné částky 47.280 Kč s příslušenstvím, 16) v rámci exekuce vedené soudním exekutorem JUDr. Jiřím Tomkem z Exekutorského úřadu Třebíč pod sp. zn. 093EX1023/09 na vymožení nároku věřitele DARB s. r. o., IČO 25573551, z rozhodčího nálezu rozhodce John Smith, M. B. A. J. D, ze dne 12. 9. 2005, sp. zn. 123/2005, na zaplacení dlužné částky 5.500 Kč s příslušenstvím,

17) v rámci exekuce vedené soudním exekutorem JUDr. Ivo Erbertem z Exekutorského úřadu Praha- východ pod sp. zn. 149EX3585/18 na vymožení nároku věřitele Česká republika – Okresní soud Plzeň-jih z rozhodnutí Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 7. 3. 2018, sp. zn. 16 T 50/2017, na zaplacení dlužné částky 2.000 Kč s příslušenstvím.

2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 337 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 20 (dvaceti) měsíců.

3. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo přiměřené omezení, aby se ve zkušební době zdržel neoprávněných zásahů do práv a chráněných zájmů poškozených věřitelů, především aby se zdržel užívání bankovních účtů vedených na jméno třetích osob nebo jiného protiprávního skrývání finančních prostředků a majetku.

4. Podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen peněžitý trest ve výměře 50.000 Kč, tvořený 25 denními sazbami po 2.000 Kč.

5. Proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 27. 11. 2024, sp. zn. 8 T 133/2024, podal obviněný odvolání směřující do výroků o vině pod body 1), 2) a 3) z rozsudku soudu prvního stupně, a do výroku o trestu.

6. O odvolání rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 4. 2025, sp. zn. 9 To 71/2025, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině pokračujícím přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pokračujícím přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pokračujícím přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, pokračujícím přečinem poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pokračujícím přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, znovu rozhodl tak, že obviněno odsoudil podle § 337 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku, § 84 tr. zákoníku, § 85 odst. 1 tr. zákoník podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 20 (dvaceti) měsíců za současného vyslovení dohledu nad obviněným.

II.

7. Proti výše citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 902-904 spisu), jímž napadá výroky o vině pod body 1), 2) a 3) z rozsudku soudu prvního stupně a celý výrok o trestu. Obviněný uplatňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., s tím, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a dále, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Má za to, že soud prvního stupně vycházel z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, rovněž nesprávně hodnotil provedené důkazy, nepřihlížel vůbec k jeho tvrzením, a k tvrzením uváděným svědky přihlédl pouze pokud byla ku prospěchu poškozené, zatímco k jeho osobě přistupoval předpojatě.

8. Obviněný namítl, že soudy při svých závěrech vycházely především z výpovědi poškozené M. U., která měla být poškozena jednáními popsanými pod body 1) až 3) výroku o vině. Obviněný její výpověď označuje za zcela účelovou. Její tvrzení byla podle něho soudy nekriticky převzata, ačkoli poškozená byla svědeckými výpověďmi paní V., paní P. a paní K. označena za nevěrohodnou osobu. Má za to, že výpověď poškozené měla být brána s „rezervou“, namísto toho ji však soud prvního stupně označil za stěžejní důkaz podporovaný dalšími nepřímými důkazy.

9. Stran skutku pod bodem 1) výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně obviněný uvedl, že svou vinu kategoricky popírá. Jeho vina nebyla prokázána. Má rovněž za to, že nedošlo ani k naplnění skutkové podstaty přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, neboť ta předpokládá, že se jedná o věci cizí. On a poškozená však měli vztah druh a družka a vedli společnou domácnost, o kterou se navzdory ne úplně zdravé finanční situaci oba starali. V daném případě je pak nutné považovat vybavení společné domácnosti i přes absenci manželského majetkového práva za věci společné. Minimálně ohledně vlastnictví předmětných věcí nebylo vedeno žádné dokazování a soud prvního stupně vycházel toliko z tvrzení poškozené, že se jednalo o věci náležící výlučně jí, aniž by tato tvrzení podrobil jakémukoli ověření. Podle § 228 tr. zákoníku cizí věcí není ve vztahu ke kterémukoli z manželů věc, která je v jejich společném jmění. Totéž platí v dalších případech, kdy jde o věc v jiném společenství jmění, ohledně níž platí, že každá osoba ve společenství má vlastnické právo k celé takové věci ve smyslu ustanovení § 1236 občanského zákoníku. Pakliže by tedy vůbec bylo prokázáno, že měl tyto věci ničit, což podle jeho názoru nebylo, pak by bylo namístě uplatnění odpovědnosti podle jiného než trestního zákona. Poukázal na dvě audionahrávky pořízené poškozenou, které měly podle soudu posilovat její věrohodnost a zachycovat konflikt mezi nimi. Podle soudu prvního stupně se z nich podávalo, že poškozenou fyzicky napadal, vulgárně jí nadával a ničil přitom zařízení bytu, a rovněž zachycovaly, že byl dovolatel pod vlivem drog či alkoholu. Obviněný je však toho názoru, že soud prvního stupně nahrávky hodnotil pouze ze svého subjektivního názoru, kdy tento nebyl podložen kvalifikovanými důkazy.

10. Pokud jde o skutek 2) z rozsudku soudu prvního stupně, obviněný uvádí, že zde absentují jakékoli důkazy o tom, že by poškozená odcizené finanční prostředky a šperky vůbec vlastnila, natož že jí byly odcizeny. I zde soudy nekriticky přejaly tvrzení poškozené.

11. Podobná je podle obviněného i situace stran skutku pod bodem 3) z rozsudku soudu prvního stupně. Soudy nekriticky vycházely z tvrzení poškozené, které však bylo zcela účelové a mělo za cíl jej poškodit. Užívání platební karty poškozené dovolatelem byla mezi ním a poškozenou zavedená praxe, proti níž nikdy dříve poškozená ničeho nenamítala. O tom, že platební kartu obviněný užíval, musela mít poškozená povědomí, neboť se jednalo o platební kartu nahranou do mobilního telefonu, přičemž po každé provedené transakci přijde na mobilní telefon upozornění. Pokud pak poškozená demonstrovala zneužití platební karty v případě, kdy měl zakoupit květiny pro její osobu, je podle obviněného zjevné, že měla povědomí o tom, že s její platební kartou nakládal ještě v době, kdy jejich soužití nebylo problémové, a vrácení platební karty nežádala. Obviněný poukazuje rovněž na to, že na účet spojený s předmětnou platební kartou mu přišla výplata. Byla-li mezi nimi domluva o tom, že na tento bankovní účet mohou přicházet jemu určené finanční prostředky, pak je třeba situaci vnímat tak, že mu byl minimálně konkludentně udělen souhlas s nakládáním s tímto bankovním účtem.

12. V návaznosti na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud postupem podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2025, č. j. 9 To 71/2025-891, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze nové projednání a rozhodnutí věci se závazným právním názorem, popřípadě aby zrušil rovněž i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí věci.

13. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeného Nejvyššímu soudu dne 23. 7. 2025, sp. zn. 1 NZO 566/2025.

14. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že dovolání je doslovným opakováním obhajoby obviněného uplatněné v předchozích fázích trestního řízení, s níž se oba soudy beze zbytku – a podle názoru státního zástupce také správně – vypořádaly. Podané dovolání je vystavěno primárně na výhradách proti způsobu, jakým soudy provedené důkazy hodnotily, potažmo proti závěrům, k nimž na podkladě takového (a z pohledu dovolatele vadného) hodnocení důkazů dospěly. Obviněný zpochybňuje hodnověrnost poškozené a realizuje vlastní výklad důkazů a formuje vlastní skutkové závěry. Takové výhrady však pod žádný dovolací důvod nespadají. S velkou mírou tolerance lze však podle státního zástupce pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit námitku, že skutkové závěry jsou v rozporu s důkazy v podobě vlastní popěrné obhajoby a některými dílčími pasážemi vyjádření svědkyň V., P. a K. Je však třeba ji vyhodnotit jako zjevně neopodstatněnou. Klíčová skutková zjištění Okresního soudu v Berouně, jejichž správnost aproboval rovněž Krajský soud v Praze, totiž nepochybně lze po jejich vyhodnocení souladném s principy elementární logiky dovodit z řádně provedených a procesně použitelných důkazů. Není sporu o tom, že podstatným usvědčujícím důkazem se stala především výpověď poškozené M. U. diametrálně odlišná od toho, jak se k věci vyjádřil dovolatel. Okresní soud v Berouně, stejně jako Krajský soud v Praze, se nicméně podanými výpověďmi ve vazbě na další provedené důkazy podrobně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí přiléhavě rozvedly důvody, pro které vzaly za základ skutkového děje právě popis událostí prezentovaný poškozenou a nikoli lživá a účelová vyjádření dovolatele. Nepřehlédly přitom, že výpověď M. U. nezůstala důkazem osamoceným, neboť její hodnověrnost byla podpořena také vyjádřeními svědků J. a J. H., Č., P. a K., a zejména audionahrávkami pořízenými poškozenou. Státní zástupce pak v podrobnostech odkázal na odst. 17. až 23. odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Berouně, potažmo odst. 11. až 22. odůvodnění usnesení Krajského soudu v Praze, s nimiž se ztotožňuje a nemá nic, co by nad soudy uváděný rámec doplnil.

15. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce uvedl, že z obsahu dovolání je evidentní, že obviněný ve skutečnosti správnost právního posouzení skutku či jiného hmotněprávního posouzení nerozporuje. Netvrdí totiž, že by soudem přisouzená právní kvalifikace neodpovídala právě těm skutkovým zjištěním, která jsou precizována ve skutkové větě rozsudku Okresního soudu v Berouně. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tedy zjevně označil pouze formálně, resp. jeho námitky se s uvedeným dovolacím důvodem zcela rozcházejí.

16. Po zvážení všech aspektů posuzované věci státní zástupce dospěl k závěru, že námitky obviněného dílem pod jím vytýkané dovolací důvody podřadit nelze a dílem jsou zjevně neopodstatněné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodnuto ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ postupu podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

III.

17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

18. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2025, sp. zn. 9 To 71/2025, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání obviněného zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu, o kterém poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

19. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

20. Je namístě upozornit, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání, jak činí dovolatel v projednávané věci. Obviněný totiž vznáší námitky totožné s námitkami, s nimiž se již na podkladě řádného opravného prostředku vypořádal soud odvolací.

21. Rovněž je třeba uvést, že obviněný své dovolání zaměřil do skutků pod body 1) až 3) výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně. Stran skutku popsaného pod bodem 4) výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně lze uvést, že stran tohoto skutku obviněný podle § 206c tr. ř. prohlásil svou vinu, soud prohlášení viny přijal, přičemž současně rozhodl, že v rozsahu prohlášení viny nebude prováděno dokazování.

22. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

23. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

24. Z obsahu podaného dovolání nelze dovodit, že by obviněný předmětný dovolací důvod uplatňoval v jeho variantě druhé a třetí, tedy, že by měl za to, že by byla skutková zjištění založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo že by ve vztahu k nim nebyly provedeny jím navrhované podstatné důkazy. Ve vztahu ke skutkům pod body 1) až 3) výroku o vině obviněný napadá zejména výpověď poškozené M. U., kterou označuje za nevěrohodnou a vedenou snahou jej očernit, a to i s poukazem na další ve věci provedené svědecké výpovědi (svědkyně P., V. a K.). Stran skutku pod bodem 1) má za to, že z výpovědi poškozené a audionahrávek se nepodává, že věci, které měl poškodit, byly v jejím vlastnictví. Stran skutku pod bodem 2) rozporuje, že by bylo prokázáno, že poškozená vlastnila předmětné finanční prostředky, šperky a další cennosti, a že tyto byly odcizeny, kdy se soud opírá pouze o tuto její výpověď. Stran skutku pod bodem 3) pak obviněný poukazuje na to, že pro závěr, že užíval platební kartu bez vědomí poškozené, neexistují žádné důkazy, kdy výpověď poškozené je zcela účelová. Obviněný tedy napadá způsob, jakým byla soudy vyhodnocena výpověď poškozené, svědecké výpovědi a audionahrávky, s tím, že skutková zjištění, ke kterým soudy dospěly na jejich podkladě, obsahu těchto důkazů neodpovídají.

25. Nejvyšší soud připomíná, že předmětný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. zjevného (extrémního) rozporu. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy tedy nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost.

Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozené, se soudy přikloní k verzi uvedené poškozenou, resp. obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem, jak obviněný v rámci dovolání naznačuje.

26. Soud prvního stupně věnoval zjištění skutkového stavu náležitou pozornost. Stěžejním důkazem zde byla samozřejmě výpověď poškozené, a to i s ohledem na skutečnost, že k trestné činnosti došlo v rámci partnerského soužití obviněného a poškozené, často za zavřenými dveřmi. Ačkoli obviněný obsáhle napadá věrohodnost poškozené, kdy odkazuje i na svědecké výpovědi svědkyň P., V. a K., které podle něho měly poškozenou označit za nevěrohodnou osobu, soudy po pečlivém zvážené vyhodnotily výpověď poškozené jako věrohodnou.

Ve vztahu ke skutkům pod body 1) a 2) výroku o vině poškozená přesvědčivě popsala soužití s obviněným, časté hádky a fyzické násilí, ke kterému z jeho strany došlo a na jehož podkladě byl vykázán dne 7. 6. 2022 ze společného obydlí. Byla schopna velmi detailně popsat šperky a cennosti, které jí byly odcizeny, i to kde je měla uložené, což bylo řádně zachyceno v dokumentaci a na fotografiích pořízených policií. Existenci zlatých šperků a značkových hodinek obviněný v rámci své výpovědi u hlavního líčení, na rozdíl od svých tvrzení v dovolání, sám připustil.

Skutečnost, že poškozená měla mít doma finanční hotovost, se logicky podává už ze samotného faktu, že podle vyjádření pronajímatele bytu svědka Č. poškozená platila nájem v hotovosti. O skutečnosti, že obviněný rozbíjel věci v bytě a že jí byly odcizeny cennosti a peníze, se poškozená svěřila svědkyni P., svědkyni K. dokonce pouštěla nahrávky, které při incidentu s obviněným pořídila. Dvě poškozenou pořízené audionahrávky byly provedeny k důkazu, přičemž soud prvního stupně se k těmto vyjádřil v bodě 18.

odůvodnění rozsudku, kdy poukázal na to, že tyto zjevně zachycují vyhrocený konflikt mezi poškozenou a obviněným, který poškozenou fyzicky napadal, „těžko uvěřitelným způsobem jí vulgárně nadával“ a přitom ničil věci, resp. zařízení bytu. Poškození zařízení bytu bylo zdokumentováno nejen samotnou poškozenou, ale následně i policií, která pořídila příslušnou fotodokumentaci. Výpověď poškozené tak nestojí osamoceně, ale je podporována dalšími ve věci provedenými důkazy a objektivními skutečnostmi.

27. Pokud jde o jednání pod bodem 3) výroku o vině, kdy je obviněnému kladeno za vinu, že si bez vědomí poškozené přisvojil její platební kartu, i zde soud prvního stupně vycházel z výpovědi poškozené, která byla podepřena dalšími ve věci provedenými důkazy. Z provedeného dokazování se podává, že svědkyně P. dala poškozené k dispozici svůj bankovní účet spolu s jednou platební kartou, kdy podle výpovědi této svědkyně ji následně poškozená informovala o tom, že tato byla zneužita obviněným, mimo jiného k nákupu květin pro ni. Z výpisů z předmětného bankovního účtu byly následně zjištěny provedené platby, kdy je nutno zdůraznit, že poškozená označila pouze ty z provedených transakcí, u nichž si byla zcela jistá, že je provedl obviněný. Nijak nepopřela, že by v několika případech platební kartu obviněnému zapůjčila, nicméně takové transakce na výpisech neoznačila. I pokud byly obviněným zakoupeny květiny pro poškozenou, což je jistě milé gesto, neznamená to, že je možno přehlédnout skutečnost, že k tomu užil její vlastní finanční prostředky bez jejího souhlasu a vědomí.

28. Odvolací soud se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho postupem při dokazování zcela ztotožnil. Konstatoval, že soud prvního stupně opřel své rozhodnutí o spolehlivé důkazy, které mu umožnily náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Lze odkázat zejména na body 12. a 13. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, kde odvolací soud konstatoval, že soudem prvního stupně popsané a zhodnocené důkazy tvoří ucelený řetězec, směřující k jednoznačnému závěru o vině obviněného, přičemž soud prvního stupně se v rámci svého postupu neuchýlil k žádným deformacím, dezinterpretacím či opomenutí důkazů svědčících jak v neprospěch, tak i ve prospěch obviněného. S tímto závěrem se Nejvyšší soud ztotožňuje.

29. Lze uzavřít, že přestože obviněný považuje skutková zjištění za nesprávná, nepravdivá a neúplná, skutková zjištění obsahově navazují na provedené důkazy a jsou z nich logickým způsobem vyvozována. V dané věci hodnocení učiněné soudem prvního stupně a aprobované soudem odvolacím splňuje zákonné požadavky na dokazování ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tyto závěry jsou pak zcela vyhovující a neumožňují shledat mezi nimi a provedeným dokazováním zjevný rozpor.

30. Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

31. V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též

jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Jinými slovy, není-li shledáno naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. právě v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

32. Obviněný v rámci dovolání výslovně nenamítá, že by skutková zjištění, jak jsou zachycena ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, neodpovídala přisouzené právní kvalifikaci. Nicméně s jistou dávkou benevolence je možno pod předmětný dovolací důvod podřadit námitku obviněného, že stran skutkové podstaty pokračujícího přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku nebyl naplněn znak „cizí věci“ [skutek pod bodem 1) výroku o vině].

33. Objektem trestného činu poškození cizí věci je zájem na ochraně vlastnického práva, případně i pouhé držby (viz § 987 a násl. Občanského zákoníku), který je spojen s ochranou konkrétní věci (předmětu útoku), jež je alespoň zčásti ve vlastnictví jiné osoby než pachatele. Předmětem útoku je cizí věc, u které je chráněna její hmotná existence (proti zničení), její kvalita (proti poškození), schopnost sloužit určitému účelu (tj. upotřebitelnost), anebo neporušenost jejího povrchu či vzhledu, respektive její estetická, popřípadě kulturní či historická hodnota.

34. V projednávané věci se jednalo o zařízení bytu, které sice užíval obviněný společně s poškozenou, jednalo se však o její osobní vlastnictví, případně o vlastnictví svědka Č. coby pronajímatele bytu. Námitka obviněného, že by se snad mohlo jednat o podobný koncept jako u společného jmění manželů, případně že společným soužitím nabyl k těmto věcem vlastnického práva, je zcela lichá.

35. Pokud jde o skutek pod bodem 2) výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, konkrétně skutkovou podstatu přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 r. zákoníku, pak žádná z obviněným vznesených námitek dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř neodpovídá. Obviněný rozporoval na podkladě vlastního hodnocení důkazů závěr, že odcizené šperky, hotovost a jiné cennosti nebyly ve vlastnictví poškozené, resp. že nebylo prokázáno, že poškozená tyto vlastnila. Je možno odkázat na bod 26. výše tohoto usnesení, kde Nejvyšší soud zhodnotil důkazní situaci a z ní se podávající skutková zjištění.

36. Stran právního posouzení skutku pod bodem 3) výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně je možno uvést, že obviněný sice v obecné rovině namítá, že platební kartu užíval se souhlasem poškozené, resp. že to byla zavedená praxe během jejich společného soužití, vychází však z vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verze skutkového stavu věci. K uvedené námitce se přitom již vyjádřil odvolací soud v bodě 15. odůvodnění svého rozsudku, kdy poukázal na to, že podle ustálených skutkových zjištění obviněný neměl souhlas k transakcím, které poškozená v rámci bankovních výpisů označila. I pokud v jiných situacích udělila souhlas s tím, aby byla platební karta obviněným užita, v jí označených případech její souhlas s užitím platební karty nebyl dán.

37. Nejvyšší soud připomíná, že předpokladem existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný v tomto směru namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů či vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, jak například rozvedeno výše v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

38. Závěrem je možno uvést, že obviněný v rámci dovolání na několika místech akcentuje skutečnost, že soudy nedostály své povinnosti v pochybnostech vyhodnotit důkazy v jeho prospěch („k tvrzením uváděnými svědky přihlédl soud prvého stupně pouze částečně, v ohledu, v jakém byla ku prospěchu poškozené, přičemž k osobě obžalovaného přistupoval soud prvého stupně předpojatě“), čímž naznačuje, že byla ze strany soudů porušena zásada in dubio pro reo. K tomuto lze uvést, že v postupu soudů obou stupňů není možno spatřovat porušení zásady in dubio pro reo, neboť odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Nelze opomenout ani to, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolené (avšak ani žádné jiné) dovolací důvody.

IV.

39. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§ 265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného M. M. odmítl.

40. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 8. 10. 2025

JUDr. Petr Šabata předseda senátu