USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce M. R., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Lucií Petránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 80 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 289/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2017, č. j. 17 Co 47/2017-135, takto:
I. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 9. 2016, č. j. 22 C 289/2014-100, se zastavuje. II. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2017, č. j. 17 Co 47/2017-135, se odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se po částečném zpětvzetí žaloby domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 80 000 Kč, jež mu měla být způsobena nezákonným trestním stíháním. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 9 T 166/2012, byl žalobce obžaloby zproštěn. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 9. 2016, č. j. 22 C 289/2014-100, uložil žalované zaplatit žalobci částku 30 000 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení z této částky za dobu od 15. 12. 2014 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu v části požadující zaplacení částky 50 000 Kč s úroky z prodlení (výrok II) a uložil žalované zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 29 040 Kč (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. 8. 2017, č. j. 17 Co 47/2017-135, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé pod bodem II potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a ve vyhovujícím výroku o věci samé pod bodem I změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že ohledně částky 30 000 Kč s příslušenstvím se žaloba zamítá (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud též rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 1 800 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Žalobce výslovně dovoláním napadl jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“ V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti rozsudku soudu prvního stupně, není Nejvyšší soud funkčně příslušný, a proto řízení o tomto dovolání podle ustanovení § 104 odst. 1 věty první o.
s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pokud však žalobce odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí v „zamítavém výroku“ (správně „měnícím výroku“ – pozn. Nejvyššího soudu) bylo překvapivé, nepředvídatelné a neočekávatelné, nebylo ani dostatečně odůvodněné, navíc bylo v rozporu se zásadou rozhodování ve stejných věcech stejně, pak jeho námitka nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř., jestliže odvolací soud při svém rozhodování nepřihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, nevzal v úvahu něco jiného, než co bylo známo také účastníkům řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2018, sp. zn. II. ÚS 387/18, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. II.
ÚS 3339/15) a rovněž náležitě vysvětlil rozdíl v zadostiučinění přiznaném žalobci a Š. K. (dříve R.). Námitka existence opominutých důkazů také nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s.
ř., neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, jestliže je zřejmé, že provedení žalobcem namítaných důkazů by bylo zjevně nadbytečné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2319/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sen. zn. 29 NSCR 90/2015, nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4652/2018, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 13.
11. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2955/19, nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14, nebo nález Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/2014). Konkrétně navrhoval-li žalobce provedení listinného důkazu protokolem o jednání ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 15 C 289/2014 a v něm obsaženým výslechem I. K. a výslechem svědka V. P., je zjevné, že tyto důkazy žalobce navrhoval k prokázání zásahu do jeho rodinného a soukromého života, a to vedle výslechu Š. K., bývalé manželky žalobce, který v posuzovaném řízení byl proveden.
Pokud žalobce navrhoval provedení důkazu trestním spisem (konkrétně výslech žalobce, podání vysvětlení žalobce, návrhy a stížnosti žalobce, zproštění obžaloby jeho kolegy), tento důkaz žalobce navrhoval k prokázání délky trestního stíhání, která byla v řízení skutečností nespornou. Tyto žalobcem navržené důkazy, jejichž provedení bylo zamítnuto, lze tak hodnotit jako zjevně nadbytečné. Namítá-li žalobce v bodu IV. dovolání, že soud prvního stupně na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a v souvislosti s tím k nesprávnému právnímu závěru, když soudy uvedly, že skutek spáchaný žalobcem měl minimálně znaky přestupku, dále, že výpověď žalobce k lustraci kontrolované osoby nebyla důvodem trestního stíhání, jakož i to, že svědci potvrdili zásah a intenzitu do pracovní sféry žalobce, konstruuje své odlišné
právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění, než odvolací soud, a jeho námitky proto přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nemohou založit, neboť jde ve skutečnosti o námitky proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dále nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro další námitku uvedenou v dovolání týkající se dostatečnosti poskytnuté satisfakce. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje pro něj za splněnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, nebo ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 9/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 2577/14).
Žalobcem namítaná vada řízení (nedostatek poučení o procesních břemenech) nemůže založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítané vadě řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné.
S ohledem na uvedené, Nejvyšší soud dovolání žalobce podané proti rozsudku odvolacího soudu podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 1. 2020
JUDr. Pavel Simon předseda senátu