3 Tdo 900/2024

3 Tdo 900/2024-409

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 10. 2024 o dovolání, které podal obviněný M. B., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2024, č. j. 13 To 120/2024-375, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 2 T 159/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. odmítá.

I.

Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 1. 3. 2024, č. j. 2 T 159/2023-344, byl obviněný M. B. (dále jen „obviněný“) uznán vinným pokračujícím přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedeného zločinu se obviněný dopustil tím, že:

1) dne 15. 11. 2023 v době okolo 17:30 hodin, jako řidič pracovního stroje – bagru značky JCB registrační značky XY, v rezidenční lokalitě XY ve XY, na nezkolaudované účelové komunikaci na jím spoluvlastněném soukromém pozemku parcelní číslo XY v katastrálním území XY, v rámci snahy o přehrazení a znemožnění vjezdu na tuto komunikaci z XY navezením hromady štěrku, schválně nacouval zadní částí výše uvedeného pracovního stroje do v té chvíli za ním stojícího nákladního vozidla značky Citroen Jumper, bílé barvy, registrační značky XY, kterým na místo přijel spolumajitel pozemku J.

K., přičemž vozidlo bagrem odsunul o několik metrů nazpět, čímž došlo k poškození vozidla Citroen Jumper, a to jeho pravého předního plastového nárazníku, přední čelní plastové mřížky a horních krycích lišt s označením Citroen, čímž vlastníku tohoto vozidla – společnosti B. s.r.o., , způsobil škodu ve výši nejméně 32 580 Kč, 2) dne 17. 11. 2023 v době kolem 17:41 hodin, v rezidenční lokalitě XY ve XY, na nezkolaudované účelové komunikaci na jím spoluvlastněném soukromém pozemku parcelní číslo XY v katastrálním území XY, nejprve svým tělem bránil průjezdu vozidla značky Škoda Superb, bílé barvy, registrační značky XY, které v tu dobu řídil M.

P., kdy současně před mírně popojíždějícím vozidlem ustupoval, poté, co se mu tímto způsobem záměr zastavit vozidlo nepodařilo uskutečnit, celým svým tělem naskočil na přední kapotu vozidla a ještě poté do této schválně rukama udeřil, čímž došlo k promáčknutí, deformaci a poškrábání kapoty vozidla, čímž poškozené majitelce vozidla N. J., způsobil škodu ve výši nejméně 34 563 Kč.

2. Za tento přečin byl obviněný podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby podle svých sil uhradil v průběhu zkušební doby škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 40denních sazeb při výši jedné denní sazby 3 000 Kč, tj. 120 000 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené N. J. náhradu škody ve výši 30 000 Kč. Podle § 29 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost B. s.r.o. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Proti rozsudku nalézacího soudu podal obviněný odvolání. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 5. 2024, č. j. 13 To 120/2024-375, rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e) tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl nově tak, že uložil obviněnému pouze podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest v počtu 50denních sazeb po 3 000 Kč, tj. 150 000 Kč. II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání. Rozsudek odvolacího soudu napadá v celém jeho rozsahu. Dovolání opírá o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

5. Obviněný napadá rozpornost rozhodných skutkových zjištění soudů obou stupňů a porušení zásad ovládajících dokazování, jako je zásada materiální pravdy, zásada volného hodnocení důkazů a zásada in dubio pro reo. Obviněný jednoznačně popírá, že by se přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, dopustil.

6. Pokud se týče prvého skutku, ke kterému mělo dojít dne 15. 11. 2023, tak obviněný od počátku připouští, že při práci s bagrem značky JCB RZ XY poškodil vozidlo značky Citroen Jumper RZ XY. Vozidlo však nepoškodil úmyslně a jeho jednání není trestním činem. Za poškození vozidla odpovídá v občanskoprávní rovině. Proto také obviněný škodu tak, jak byla vyčíslena odborným vyjádřením, uhradil. Obviněný vylíčil, jak podle něj ke skutku došlo. Obviněný vůbec nepředpokládal, že se za bagrem bude nějaké vozidlo nacházet. Zdůraznil, že byl večer a tma. V kabině bagru obviněný přijíždějící vozidlo neslyšel a s ohledem na velmi omezený zadní průzor ramenem bagru, výšku a posez obviněného jako řidiče bagru ani neviděl. Soud prvního stupně měl vinu obviněného za prokázanou na základě výpovědi poškozeného J. K., který tvrdil, že poté, co s vozidlem zastavil za bagrem, obviněný jej uviděl, oba spolu měli oční kontakt a poté, co poškozený z vozidla vystoupil, obviněný na vozidlo bagrem najel. Verze svědka J. K. byla dle závěrů soudu podpořena kamerovým záznamem. Tento závěr soudu prvního stupně byl však nesprávný, neměl oporu v provedeném dokazování a byl s ním v přímém rozporu.

7. K tomu pak dále soud činil podle obviněného zcela spekulativní závěry, že obviněný mohl očekávat vozidlo svědka J. K. za bagrem, neboť svědek J. K. přijel na místo velmi často, pokud obviněný na silnici něco činil. Obviněný však svědka J. K. nemohl očekávat ve večerních hodinách a stejně tak nemohl očekávat, že svým vozidlem zaparkuje přímo za bagrem řízeném obviněným tak, aby tento měl možnost v úmyslu přímém bagr při couvání poškodit. Obviněný následně zopakoval svou argumentaci z odvolání a zdůraznil, že výpověď J. K. je v rozporu s videozáznamem, a popřel, že byl se svědkem v očním kontaktu.

8. K druhému skutku pak obviněný v rámci podaného zdůrazňoval, že jeho jednání, při němž došlo k jeho kontaktu s vozidlem Škoda Superb, bylo vyústěním krajní nouze, do níž ho svým jednáním dostal svědek M. P., který nerespektoval dopravní značení a snažil se násilným jednáním vynutit si vjezd na soukromou nezkolaudovanou komunikaci na pozemku parc. č. 2276/270 a obviněný se obával, že jej vozidlo řízené svědkem P. přejede. Obviněný brojil proti závěrům soudu i proti popisu skutku, především proti závěru, že se nacházel vedle vozidla a aktivně na něj naskočil, když všichni (obviněný i svědci) shodně konstatovali, že v době naskočení na vozidlo poškozené J. byl obviněný před vozidlem, a ne vedle vozidla. Obviněný má za to, že byl oprávněn zasáhnout proti snaze svědka užít danou komunikaci a jeho snaha zabránit M. P. ve vjezdu na nezkolaudovanou komunikaci byla legitimní. Každopádně se domáhá toho, aby soud jeho jednání kvalifikoval jako jednání v krajní nouzi, neboť se svědek snažil násilně dosáhnout toho, aby mu obviněný přestal bránit vniknout na soukromou nezkolaudovanou komunikaci. Obviněný se nacházel před vozidlem a dostal strach, že jej svědek přejede. Zájem na ochraně zdraví pak převyšuje zájem na ochraně majetku.

9. Obviněný dovozuje nesprávnou právní kvalifikaci jeho jednání, neboť to bylo kvalifikováno jako trestný čin, i když o trestný čin nejde, neboť nebyla naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku.

10. Obviněný zároveň považuje peněžitý trest za nepřiměřeně přísný, „jiný druh trestu, bez ohledu na jeho výši, považuje za trest přísnější“.

11. Obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. soudům přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.

12. Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Ten nejprve shrnul dosavadní průběh řízení a dovolací argumentaci obviněného a poté se vyjádřil k jednotlivým dovolacím námitkám.

13. Podle státního zástupce nelze přehlédnout, že podaný mimořádný opravný prostředek je jen opakováním obhajoby obviněného uplatněné v předchozích stadiích trestního řízení, na kterou oba soudy reagovaly a s níž se také přesvědčivě vypořádaly. Vzhledem k tomu, že oba soudy na totožné výhrady dovolatele v průběhu dosavadního trestního řízení přiléhavě reagovaly, považuje státní zástupce za nadbytečné podrobně rozvádět a opakovat ty argumenty jejich rozhodnutí, s jejichž nosnými body se ztotožňuje.

14. Obviněný uplatnil na prvním místě dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z obsahu podaného mimořádného opravného prostředku je zřejmé, že dovolatel vytkl první alternativu zmiňovaného dovolacího důvodu, kdy tedy s akcentem na důkazy v podobě vlastní popěrné obhajoby a závěry posudku z oboru dopravy v případě skutku pod bodem 1), a rovněž ve vazbě na obecný nesouhlas s hodnocením důkazů soudy, označil klíčová skutková zjištění nalézacího soudu popisující zejména původ vzniku incidentů a jejich průběh za nesouladící s obsahem provedených důkazů. Tuto námitku lze podle názoru státního zástupce s velkou dávkou tolerance pod vytýkaný dovolací důvod podřadit, je však zjevně neopodstatněná.

15. V této souvislosti je totiž podstatné, že uvedený nedostatek by bylo možno dovodit výlučně v případech svévolného hodnocení důkazů, a tedy v situacích, kdy by odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektovala obsah provedeného dokazování. Jinak řečeno by tedy mohl být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla obsahový podklad v provedených důkazech, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Takovou vadou přitom odsuzující rozhodnutí zatíženo není, neboť skutková zjištění soudů z provedených důkazů, po jejich vyhodnocení souladném s principy elementární logiky, nepochybně dovodit lze. To platí právě i pro bazální dovolatelem rozporovaná skutková zjištění soudu prvního stupně potvrzená rovněž odvolacím soudem, jež popisují počátek a průběh obou incidentů popsaných pod body 1) a 2). Opětovně předestíraná argumentace obviněného, v jejímž rámci tvrdí opak a vyvozuje údajný zjevný nesoulad skutkových zjištění a provedených důkazů, je podle státního zástupce zavádějící a lživá, a je důsledkem nepochopení jednoho ze základních principů trestního řízení, totiž, že provedené důkazy hodnotí a skutková zjištění formuje výlučně soud a nikoli obviněný, jeho obhájce či státní zástupce.

16. V případě jednání pod bodem 1) obviněný nepopřel, že bagrem nacouval do vozidla Citroen Jumper řízeného předtím svědkem J. K., setrval však na své obhajobě, že se tak stalo nechtěně, neboť zmíněný automobil s ohledem na omezené výhledové poměry neviděl. Jedná se však o obhajobu nepravdivou, vedenou účelovou snahou vyhnout se trestní odpovědnosti za spáchaný skutek. To, že dovolatel o automobilu Citroen Jumper velmi dobře věděl, vyplynulo nejen z výpovědi svědka K., ale především z kamerového záznamu. Pro posouzení věci stěžejní závěr v tom smyslu, že obviněný o přítomnosti automobilu velmi dobře věděl, tento registroval a poškodil ho záměrně, je podle státního zástupce správný a logický a nemohou na něm nic změnit ani obviněným doložené znalecké posudky z oboru doprava poukazující na možné obtíže při výhledu z bagru. S touto problematikou se již způsobem naprosto vyčerpávajícím vypořádal soud prvního stupně ve svém rozsudku.

17. Z hlediska formování skutkových zjištění v případě jednání pod bodem 2) jsou pak podle státního zástupce podstatné opět kamerové záznamy doplněné výpověďmi svědků M. P., N. J. a M. D. Z těchto důkazů spolehlivě vyplývá, že zatímco svědku D. obviněný v předmětné době vjezd na nezkolaudovanou komunikaci povolil, svědku P., který s vozidlem ve vlastnictví N. J. přijížděl po provizorní cestě přes sousední pozemek, v momentě, kdy chtěl najet na danou nezkolaudovanou komunikaci, ve vjezdu bránil tím, že si před auto stoupl. Žádné nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákoníkem, které by odůvodňovalo aplikaci ustanovení § 28 tr. zákoníku o krajní nouzi, přitom neexistovalo, respektive okolnosti případu vylučovaly možnost, že by se dovolatel mohl, byť i jen omylem, domnívat, že takové nebezpečí hrozí. Z kamerových záznamů lze dále dovodit, že svědek P. na obviněného reagoval tím, že vozidlo zpomalil a opatrně popojížděl vpřed, aby nedošlo ke střetu, přičemž obviněný mohl kdykoli ustoupit, uvolnit cestu a nechat vozidlo projet. Namísto toho, aniž by pro to měl rozumný důvod, záměrně naskočil na přední kapotu automobilu, kterou v rozsudku popsaným způsobem poškodil, a to právě v momentě, kdy mu žádné nebezpečí nárazu či přejetí nehrozilo, neboť před samotným naskočením stál mimo trajektorii pohybu vozidla. Jeho obhajoba v tom smyslu, že vozidlo zrychlilo a hnalo ho před sebou, byla podle státního zástupce provedenými důkazy spolehlivě vyvrácena. Státní zástupce je tedy přesvědčen, že rozhodnutí soudů žádnou z vad naplňujících dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zatížena nejsou.

18. Pokud pak jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., státní zástupce zdůraznil, že korektnost právního posouzení skutku (či jiného hmotněprávního posouzení) je z hlediska uvedeného dovolacího důvodu hodnocena výlučně optikou těch správných a provedeným důkazům odpovídajících skutkových závěrů, k nimž dospěly obecné soudy a jež jsou vymezeny ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku a dále rozvedeny v odůvodnění rozhodnutí obou soudů. Jinak vyjádřeno, pouze tato skutková zjištění soudů a nikoli vlastní představy dovolatele o tom, jak se skutkový děj odehrál či měl odehrát, mohou být posuzována z toho pohledu, zda se jedná o trestný čin, případně o jaký. Samotná dovolací argumentace obviněného je však v celém svém rozsahu vystavěna na rozporování skutkových závěrů soudů a na pokřiveném výkladu části důkazů. Ačkoli by se tedy mohlo na první pohled jevit, že dovolací námitky ve smyslu absence úmyslného zavinění v případě skutku 1) a krajní nouze v případě skutku 2) pod zmiňovaný dovolací důvod podřadit lze, opak je pravdou. Obviněný totiž výtku ve smyslu nesprávného právního posouzení skutku buduje na takových skutkových závěrech, ke kterým „dospěl“ výlučně v návaznosti na vlastní hodnocení části provedených důkazů a jež jsou diametrálně odlišná od správných a s ostatními důkazy souladných skutkových závěrů soudů. V prvním případě tedy lživě tvrdí, že automobil Citroen Jumper neviděl, ačkoli ho ve skutečnosti registroval a o jeho přítomnosti velmi dobře věděl. V případě druhém pak opět nepravdivě a účelově uvádí, že důvodem naskočení na vozidlo řízené svědkem P. a jeho poškození bylo pouze to, že automobil na něj najížděl.

19. Z logiky věci, pokud vozidlo Citroen Jumper viděl, a přesto do něj bagrem najel, toto evidentně poškodit chtěl a jednal v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Stejně tak nemohl v případě jednání pod bodem 2) jednat za okolnosti vylučující protiprávnost, totiž za krajní nouze. Tu trestní zákoník vymezuje jako čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, přičemž nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil, anebo byl ten, komu nebezpečí hrozilo, povinen je snášet. V dané věci – pokud by mělo jít o odvracení nebezpečí na zdraví – především z ničeho nevyplývá, že by takové nebezpečí zájmu chráněnému trestním zákoníkem přímo hrozilo. Jak totiž vyplynulo ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, obviněný na automobil naskočil a tento úmyslně poškodil v době, kdy nikým a nijak ohrožován nebyl. Nebyl ani splněn další předpoklad krajní nouze, neboť způsobený následek na majetku by byl i s ohledem na okolnosti nepochybně závažnější než následek hrozící.

20. Podle státního zástupce je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné. Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Státní zástupce rovněž souhlasil, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání v neveřejném zasedání, a aby tak bylo rozhodnuto i v případě jiného než navrhovaného rozhodnutí. III. Přípustnost dovolání

21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.

22. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou – obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř.

23. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

24. Obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

25. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

26. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je pak dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

27. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

28. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného. IV. Důvodnost dovolání

29. Obviněný, jak již plyne z výše uvedeného (část II.), své dovolání založil na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda jím vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněným důvodům dovolání, a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat důvodnost, a zda jsou tudíž způsobilé odůvodnit požadovanou kasaci napadených rozhodnutí a vydání rozhodnutí, jehož se obviněný domáhá. IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

30. Znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu, neboť v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku (dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip, z čehož plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 tr. ř., který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání.“ Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.

31. Ve vztahu k první alternativě tohoto dovolacího důvodu je nezbytné uvést, že obviněný ve svém dovolání nevymezil, která skutková zjištění, jež jsou rozhodná pro právní kvalifikaci skutku, pokládá za zjevně rozporná s obsahem provedených důkazů, resp. konkrétně s jakým důkazem. Za rozpor ve smyslu první alternativy tohoto dovolacího důvodu totiž nelze označovat prostý nesouhlas dovolatele se skutkovými závěry vyplývajícími z hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Takový zjevný rozpor nevzniká za situace, kdy soud prvního stupně podrobí provedené důkazy hodnocení v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. a při formulaci svých skutkových zjištění vychází z toho či onoho důkazu na úkor jiného, pokud svůj postup náležitě odůvodní. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný nesoulad. Nadto lze dodat, že existence takového případného nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

32. O takovýto případ však v posuzované věci nejde a námitky obviněného stran hodnocení důkazů se s užitým dovolacím důvodem míjí. Nad rámec potřebného odůvodnění lze konstatovat, že soudy nepochybily, pokud své závěry založily na důkazech provedených v hlavním líčení.

33. Dovolací soud považuje námitky obviněného za opakování již uplatněné obhajoby, s níž se soud prvního stupně i soud odvolací ve svých rozhodnutích vypořádaly. Je zde možno připomenout například rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky vytýkané v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Je možné zopakovat, že dovolací soud není povolán k tomu znovu posuzovat provedené důkazy (tím spíše, že je za použití zásady přímosti, ústnosti a bezprostřednosti prováděl a hodnotil soud prvního stupně, nikoliv soud dovolací) a může do zjištěného skutkového stavu zasáhnout primárně pouze tehdy, pokud existuje zjevný nesoulad mezi konkrétními provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními. Obecně však se s dovolacím důvodem míjí argumentace obviněného směřující do prostého hodnocení důkazů soudem prvního stupně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 3 Tdo 1473/2017).

34. I přes shora řečené dovolací soud považuje za vhodné stručně reagovat na jednotlivé námitky obviněného.

35. Pokud jde o dílčí útok popsaný pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně, pak obviněný rozporuje své úmyslné zavinění ve vztahu ke škodě způsobené na vozidle Citroen Jumper řidiče J. K. (resp. ve vlastnictví společnosti B. s.r.o.). Obviněný však nabízí pouze jinou interpretaci skutkového děje s tím, že polemizuje se závěrem soudu prvního stupně (i soudu odvolacího), že příjezd J. K. a umístění vozidla Citroen Jumper za bagrem, který řídil, registroval a v době následného couvání o něm věděl, v důsledku čehož poškodit uvedené vozilo chtěl.

Jde o opakování námitek, s nimiž se oba soudy dostatečně vypořádaly ve svých rozhodnutích. Závěry, které soudy učinily především na základě výpovědi svědka J. K. a zajištěného videozáznamu, ale i dalších dostupných důkazů vyznívá zcela logicky a nevybočuje z mezí zásady volného hodnocení důkazů ukotvené v § 2 odst. 6 tr. ř. Zároveň výpověď stěžejního svědka J. K. není jediným důkazem, na kterém soudy staví závěr o skutkovém stavu. Úmysl obviněného soudy dovozují jak ze skutečnosti, že podle J. K.

došlo k očnímu kontaktu svědka a obviněného (v době příjezdu J. K. na místo), tak z okolností jeho příjezdu, osvětlení vozidla, které se odráželo na protější budově, projevů J. K. na místě, délky dráhy, po kterou obviněný vozidlo Citroen Jumper tlačil za sebou, dvoufázovosti pohybu předmětného bagru či chování obviněného po této události. Nelze pak přehlížet ani celkovou motivaci obviněného k jeho jednání uvedeného večera. Takové hodnocení je zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, nelze dovodit zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a některým ze skutkových zjištění a dovolací soud tak dovolání ve vztahu k tomuto jednání obviněného, pokud jde o uplatněný dovolací důvod, považuje ze zjevně neopodstatněné.

36. Totéž pak lze konstatovat o útoku pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně, kde obviněný nerozporoval samotný fakt, že na automobil Škoda Superb řízený M. P. naskočil, a tak jej poškodil (nerozporuje ani úmyslné zavinění), ale domnívá se, že tak učinil v rámci mezí krajní nouze. Pokud jde o skutkové námitky (přičemž na námitky právního charakteru naplnění podmínek krajní nouze dovolací soud reaguje níže v pasáži věnované dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.) pak jde především o skutkový závěr soudu prvního stupně týkající se pohybu obviněného v době před naskočením na automobil, resp. týkající se pohybu samotného automobilu. Nutno konstatovat, že skutková věta rozsudku nehovoří přímo o tom, jaké bylo vzájemné postavení obviněného a vozidla, ani o tom, jakým způsobem se obviněný nebo vozidlo pohybovali. Soud prvního stupně dospěl ke skutkovému závěru, že obviněný „bránil svým tělem průjezdu vozidla … před mírně popojíždějícím vozidlem ustupoval … celým svým tělem naskočil na přední kapotu vozidla, a ještě poté do této schválně rukama udeřil …“. Takovýto popis zcela odpovídá provedenému dokazování – především dostupnému videozáznamu (videozáznamům). Pro závěr soudu není tak zcela podstatné, v jakém přesně vzájemném postavení obviněný k vozidlu stál. I přesto je třeba konstatovat, že nevybočuje z mezí zásady volného hodnocení důkazů, pokud soudy logicky uzavřely, že se obviněný pohyboval u levé přední části vozidla, před vozidlem ustupoval a to „mírně popojíždělo“ (tedy „nehnalo“ obviněného před sebou). Rozsudky obou soudů tedy netrpí vadou zjevného nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními ani v případě útoku pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně.

37. Je tudíž zřejmé, že uvedené alternativě dovolacího důvodu námitky obviněného neodpovídají.

38. Dovolatel obecně neoznačuje druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu (rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech).

39. Ani k naplnění třetí alternativy tohoto dovolacího důvodu (ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy) námitky obviněného nesměřují. Obecné vymezení tohoto důvodu v bodě I. dovolání samo o sobě nemůže postačovat, když obviněný neoznačuje žádné důkazy, které navrhoval a které měly zůstat soudem prvního stupně nebo soudem odvolacím nedůvodně opomenuty. Ostatně ani potřeba dalšího doplnění dokazování z hodnocení důkazů soudy nevyplývá.

40. Ze shora uvedených důvodů lze uzavřít, že námitky obviněného z části vůbec neodpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a z části jsou zjevně neopodstatněné. IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

41. K první alternativě tohoto dovolacího důvodu (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku) by bylo možno formálně přiřadit (jakkoliv obviněný své dovolání tímto způsobem nerozlišuje a nepřiřazuje konkrétním námitkám konkrétní dovolací důvod) námitku nenaplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu [tvrzení obviněného u dílčího útoku pod bodem 1) rozsudku, že nejednal úmyslně] a námitku naplnění podmínek krajní nouze [u dílčího útoku pod bodem 2) rozsudku].

42. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je především určen k nápravě právních vad v posouzení skutku, jenž je předmětem trestního stíhání, potažmo napadeného rozhodnutí. Jeho prostřednictvím se nelze domáhat samotného přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je založeno napadené rozhodnutí, ani skutkových zjištění jemu předcházejícího prvostupňového rozhodnutí (rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr.). Soudy ustálený skutkový stav je hodnocen z toho pohledu, zda skutek nebo jiné skutkové okolnosti byly právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanovením hmotného práva (zejména v souladu s ustanoveními tr. zákoníku). Východiskem pro zjištění existence tohoto dovolacího důvodu je popis skutku obsažený ve výroku

rozhodnutí, popřípadě rozvedený v jeho odůvodnění. O nesprávné právní posouzení skutku půjde tehdy, jestliže popis skutkových okolností ve výroku rozsudku neodpovídá použité právní kvalifikaci (viz DRAŠTÍK, A, FENYK, J. a kol. Trestní řád. I. díl. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017).

43. Tomuto vymezení námitka obviněného o nenaplnění subjektivní stránky trestného činu, tedy neprokázání úmyslného zavinění, neodpovídá, neboť jde zjevně o otázku zjištění skutkového stavu, k jejíž nápravě dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neslouží. Je tomu tak proto, že závěr o formě zavinění i obviněný opírá o to, zda bylo či nebylo prokázáno, že automobil J. K. za sebou při couvání (před couváním) viděl či nikoliv.

44. Dovolací soud stručně uzavírá, že zjištění skutkového stavu ve vztahu k této otázce odpovídá provedenému dokazování (viz výše) a nebyl identifikován zjevný nesoulad mezi provedenými důkazy a podstatnými skutkovými zjištěními (který by mohl naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě). Pokud má tedy soud vyjít při hodnocení znaku subjektivní stránky trestného činu ze skutkových okolností tak, jak byly prokázány (obviněný automobil J. K. za sebou při couvání viděl), nelze uzavřít, že rozhodnutí soudu prvního stupně či soudu odvolacího spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a i tato námitka formálně odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je zjevně neopodstatněná.

45. Této variantě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. věcně odpovídá i námitka obviněného, že obviněný jednal způsobem popsaným pod bodem 2) rozsudku při splnění podmínek krajní nouze, tedy za existence okolnosti vylučující protiprávnost.

46. K tomu je zapotřebí uvést, že § 28 tr. zákoníku vymezuje krajní nouzi jako čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, přičemž nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil, anebo byl ten, komu nebezpečí hrozilo, povinen je snášet.

47. Krajní nouzí se označuje takový stav, kdy je možné chránit zájem, který chrání trestní zákoník, jen tím, že se obětuje jiný takový zájem. Jde tu tedy o střet zájmů společnosti na ochraně různých společenských vztahů. Jednomu zájmu chráněnému trestním zákoníkem hrozí porucha, která může být odvrácena pouze tak, že dojde k narušení jiného takového chráněného zájmu. Čin, jímž je odvrácena taková porucha, je oprávněný, a již proto nemůže být trestným činem. Stav krajní nouze vylučuje protiprávnost i společenskou škodlivost, neboť při jednání v krajní nouzi jde naopak o ochranu společenských hodnot, byť projevujících se v konkrétním případě i v individuálních zájmech, poněvadž ochrana života, zdraví, ale i majetku jednotlivce je nepochybně v zájmu celé společnosti. Po subjektivní stránce úmysl při jednání v krajní nouzi zahrnuje všechny její podmínky, zejména že tu je přímo hrozící nebezpečí zájmu chráněnému trestním zákoníkem, které nelze za daných okolností odvrátit jinak, a které ten, komu nebezpečí hrozí, není povinen snášet. Nebezpečí musí hrozit zájmu chráněnému trestním zákoníkem a musí hrozit přímo, bezprostředně. Podmínkou krajní nouze dále je, že nebezpečí za daných okolností nelze odvrátit jinak (tzv. subsidiarita). O krajní nouzi však nejde, je-li následek, způsobený odvracením nebezpečí, zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil (tzv. proporcionalita). Rozhodující pro hodnocení vybočení z mezí krajní nouze je, zda bylo toto nebezpečí možno odvrátit jinak nebo zda způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 26/1972 Sb. rozh. tr.). O vybočení z mezí krajní nouze (exces) podle trestního zákoníku jde tehdy, jestliže zde některé její podmínky naplněny byly, tedy stav byl krajní nouzi blízký, ale nebyly tu dány podmínky krajní nouze zcela ve všech směrech.

48. Uváží-li se tato hlediska a aplikují-li se na projednávaný čin obviněného, pak je zřejmé, že v projednávané věci nejsou splněna. Obviněný totiž činem, jehož se dopustil, neodvracel a ani neodvrátil žádné bezprostředně hrozící nebezpečí. Je třeba předeslat, že na tomto místě již dovolací soud nehodnotí správnost skutkových závěrů soudů [tak činí výše v pasáži věnované dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], ale s ohledem na uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může pouze hodnotit, zda skutkový stav tak, jak byl správně zjištěn soudem prvního stupně, byl správně právně hodnocen či nikoliv.

49. Předně z dovolání obviněného zcela jasně nevyplývá, co označuje obviněný za nebezpečí, které mělo hrozit a v důsledku něhož dovozuje, že byly naplněny podmínky krajní nouze. Obviněný především zdůrazňuje, že bylo jeho právem bránit M. P. ve vjezdu na inkriminovanou komunikaci a naopak, že tento jednal protiprávně. Je tedy nebezpečím porušení předpisů upravujících provoz na pozemních komunikacích? Pokud by to obviněný skutečně takto myslel, pak je třeba uzavřít, že není splněna podmínka proporcionality krajní nouze, neboť úmyslné poškození motorového vozidla je následek závažnější, než prosté porušení ať již stavebních předpisů nebo předpisů o provozu na pozemních komunikacích spočívající v průjezdu nezkolaudovanou komunikací (nedošlo by tím k ohrožení života, zdraví, ale ani majetku jiné osoby). Pokud by oním hrozícím nebezpečím mělo být nebezpečí na zdraví obviněného („bál jsem se, že mě přejede“), existence takového druhu nebezpečí je skutkovým závěrem. Ten soudy vyhodnotily logickým způsobem a ani dovolací soud neidentifikuje zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními. Skutkový stav je zcela zřejmý především z kamerového záznamu z blízké nemovitosti, z něhož je zřejmé, že před naskočením obviněného na kapotu předmětného automobilu se automobil řízený M. P. nepohybuje způsobem, kterým by přímo ohrožoval zdraví obviněného. Rozhodně z provedených důkazů nelze dovodit, že by „hnal“ obviněného před sebou. Zároveň je zřejmé, že k poškození automobilu nedošlo nárazem automobilu do obviněného, ale jeho aktivním naskočením na kapotu automobilu. Lze tedy uzavřít, že v danou chvíli neexistovalo nebezpečí spočívající v ohrožení zdraví obviněného, které by mohlo být podkladem pro závěr o naplnění podmínek krajní nouze.

50. I pokud by však existovalo nebezpečí újmy na zdraví obviněného, je třeba rovněž konstatovat, že není splněna ani podmínka subsidiarity krajní nouze. Ve smyslu § 28 odst. 2 tr. zákoníku totiž nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno nebezpečí zájmu chráněnému trestním zákonem za daných okolností odvrátit jinak. Z dostupných důkazů (videozáznamů) je možno logicky dovodit, že samotnému obviněnému nic nebránilo v tom, aby odstranil nebezpečí, které (domněle) hrozilo jeho zdraví jednoduše tím, že opustí dráhu jízdy automobilu. Lze však zdůraznit, že to byl právě obviněný, který se neustále aktivně snažil postavit do jízdní dráhy předmětného automobilu, dokonce popoběhl, aby se na místo před automobil vrátil. Z uvedeného lze dovodit, že to byl právě on, kdo případné nebezpečí pro své zdraví zvětšoval, resp. je svým pohybem vytvářel. Za daných okolností měl tedy obviněný možnost „odvrátit“ (domnělé) nebezpečí jinak a není tedy splněna podmínka subsidiarity krajní nouze.

51. To lze ostatně rovněž říci o případném nebezpečí spočívajícím v porušení povinnost nevstupovat na nezkolaudovanou komunikaci. Právní řád České republiky totiž obsahuje více prostředků správního práva, kterým je třeba (možno) reagovat na porušení stavebních předpisů či předpisů upravujících provoz na pozemních komunikacích. I tomuto „nebezpečí“ bylo možno zabránit jinak, když soudy nemohou „aprobovat“ svémoc obviněného, který k zachování těchto předpisů použil jednání úmyslně poškozující majetek jiného.

52. Z těchto důvodů je v předmětné trestní věci závěr o jednání obviněného v krajní nouzi ve smyslu § 28 tr. zákoníku vyloučen a předmětné námitce tak Nejvyšší soud nemohl přiznat opodstatněnost.

53. Pro úplnost možno dodat, že obviněný druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu (rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení) neoznačil a ani věcně žádná z jeho námitek této variantě neodpovídá.

54. Námitky obviněného, částečně podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jsou tedy zjevně neopodstatněné. IV./3. K námitkám neodpovídajícím žádnému dovolacímu důvodu

55. Pokud obviněný (jednou větou) namítal rovněž nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, pak se dovolací soud omezí na připomenutí, že z rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr. vyplývá, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39–42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (k tomu rovněž viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1211/2018). Z důvodů, které mají základ v otázce přiměřenosti uloženého trestu, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do rozhodnutí nižších soudů. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud je uložený trest v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že je neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (viz níže) (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 8 Tdo 1368/2020).

56. Z výše uvedeného je zřejmé, že obecně popsaná námitka nepřiměřené přísnosti uloženého trestu neodpovídá uplatněným (ani žádným jiným) dovolacím důvodům.

57. Přestože tato námitka nedopadá na žádné dovolací důvody, tak se Nejvyšší soud se zřetelem na nutnost vyloučení porušení zásad spravedlivého procesu uvedenou věcí zabýval na podkladě článku 6 Úmluvy a článků 36 a 38 Listiny, a to z hlediska předvídatelnosti jejich postupu a principů pro proporcionální a spravedlivé ukládání trestu (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, a usnesení ze dne 5. 2. 2013, sp. zn. II. 4809/2012 atd.).

58. Nejvyšší soud neshledal vadnost postupu soudu prvního stupně ani soudu odvolacího a nenašel nic, co by svědčilo o tom, že výrok o trestu by vykazoval přílišnou a neodůvodněnou tvrdost, byl bez opory v okolnostech, za kterých byl spáchán trestný čin nebo v posouzení osoby pachatele, anebo jehož uložením by došlo k porušení zásady proporcionality jako požadavku spravedlivé rovnováhy mezi omezením práva na osobní svobodu na straně jedné a veřejným zájmem na stíhání a potrestání dovolatele na straně druhé (srov. k tomuto závěru i nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Přezkoumávané rozhodnutí nevykazuje extrémní nepřiměřenost a nerespektování základních zásad pro výměru trestů.

59. Závěrem lze tedy uzavřít, že ani základní lidská práva obviněného garantovaná Úmluvou či Listinou nebyla v projednávaném případě porušena. V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu

60. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného M. B. rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

61. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23.10.2024

Mgr. Martin Lýsek předseda senátu