USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 12. 2024 o dovolání, které podal obviněný Pavel KALVACH, trvale bytem Pavlíkov 208, 270 21 Pavlíkov, proti usnesení Krajského soudu Praze ze dne 27. 6. 2024, sp. zn. 11 To 166/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 1 T 146/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného Pavla Kalvacha odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 12. 4. 2024, sp. zn. 1 T 146/2023, byl obviněný Pavel Kalvach uznán vinným přečinem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že jako jednatel společnosti BM auto truck s.r.o., IČO 04277996, se sídlem Rakovník, Lubenská čp. 2408 v období od 1. 1. 2019 do 31. 10. 2021 úmyslně nesplnil zákonnou povinnost vyplývající z ustanovení z § 38 odst. 10 zákona č. 586/1992 Sb. o dani z příjmu, kdy řádně a včas neodvedl, ani toto jinak nezajistil, jménem společnosti daň z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků za její zaměstnance, v rozporu s ustanoveními § 8 odst. 1, § 9 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb. o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, neodvedl za zaměstnance pojistné na sociální zabezpečení a státní politiku zaměstnanosti a dále v rozporu s ustanovením § 5 odst. 1, 2, 3 zákona č. 592/1992 Sb.
o pojistném na veřejném zdravotním pojištění neodvedl za zaměstnance pojistné na veřejné zdravotní pojištění, ač jim příslušné částky z výplat byly strhány, což společnost deklarovala na výplatních páskách zaměstnanců, takže: a) České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Středočeský kraj, Územní pracoviště Rakovník, měl na dani z příjmů ze závislé činnosti a funkčních požitků za rok 2019 odvést částku 118.050 Kč, za rok 2020 částku 160.815 Kč, z čehož zbývá uhradit 125.921,93 Kč, naproti tomu na dani z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti vybírané srážkovou daní dle zvláštní sazby daně za rok 2019 měl odvést 17.100 Kč, z čehož odvedl pouze 2.850 Kč, takže zbývá uhradit 14.250 Kč a za celé sledované období roku 2021 měl odvést 14.250 Kč, z čehož odvedl pouze 7.125 Kč, takže zbývá uhradit 7.125 Kč, b) České republice, zastoupené Okresní správou sociálního zabezpečení v Rakovníku, měl na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku státní politiky zaměstnanosti za období roku 2019 do prosince 2019 odvést 11.267,07 Kč, což neučinil, za období roku 2020 měl odvést 147.960,88 Kč, z čehož odvedl 56.948 Kč, takže zůstává neuhrazeno 91.012,88 Kč, a za sledované období roku 2021 do září 2021 částku 150.018,83 Kč, c) Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, IČO 41197518, měl na pojistném na veřejné zdravotní pojištění za zaměstnance uhradit za rok 2019 od července 2019 částku 13.988,33 Kč, za rok 2020 částku 36.262,01 Kč, z čehož odvedl 26.858,33 Kč, takže zbývá uhradit 9.403,68 Kč a za sledované období roku 2021 do srpna 2021 částku 30.047,67 Kč, z čehož odvedl 7.612,67 Kč, takže zbývá uhradit 22.435 Kč, d) České průmyslové zdravotní pojišťovně, IČO 47672234, měl na pojistném na veřejném zdravotním pojištění za zaměstnance uhradit za období roku 2019 od měsíce dubna 2019 částku 22.290 Kč, z čehož odvedl pouze 13.262 Kč, takže zbývá uhradit 9.028 Kč, za období roku 2020 částku 25.370,67 Kč, z čehož odvedl 9.000 Kč, takže zbývá uhradit 16.370,67 Kč, a za sledované období roku 2021 do září 2021 částku 23.117 Kč, přičemž za období do měsíce července 2020 bylo pojistné vymoženo exekučně, e) Vojenské zdravotní pojišťovně ČR, IČO 47114975, měl na pojistném na veřejné zdravotní pojištění za zaměstnance uhradit za rok 2019 od července 2019 částku 4.398 Kč, z čehož odvedl 1.434 Kč, takže zbývá uhradit 2.964 Kč, za rok 2020 částku 16.027,33 Kč, z čehož odvedl 9.403 Kč, takže zbývá uhradit 6.624,33 Kč a za sledované období roku 2021 do srpna 2021 částku 13.340 Kč, což neučinil a takto neodvedl za sledované období částku v celkové výši 634.916,72 Kč, ačkoliv předmětná společnost měla k tomuto dostatek finančních prostředků,
2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) roků.
3. Podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních korporací a družstev v trvání 3 (tří) roků.
4. Proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 12. 4. 2024, sp. zn. 1 T 146/2023, podal obviněný odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku. Odvolání podal rovněž státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Rakovníku, a to v neprospěch obviněného, taktéž do všech výroků napadeného rozsudku. Finanční úřad pro Středočeský kraj jako poškozený podal odvolání z důvodu absentujícího výroku o náhradě škody.
5. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud Praze usnesením ze dne 27. 6. 2024, sp. zn. 11 To 166/2024, a to tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného, státního zástupce i poškozeného zamítl. II.
6. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2024, sp. zn. 11 To 166/2024, podal obviněný dovolání (č. l. 909–912 spisu), ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. maje za to, že „rozhodnutí spočívá na nesprávním právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.“ Současně s tím namítl „absenci řádného odůvodnění a nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, kdy se odvolací soud žádným způsobem nevypořádal s podstatnou částí uplatněných námitek.“
7. V podaném dovolání obviněný brojil proti způsobu, jakým se s jeho opravným prostředkem vypořádal odvolací soud. Rozhodnutí odvolacího soudu zhodnotil jako paušální, nepřesvědčivé a ve vztahu k vymezení skutkové podstaty trestného činu i neúplné. Vyčetl odvolacímu soudu, že se spokojil s neúplnou důkazní situací před soudem prvního stupně, která byla nezpůsobilá k učinění jednoznačného závěru o jeho trestní odpovědnosti. Toto pochybení mělo za následek paušální argumentaci soudů obou stupňů konstatující dostatek finančních prostředků ve společnosti BM auto truck s.r.o., v období od 1.
1. 2019 do 31. 10. 2021, kdy měla vznikat trestně sankcionovaná povinnost. Na základě provedeného dokazování podle něj nelze učinit závěr o tom, jak byly prostředky v rámci společnosti použity, a tedy není možné dospět k tomu, že úmyslně za společnost neodváděl povinné platby. Soud prvního stupně v rámci provedeného dokazování nedospěl k závěru, že by předmětné prostředky byly užity mimo rámec společnosti. Jaké závazky hradil a jakým způsobem byly tyto platby prováděny, či zda měla společnost v předmětném období disponibilní prostředky, nebo se jednalo pouze o účetní stav, zjišťováno nebylo.
Tuto absenci skutkových zjištění odvolací soud nahradil vlastní úvahou, že pokud měla společnost nějaké prostředky, tak je měla použít na plnění předmětných povinností. Jeho úvaha však zjevně nemá oporu v provedeném dokazování, neboť dokazování k této otázce v podstatě neproběhlo. Stejně tak nebylo ani konstatováno, zda se společnost v předmětném období nenacházela v reálném úpadku.
8. Skutková zjištění soudu prvního stupně bez výhrad potvrzená soudem odvolacím jsou nejasná a úplná, a to zejména ve vztahu k otázce naplnění subjektivní stránky trestného činu. Hodnotící úvahy odvolacího soudu dovolatel nepovažuje za dostatečně úplné, objektivní a komplexní, naplňující požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. Soud se nevypořádal v přijatelné logice s důkazy a okolnostmi významnými pro rozhodnutí, a to ani jednotlivě ani v jejich celku, takže jeho závěr o úmyslném zavinění neplnění vymezených povinností ze strany společnosti se nejeví jako správný, přesvědčivý a přijatelný. Obviněný zdůraznil, že odvolací soud nemá napravovat obsahové vady rozsudku soudu prvního stupně. Pokud zhojuje obsahové vady napadeného rozsudku a přezkoumává nepřezkoumatelné rozhodnutí, zbavuje tím obviněného jeho práva na řádný soudní proces, „což v konečném důsledku degraduje celé soudní řízení na proces mající v podstatě silně inkviziční charakter.“ V tomto ohledu namítl, že rozsudek soudu prvního stupně nesplňuje již s ohledem na zvolenou systematiku odůvodnění náležitosti vymezené v § 120 odst. 3 tr. ř. a § 125 odst. 1 tr. ř. Přestože soud prvního stupně ve svém rozsudku označil ve věci vyslechnuté svědky i provedené listinné důkazy, nejedná se o shrnutí obsahu těchto důkazů, ale přímo o součást hodnotících úvah soudu prvního stupně. Soudem deklarované výpovědi svědků jsou jejich pouhým hodnocením, když z porovnání obsahu odsuzujícího rozsudku a protokolů z hlavního líčení vyplývá, že soud z výpovědí selektivně vybírá pouze části vyhovující jeho závěru o vině. Z odůvodnění rozsudku však musí být rozpoznatelné, co je hodnotícím závěrem a co je obsahem provedeného důkazu, a že se soud stejně pečlivě zabýval okolnostmi svědčícími ve prospěch i neprospěch obviněného.
9. Obviněný rovněž kritizoval kvalitu odůvodnění stran neprovedení jím navrhovaných důkazů, a to jak listinných, tak výslechu bývalých zaměstnanců společnosti BM auto truck, obchodních partnerů společnosti, zástupce účetní firmy mající v minulosti na starost účetnictví atd. Tyto důkazy měly sloužit k prokázání ekonomické situace společnosti v předmětném období, jednání obviněného ve společnosti, a tedy sloužit k posouzení otázky úmyslného charakteru jeho jednání. Paušální odkaz na nadbytečnost navrhovaných důkazů není náležitým uvedením důvodů, proč nebylo důkaznímu návrhu vyhověno. Odmítnutí provedení důkazů je nadto přípustné jen tehdy, pokud je nadbytečnost či irelevance důkazů zcela nepochybná, a nikoliv pouze proto, že by výsledek provedeného důkazu mohl zakládat rozpor s již provedenými důkazy.
10. Z rozsudku, jímž byl dovolatel uznán vinným, podle něj není zřejmé, jakými úvahami se soud prvního stupně při zjišťování skutkového stavu řídil. Soud měl své úvahy podepřít odkazy na skutečnosti vyplývající z provedeného dokazování a důkazy podporující jeho zjištění. Současně s tím se však musí vypořádat s důkazy, které jsou ve vzájemném rozporu. V rozsudku absentují jakékoliv úvahy, jak může dojít u solventní společnosti za krátké časové období k tvrzenému zmenšení hotovostního zůstatku o cca 3 milióny, to vše při závěru znalkyně, že na hotovostní pokladně patrně nikdy neexistoval. Lze se tak logicky domnívat, že nedocházelo k řádnému účtování vynakládaných finančních prostředků, nebo že byla společnost permanentně ve ztrátovém hospodaření. Stejně tak se lze domnívat, že účetní výstupy solventní společnosti řádně vedoucí své účetnictví budou vypadat jinak a nebudou vykazovat neexistující zůstatek ve výši miliónů. V tomto ohledu vlastní úvahy soudu prvního stupně zcela absentují a pouze opakuje formalistické závěry znalkyně vytvářející účetní závěry neodpovídající reálnému ekonomickému stavu společnosti.
11. Obviněný označil za nepřezkoumatelné a nesplňující náležitosti vymezené v § 134 odst. 2 tr. ř. a § 125 odst. 1 tr. ř. taktéž usnesení odvolacího soudu. Nepřezkoumatelnost spatřuje nejen v samotných nedostatcích tohoto rozhodnutí, ale i ve skutečnosti, že odvolací soud svým postupem zhojuje vady nepřezkoumatelného rozsudku soudu prvního stupně.
12. Dovolatel se v podaném dovolání vymezil proti znaleckému posudku zpracovaném Ing. Rackovou a závěrům soudů, které z tohoto důkazu vyvodily závěr, že společnost měla v daném období dostatek finančních prostředků k předmětným platbám. Oba soudy zcela upustily od komplexního posouzení celé věci. Společnost měla v posuzovaném období závazky po lhůtě splatnosti vůči subjektům spravujícím příslušné odvody i vůči ostatním věřitelům. Veškeré prostředky, které společnost získala, byly ihned použity na zajištění potřeb nezbytných k existenci samotné společnosti. Obviněný žádné prostředky nevyváděl, nehradil si ani mzdu, na rozdíl od svědka B. neměl žádné benefity a po celé období žil na dluh. Ve smyslu ustálené judikatury se snažil ze všech sil změnit hospodářské poměry ve společnosti. Paušální závěry odvolacího soudu navíc neobsahují skutečnost, že dovolatel byl ve společnosti bílým koněm svědka B., který společnost řídil a reálně rozhodoval o jednotlivých platbách.
13. Znalecký posudek Ing. Rackové údajně stvrzující schopnost společnosti hradit povinné platby, vycházel především z údajně zjištěného účetního stavu hotovostní pokladny, který ve své nejvyšší výši přesahoval 4 miliony Kč. Ve své výpovědi znalkyně uvedla, že reálně tento stav hotovostní pokladny nikdy naplněn nebyl, což potvrdila i svědkyně P. Ve svém znaleckém posudku znalkyně uvedla, že v konečném stavu finančních prostředků pokladny společnosti byla ke dni 31. 12. 2018 částka 4.409.434 Kč. Z provedeného dokazování činí dovolatel nesporným, že již k 31. 12. 2018 reálně tato hotovostní pokladna neexistovala a ve své podstatě se jednalo o vnitřní dluh společnosti, což popírá jednak relevanci tohoto ukazatele a jednak vypovídá o špatném ekonomickém stavu společnosti. Samotná skutečnost, že společnost měla dle tvrzení znalkyně k 31. 12. 2018 prostředky vyplývající z daného stavu hotovostní pokladny, proto nemůže sama o sobě vést k závěru, že měla společnost po následující dva roky dostatek finančních prostředků k odvádění předmětných povinných plateb. Zvláště za situace, kdy hotovostní pokladna reálně neexistovala a jiné parametry ekonomické situace zjišťovány nebyly. Znalecký posudek neuvádí žádné finanční operace, které by poukazovaly na výdaje z prostředků alokovaných na pokladně ani nezjišťuje reálnou ekonomickou situaci společnosti či strukturu jejích výdajů s ohledem na předmět její podnikatelské činnosti. Znalkyně nijak nezohledňuje, že předmětné prostředky byly vynaloženy k zachování samotné existence společnosti, což vyústilo ve zkreslený stav hospodaření projevující se neustálými hotovostními výběry, kterým neodpovídají žádná vydání. Existence těchto výdajů nezohledněných znalkyní je přitom potvrzována výpovědí svědků B. a V. Závěry znaleckého posudku je potřebné označit za nepřezkoumatelné. Znalkyně nesplnila zadaný znalecký úkol, schopnost povinných plateb musí vycházet z reálných ekonomických možností, a nikoliv z hypoteticky vytvořených zůstatků na pokladně, která ani fakticky neexistovala, kdy navíc její vysoký evidovaný zůstatek vznikl ještě před posuzovaným obdobím. Podle obviněného bylo povinností soudů, aby ve vztahu k tvrzené solventnosti společnosti zjišťovaly strukturu výdajů společnosti a její reálnou situaci ve sledovaném období.
14. Podle obviněného za dané důkazní situace, kdy nebyl zjištěn reálný ekonomický stav společnosti, nemůže být postaven najisto ani závěr soudů o naplnění subjektivní stránky trestného činu. Při posouzení jeho trestní odpovědnosti je z hlediska tvrzené existence pokladny, od jejíž existence je odvozována schopnost společnosti k úhradám povinných plateb, podstatné, jaký byl vývoj zůstatku na hotovostní pokladně před 1. 1. 2019. Obviněný nepřebíral žádnou hotovostní pokladnu, kde by v době jeho nástupu do společnosti měly být prostředky v hodnotě několika miliónů korun. Za daného stavu věci jsou tak dány pochybnosti o tom, zda dovolatel mohl naplnit všechny znaky přečinu neodvedení daně, pojistného na sociálním zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku.
15. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2024, sp. zn. 11 To 166/2024, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 12. 4. 2024, sp. zn. 1 T 146 /2023, a podle § 265l tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Rakovníku, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
16. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 18. 10. 2024, sp. zn. 1 NZO 734/2024.
17. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, poukázal na to, že obviněný neuplatnil dovolací důvod správně podle jeho zákonné úpravy a s tím obsahovým naplněním, které odpovídá číselnému označení daného dovolacího důvodu. Je tomu tak proto, že obviněný, resp. jeho obhájce dosud nezaznamenal změnu v právní úpravě institutu dovolání a konkrétně ve vymezení dovolacích důvodů, k níž došlo již k 1. 1. 2022 v souvislosti s nabytím účinnosti zákona č. 220/2021 Sb. Stejně tak podanému dovolání vytkl, že ač směřuje i proti rozsudku soudu prvního stupně, tak dovolatel neuplatnil přiléhavý dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé variantě.
18. Ve vztahu k obviněným uplatněnému hmotněprávnímu dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [obviněným označovaného podle neplatné právní úpravy jako písm. g)] zdůraznil, že v rámci zkoumání právního posouzení tohoto důvodu je třeba vycházet ze skutkového stavu zjištěného v průběhu trestního řízení a vyjádřeného ve výroku rozsudku. V dovolacím řízení již zásadně nelze opětovně přehodnocovat v celém rozsahu správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci, přezkoumávat úplnost provedeného dokazování ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Obviněným prezentované námitky jsou podle státního zástupce spíše obecného rázu a podrobují kritice odůvodnění soudů obou stupňů. V návaznosti na to státní zástupce poukázal na § 265a odst. 4 tr. ř., podle kterého je dovolání jen proti důvodům rozhodnutí nepřípustné. I pokud by odůvodnění napadených rozhodnutí bylo nedostatečné, pokud jde o posouzení některých znaků trestného činu, což však není případ napadaných rozhodnutí, tak by se nejednalo o důvod k dovolání za situace, kdyby byl napadaný rozsudek věcně správný.
19. Státní zástupce označil obecné výhrady dovolatele vůči odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů a namítanou nepřezkoumatelnost těchto rozhodnutí, jako zcela liché. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je zcela dostačující a zcela odpovídající požadavkům vyplývajícím z trestního řádu. Naprosto jednoznačně z něj vyplývá vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Uvedené platí i stran závěru o tom, že společnost měla v rozhodné době dostatek finančních prostředků k tomu, aby za své zaměstnance řádně hradila povinné odvody. Z odůvodnění soudu prvního stupně lze proto spolehlivě dovodit závěr o tom, že se obviněný dopustil přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 trestního zákoníku. Nelze tak souhlasit s obviněným, že by prvoinstanční soud řádně nevysvětlil a nezdůvodnil svůj postup, který při hodnocení důkazů zvolil.
20. Ke kritice odůvodnění odvolacího soudu pak státní zástupce uvedl, že neodůvodněním každé jednotlivé výhrady, jež již byla uspokojivě a správně vyřešena soudem prvního stupně, není zasaženo do ústavního práva stěžovatele na spravedlivý proces. V souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva se odvolací soud zabýval v odůvodnění svého usnesení všemi důležitými otázkami a nespokojil se s pouhým odkýváním závěrů soudu nižší instance. Odůvodnění soudů obou stupňů proto podle státního zástupce zcela odpovídá požadavkům uvedeným v § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. Soudy provedené důkazy vyhodnotily zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., jejich úvahy v tomto směru nevykazují žádných zjevných defektů, nelogičností, které v nich obviněný usiluje nalézt, aniž by je pojmenoval, či prvků libovůle.
21. Podle státního zástupce nelze k obviněným uplatněnému dovolacímu
důvodu přiřadit ani konkrétnější námitky jím označené za nesprávné právní posouzení. Svou argumentaci totiž obviněný vybudoval na jiném skutkovém základu, než jaký byl předmětem právního posouzení soudy nižších stupňů. Vycházel z vyvrácené verze své obhajoby, podle které společnost neměla dostatek prostředků, aby platila povinné odvody, zakládající se na kritice znaleckého posudku a tvrzeného nedostatku důkazů. Státní zástupce uvedl, že obviněným zpochybňovaný znalecký posudek byl podpořen dalšími důkazy a nestál osamocen.
Znalecký posudek je nadto obviněným zjednodušován. Za rozhodný považuje státní zástupce závěr znalkyně o tom, jak docházelo k zúčtovávání jako příjmů na pokladnu. Jednalo se o existující prostředky, s nimiž mohla společnost disponovat a které byly předtím fyzicky vybrány z účtu společnosti, nejprve zaúčtovány na účet jako peníze na cestě a až následně jako příjem do pokladny. Zároveň podotkl, že za vedení účetnictví a způsob zaúčtování jednotlivých transakcí byl zodpovědný právě obviněný jakožto jednatel společnosti a způsob, jak byly tyto příjmy vykazovány, bylo jeho věcí.
Nezajistil přitom ani inventarizaci pokladny a ani jiný způsob zaúčtování způsobu naložení s těmito penězi. V tomto případě proto není podle státního zástupce rozhodné, jakým způsobem bylo s dostupnými finančními prostředky naloženo, ale je důležité, že existovaly a že při plném srozumění obviněného nebyly použity k úhradě dluhů na povinných odvodech za zaměstnance.
22. Státní zástupce dodal, že obviněný v rámci intencí dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho aktuálním znění neargumentuje. Žádný důkaz, který by měl být v rozporu s rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků trestného činu kladeného mu za vinu, neidentifikoval, přičemž tímto nemůže být onen znalecký posudek z oboru ekonomika, odvětví mzdy, účetní evidence, daně a odvody, jehož závěry nejsou v rozporu se skutkovými zjištěními učiněnými ze strany soudů nižších stupňů a obviněný se pokouší pouze o jeho odlišné hodnocení.
23. Státní zástupce závěrem z výše uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného Pavla Kalvacha odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. a), c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
III.
24. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
25. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2024, sp. zn. 11 To 166/2024, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
26. Nejprve je třeba uvést, že s ohledem na formulaci námitky obviněného („rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení“) lze dospět k závěru, že obviněný odkázal na ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, přestože dovolání bylo podáno dne 20. 9. 2024. Novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2022, byl totiž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bez obsahových změn nově podřazen pod písm. h), přičemž byl současně touto novelou zakotven pod písm. g) nový dovolací důvod, který reagoval na stávající soudní praxi stran nesprávné aplikace práva procesního. Argumentace uplatněná obviněným je s jistou mírou benevolence podřaditelná pod oba takto vymezené dovolací důvody [písm. g), h)]. Jelikož Nejvyšší soud uplatňuje normy trestního práva procesního účinného v době jeho rozhodování, bude užito označení v souladu s novelizovaným zněním.
27. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze subsumovat námitky obviněného zpochybňující naplnění subjektivní stránky trestného činu kladeného mu za vinu. V části kritizující úplnost provedeného dokazování, jeho výsledky i skutková zjištění vyvozená ze znaleckého posudku Ing. Petry Rackové a závěr soudu o dostatku finančních prostředků k hrazení povinných odvodů jsou námitky obviněného s jistou dávkou benevolence podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
28. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným Pavlem Kalvachem vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022.
29. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Uvedený dovolací důvod byl, jak již uvedeno výše, do ustanovení § 265b odst. 1 tr.
ř. zařazen výše citovanou novelou trestního řádu, vycházeje z dosavadní soudní praxe, která rozšířila dovolací důvod podle písm. g) ve znění do 31. 12. 2021 [a který byl novelou bez obsahových změn nově zařazen pod písm. h)] i na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. K takovému porušení docházelo podle soudní praxe i prostřednictvím nesprávné aplikace práva procesního, konkrétně nesprávnou realizací důkazního řízení, přičemž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. nově rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4.
5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
30. Obviněný v podaném dovolání nenamítá existenci nepřípustných důkazů. Brojil však proti neprovedení jím navržených důkazů výslechem svědků (bývalých zaměstnanců společnosti, obchodních partnerů, zástupce účetní firmy) a listinných důkazů. Nejprve je nutno podotknout, že obviněný v podaném dovolání nekonkretizuje důkazy, které by měly být provedeny, ale toliko se obecně vymezuje proti závěru o nadbytečnosti těchto blíže nespecifických důkazních návrhů s tím, že podle něj nebyla nadbytečnost či irelevantnost těchto důkazů zcela nepochybná. K tomu lze stručně uvést, že samotná skutečnost, že není spokojen s tím, že soud prvního stupně neprovedl jím navržené důkazy, neboť je považoval za nadbytečné, k naplnění třetí varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepostačuje. Nad rámec toho lze dodat, že o důkazních návrzích obviněného soud prvního stupně řádným způsobem rozhodl v hlavním líčení dne 14. 3. 2024 (protokol na č. l. 828–833 spisu), když podle § 216 odst. 1 tr. ř. prohlásil dokazování za skončené s tím, že za dané důkazní situace a vzhledem k povaze a charakteru trestné činnosti, pro níž je obviněný stíhán, považuje návrhy obhajoby na doplnění dokazování za nadbytečné. Své rozhodnutí v bodě 14. odůvodnění rozsudku řádně odůvodnil, kdy je z jeho odůvodnění plně seznatelné, proč považoval důkazní návrhy obviněného za nadbytečné, příp. netýkající se skutkových zjištění rozhodných pro posouzení jeho jednání. Neprovedení nadbytečného důkazu přitom vadu opomenutých důkazů nezakládá. Možnost neprovedení důkazu navrženého obviněným je dána mj. právě při jeho nadbytečnosti, tj. v situaci, kdy určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01).
31. Pokud obviněný namítl, že skutková zjištění soudu prvního stupně, k nimž se bez výhrad soud odvolací připojil, jsou poněkud nejasná a neúplná, zejména ve vztahu k otázce naplnění subjektivní stránky trestného činu, a že hodnotící postupy či úvahy, jak jsou zprostředkovány v odůvodnění napadených rozhodnutí, se nejeví být dostatečně úplnými, objektivními a komplexními, tak z takovéto argumentace nelze dovodit řádné uplatnění první varianty tohoto dovolacího důvodu (zjevného rozporu). Stejně tak není možné dovozovat zjevný rozpor z obecné kritiky kvality odůvodnění soudů obou stupňů, tvrzené nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí či z odlišné interpretace znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví mzdy, účetní evidence, daně a odvody Ing. Petry Rackové.
32. V návaznosti na to se jeví jako vhodné uvést, že samotný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. zjevného rozporu. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy tedy nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozeného, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozeným, případně obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
33. Z předchozího odstavce tedy vyplývá, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neumožňuje polemiku s konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocení soudy, ale cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů. V posuzovaném případě Nejvyšší soud žádný takový zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Rakovníku, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. V projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.
34. V projednávané věci bylo nesporné, že obviněný byl ode dne 1. 8. 2017 jednatelem i jediným společníkem společnosti BM auto truck s.r.o. Tato společnost zaměstnávala osoby, za které v době 1. 9. 2019 do 31. 10. 2021 nebyly odváděny platby za pojistné na sociální zabezpečení a státní politiku zaměstnanosti, veřejné zdravotní pojištění a daň z příjmu fyzických osob, ačkoliv jim byly příslušné částky strhávány ze mzdy. Obviněný ve své podstatě vyjma kritiky kvality odůvodnění soudů obou stupňů namítal, že ze závěrů znalkyně Ing.
Petry Rackové nelze dospět k tomu, že by společnost BM auto truck s.r.o., měla dostatek finančních prostředků na úhradu povinných odvodů. Pokud obviněný nesouhlasí s rozsahem provedeného dokazování s odkazem na to, že bylo zapotřebí analyzovat i výdaje společnosti v předmětné době, neboť bez toho nebylo možné dospět k závěru o dostatku finančních prostředků na účtech společnosti, nelze mu přisvědčit. Závěry soudu o existenci reálných peněžních prostředků, ze kterých bylo možné hradit povinné odvody, jsou doloženy především znaleckým posudkem z oboru ekonomika, odvětví mzdy, účetní evidence, daně a odvody Ing.
Petry Rackové (na č. l. 163–237) a jejím následným výslechem. Závěry tohoto posudku jsou podpořeny výpovědí svědkyně E. P., která vedla účetnictví společnosti BM auto truck s.r.o., a svědka M. B., dispečera společnosti. Ze znaleckého posudku, jehož obsah soud prvního stupně shrnul v bodě 4. odůvodnění svého rozsudku, je zřejmé, že znalkyně vycházela z dat obsahující účetnictví společnosti, přičemž tyto podklady označila výslovně za dostatečné pro zodpovězení znaleckých otázek jí položených. Z těchto materiálů znalkyně dokázala popsat peněžní toky ve společnosti i na jejím bankovním účtu.
Nicméně své závěry nezaložila pouze na deklarovaném stavu hotovostní pokladny, jak se snaží podsouvat obviněný. V návaznosti na konstatování, že v předmětné době vykazovala hotovostní pokladna dostatečný zůstatek na rozdíl od stavu na bankovních účtech společnosti, znalkyně vysvětlila, že předmětná společnost měla určitý objem peněz na účtu a z tohoto účtu byly peníze vybrány, takže se z účetního hlediska dostaly na účet (peníze na cestě) a následně byly z tohoto účtu zaúčtovány na pokladnu jako příjem.
Tedy příslušné finanční prostředky skutečně existovaly, byly fakticky z účtu společnosti vybrány, načež byly zaúčtovány do účtu jako peníze na cestě a tím, že byly posléze zaúčtovány jako příjem do pokladny, měly se také fyzicky v předmětné společnosti objevit v tom objemu, v jakém byly vybrány. Výběry navíc z logiky věci mohly realizovat pouze osoby s dispozičním oprávněním k bankovním účtům, přičemž takovou osobou byl právě obviněný jako jednatel společnosti. I kdyby tedy pokladna společnosti byla toliko virtuální účetní kategorií, tak je na místě a v souladu se závěry znalkyně zdůraznit, že peníze na ní zaevidované reálně fyzicky existovaly, a tedy mohly být použity k úhradě povinných odvodů.
K tomu je možné pro přehlednost odkázat i na znalkyní poskytnutou přehledovou tabulku založenou na č. l.
822–827 spisu shrnující výběry z účtu předmětné společnosti v tom kterém roce a následně jejich převody na pokladnu a obráceně. Obviněný ostatně existenci peněžních prostředků přímo nerozporuje a uvádí, že společnost na úhradu jiných pohledávek prostředky vynakládala, čímž přiznává, že povinné odvody mohly být hrazeny, ale místo toho upřednostnil úhradu jiných pohledávek, které považoval za důležitější pro zachování existence společnosti. Pokud dospěly soudy v projednávané věci na podkladě provedených důkazů k závěru, že společnost, jíž byl obviněný jednatelem a jediným společníkem, měla reálně k dispozici dostatek finančních prostředků k tomu, aby hradila řádně všechny povinné odvody za své zaměstnance, ale na podkladě rozhodnutí obviněného tak nečinila, nelze jim v tomto směru ničeho vytknout.
35. Je-li obviněný toho názoru, že pro přijetí výše uvedeného skutkového závěru bylo nutné podrobně zmapovat i veškerá vydání společnosti v předmětné době zaštiťujíce se tím, že prostředky společnosti byly užity na zachování jejího provozu a existence, rovněž mu nelze přisvědčit. Z takovéto argumentace obviněného vyplývá, že společnost reálně měla prostředky na hrazení povinných odvodů, což plně koresponduje s jím rozporovaným znaleckým posudkem, ale obviněný namísto úhrady povinných odvodů upřednostnil jiné výdaje společnosti, které považoval za důležitější. Pro posouzení jeho trestní odpovědnosti včetně subjektivní stránky trestného činu kladeného mu za vinu je podstatné, zdali existovaly skutečnosti, ze kterých by vyplývala povinnost uhradit České republice povinné odvody a zda tyto odvody byly uhrazeny. Není podstatné, zda zaplacení povinných odvodů za své zaměstnance bylo vzhledem k aktuální situaci společnosti pro ni aktuálně neoptimální, protože potřebovala hradit i jiné své závazky související s provozem. V tomto směru obviněným navrhované doplnění dokazování nebylo pro účely tohoto trestního řízení nutné.
36. Nejvyššímu soudu nezbývá než uzavřít, že v projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo.
37. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud doplňuje, že nebylo možno přihlížet k námitkám obviněného, že shledává odůvodnění nalézacího a odvolacího soudu nedostatečným. Vyčítá jim, že z jejich odůvodnění není seznatelné, jaké úvahy je vedly při hodnocení důkazů a následném právním hodnocení, kdy je přesvědčen, že dostatečně konkrétně a přesvědčivě nereagovaly na jeho argumentaci. Má za to, že odůvodnění obou rozhodnutí jsou zcela nedostatečná, činí rozsudek soudu prvního stupně i usnesení odvolacího soudu nepřezkoumatelným.
Je třeba upozornit, že podle § 265a odst. 4 tr. ř. dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Zákonná úprava připouští dovolání jen z výslovně stanovených a taxativně vypočtených důvodů, které jsou obsaženy v § 265b tr. ř., jak bylo rozvedeno výše. Námitka, že nebylo ze strany odvolacího soudu dostatečně reagováno na jednotlivé námitky, neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů. Soudy obou stupňů věnovaly ve svých rozhodnutích námitkám obviněného patřičnou pozornost a pečlivě se s nimi vypořádaly.
Jak struktura jejich rozhodnutí, tak jejich samotný obsah rozhodně nezavdávají pochyby o tom, že dostály všem požadavkům kladeným na ně trestním řádem. Rozhodně nelze říci, že by odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a odůvodnění usnesení odvolacího soudu nebyla přehledná či přezkoumatelná, nebo dokonce že představují zásah do práva na spravedlivý proces. Pokud obviněný namítá, že nebyly dostatečně vypořádány jeho námitky brojící proti rozsudku soudu prvního stupně, jeví se jako vhodné poukázat na ustálenou praxi Ústavního soudu, vyjádřenou např. v rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. II.
ÚS 1153/16, je mj. uvedeno, že „Soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Odvolací soud se při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu (srov. rozsudek ESLP ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59–60).“ V rozporu s tím tedy také není, jestliže odvolací soud na odvolací námitky obviněného reagoval též odkazem na řádně odůvodněné závěry soudu prvního stupně, v rámci nichž je také patřičně reagováno na výhrady obviněného.
Byť je tedy součástí práva na spravedlivý proces požadavek na dostatečné odůvodnění rozhodnutí soudů, nelze tento požadavek interpretovat v podobě povinnosti soudu uvést ve svém rozhodnutí detailní odpověď na každý argument obviněného (srov. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 415/11, rozhodnutí ESLP ze dne
21. 1. 1999 o stížnosti č. 30544/96 – věc Garzía proti Španělsku). Napadené usnesení odvolacího soudu nadto nelze posuzovat izolovaně, nýbrž jedině v návaznosti na rozhodnutí soudu prvního stupně, se kterým tvoří celek. Je-li tento celek posuzován komplexně, pak požadavkům na přezkoumatelnost obstojí a obviněný v něm odpověď na své námitky nepochybně nalezne (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 11 Tdo 970/2022, ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1107/2016, rovněž usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08).
38. Pokud obviněný namítl, že soudy v projednávané věci nesprávně vyhodnotily otázku subjektivní stránky trestného činu kladeného mu za vinu, neboť nebyl zjištěn reálný ekonomický stav společnosti, tedy včetně zjištění o tom, na co byly reálně vynakládány prostředky společnosti, lze tuto námitku s jistou mírou benevolence podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
39. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
40. V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
41. Nejvyšší soud tedy není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02).
42. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci předmětného dovolacího důvodu jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Předpokladem existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je tedy nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný v tomto směru namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů či vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, jak například rozvedeno výše v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
43. Přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo ve větším rozsahu nesplní jako zaměstnavatel nebo plátce svoji zákonnou povinnost odvést za zaměstnance nebo jinou osobu daň, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti nebo pojistné na zdravotní pojištění.
44. Tímto ustanovením je chráněn zájem státu na řádném odvádění určitých povinných plateb, konkrétně jednak daně, pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti nebo pojistného na zdravotní pojištění, které po jejich sražení odvádí na základě své zákonné povinnosti zaměstnavatel nebo jejich plátce (fyzická nebo právnická osoba) za zaměstnance nebo jiné osoby (objekt trestného činu) (viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3139).
45. Pouze pro úplnost je potřebné uvést, že naplnění objektivní stránky trestného činu nebylo obviněným nikterak rozporováno. V předmětné době byl jediným společníkem společnosti BM auto truck s.r.o., tato společnost zaměstnávala osoby, za které měla odvádět příslušné povinné odvody. Ačkoliv tyto odvody deklarovala na výplatních páskách a strhávala je zaměstnancům ze mzdy, tak je nehradila a za období od 1. 1. 2019 do 31. 10. 2021 neodvedla částku 634.916,72 Kč, tedy částku přesahující hranici škody většího rozsahu.
46. Stran obviněným rozporované subjektivní stránky přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku lze uvést, že se jedná o úmyslný trestný čin, kterého se jeho pachatel může dopustit jak v přímém úmyslu, tak i v úmyslu nepřímém. Nejvyšší soud připomíná, že podle § 15 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý). V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u úmyslu eventuálního byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 170, 171).
47. V projednávané věci soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněný spáchal jemu za vinu kladený trestný čin přinejmenším v úmyslu nepřímém neboť „věděl a byl minimálně srozuměn s tím, že jako plátce a ve svém souhrnu nakonec i ve větším rozsahu, neplní svojí zákonnou povinnost odvést za zaměstnance daň, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a pojistné na zdravotní pojištění, přičemž v tomto směru neučinil žádné z konsolizačních opatření, které by vedly k tomu, aby k této situaci nedocházelo“ (bod 15. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Bylo prokázáno, že obviněný si byl vědom toho, že musí hradit povinné odvody a v jaké výši. S Finančním úřadem, územní pracoviště Rakovník (15. 3. 2019) a OSSZ Rakovník (16. 4. 2019) dokonce za společnost osobně jednal (viz zprávy na č. l. 629 a 633) ohledně neuhrazených plateb a dojednával splátkový kalendář. Byl si tak vědom toho, že společnost řádně nehradila povinné odvody za své zaměstnance. Stejně tak si musel být vědom skutečnosti, že společnost disponuje prostředky na jejich úhradu, ale namísto toho se rozhodl tyto prostředky využít jiným, podle něj pro zachování existence společnosti potřebnějším způsobem.
48. Naplnění subjektivní stránky trestného činu není zpochybněno ani tím, že nebylo řádně vedeno účetnictví společnosti, případně, že měla společnost jiné výdaje, které obviněný hradil k zachování existence společnosti. Za provádění těchto odvodů byl odpovědný obviněný jako jednatel obchodní společnosti. Obviněný v tomto postavení také rozhodoval o tom, jak budou použity prostředky obchodní společnosti, a pokud v rámci tohoto rozhodování nechal hradit jiné výdaje, byť výdaje spojené s provozem a výrobou, a nedal provést odvody povinných plateb, je jasné, že šlo o projev jeho úmyslu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 7 Tdo 648/2006). Jak Nejvyšší soud rozvedl již výše, není proto významné, jaké další závazky společnost měla, ale toliko to, zdali v dané době měla dostatek finančních prostředků, aby za své zaměstnance řádně hradila povinné odvody a mohla tak prostřednictvím svého jednatele – obviněného či jím pověřených osob tak činit. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a v bodě 13. odůvodnění svého usnesení přiléhavě konstatoval, že „i průměrně inteligentní člověk ví, že je to právě jednatel společnosti (nota bene i jediný společník), který si ve společnosti může „dělat co chce“, ale také zodpovídá za plnění jejích zákonných povinností.“ Jen pro úplnost lze uvést, že dokazováním byla potvrzena aktivní úloha obviněného ve společnosti, když jeho tvrzení, že byl pouhým bílým koněm svědka B. není zjevně pravdivé. Obviněný byl jediný majitel společnosti a její jediný statutární orgán. Společnost nabyl dobrovolně a zákonně dva roky před projednávaným jednáním. Jak bylo zmíněno výše, tak za společnost s orgány státní správy dokonce jednal a sám přiznal, že vynakládal prostředky pro zachování existence společnosti, tedy činil rozhodnutí o tom, jak bude s prostředky společnosti naloženo. I pokud by skutečně své pravomoci delegoval na jiné a fakticky nevykonával řízení společnosti, tak by se stále nemohl vyvinit ze své odpovědnosti coby statutární orgán korporace. S touto funkcí se totiž vyjma práv pojí i povinnosti vykonávat tuto funkci s péčí řádného hospodáře v souladu se závaznými právními předpisy. Závěru soudů, že obviněný se dopustil vytýkaného trestného činu přinejmenším v úmyslu nepřímém, proto nemá Nejvyšší soud čeho vytknout.
49. Závěrem Nejvyšší soud podotýká, že obviněný uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního ř.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – uvedeno v Souboru rozh. NS č. 408, sv. 17). IV.
50. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání, které podal obviněný Pavel Kalvach, odmítl.
51. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 4. 12. 2024
JUDr. Petr Šabata předseda senátu