3 Tdo 905/2024

3 Tdo 905/2024-2587

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 11. 2024 o dovolání, které podal obviněný Jaroslav Sládek, trvale bytem Kurkova 1206/14, 182 00 Praha, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Litoměřice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 6. 2024, sp. zn. 9 To 23/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 63 T 3/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Jaroslava Sládka odmítá.

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2024, sp. zn. 63 T 3/2023, byl obviněný Jaroslav Sládek uznán vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), ve znění účinném od 1. 10. 2020, kterého dopustil tím, že

v době od dubna 2008 do ledna 2019 v Praze jako jediný jednatel a současně společník se 100 % obchodním podílem a jediná osoba fakticky řídící veškerou činnost obchodní korporace REALEX International ZPS, s.r.o., IČ: 266 86 309, od 18. 3. 2002 do 18. 3. 2008 sídlem Sokolovská 115/268, 180 00 Praha 8, od 18. 3. 2008 do 5. 3. 2019 sídlem U Pekařky 484/1, 180 00 Praha 8, a od 5. 3. 2019 dosud sídlem Kundratka 2486/17b, Praha 8 – Libeň (dále jen „REALEX ZPS“) v úmyslu se neoprávněně obohatit na úkor České republiky nezákonným vylákáním státního příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením, vyhotovoval či nechával vyhotovovat a následně jako statutární zástupce podával nebo nechával podávat osobami k tomu jím zmocněnými a instruovanými na Úřad práce České republiky – Krajskou pobočku pro hl. m. Prahu, se sídlem Domažlická 1139/11, Praha 3 (dále jen „ÚP ČR“) za jednotlivá čtvrtletí let 2008 až 2018 jím jako statutárním zástupcem podepsané žádosti REALEX ZPS o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením dle § 78 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále jen ZoZ), jejichž součástí byl jako příloha jmenný seznam zaměstnanců a seznam mzdových nákladů včetně odvodů vynaložených REALEX ZPS v jednotlivých měsících na tyto zaměstnance, kteří všichni byli osobami se zdravotním postižením ve smyslu § 67 odst. 2 ZoZ, z většiny pak osobami plně invalidními ve smyslu § 67 odst. 2 písm. a) ZoZ (dále jen „osoby s těžším zdravotním postižením“), v nichž obžalovaný prohlásil a svým podpisem stvrdil, že všechny údaje uvedené v žádostech a jejich přílohách jsou pravdivé a že hrubá mzda za jednotlivé měsíce daného čtvrtletí, uvedená ve jmenném seznamu zaměstnanců, byla zaměstnancům zúčtována k výplatě a po zákonných srážkách vyplacena, a to nejpozději k datu vyhotovení žádosti, přičemž od 3. čtvrtletí roku 2012 v těchto žádostech na základě zákona č. 367/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, uplatňoval dle znění § 78 odst. 3 ZoZ dále i nárok na navýšení příspěvku na zaměstnávání osob, kteří jsou osobami se zdravotním postižením, o částku odpovídající dalším nákladům vynaloženým na zaměstnávání těchto osob, a to na úhradu zvýšených správních nákladů, a od 1. čtvrtletí roku 2016 dále i na úhradu nákladů provozních zaměstnanců a pracovních asistentů a od 1. čtvrtletí roku 2018 pak vedle výše uvedeného ještě o paušální částku příspěvku ve výši 1 000 Kč měsíčně na každého takového zaměstnance,

a tak činil, ačkoli si byl plně vědom skutečnosti, že v těchto žádostech deklarované mzdové náklady na jednotlivé zaměstnance neodpovídají skutečnosti, neboť drtivé většině těchto zaměstnanců byla ve skutečnosti v rozhodném období vyplácena měsíční čistá mzda v podstatně nižších částkách, než bylo uvedeno ve mzdových výměrech, tedy v částkách neodpovídajících nárokovanému příspěvku, když většině z nich byla při výplatě mzdy v hotovosti vyplácena pouze částka 2 000 Kč, ač jim obžalovaný současně v rozporu se skutečností za účelem konspirace a vytvoření podkladů pro podání žádosti o příspěvek nechával podepisovat převzetí čisté mzdy v plné výši dle mzdového výměru, a při výplatě mzdy převodem na bankovní účet zaměstnance byla sice čistá mzda zaměstnancům zasílána v plné výši, avšak následně musela většina zaměstnanců na pokyn obžalovaného podstatnou část mzdy, ve většině případů polovinu takto vyplacené částky, vracet v hotovosti v sídle společnosti obžalovanému, ač současně tomuto i nadále v rozporu se skutečností podepisovali, že převzali mzdu v plné výši tak, jak jim byla připsána na bankovní účet, a na vrácení části mzdy v hotovosti od obžalovaného nedostávali žádné potvrzení, a tak jim byla fakticky i nadále vyplácena měsíční čistá mzda v podstatně nižších částkách, většinou polovičních, než bylo uvedeno ve mzdových výměrech, přičemž při přijímání těchto zaměstnanců do pracovního poměru byla jediným rozhodným kritériem jejich invalidita, nebylo zohledňováno jejich vzdělání, znalosti či dovednosti, neboť jim byla následně práce zadávána v drtivé většině čistě formálně, tedy ve skutečnosti jim buď nebyla zadávána práce žádná nebo byla zadávána jen v minimálním rozsahu v podobě drobných manuálních úkonů na doma či roznosu letáků, většinou jen na několik málo hodin měsíčně, přičemž její výsledky byly pro další trvání pracovně právního vztahu a odměňování zaměstnanců nerozhodné, a dále že v žádostech uváděné další měsíční náklady vynaložené na služby pracovních asistentů na každého jednoho takového zaměstnance nevznikly, protože zaměstnancům nebyly žádné takové asistenční služby poskytovány,

a na základě těchto žádostí a v nich obžalovaným úmyslně uvedených hrubě zkreslených údajů ÚP ČR rozhodl o poskytnutí příspěvku zaměstnavateli REALEX ZPS na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za všechna jednotlivá čtvrtletí v období od 1. 1. 2008 do 31. 12. 2018 a tyto vyplatil na bankovní účet REALEX ZPS číslo XY vedený u ČSOB, a.s., ke kterému měl dispoziční oprávnění obžalovaný jako jediný jednatel REALEX ZPS, a obžalovaný pak s takto získanými finančními prostředky dále nakládal blíže nezjištěným způsobem,

přičemž takto obžalovaný jménem REALEX ZPS podal ÚP ČR v rozsudku blíže specifikované žádosti o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením podle § 78 ZoZ,

a tímto jednáním obžalovaný Jaroslav Sládek způsobil poškozené České republice, zastoupené ÚP ČR, škodu v celkové výši 18 497 672 Kč.

2. Za to byl odsouzen podle § 212 odst. 6 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen peněžitý trest ve výměře 300denních sazeb po 2 000 Kč, tedy v celkové výměře 600 000 Kč. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen i trest zákazu činnosti spočívající v činnosti statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodní korporace, kontrolního orgánu nebo člena kontrolního orgánu obchodní korporace, jakož i funkce prokuristy, a to včetně jejich zastupování na základě zvláštní plné moci, na dobu 10 roků. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), bylo obviněnému uloženo zaplatit na náhradě škody poškozené České republice, zastoupené Úřadem práce České republiky – Krajskou pobočkou pro hl. m. Prahu částku, částku ve výši 18 480 465 Kč a podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla uvedená poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 6. 2024, sp. zn. 9 To 23/2024, tak, že napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ve výroku o trestu, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněných výrocích o vině a náhradě škody znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle § 212 odst. 6 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 let a 6 měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodní korporace, kontrolního orgánu nebo člena kontrolního orgánu obchodní korporace, jakož i funkce prokuristy, a to včetně jejich zastupování na základě zvláštní plné moci, na dobu 10 let.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný Jaroslav Sládek prostřednictvím své obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

5. Obviněný má předně za to, že odvolací soud porušil jeho ústavně zaručené právo na obhajobu, což odůvodňuje tím, že dne 31. 5. 2024 doručil osobně na podatelnu Vrchního soudu v Praze návrh na zproštění ustanoveného obhájce povinnosti obhajoby z důvodu narušení důvěry a požádal odvolací soud o stanovení lhůty ke zvolení nového obhájce na plnou moc. V rámci tohoto podání současně požádal odvolací soud o odročení veřejného zasedání nařízeného na 12. 6. 2024, aby se mohl se svým nově zvoleným obhájcem poradit. Vrchní soud v Praze se tímto návrhem nijak nezabýval a nevypořádal se s ním ani v rámci veřejného zasedání, ani v písemném odůvodnění napadeného rozhodnutí.

6. Pokud jde o výhrady ke skutkovým zjištěním soudů, obviněný má za to, že provedené důkazy nevedly k jednoznačnému závěru o naplnění subjektivní a objektivní stránky trestného činu dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. Bylo podle něj prokázáno, že zaměstnanci měli řádně podepsané pracovní smlouvy, vykonávali pracovní činnost a dostávali za tuto činnost odměnu. Na tom nemůže změnit nic ani skutečnost, že zaměstnanci měli změněnou pracovní schopnost, a tedy pracovní činnost vykonávali nepravidelně a někdy v daném měsíci neměli přidělovanou práci.

Obviněný v rámci společnosti rozhodně nevykonával nějakou fiktivní činnost, společnost měla jiné zakázky, a to také s orgány státní správy, 25 % mzdových nákladů hradil ze svého a částka, která mu byla refundována, pokrývala většinu mzdových nákladů. Soudy zcela přehlédly skutečnost, že obviněný měl ze své činnosti v podstatě minimální zisk, který nelze považovat za škodu či obohacení se trestným jednáním. Stejně tak nepřihlédly k ekonomickému dopadu zaměstnávání osob se zdravotním pojištěním, který ani nemusí být ziskový, ale smyslem je zaměstnat osoby s různými druhy zdravotního postižení.

Soudy se dopustily zjednodušení skutkového děje, kdy se vůbec nevypořádaly s tím, že většina zaměstnanců dostávala na účet mzdu v plné výši, přičemž toto měla na starosti zcela odlišná osoba od obviněného, svědkyně T. však nebyla vyslechnuta. Řada zaměstnanců před soudem nevypovídala o tom, že by musela vracet odměnu, což svědčí o tom, že soudy dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním. Obviněný má dále za to, že žádné nepravdivé údaje v žádostech o příspěvek neuváděl, ani tyto hrubě nezkresloval, pro uvedený závěr nebyly v řízení provedeny žádné důkazy.

S tím souvisí také nesprávný skutkový závěr o výši škody, který se odrazil rovněž do nevypořádání se s námitkou (ne)nárokovosti poskytnutého příspěvku podle § 78a odst. 11 zákona o zaměstnanosti, který je zaměstnavatel povinen vrátit, pokud je zjištěno, že byl vypočten v nesprávné výši. V případě, že by k uvedenému příslušné orgány dospěly, mělo by to jednoznačný dopad do výše škody i trestněprávního rozměru celého případu. Z provedeného dokazování vyplynul závěr, že přinejmenším alespoň částečně nárok na příspěvek vznikl, avšak škoda byla vypočtena zcela bez ohledu na tuto skutečnost.

Soudy měly proto zadat k výpočtu skutečné škody znalecké zkoumání a dospět tak k přesvědčivějšímu závěru o výši způsobené škody. Teprve takto zjištěná škoda mohla být obviněnému přičítána, neboť pokud bylo zjištěno, že u všech hotovostních plateb došlo k vyplacení celého mzdového nároku v plné výši, pak toto nelze nezohlednit. Obviněný se domnívá, že nemůže obstát soudem presumovaná existence uceleného řetězce více nepřímých důkazů proti němu, neboť při pečlivém zvážení všech důkazů jednotlivě a v souhrnu nelze spravedlivě dospět k závěru o logičnosti na sebe navazujících důkazů, které tvoří řetězec postačující pro závěr o vině obviněného.

Z uvedených důvodů má obviněný za to, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů.

7. V rámci námitky nesprávného právního posouzení obviněný uvedl, že má za to, že skutek se nestal tak, jak je popisováno soudem prvního a druhého stupně, protože z důkazů nevyplynulo, že by docházelo ke zkreslování údajů pro věcně a místně příslušný úřad práce. Z uvedeného důvodu má obviněný za to, že soudy nesprávně také právně kvalifikovaly jeho jednání jako zvlášť závažný zločin podle § 212 odst. 1, odst. 6 tr. zákoníku, přičemž měl zkreslovat údaje pro orgán poskytující dotaci, tedy poskytovat jim údaje, které se následně neshodovaly se skutečností. V případě, že soudy měly za to, že se obviněný dopustil dotačního podvodu podle § 212 tr. zákoníku, pak se nemohlo v takovém případě jednat o právní kvalifikaci podle § 212 odst. 1, odst. 6 tr. zákoníku, ale podle § 212 odst. 2, odst. 6 tr. zákoníku. Podle takového názoru měl obviněný dokládat všechny informace a doklady správně, tedy i k čerpání docházelo tak, jak mělo, nicméně následně v případech, kdy zaměstnanci část peněz vraceli, se mohlo jednat o využití dotace jiným způsobem. Rozhodnutí soudů tak podle obviněného spočívají na nesprávném právním posouzení skutku.

8. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku obviněný bez bližšího odůvodnění navrhl, aby Nejvyšší soud přerušil výkon trestu odnětí svobody podle § 256o odst. 1 tr. ř. Navrhl dále, aby Nejvyšší soud zrušil oba rozsudky soudů nižších stupňů a aby soudu prvního stupně přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.

9. Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).

10. Státní zástupce má za to, že důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky obviněného proti správnosti skutkových zjištění a rozsahu provedeného dokazování, pokud jimi zpochybnil existenci úmyslného zavinění a objektivní stránky žalovaného zločinu. Těmito námitkami obviněný ve skutečnosti nevyjádřil zjevný rozpor těchto skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Obviněný totiž pouze zpochybňoval výsledky provedeného dokazování, aniž by konkrétně uvedl, proč obsah důkazů vůbec neposkytuje podklad pro skutková zjištění, k nimž dospěly soudy činné dříve ve věci, nebo je dokonce pravým opakem těchto zjištění, anebo proč obsah provedených důkazů nemůže být podkladem pro zmiňovaná skutková zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení. Obviněný tak založil své námitky pouze na polemice s rozhodnými skutkovými zjištěními, což neodpovídá uplatněnému ani žádnému jinému důvodu dovolání. Citovanému důvodu dovolání neodpovídají ani námitky obviněného, jimiž poukázal na neprovedení znaleckého posudku ke zjištění výše škody. V této věci nešlo o podstatný důkazní prostředek ve smyslu třetí alternativy citovaného důvodu dovolání. Navíc nalézací soud dostatečně odůvodnil, proč nepřikročil k doplnění dokazování znaleckým posudkem, jak navrhoval obviněný.

11. Pokud jde o obviněným uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., státní zástupce má za to, že tomuto dovolacímu důvodu odpovídají námitky obviněného, jimiž odvolacímu soudu vytkl, že skutek měl být správně posouzen jako zločin dotačního podvodu podle § 212 odst. 2, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. Tyto námitky však nejsou opodstatněné. S odkazem na aktuální rozhodovací činnost Nejvyššího soudu státní zástupce uvedl, že hlavní rozdíl mezi samostatnými (základními) skutkovými podstatami dotačního podvodu podle § 212 odst. 1 tr.

zákoníku a § 212 odst. 2 tr. zákoníku spočívá v okamžiku vzniku podvodného úmyslu pachatele. V případě § 212 odst. 2 tr. zákoníku pachatel získá (finanční) prostředky účelovou dotací, subvencí nebo návratnou finanční výpomocí nebo příspěvkem zákonnou cestou a až poté pojme úmysl (v nikoli malém rozsahu) použít takto legálně získané prostředky na jiný než určený účel. Naproti tomu § 212 odst. 1 tr. zákoníku předpokládá, že pachatel v žádosti o poskytnutí dotace (tedy v době předcházející faktickému poskytnutí dotace) uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí.

Takovýmito zamlčenými (případně nepravdivými) informacemi mohou být i informace o skutečném úmyslu pachatele ohledně naložení s finančními prostředky získanými takovouto dotací. Pokud tedy pachatel má úmysl zamlčet svůj záměr ohledně budoucího využití takových prostředků nebo aktivně tvrdí, že s prostředky získanými účelovou dotací naloží určitým způsobem a již v tu dobu ví, že s nimi tímto způsobem nenaloží, pak naplňuje skutkovou podstatu trestného činu dotačního podvodu podle § 212 odst. 1 tr.

zákoníku, nikoliv podle § 212 odst. 2 tr. zákoníku. Přitom souběh obou základních skutkových podstat trestného činu dotačního podvodu je vyloučen. Pokud pachatel získal dotaci již s vědomím, že prostředky použije na jiný než deklarovaný účel, posoudí se takové jednání jen jako trestný čin podle § 212 odst. 1 tr. zákoníku, jehož skutková podstata dopadá i na jednání, kdy pachatel fakticky použije tyto prostředky v rozporu s deklarovaným účelem, anebo je alespoň chce takto použít. Je-li tedy prokázáno naplnění všech znaků skutkové podstaty dotačního podvodu podle § 212 odst. 1 tr.

zákoníku, není již z pohledu trestnosti jednání pachatele třeba prokazovat naplnění znaků skutkové podstaty dotačního podvodu podle § 212 odst. 2 tr. zákoníku, tedy zda pachatel účelovou dotací získané prostředky skutečně použil v rozporu s jejich účelem, případně jakým způsobem tak učinil. Tyto závěry se ovšem nijak nedotýkají vlastní účelovosti určení dotace. Označený státní příspěvek na podporu zaměstnanosti osob se zdravotním postižením podle § 78 zákona o zaměstnanosti je účelovou dotací. Závěr o účelovosti určení dotace totiž nevylučuje použití skutkové podstaty dotačního podvodu podle § 212 odst. 1 tr.

zákoníku, je-li současně v konkrétní věci zjištěno, že pachatel získal dotaci již s vědomím, že prostředky použije na jiný než deklarovaný účel.

12. Dále státní zástupce připomněl, že podle tzv. právní věty rozsudku soudu prvního stupně obviněný uvedl v žádosti o poskytnutí dotace nepravdivé údaje a způsobil takovým činem škodu velkého rozsahu. Státní příspěvek poskytovaný podle § 78 zákona o zaměstnanosti tak soudy nižších stupňů považovaly za dotaci. Přitom dotací se rozumí zpravidla pravidelný příděl peněz nejčastěji poskytovaný obcím, některým správním orgánům nebo ústavům, ale i fyzickým a právnickým osobám, byť jednotlivé zákony nepoužívají pojmy dotace, subvence nebo nevratná finanční výpomoc nebo příspěvek zcela přesně.

Dotace se poskytují na základě žádosti, a to rozhodnutím. Dotací se ve smyslu § 3 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších předpisů, rozumí peněžní prostředky státního rozpočtu, státních finančních aktiv nebo Národního fondu poskytnuté právnickým nebo fyzickým osobám na stanovený účel. Dotace mohou být neúčelové nebo účelové, kdy účelové dotace jsou vázány na konkrétní akce nebo předem stanovený okruh potřeb a poskytují se za určitých podmínek. Příspěvkem se obecně míní zpravidla jednorázová finanční pomoc z veřejných rozpočtů zásadně účelově vázána, např. na konkrétní bytovou výstavbu.

Dotace bez spoluúčasti je zpravidla obecnou, neúčelovou dotací, dotace se spoluúčastí je zásadně účelovou dotací. Dotace, subvence a návratná finanční výpomoc se poskytují na základě žádosti, a to rozhodnutím. Rozhodnutí o jejich poskytnutí obsahuje jejich příjemce, účel, na který se poskytují, a podmínky jejich použití. Na toto rozhodnutí se nevztahují obecné předpisy o správním řízení. Jestliže bylo v tomto řízení prokázáno, že obviněný již v okamžiku žádosti o vyplacení účelové dotace věděl, že ji nepoužije ke stanovenému účelu, naplnil tím podle státního zástupce zákonné znaky zločinu dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr.

zákoníku. Posouzení skutku jako zločinu dotačního podvodu podle § 212 odst. 2, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku je proto v této věci vyloučeno, jak konstatoval Vrchní soud v Praze. Za tohoto stavu ovšem ve věci obviněného nevznikají důvodné pochybnosti ani o výši škody způsobené trestným činem dotačního podvodu podle § 212 tr. zákoníku, za kterou soudy nižších stupňů v souladu s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu správně považovaly celou výši státem vyplacené dotace.

13. Státní zástupce konečně neakceptoval ani námitky obviněného, v nichž poukázal na údajné porušení svého práva na obhajobu. Pokud obviněný v konkrétní rovině namítl, že odvolací soud nereagoval na jeho žádost ohledně zproštění obhájce z povinnosti obhajování, takové námitky by podle státního zástupce za určitých okolností mohly naplňovat důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., který je dán v případě, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít. Výklad tohoto důvodu dovolání nelze totiž pojímat restriktivně, takže dopadá i na případy, kdy sice obviněný obhájce má (ať již zvoleného, nebo ustanoveného soudem), ale orgány činnými v trestním řízení nejsou splněny zákonné povinnosti vyplývající z této situace.

Naproti tomu naplnění citovaného důvodu dovolání nelze spatřovat ve vlastním způsobu výkonu obhajoby obviněného ustanoveným obhájcem, tedy například v tom, že obhájce se nechal v rozporu s § 35 odst. 1 tr. ř. zastoupit advokátním koncipientem pro všechny úkony obhajoby. K této námitce státní zástupce dále uvádí, že podle § 40 tr. ř. může být ustanovený obhájce z důležitých důvodů na svou žádost nebo na žádost obviněného povinnosti obhajování zproštěn a místo něho ustanoven obhájce jiný. Důležitými důvody se zde zejména rozumějí důvody uvedené v § 19 až § 20 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (tj. i důvod spočívající v narušení nezbytné důvěry mezi advokátem a klientem).

Z povahy věci nelze použít důvody, že obviněný neposkytuje potřebnou součinnost, neboť by to bylo v rozporu se smyslem nutné obhajoby. Z jazykového výkladu § 40 tr. ř. podle státního zástupce vyplývá, že soud není bez dalšího povinen rozhodnout z podnětu žádosti o zproštění obhajoby, nýbrž závisí na úvaze soudu, zda jsou naplněny důležité důvody pro takové rozhodnutí či nikoli. Z dostupných spisových podkladů přitom vyplývá, že původní obhájce obviněného Mgr. Tomáš Kaplan vykonával obhajobu ještě v odvolacím řízení a je tedy nepochybné, že vzdor později tvrzenému narušení důvěry mezi těmito osobami bylo zajištěno právo obviněného na obhajobu.

Pokud obviněný měl výhrady k jmenovanému obhájci, mohl si zvolit obhájce jiného a svou volbu oznámit soudu. Přitom soudům obecně nepřísluší hodnotit kvalitu výkonu obhajoby, protože to je věcí vnitřního vztahu mezi obviněným a jeho obhájcem. Navíc obviněný v podaném dovolání neuvádí nic, co by nasvědčovalo důvodnosti jeho tvrzení, podle něhož došlo mezi ním a obhájcem k narušení důvěry. Bližší odůvodnění tohoto tvrzení není obsaženo ani v dostupných spisových podkladech, které má státní zástupce k dispozici za účelem vyhotovení tohoto vyjádření.

Za popsaného stavu tak nebylo podle názoru státního zástupce ani namístě postupovat podle § 40 tr. ř., protože ze strany obviněného nebyly označeny skutečnosti zásadního významu svědčící o deklarované ztrátě důvěry mezi ním a obhájcem. Pokud v nyní posuzované věci odvolací soud nepřistoupil ke zproštění obhájce obviněného povinnosti obhajování, zjevně neshledal důležité důvody k takovému postupu.

14. Z uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodováno ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.

III. Přípustnost dovolání

15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.

16. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

17. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody. Obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, totiž musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového důvodu podle § 265b tr. ř. a nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

18. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

19. Pokud jde o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ten je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

20. O dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak jde tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

21. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

22. Na podkladě obviněným uplatněných důvodů dovolání a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.

IV. Důvodnost dovolání

23. Z předloženého dovolání se podává, že obviněný Jaroslav Sládek jím brojí proti výroku o vině pokračujícím zvlášť závažným zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. Namítá, že z provedeného dokazování nevyplývá naplnění objektivní a subjektivní stránky tohoto trestného činu. Má za to, že soudy hodnotily provedené důkazy v rozporu s jejich obsahem a nezohlednily řadu okolností svědčících v jeho prospěch. Pokud se vůbec jednalo o trestný čin, měl být tento posouzen podle § 212 odst. 2, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. Vrchní soud v Praze pak podle obviněného porušil i jeho právo na obhajobu tím, že neodročil nařízené veřejné zasedání a obviněnému neumožnil zvolit si nového obhájce.

24. Po takto stručně shrnutém a výše podrobně rekapitulovaném obsahu dovolání Nejvyšší soud konstatuje, že uplatněná dovolací argumentace je procesní, skutkové i právní povahy.

25. Současně však Nejvyšší soud zjistil, že obviněný v nyní podaném dovolání ve své většině toliko opakuje námitky, které uplatnil již v předchozím řízení, přičemž soudy nižších stupňů se s těmito námitkami dostatečným a věcně správným způsobem vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Již sama tato skutečnost značí zjevnou neopodstatněnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002).

26. Pokud jde dále o otázku, zda je uvedené námitky možno podřadit pod uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody a v jejich rámci je projednat, je nutno konstatovat, že tak bylo možno učinit pouze částečně.

27. Nejvyšší soud se nejprve zabýval procesní výhradou obviněného týkající se namítaného porušení práva na obhajobu soudem druhého stupně v důsledku nevyhovění žádosti o odročení veřejného zasedání nařízeného na 12. 6. 2024. Tuto námitku bylo možno projednat v rámci důvodu dovolání uvedeného v § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., a to i přesto, že obviněný na tento dovolací důvod výslovně nepoukázal. O uvedený dovolací důvod jde tehdy, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Pokud jde o možnost podřazení uvedené výhrady pod tento dovolací důvod, je nutno konstatovat, že jakkoliv je skutečností, že obviněný v době konání předmětného veřejného zasedání obhájce nepochybně měl, neboť nebylo rozhodnuto o jeho zproštění povinnosti obhajoby podle § 40 tr. ř., není možno uvedený dovolací důvod vykládat restriktivně a vztahovat jej pouze na situace, kdy obviněný obhájce vůbec neměl. Pokud tedy obviněný v nyní projednávané věci namítá, že odvolací soud měl podle § 40 tr. ř. zprostit ustanoveného obhájce povinnosti obhajoby, veřejné zasedání odročit a obviněnému umožnit zvolení nového obhájce a poradu s ním, je tuto argumentaci možno vztáhnout pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. a v jeho rozsahu ji projednat. Po věcné stránce se však jedná o námitku věcně neopodstatněnou.

28. Nejvyšší soud ze spisového materiálu zjistil, že poté, co bylo dne 22. 4. 2024 veřejné zasedání k projednání odvolání obviněného nařízeno na 12. 6. 2024, obviněný podáním doručeným odvolacímu soudu dne 31. 5. 2024 navrhl, aby byl ustanovený obhájce zproštěn obhajoby z důvodu narušení důvěry a aby mu byla stanovena lhůta ke zvolení obhájce na plnou moc a veřejné zasedání odročeno. Tomuto návrhu odvolací soud nevyhověl, přičemž do spisu učinil úřední záznam o tom, že obviněný byl telefonicky vyrozuměn o tom, že není důvod odročit nařízené veřejné zasedání a že obhajoba vykonávaná ustanoveným obhájcem až do případného převzetí novým obhájcem trvá. V obdobném duchu byl vyrozuměn i obhájce obviněného.

29. Uvedenému postupu odvolacího soudu nemůže Nejvyšší soud ničeho vytknout. Je skutečností, že obviněný žádost o zproštění ustanoveného obhájce povinnosti obhajovat nikterak blíže nezdůvodnil, když toliko konstatoval údajnou ztrátu důvěry. Vrchní soud v Praze správně tuto neodůvodněnou žádost vyhodnotil jako účelovou, neboť obdobné účelové procesní námitky týkající se obhajoby obviněný uplatňoval již v předchozím řízení. Je zjevné, že snahou obviněného bylo toliko obstrukční oddálení veřejného zasedání, na kterém by mohlo být pravomocně rozhodnuto v jeho trestní věci. Uvedený postup proto nelze akceptovat. Za situace, kdy nevyšel najevo žádný důvod pro zproštění ustanoveného obhájce povinnosti obhajoby, nebylo nutno o tomto ani formálně rozhodovat, neboť ustanovení § 40 tr. ř. takové opatření předpokládá pouze v situaci, kdy je takové žádosti vyhověno. O tom, že žádosti vyhověno nebylo a že veřejné zasedání se bude konat, byl obviněný i jeho obhájce vyrozuměn. V takovém případě nelze hovořit o tom, že obviněný byl jakkoliv zkrácen na svém právu na obhajobu, neboť toto právo není možné vydávat za oprávnění obviněného obstrukčními metodami oddalovat rozhodnutí ve věci. K naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. proto nedošlo.

30. Další část dovolacích námitek obviněného se týká dokazování. V této souvislosti obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Obviněný především namítá, že pracovní poměry zaměstnanců společnosti REALEX ZPS byly reálné, stejně jako činnost, kterou vykonávali, a odměna, kterou za tuto činnost obdrželi. Nejvyšší soud nicméně konstatuje, že takto pojatou dovolací argumentaci nebylo možno podřadit pod deklarovaný důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

31. Je tomu tak z toho důvodu, že zakotvením tohoto dovolacího důvodu nedošlo ani po 1. 1. 2022 k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové a Nejvyšší soud jako soud dovolací se nestal jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. To by bylo v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je i nadále určeno především k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla detailně přezkoumávána ještě třetí instancí. Není smyslem řízení o dovolání a úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, zda soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné zásadní deformace důkazů a ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily. Za takového stavu nepřichází v úvahu, aby Nejvyšší soud cokoli měnil na skutkových zjištěních, která se stala podkladem výroku o vině. Zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění by přicházel v úvahu jen v případech zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021). O takovou situaci se i nadále jedná pouze v případě nejtěžších vad důkazního řízení, např. tehdy, pokud skutková zjištění soudů vůbec nemají v důkazech obsahový podklad, pokud jsou dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud z obsahu důkazů nevyplývají při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011). To souvisí i s tím, že těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.).

32. Pokud obviněný učinil obsahem svého dovolání toliko nesouhlas se způsobem hodnocení provedených důkazů, takové námitky není možné podřadit pod první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ta spočívá v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Dovolání obviněného, ačkoliv je tento (zjevný rozpor) formálně deklarován, totiž ve skutečnosti neobsahuje žádnou kvalifikovanou argumentaci týkající se zjevného (extrémního) rozporu skutkových zjištění soudů s obsahem provedených důkazů, ve smyslu výše uvedených východisek dovolacího přezkumu. Jedná se naopak toliko o prostou polemiku se způsobem hodnocení důkazů, která se předmětem dovolacího přezkumu zásadně stát nemůže.

33. Z napadených rozhodnutí je přitom zřejmé, že oba ve věci činné soudy věnovaly důkazní situaci v nyní projednávané trestní věci náležitou pozornost a zejména se pečlivě vypořádaly s otázkou naplnění jak objektivní, tak subjektivní stránky zvlášť závažného zločinu dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. Dospěly k závěru, že jediným smyslem založení společnosti REALEX ZPS bylo soustavné a promyšlené předstírání zaměstnávání osob se zdravotním postižením a neoprávněné inkasování příspěvku na zaměstnávání. Rozsáhlým dokazováním bylo bezpečně zjištěno, že zaměstnancům uvedené společnosti bylo ve skutečnosti vypláceno podstatně méně, než bylo uvedeno ve smlouvě, přičemž z důvodu povinných bezhotovostních výplat byli tito nuceni vracet část vyplacené mzdy v hotovosti právě obviněnému, popřípadě účetní společnosti. Zdravotně postižení zaměstnanci v podstatě nepracovali, a pokud ano, jednalo se o činnosti bez jakéhokoliv hospodářského významu. Za takového stavu považovaly soudy obhajobu obviněného založenou v podstatě na tvrzení o reálnosti zaměstnávání osob se zdravotním postižením za bezpečně vyvrácenou.

34. Je tedy patrné, že soudy obou stupňů se podrobně zabývaly skutečnou povahou „podnikatelské činnosti“ obviněného, resp. jím řízené společnosti REALEX ZPS, a na základě obsáhlého dokazování učinily jednoznačný závěr o tom, že skutek se stal tak, jak je uvedeno ve výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Jelikož jsou jejich skutkové závěry zcela správné, neboť jde o jediný možný výsledek hodnocení provedených důkazů, nehledě na to, že dovolací argumentace nepřekračuje rámec prosté polemiky s hodnocením provedených důkazů, není Nejvyšší soud jakkoliv oprávněn do těchto přesvědčivých a odůvodněných skutkových závěrů zasahovat. K takovému postupu není důvod ani po věcné stránce, neboť Nejvyšší soud se se závěry obou soudů nižších stupňů plně ztotožňuje. Pokud za uvedeného skutkového stavu obviněný požádal o vyplacení příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením podle § 78 zákona o zaměstnanosti, není pochyb o tom, že v žádostech úmyslně uvedl hrubě zkreslené údaje.

35. Pokud jde o námitku týkající se výše škody způsobené trestným činem, soudy nižších stupňů zcela správně vycházely z relevantní ustálené judikatury (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 414/2017, ze dne 31. 8. 2017, sp. zn. 6 Tdo 870/2017, nebo ze dne 3. 8. 2022, sp. zn. 11 Tdo 333/2022), podle které je v případě příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením podle § 78 zákona o zaměstnanosti nutno za škodu považovat celou dotaci vyplacenou na základě hrubě zkreslených či zamlčených podstatných údajů. V nyní projednávané věci jde tedy o součet všech vyplacených příspěvků. Tuto částku není možné ponižovat o náklady, které obviněný reálně vynaložil, a to jednak z důvodu právní povahy příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením, který se vyplácí zpětně čtvrtletně za zákonem stanovených podmínek, které, jestliže nejsou, byť jen částečně u některých zaměstnanců splněny, nárok na dotaci jako celek nevznikne. Dále je tomu tak proto, že je obecně přijímáno, že od škody způsobené trestným činem se neodečítají náklady trestné činnosti, které vznikly pachateli (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. 6 Tdo 1142/2023, bod 82.). Jestliže obviněný v souvislosti s výší způsobené škody dále poukázal na ustanovení § 78a odst. 11 (správně odst. 10) zákona o zaměstnanosti, podle kterého je zaměstnavatel povinen poskytnutý příspěvek nebo jeho poměrnou část vrátit, jestliže mu byl na základě nesprávných údajů vyplacen neprávem nebo v nesprávné výši, je možno plně odkázat na přiléhavé vypořádání této námitky Vrchním soudem v Praze v bodě 18. odůvodnění jeho rozsudku.

36. Jakkoliv jsou uvedené námitky týkající se výše škody způsobené trestným činem právní povahy, a bylo je proto částečně možno projednat v rozsahu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (jakkoliv byly shledány nedůvodnými), má uvedená otázka význam i z hlediska rozsahu dokazování, na který obviněný ve svém dovolání rovněž poukázal. Obviněný konkrétně namítl neobstarání znaleckého posudku z oboru ekonomika k výpočtu skutečné škody. Uvedenou námitku, kterou bylo možno podřadit pod třetí alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je v podstatě namítáno nedůvodné neprovedení podstatných důkazů, však Nejvyšší soud vyhodnotil jako neopodstatněnou. S ohledem na to, že od částky představující výši skutečně vyplacené dotace nelze pro účely stanovení výše škody odečítat jakékoliv náklady pachatele trestného činu dotačního podvodu podle § 212 odst. 1 tr. zákoníku (viz výše), nebylo skutečně namístě nechat k této otázce vypracovat znalecký posudek. Soudy tedy nepochybily, ani pokud jde o rozsah provedeného dokazování k otázce výše škody způsobené trestným činem.

37. Konečně, poslední dovolací námitka se týká právního posouzení skutku. Ačkoliv i tato námitka je částečně založena na jiné než soudy zjištěné verzi skutkového stavu, bylo ji jako dílem právní námitku možno podřadit a projednat v rozsahu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jedná se však o námitku neopodstatněnou.

38. Je skutečností, že pokud obviněný podával zpětně žádosti o dotaci na prostředky již (podle jeho tvrzení) vynaložené (žádal o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením podle § 78 zákona o zaměstnanosti), přičemž v žádostech uváděl hrubě zkreslené údaje (o povaze skutečné činnosti a mzdách zaměstnanců společnosti REALEX ZPS), je naplněna první základní skutková podstata trestného činu dotačního podvodu podle § 212 odst. 1 tr. zákoníku. Podle uvedeného ustanovení je běžně posuzována právě trestná činnost páchaná v souvislosti s podvodným získáváním uvedeného příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením (srov. např. již citovaná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 414/2017, ze dne 31. 8. 2017, sp. zn. 6 Tdo 870/2017, nebo ze dne 3. 8. 2022, sp. zn. 11 Tdo 333/2022). Naproti tomu druhá základní skutková podstata tohoto trestného činu uvedená v § 212 odst. 2 tr. zákoníku, které se obviněný domáhá, se týká situací, kdy pachatel použije, v nikoli malém rozsahu, prostředky (předem) získané účelovou dotací, subvencí nebo návratnou finanční výpomocí nebo příspěvkem na jiný než určený účel. Po skutkové stránce se tedy jedná o zcela jinou situaci než v nyní projednávané věci, kdy obviněný zpětně žádal o příspěvek, přičemž deklaroval hrubě zkreslené údaje o podobě a rozsahu zaměstnávání osob se zdravotním postižením a o jejich mzdách. Nejde tedy o situaci, kdy by obviněnému, resp. jeho společnosti, byla dopředu poskytnuta účelová dotace, která by byla použita na jiný než určený účel. Uvedená právní námitka obviněného je tak zcela lichá a právní závěry soudů nižších stupňů jsou zcela přiléhavé skutkovým okolnostem této trestní věci.

39. Nejvyšší soud závěrem shrnuje, že vhledem k tomu, že dovolací námitky obviněného bylo možno pod některé z důvodů dovolání podřadit pouze částečně, přičemž relevantně uplatněné námitky Nejvyšší soud vyhodnotil jako neopodstatněné, nedošlo k naplnění žádného ze zákonem stanovených dovolacích důvodů.

V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu

40. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného Jaroslava Sládka rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

41. Vzhledem k tomuto způsobu rozhodnutí nebyl dán důvod ani k přerušení výkonu napadeného rozhodnutí podle § 265o odst. 1 tr. ř., které navíc obviněný navrhoval bez jakéhokoliv bližšího odůvodnění.

42. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. 11. 2024

JUDr. Aleš Kolář předseda senátu