3 Tdo 948/2024-1004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 11. 2024 o dovolání, které podal obviněný P. L., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 5. 2024, č. j. 6 To 53/2024-964, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 24 T 23/2018, takto:
I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se částečně zrušuje rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 5. 2024, č. j. 6 To 53/2024-964, a to ve výroku o náhradě škody, jímž byla obviněnému P. L. podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozené nezletilé AAAAA (pseudonym), k rukám její matky P. L., na náhradě majetkové škody částku 213 703,17 Kč, a jímž byla poškozená podle § 229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem svého nároku odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. II. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. III. Podle § 265m odst. 2 tr. ř. se nově rozhoduje tak, že se poškozená AAAAA za přiměřeného užití § 265 tr. ř. odkazuje s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 21. 12. 2023, č. j. 24 T 23/2018-916, uznal obviněného P. L. vinným ze spáchání přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se obviněný měl dopustit jednáním popsaným ve skutkové větě rozsudku. Za to nalézací soud obviněného podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 16 měsíců. Soud rozhodl také o uplatněném nároku na náhradu škody, kterému částečně vyhověl, částečně pak poškozenou AAAAA odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti rozsudku nalézacího soudu podal obviněný odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 20. 5. 2024, č. j. 6 To 53/2024-964, rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil rozsudek nalézacího soudu v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného znovu uznal vinným ze spáchání přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Oproti rozsudku nalézacího soudu přitom drobně upravil výši škody vyjádřenou ve skutkové větě. Obviněný se tak podle rozsudku odvolacího soudu dopustil uvedeného přečinu tím, že v období od 1. 7. 2015 do 30. 9. 2017 v XY, v XY, a jinde, si neoprávněně ponechal část dávek určených na výživu a jiné potřeby své dcery AAAAA, které mu v uvedeném období byly měsíčně vypláceny na základě jeho zaměstnání ve Velkovévodství Lucemburském v pravidelných měsíčních splátkách, a to v období od července 2015 do července 2016 v celkové výši 278,45 euro měsíčně, v období od srpna 2016 do září 2017 ve výši 285 euro měsíčně, kdy mu byly vyplaceny dávky ve formě příspěvku na rodinu včetně prémií a dále mu byly vyplaceny dávky ve formě příspěvku na začátek školního roku, a to v měsíci srpnu 2015 ve výši 113,15 euro, v měsíci srpnu 2016 ve výši 115 euro a měsíci srpnu 2017 ve výši 115 euro, na bankovní účet č. XY vedený u Ostsächsische Sparkase Dresden v Bad Schandau, Spolková republika Německo, jako příspěvek od úřadu Zukunftskeess Caisse Pour L´avenir des Enfants (Pokladna pro budoucnost dětí, dříve Státní pokladna pro rodinné přídavky), se sídlem v Lucemburku L-2227, 34 avenue de la Porte Neuve, a které byly určeny pro jeho nezletilé dítě AAAAA, a jsou poskytovány ve prospěch rodiče, v jehož péči se nezletilé dítě nachází, a měly být předány matce oprávněné P. L., čímž způsobil poškozené AAAAA majetkovou škodu ve výši 213 703,17 Kč.
3. Za to byl obviněný podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku znovu odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 16 měsíců. Odvolací soud podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit poškozené nezletilé AAAAA k rukám její matky P. L. na náhradě majetkové škody částku 213 703,17 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. pak odvolací soud poškozenou se zbytkem jejího nároku odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný P. L. prostřednictvím svého obhájce dovolání. Rozsudek odvolacího soudu napadá v celém jeho rozsahu, jeho argumentace pak konkrétně směřuje proti výroku o vině a proti výroku o náhradě škody. Dovolání opírá o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
5. Obviněný namítá, že jednáním zachyceným ve skutkové větě nemohl být spáchán přečin zpronevěry. Peníze od lucemburského úřadu mu nebyly vyplaceny za účelem předání jiné osobě, ani s příkazem s nimi určitým způsobem naložit. Tyto peníze mu tedy nebyly „svěřeny“.
6. Skutkový závěr, že peníze měly být předány matce oprávněné P. L., je podle obviněného ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Lucemburský úřad neměl důvod vyplácet dávky na účet jednoho z rodičů jen proto, aby je tento bez dalšího přeposílal na účet druhého z rodičů. Mohl peníze posílat rovnou druhému rodiči, jak to také v minulosti činil. Pokud by skutečně obviněný neměl na peníze nárok, vznikla by mu povinnost dávky vrátit a poškozeným by bylo Lucemburské velkovévodství. Pokud by obviněný přeposlal peníze matce poškozené, mohl by se naopak dopustit jiného trestného činu.
7. Obviněný zpochybnil také své úmyslné zavinění. Vzhledem k okolnostem byl přesvědčen, že mu příspěvky náleží. Poukazuje na údajnou dohodu s matkou, faktický rozsah styku s dcerou a na to, že nárok vznikl výlučně proto, že on pracoval pro lucemburskou společnost.
8. Namítá, že soudy v průběhu řízení nezachovaly konzistentní výklad lucemburského práva. Odvolací soud v usnesení z roku 2019 uvedl, že příspěvky se vyplácí rodičům, zatímco v rozsudku z roku 2024 dodal, že přídavek náleží dítěti.
9. Obviněný brojí také proti výroku o náhradě škody. Škoda podle obviněného nebyla uplatněna včas, neboť ji neuplatnila poškozená, nýbrž její matka.
10. Konečně obviněný namítá, že matka poškozené (jeho bývalá manželka) se mu mstí. Nárok mohla vymáhat v civilním řízení. Proto měly soudy věnovat větší pozornost jeho námitkám, že trestní právo by mělo být využíváno jako tzv. ultima ratio.
11. Obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek nalézacího soudu.
12. Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Ten nejprve shrnul dosavadní průběh řízení a dovolací argumentaci obviněného a poté se vyjádřil k jednotlivým dovolacím námitkám.
13. Podle státního zástupce mimo meze dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. stojí námitky, jimiž se obviněný snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů. Podle státního zástupce v projednávané věci nelze shledat žádný, natož extrémní rozpor mezi důkazy a skutkovými zjištěními. Jde o polemiku se soudy provedeným hodnocením důkazů. Existence údajné dohody mezi obviněným a matkou poškozené není prokazována žádným důkazem mimo výpověď obviněného. Totéž platí o tvrzení obviněného, že nezletilá poškozená mu byla fakticky svěřena do péče. O opaku pak svědčí řada důkazů, které státní zástupce shrnuje.
14. Námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy, že nebyla naplněna objektivní stránka trestného činu, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, že měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe a že nárok na náhradu škody nebyl uplatněn včas, jsou podle státního zástupce neopodstatněné. Protože totožné námitky obviněný uplatnil v odvolání a odvolací soud je v odůvodnění svého rozsudku dostatečně vypořádal, jsou tyto také nedůvodné.
15. Pokud jde o naplnění objektivní stránky přečinu zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku, státní zástupce poukázal na to, že příspěvek na dítě náležel nezletilé poškozené a byl určen na uspokojení její potřeb. Byl proto obviněnému svěřen za tímto účelem. O přisvojení si přídavků svědčí mj. i obhajoba obviněného, kde vyjadřuje přesvědčení, že „mu vzhledem k okolnostem příspěvky náleží“. Z mezinárodní justiční spolupráce vyplynulo, že příspěvek na dítě je určený výlučně pro dítě. Vyplácí se tomu rodiči nebo té osobě, které je svěřeno právo na péči o dítě. V souladu s lucemburskou právní úpravou měly být využity v souladu s jejich určením ve prospěch dítěte, což se nestalo. Znak přisvojení si cizí svěřené věci tak je v případě obviněného naplněn. Odvolací soud příslušné námitky obviněného dostatečně vypořádal.
16. Absenci úmyslu obviněný podle státního zástupce popírá prostřednictvím konstrukce jiných skutkových závěrů, odlišných od závěrů vzešlých z dokazování. Úmysl byl u obviněného dán.
17. Ohledně námitky týkající se subsidiarity trestní represe státní zástupce poukázal na závěry sjednocujícího stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Posuzovaný případ podle státního zástupce není tím případem, kdy by měl být aplikován § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Závažnost jednání obviněného se škodou přesahující 213 703 Kč podle státního zástupce aplikaci zásady subsidiarity trestní represe vylučuje.
18. Námitky týkající se náhrady škody jsou odvolací soudem také vypořádány. Nárok na náhradu škody uplatnila poškozená včas, a to prostřednictvím matky, která je její zákonnou zástupkyní.
19. Státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Souhlasí s rozhodnutím v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného než navrženého rozhodnutí.
20. Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že mu dne 27. 11. 2024 byla doručena replika obviněného. Vzhledem k tomu, že tato replika byla Nejvyššímu soudu doručena až po uplynutí soudem poskytnuté 10denní lhůty a navíc poté, co již bylo ve věci rozhodnuto, nemohl Nejvyšší soud k obsahu této repliky přihlédnout. III. Přípustnost dovolání
21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
22. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř.
23. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
24. Obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
25. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
26. Konečně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je pak dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
27. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
28. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného. IV. Důvodnost dovolání
29. Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že obviněný napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, jeho argumentace však obsahově směřuje pouze proti výroku o vině, tedy pokud byl uznán vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a proti výroku o náhradě škody. Obviněný na podkladě dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. uplatňuje jednak námitky procesní a skutkové povahy, jednak námitky povahy právní. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítá zjevný rozpor důkazů a skutkových zjištění. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak obviněný zpochybňuje naplnění objektivní a subjektivní stránky přečinu zpronevěry, domáhá se užití zásady subsidiarity trestní represe a namítá, že nárok na náhradu škody nebyl uplatněn včas.
30. S ohledem na obsah dovolací argumentace obviněného je třeba nejprve uvést, že pokud je dovolání obviněného založeno výlučně na opakování námitek uplatněných v předchozích stadiích trestního řízení, s nimiž se soudy obou stupňů beze zbytku vypořádaly, pak je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002 nebo ze dne 15. 6. 2023, sp. zn. 6 Tdo 424/2023). Právě o takovou situaci se přitom jedná i v nyní projednávané věci, když dovolání obviněného se prakticky shoduje s jeho odvoláním. S jedinou výjimkou (otázka uplatnění nároku poškozené) pak odvolací soud na veškeré námitky obviněného správným a odpovídajícím způsobem reagoval, a proto bude Nejvyšší soud na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v tomto usnesení odkazovat.
31. Jelikož obviněný nepřiřadil jednotlivé dovolací námitky k uplatněným
dovolacím důvodům, Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním obviněného z pohledu jím uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který jako jediný umožňuje dovolacímu soudu revidovat skutková zjištění nižších soudů. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu však ani po 1. 1. 2022 nedošlo k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové a Nejvyšší soud jako soud dovolací se nestává třetí instancí plného skutkového přezkumu. To by bylo v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je i nadále určeno především k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla detailně přezkoumávána ještě třetí instancí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021).
32. Z hlediska hodnocení důkazů a posouzení jeho souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. není smyslem řízení o dovolání a úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, zda soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné zásadní deformace důkazů a ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily. Za takového stavu nepřichází v úvahu, aby Nejvyšší soud cokoli měnil na skutkových zjištěních, která se stala podkladem výroku o vině. Zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění by přicházel v úvahu jen v případech zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021).
33. Ze tří okruhů námitek, na které pamatuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný uplatnil pouze okruh první, když namítl zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy. Takto se obviněný snaží prosadit vlastní skutkovou verzi, podle níž existovala ústní dohoda s matkou poškozené, že výživné ve výši 9 500 Kč, které měsíčně k rukám matky poškozené posílal, již zahrnovalo ony přídavky na děti vyplácené lucemburským úřadem.
34. K této námitce je třeba uvést následující. O zjevný rozpor ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se jedná pouze v případě nejtěžších vad důkazního řízení, např. tehdy, pokud skutková zjištění soudů vůbec nemají v důkazech obsahový podklad, pokud jsou dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud z obsahu důkazů nevyplývají při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011, nebo ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1315/2021). Naproti tomu odlišný náhled obviněného na to, jak má být který důkaz hodnocen a jaký význam mu má být přisuzován, zjevný rozpor ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nezakládá.
35. Ve světle právě uvedených teoretických východisek musí Nejvyšší soud konstatovat, že dovolací argumentace obviněného uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá. Obviněný totiž neoznačil žádné skutkové zjištění, které by nemělo obsahový podklad v provedených důkazech. Jeho argumentace je totiž jen polemikou s tím, jak měly být provedené důkazy hodnoceny.
36. Pokud jde o namítanou existenci ústní dohody s matkou poškozené, pak lze konstatovat, že soudy v tomto směru provedly zcela dostatečné dokazování, v němž zůstalo tvrzení obviněného o existenci údajné dohody zcela osamoceno. Skutkový závěr, že žádná takové dohoda neexistovala, pak vyplývá nejen z výpovědi matky poškozené, ale také z výpovědi JUDr. Hohenbergerové. Existenci údajné dohody nepotvrdila ani svědkyně Š. a dokonce ani tehdejší advokát obviněného Mgr. Oujezký. Soudy dále poukázaly na to, že pokud by měly být přídavky od lucemburského úřadu součástí výživného ve výši 9 500 Kč, pak by obviněný při svém příjmu cca 100 000 Kč měsíčně přispíval na výživu své dcery částkou jen cca 1 500 Kč měsíčně, což by bylo v neprospěch poškozené a současně by to neodpovídalo poměrům obviněného a potřebám poškozené. Konečně lze poukázat na to, že se údajná dohoda nikterak neprojevila v opatrovnickém spise Okresního soudu v Děčíně vedeném pod sp. zn. 16 Nc 6/2013. V podrobnostech pak Nejvyšší soud odkazuje na body 17. – 18. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a body 7. – 8. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
37. Ani poukaz obviněného na to, že vzhledem k rozsahu styku měl poškozenou fakticky ve střídavé péči, nemohl na uvedených závěrech nic změnit. Jak správně uvedl odvolací soud v bodě 7. odůvodnění rozsudku, kdyby se opravdu jednalo o střídavou péči, muselo by být mimo jiné taktéž stanoveno výživné matce, což se v daném případě nestalo.
38. Lze tedy uzavřít, že skutkové zjištění o neexistenci ústní dohody jednoznačně vyplývá z provedeného dokazování a není v žádném, natož pak ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.
39. Nejvyšší soud se dále zabýval námitkami obviněného z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. S poukazem na tento dovolací důvod není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci je při rozhodování o dovolání na podkladě tohoto dovolacího důvodu hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
40. Formálně vzato by mohly dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. odpovídat námitky obviněného, že nebyla naplněna objektivní a subjektivní stránka trestného činu, že měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe a že nárok na náhradu škody nebyl uplatněn včas.
41. Pokud jde o námitky obviněného týkající se naplnění objektivní a subjektivní stránky přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že obviněný obě tyto námitky odvíjí od odlišného skutkového stavu, než jaký byl zjištěn provedeným dokazováním, tedy že podle ústní dohody byly příspěvky od lucemburského úřadu součástí obviněným zasílaného výživného. Je tedy zřejmé, že dovolací argumentace obviněného se s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. míjí.
42. Nejvyšší soud souhlasí s nižšími soudy, že obviněný svým jednáním naplnil po objektivní i subjektivní stránce znaky přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
43. Skutečnost, že obviněnému byly přídavky na dítě svěřeny, vyplývá ze samotné povahy takových příspěvků, které i podle české právní úpravy náleží nezletilému dítěti a v jeho prospěch mají být použity. Pokud obviněný kritizoval, že odvolací soud nejprve uvedl, že přídavky „se vyplácí rodičům“ a v dalším rozhodnutí doplnil, že „přídavek náleží dítěti“, pak Nejvyšší soud uvádí, že se jedná o dvě rozdílné a vzájemně se doplňující informace, které jsou obě pravdivé a Nejvyšší soud mezi nimi neshledává žádný rozpor. V podrobnostech lze odkázat na body 18. a 19. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a bod 7. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
44. Skutečnost, že si obviněný tyto přídavky přisvojil, pak vyplývá již ze samotné obhajoby obviněného, který tvrdí, že měl za to, že mu přídavky náleží. K tomu přistupuje již výše uvedená okolnost, že existence údajné ústní dohody byla provedeným dokazováním vyvrácena. V podrobnostech Nejvyšší soud opět odkazuje na bod 19. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a bod 7. rozsudku odvolacího soudu.
45. Námitku obviněného týkající se užití zásady subsidiarity trestní represe (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku) lze formálně vzato podřadit pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud však tuto námitku shledal zjevně neopodstatněnou. I tuto námitku obviněný uplatnil již ve svém odvolání, a i s ní se již odvolací soud dostatečně vypořádal v bodě 21. odůvodnění svého rozsudku.
46. Stručný poukaz obviněného na to, že matka poškozené se mu mstí, užití § 12 odst. 2 tr. zákoníku neodůvodňuje, a to bez ohledu na to, zda je toto tvrzení pravdivé či nikoliv. Žádné další konkrétní námitky pak dovolání obviněného neobsahuje.
47. Možné užití zásady subsidiarity trestní represe je třeba posuzovat v souladu se sjednocujícím stanoviskem trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaným pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodů nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní pouze výjimečně, v případech, v nichž z určitých důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, a pokud posuzovaný čin svojí závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace.
48. Nejvyšší soud se ztotožňuje s argumentací státního zástupce, že v projednávané věci se o takový výjimečný případ nejedná. K tomuto závěru jej vede nejen výše způsobené škody, které přesahuje 213 703 Kč, ale také postoj obviněného, který nemá na svou trestnou činnost náhled a nadále ji popírá. Užití prostředků trestního práva tak bylo v projednávané věci zcela na místě.
49. Nakonec se Nejvyšší soud zabýval námitkami obviněného proti výroku o náhradě škody. Takto obviněný namítl, že nárok na náhradu škody fakticky nebyl uplatněn, protože jej neuplatnila poškozená, nýbrž její matka. Tuto námitku obviněný uplatňoval již ve svém odvolání, odvolací soud jí však nepřisvědčil, když v bodě 26. odůvodnění uvedl, že nárok na náhradu škody byl uplatněn řádně a včas prostřednictvím matky nezletilé poškozené, P. L., která měla nezletilou poškozenou ve své péči a působila jako její zástupce, přičemž její počínání nebylo v rozporu se zájmy dítěte.
50. Nejvyšší soud shledal, že uvedená námitka, kterou bylo možné podřadit pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je opodstatněná.
51. Podle § 45 odst. 1 tr. ř. platí, že není-li poškozený osobou plně svéprávnou nebo je-li omezen ve svéprávnosti, vykonává jeho práva podle tohoto zákona jeho zákonný zástupce nebo opatrovník. Podle judikatury pak jestliže jeden z rodičů spáchal trestný čin ke škodě vlastního nezletilého dítěte, nemůže práva poškozeného vykonávat druhý z rodičů (§ 45 odst. 1 tr. ř.) vzhledem k možnosti střetu zájmu mezi rodiči a dítětem. V takovém případě je třeba ustanovit dítěti opatrovníka, který by poškozené dítě v trestním řízení zastupoval. Nevyžaduje se přitom, aby střet zájmů v konkrétním případě skutečně nastal, postačuje možnost. (Usnesení Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. 11. 1985, sp. zn. 1 To 33/85, publikované pod č. 13/1987 Sb. rozh. tr, shodně Nález Ústavního soudu ze dne 8. 9. 2023, sp. zn. II. ÚS 3204/22).
52. V nyní projednávané věci se z č. l. 446 podává, že při hlavním líčení konaném dne 9. 10. 2024 se s nárokem na náhradu škody v částce 295 311 Kč a nárokem na náhradu nákladů řízení k trestnímu řízení připojila matka poškozené P. L.
53. Z hlediska časového byl nárok bezpochyby uplatněn včas (tedy před zahájením dokazování, jak to požaduje § 43 odst. 3 tr. ř.) Pokud však jde o hledisko osobní, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že nárok uplatnila osoba, jíž tento nárok podle hmotného práva nenáležel. Neobstojí ani závěr odvolacího soudu, že matka poškozené fakticky uplatnila nárok v zastoupení poškozené jakožto její zákonný zástupce. S ohledem na hrozící střet zájmů mezi rodiči poškozené totiž měl být nárok uplatněn prostřednictvím opatrovníka, což se v projednávané věci nestalo. Nejvyšší soud proto námitce obviněného proti výroku o náhradě škody přisvědčil.
54. Námitkou obviněného, že pokud by obviněný přeposlal peníze matce poškozené, mohl by se dopustit jiného trestného činu, se Nejvyšší soud pro její neodůvodněnost nemohl zabývat. Pouze ve stručnosti pak Nejvyšší soud uvádí, že touto námitkou obviněný pouze odvádí pozornost od podstaty věci. Předmětem trestního řízení totiž nebylo to, zda obviněnému na přídavky vznikl nárok, nýbrž to, že přídavky, které mu byly vyplaceny, užil pro vlastní potřebu, a nikoliv ve prospěch nezletilé poškozené.
55. Lze tedy uzavřít, že většina námitek obviněného se míjí s uplatněnými dovolacími důvody, případně se jedná o námitky zjevně neopodstatněné. Námitku proti výroku o náhradě škody však Nejvyšší soud shledal jako opodstatněnou.
V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
56. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 3 tr. ř., podle kterého neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlíží, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.
57. Nejvyšší soud tak přistoupil k částečnému zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu ve výroku o náhradě škody (§ 265k odst. 1, 2 tr. ř.), jakož i ke zrušení rozhodnutí na tento rozsudek navazující (§ 265k odst. 2 tr. ř.). Nejvyšší soud pak podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci nově rozhodl tak, že poškozenou podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. ve spojení s § 265 tr. ř. odkázal s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
58. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 11. 2024
JUDr. Aleš Kolář předseda senátu