3 Tdo 847/2024-513
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 10. 2024 o dovolání, které podal obviněný J. L., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Nové Sedlo, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 4. 2024, č. j. 5 To 56/2024-467, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 53 T 24/2022, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. L. odmítá.
1. Okresní soud v Chomutově rozsudkem ze dne 12. 7. 2023, č. j. 53 T 24/2022-411, shledal obviněného J. L. vinným ze zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Tohoto zločinu se obviněný dopustil tak, že: v době od 22:47 hodin do 23:30 hodin dne 24. 3. 2022 v XY, na chodníku u restaurace XY, po předchozím zájmu takto získat proti vůli poškozeného jeho mobilní telefon, udeřil pěstí do břicha poškozeného L. J., využil situace, že poškozený se po úderu sehnul a zvracel, načež mu vytáhl z kapsy bundy mobilní telefon zn. Nokia, černé barvy, IMEI: XY, s předplacenou SIM kartou a telefonním číslem XY, v celkové hodnotě 3 200 Kč a utekl s ním.
2. Za to byl obviněný podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 3 let se zařazením do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku nalézací soud zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 5. 10. 2022, č. j. 25 T 73/2022-80, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost, aby na náhradě majetkové škody zaplatil poškozenému L. J. částku ve výši 200 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku nalézacího soudu podal obviněný odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 9. 4. 2024, č. j. 5 To 56/2024-467, rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Obviněný směřuje své dovolání proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně, respektive usnesení odvolacího soudu, a to s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.
6. Podstatou dovolání obviněného je rozporování věrohodnosti poškozeného. Podle obviněného je verze poškozeného v rozporu s výpovědí svědka F., který na přímý dotaz obhájkyně obviněného odpověděl, že obviněný poškozeného neudeřil ani nenapadl. Dále poukazuje obviněný na to, že nalézací soud ignoroval různorodost tvrzení svědků, či na to, že poškozený byl při „vytěžování“ viditelně pod vlivem alkoholu, události popisoval zmateně, měnil skutkové verze. Namítá, že z protokolů o ohledání místa činu nevyplývá existence zvratků v blízkosti restaurace XY. Tvrzení poškozeného o tom, že zvracel po ráně do břicha, tak podle obviněného zůstává zcela osamoceno. Z provedeného dokazování (vyjma osamoceného tvrzení poškozeného) nevyplývá, že by se obviněný zmocnil mobilního telefonu proti vůli poškozeného. Verze obviněného odpovídá sledu událostí, jak je popsal svědek F.
7. Oba soudy nižších soudů podle obviněného postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo, čímž porušily právo obviněného na spravedlivý proces.
8. Obviněný od začátku trestního řízení napadal věrohodnost výpovědi poškozeného z důvodu, že v době činu byl pod značným vlivem alkoholu a současně psychofarmak (Quentiapin 200 mg). Poukazuje na výpovědi zasahujících policistů, podle nichž byl poškozený při „vytěžování“ zmatený, mluvil nesrozumitelně, rozhodné skutečnosti měnil, nedokázal udržet myšlenku. Sám znalec z oboru psychologie ve svém posudku uvedl, že vliv alkoholu v kombinaci s psychofarmaky na vnímání a následnou reprodukci prožitého je v kompetenci znalce z oboru psychiatrie. Vyjádření znalce z oboru psychologie tak obsahuje pouhé domněnky tohoto znalce bez adekvátní odbornosti. Nalézací soud měl podle obviněného připustit důkazní návrh obviněného na zpracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Obviněný uvádí, že si je vědom toho, že posouzení věrohodnosti svědka (poškozeného) je otázkou právní. Podle obviněného je však třeba zkoumat, zda jeho výpovědi nebyly ovlivněny právě užitím určitého množství alkoholu v kombinaci s psychofarmaky, na což podle jeho názoru může odpovědět právě jen zmíněný psychiatrický posudek. Pokud by nebylo najisto postaveno naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže, pak by bylo nutné uvažovat nad postoupením věci jinému orgánu ve smyslu § 222 odst. 2 tr. ř.
9. Odvolací soud pak podle náhledu obviněného nekriticky přijal závěry nalézacího soudu. Akcentoval výpovědi zasahujících policistů, ačkoliv z jejich výpovědí věrohodnost výpovědi poškozeného nevyplývá.
10. Obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu i rozsudek nalézacího soudu a aby věc přikázal nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
11. Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Ten nejprve shrnul dosavadní průběh řízení a dovolací argumentaci obviněného a poté se vyjádřil k jednotlivým dovolacím námitkám.
12. Podle státního zástupce je argumentace obviněného formálně podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě ve spojení s § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný neuplatnil žádné vady ryze hmotněprávního charakteru, které by spadaly pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Hmotněprávní argumentaci totiž staví na alternativním náhledu na skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů.
13. Nalézací soud se podle státního zástupce pečlivě zabýval věrohodností poškozeného, včetně důvodu, proč by měl svěřovat telefon obviněnému, jakož i chování poškozeného i obviněného po spáchání činu. Výpovědi svědků – policistů se poněkud rozcházely v otázce přesného užití násilí, nelze však přehlédnout jednotnou linii těchto výpovědí. Z jejich výpovědí totiž vyplývá, že proti obviněnému bylo násilí užito, a to ke zmocnění se jeho mobilního telefonu, a tedy byla naplněna objektivní stránka trestného činu loupeže. Zmíněné dílčí rozpory mezi výpověďmi policistů nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože ten je dán pouze v případech zjevného rozporu skutkových zjištění, jež jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů. Klíčový znak trestného činu loupeže spočívající v užití násilí přitom z výpovědí svědků vyplývá zřetelně.
14. Námitky týkající se opomenutého důkazu sice podle státního zástupce formálně spadají pod třetí variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nelze jim však přiznat opodstatnění. Není povinností soudu vyhovět každému důkaznímu návrhu. Nejedná se o opomenuté důkazy, jsou-li dodrženy všechny podmínky procesního postupu a soudy dostatečně odůvodní, proč důkazy neprovedly.
15. V projednávané věci lze podle státního zástupce vycházet z psychologického znaleckého posudku. Z toho vyplynulo, že poškozený netrpí žádnou psychickou poruchou, které by zásadně ovlivňovala jeho vnímání. Nebyly shledány histrónské nebo disociální rysy. Podle státního zástupce jsou udržitelné úvahy znalce, že poškozený vzhledem k pravidelné konzumaci alkoholu vykazuje zvýšenou toleranci. S ohledem na zjištěnou hladinu alkoholu nelze mít za to, že by nemohl adekvátně vnímat realitu. Potvrzeny nebyly ani konfabulace. Pokud jde o kombinaci psychofarmak a alkoholu, pak pokud by poškozený přesáhl hladinu, na niž je zvyklý, byl by unavený, spavý, nebo by usnul. Pokud se tak nestalo, pak se musel poškozený pohybovat v takové dávce, na niž je zvyklý. Citované závěry považuje státní zástupce za logické, koherentní a postačující.
16. Státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Souhlasí s rozhodnutím v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného než navrženého rozhodnutí. III. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
18. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř.
19. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
20. Obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve spojení s dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
21. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
22. Konečně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je pak dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
23. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
24. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
25. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného. IV. Důvodnost dovolání
26. Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že přestože obviněný napadá všechny výroky rozsudku soudu prvního stupně, respektive usnesení odvolacího soudu, ve skutečnosti brojí (pouze) proti výroku o vině, tedy pokud byl uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, resp. proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání.
27. Obviněný tedy takto na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve spojení s dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. uplatňuje námitky jednak procesní, jednak skutkové povahy. Obviněný brojí jednak proti rozsahu provedeného dokazování (soudy zamítly návrh obviněného na zpracování psychiatrického posudku), jednak nesouhlasí s tím, že soudy vyhodnotily výpověď poškozeného jako věrohodnou (a vzaly ji jako podklad pro svá skutková zjištění). V tomto směru poukazuje na ovlivnění poškozeného alkoholem a psychofarmaky a na rozpory ve výpovědích svědků – zasahujících policistů.
28. Přestože obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nenachází Nejvyšší soud v podaném dovolání žádné takové námitky, které by mohly svědčit tvrzení obviněného, že dovoláním napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (viz dále v tomto usnesení).
29. Nejvyšší soud se tak zabýval otázkou, zda lze výše uvedené konkrétní námitky obviněného podřadit pod uplatněné důvody dovolání.
30. Pokud jde o procesní námitku týkající se rozsahu provedeného dokazování, je nutno konstatovat, že tato odpovídá třetí alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ta je naplněna tehdy, jestliže ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Pokud obviněný v podaném dovolání vyjadřuje nesouhlas s tím, že soudy neprovedly jím navržený důkaz, domáhá se toho, aby Nejvyšší soud posoudil, zda tento nebyl proveden důvodně či nikoliv. V tomto směru tedy obviněný uplatnil relevantní argumentaci odpovídající zákonnému dovolacímu důvodu. Po prostudování napadených rozhodnutí a řízení jemu předcházejícího však Nejvyšší soud dospěl k závěru, že uvedená námitka není věcně opodstatněná.
31. Z odůvodnění rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu je patrné, že obviněným uplatněným důkazním návrhem na vypracování znaleckého posudku z oboru psychiatrie se soudy v potřebném rozsahu zabývaly. Dospěly přitom k závěru, že provedení tohoto důkazu je nadbytečné, neboť o vině obviněného pochybnosti nepanují, a to s ohledem na věrohodnost usvědčující výpovědi poškozeného, podporovanou zejména výpověďmi čtyř zasahujících policistů a závěry znaleckého posudku z oboru psychologie.
32. Skutečnost, že soudy vyhodnotily skutkovou verzi poškozeného jako věrohodnou, lze podle Nejvyššího soudu akceptovat. Důkazní návrh obviněného, kterým pak měla být zpochybněna věrohodnost poškozeného, rozhodně nezůstal stranou pozornosti nižších soudů. Je přitom nutno připomenout, že není povinností soudu provést všechny navrhované důkazy; podstatné je, aby se soud uplatněným důkazním návrhem zabýval a v případě, kdy navrhovaný důkaz neprovedl, tento postup náležitě odůvodnil v rámci svého rozhodnutí (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, a ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 542/2000, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05, a ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09). Pokud soudy v nyní projednávané věci důkaznímu návrhu obviněného nevyhověly, tento postup vysvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí (srov. zejména bod 20. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, respektive bod 13. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Nadbytečnost navrhovaného důkazu je přitom jedním z uznávaných důvodů jeho neprovedení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09).
33. Obviněnému lze přisvědčit do té míry, že znalec z oboru psychologie nedisponuje patřičnou odborností, aby se mohl kvalifikovaně vyjádřit k otázce, do jaké míry byl poškozený vzhledem k ovlivnění alkoholem a psychofarmaky schopen vnímat a reprodukovat prožité události. Z protokolu o hlavním líčení, při němž došlo k výslechu znalce, je však patrné, že pokud se znalec z oboru psychologie Mgr. Poláček na dotaz předsedy senátu nalézacího soudu okrajově vyjádřil právě i k možnému vlivu psychofarmak a alkoholu na poškozeného, činil tak právě s výhradou, že tyto otázky nespadají do jeho kompetence. Otázky nalézacího soudu pak zjevně směrovaly spíše k ujištění se, že znalecký posudek z oboru psychiatrie nepřinese rozhodná skutková zjištění, která by byla schopna zvrátit ostatními důkazy již dostatečně podložený závěr o věrohodnosti poškozeného (jak bude podrobněji rozebráno níže).
34. Zejména je pak třeba konstatovat, že otázka věrohodnosti výpovědi svědka (poškozeného) je otázkou právní, jejíž zodpovězení přísluší soudu, a nikoliv znalci (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 4. 6. 1986, sp. zn. 1 Tzf 3/86, publikované pod č. 12/1987 Sb. rozh. tr., z novějších pak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1230/2016).
35. Jelikož napadené rozhodnutí vadou opomenutého důkazu netrpí, je možno učinit závěr, že obviněným uplatněná třetí alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněna nebyla.
36. Pokud jde o skutkové námitky, kterými obviněný namítá nevěrohodnost poškozeného a prosazuje vlastní skutkovou verzi toho, jak ke zmocnění se telefonu došlo, je Nejvyšší soud nucen nejprve v obecnosti upozornit na to, že zakotvením dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo ani po 1. 1. 2022 k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové a Nejvyšší soud jako soud dovolací se nestal jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. To by bylo v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který neplní funkci „dalšího odvolání“.
Dovolání je i nadále určeno především k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla detailně přezkoumávána ještě třetí instancí. Není smyslem řízení o dovolání a úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, zda soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné zásadní deformace důkazů a ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr.
ř. a své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily. Za takového stavu nepřichází v úvahu, aby Nejvyšší soud cokoli měnil na skutkových zjištěních, která se stala podkladem výroku o vině. Zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění by přicházel v úvahu jen v případech zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021). O takovou situaci se i nadále jedná pouze v případě nejtěžších vad důkazního řízení, např. tehdy, pokud skutková zjištění soudů vůbec nemají v důkazech obsahový podklad, pokud jsou dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud z obsahu důkazů nevyplývají při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011). To souvisí i s tím, že těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.).
37. Z právě uvedeného tak vyplývá, že hodnocení věrohodnosti vyslechnutého svědka (zde poškozeného) se zásadně nemůže stát předmětem přezkumu v dovolacím řízení. Je tomu tak proto, že hodnocení věrohodnosti svědka s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti náleží výlučně tomu orgánu činnému v trestním řízení, který výslech daného svědka provedl. Skutečnost, že nalézací soud hodnotil věrohodnost poškozeného způsobem, který neodpovídá představám obviněného, pokud dostál požadavkům volného hodnocení důkazů vyplývajícím z § 2 odst. 6 tr. ř. a své úvahy, kterými byl při hodnocení věrohodnosti veden, v souladu s § 125 odst. 1 tr. ř. rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, proto zásadně nemůže založit zjevný (extrémní) rozpor učiněných skutkových zjištění s těmito důkazy ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2022, sp. zn. 3 Tdo 39/2021, bod 165.).
38. Nejvyšší soud po prostudování důvodů, které soudy nižších stupňů vedly k závěru o vině obviněného, konstatuje, že soudy činné v této trestní věci svým povinnostem, pokud jde o volné hodnocení provedených důkazů, dostály. Zejména je nutno uvést, že soudy nepřehlédly drobné rozpory mezi výpověďmi jednotlivých zasahujících policistů, kterým poškozený pro svou opilost nebyl schopen přesně popsat, kam ho obviněný udeřil. Současně však nelze přehlédnout, že poškozený první hlídku kontaktoval bezprostředně poté, co mu byl telefon odcizen, a že obě dvojice zasahujících policistů potvrdily, že poškozený mluvil o ráně, kterou od obviněného dostal. Nebyl zjištěn žádný důvod, proč by poškozený, který se s obviněným viděl poprvé, tohoto falešně obvinil z loupeže za situace, kdy obviněný doznává krádež telefonu. Psychologický posudek potvrdil, že poškozený netrpí poruchou osobnosti a nemá sklony ke konfabulacím. Věrohodnosti verze prezentované obviněným nepřidává ani to, že až na otázku použití násilí se jeho verze s verzí poškozeného zcela shoduje. To svědčí spíše o účelové snaze obviněného dosáhnout mírnější právní kvalifikace spojené s uložením mírnějšího trestu. Pokud jde o výpověď svědka F., tuto nelze v kontextu ostatních důkazů přeceňovat, a to i při odhlédnutí od toho, že tento byl na počátku trestního řízení v postavení obviněného, a tak bylo v jeho zájmu jakékoliv násilí popírat. K otázce věrohodnosti poškozeného tak Nejvyšší soud může v podrobnostech kromě již uvedeného odkázat na vyčerpávající odůvodnění, které podal nalézací soud v bodech 11. – 21. odůvodnění rozsudku.
39. Je zřejmé, že soudy nižších stupňů se obhajobou obviněného řádně zabývaly, a pokud ji neakceptovaly, své úvahy, kterými byly vedeny, náležitým způsobem vyjádřily v písemném vyhotovení obou rozhodnutí. Věrohodnost poškozeného je posilována důkazy nepřímé povahy, které umožňují přiklonit se k jeho verzi skutkového děje na úkor verze obviněného, která kromě výpovědi svědka (dříve spoluobviněného) F. není podporována žádnými nepřímými důkazy.
40. Hodnocení těchto okolností je výsostným právem soudu, který podle § 2 odst. 6 tr. ř. hodnotí provedené důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Postup soudu prvního stupně náležitým způsobem přezkoumal soud odvolací, který se s jeho závěry ztotožnil. Nejvyšší soud, který je s ohledem na povahu dovolacího řízení oprávněn přezkoumávat skutková zjištění soudů nižších stupňů pouze omezeně (viz výše), pak konstatuje, že rozhodná skutková zjištění, ze kterých soudy vycházely, netrpí vadou zjevného (extrémního) rozporu s obsahem provedených důkazů, která by mohla založit výjimečný zásah dovolacího soudu.
41. Pokud jde o námitku, že na místě činu nebyly nalezeny zvratky, pak tuto námitku obviněný uplatnil poprvé až nyní ve svém dovolání. Je tedy logické, že na ni nižší soudy nereagovaly. Z hlediska dovolacího přezkumu Nejvyššího soudu je však podstatné, že tato okolnost rozhodně není rozhodným skutkovým zjištěním, které by bylo určující pro naplnění znaků zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným, a ani tato námitka tak neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
42. Zásadu in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného), jíž se obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku dovolává, se uplatní pouze tehdy, jestliže mají soudy, které hodnotí provedené důkazy, důvodné pochybnosti o vině obviněného. Vzhledem k tomu, že soudy nižších stupňů takové pochybnosti neměly, přičemž své závěry přesvědčivým způsobem promítly do odůvodnění svých rozhodnutí, která splňují požadavky vyplývající z § 125 odst. 1 tr. ř., nepřichází aplikace této zásady v úvahu. Z uvedeného důvodu lze akceptovat i to, že pro nadbytečnost byl zamítnut důkazní návrh obviněného na zpracování znaleckého posudku z oboru psychiatrie (viz výše). Vzhledem k právě uvedenému pak nelze v projednávané věci hovořit ani o porušení práva obviněného na spravedlivý proces, které obviněný spojoval právě s užitím zásady in dubio pro reo.
43. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pak tento dovolací důvod je dán tehdy, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. S poukazem na tento dovolací důvod však není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci je při rozhodování o dovolání na podkladě tohoto dovolacího důvodu hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
44. Konfrontuje-li Nejvyšší soud právě uvedená teoretická východiska s obsahem dovolání obviněného, pak musí konstatovat, že dovolání obviněného neobsahuje žádnou námitku, kterou by bylo možné pod uvedený dovolací důvod podřadit. Obviněný se totiž domáhá odlišné právní kvalifikace svého jednání na podkladě jiného skutkového stavu, než jaký byl zjištěn provedeným dokazováním, pouze paušálním způsobem, když tvrdí, že ke zmocnění se telefonu poškozeného neužil žádné násilí.
45. Lze tedy uzavřít, že námitky podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak žádná z námitek obviněného neodpovídá. Z toho důvodu nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
46. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
47. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 10. 2024
JUDr. Aleš Kolář předseda senátu