USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců
JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyň a)
E. K., nar. XY, bytem XY, b) A. K., nar. XY, bytem XY a c) M. K., nar. XY,
bytem XY, zastoupených Pavlem Uhlem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského
1107/15, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem
v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 4 938 926 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 146/2016,
o dovolání žalobkyň a), b) a c) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
21. 7. 2021, č. j. 21 Co 198/2018-559, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6. 12. 2017,
č. j. 20 C 146/2016-422, uložil žalované zaplatit původnímu žalobci J. K. (dále
jen „původní žalobce“) částku ve výši 159 853,10 Kč spolu s úrokem z prodlení
ve výši 8,05 % ročně od 25. 11. 2016 do 6. 12. 2017 a dále od 7. 12. 2017 do
zaplacení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání
prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 8 a výši limitní sazby pro
dvoutýdenní repooperace České národní banky vyhlášené ve věstníku České národní
banky a platné vždy k prvému dni příslušného kalendářního pololetí (výrok I),
zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila původnímu žalobci úrok z prodlení ve výši
8,05 % ročně z částky 159 853,10 Kč za den 24. 11. 2016 a dále částku 33 637,90
Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 24. 11. 2016 do zaplacení
(výrok II), dále uložil žalované zaplatit původnímu žalobci částku ve výši 24
053,76 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 25. 11. 2016 do 6. 12. 2017 a dále od 7. 12. 2017 do zaplacení ve výši, která v každém jednotlivém
kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 8 a
výši limitní sazby pro dvoutýdenní repooperace České národní banky vyhlášené ve
věstníku České národní banky a platné vždy k prvému dni příslušného
kalendářního pololetí (výrok III), zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila
původnímu žalobci úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 24 053,76 Kč za
den 24. 11. 2016 a dále částku 340 281,24 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši
8,05 % ročně od 24. 11. 2016 do zaplacení (výrok IV), dále uložil žalované
zaplatit původnímu žalobci částku ve výši 167 400 Kč spolu s úrokem z prodlení
ve výši 8,05 % ročně od 25. 11. 2016 do 6. 12. 2017 a dále od 7. 12. 2017 do
zaplacení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání
prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 8 a výši limitní sazby pro
dvoutýdenní repooperace České národní banky vyhlášené ve věstníku České národní
banky a platné vždy k prvému dni příslušného kalendářního pololetí (výrok V),
zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila původnímu žalobci úrok z prodlení ve výši
8,05 % ročně z částky 167 400 Kč za den 24. 11. 2016 a dále částku 332 600 Kč
spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 24. 11. 2016 do zaplacení
(výrok VI), dále zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila původnímu žalobci částku
3 881 100 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 24. 11. 2016 do
zaplacení (výrok VII), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení (výrok VIII) a uložil původnímu žalobci i žalované zaplatit
státu náhradu nákladů řízení každému ve výši 219 Kč (výroky IX a X). Městský soud v Praze jako soud odvolací nejprve z důvodu úmrtí původního
žalobce usnesením ze dne 4. 5. 2021, č. j.
21 Co 198/2018-546, rozhodl, že v
řízení bude pokračováno na místo původního žalobce s žalobkyněmi a), b) a c), a
poté napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I,
III a VII (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a ve výrocích V, VIII, IX a X pak
rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v uvedeném rozsahu věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Uvedených částek se původní žalobce (a následně žalobkyně) domáhal jako náhrady
škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu, které mu měly vzniknout v důsledku
vedení trestního řízení u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 6 T 2/2014, které
skončilo zastavením trestního stíhání dne 22. 10. 2015 usnesením Krajského
soudu v Brně. Částka 193 491 Kč s příslušenstvím (z toho částka 159 853,10 Kč s
úrokem z prodlení byla přiznána odvolacím soudem potvrzeným výrokem I rozsudku
soudu prvního stupně a částka 33 637,90 Kč s úrokem z prodlení byla zamítnuta
pravomocným výrokem II rozsudku soudu prvního stupně, který nebyl napaden
včasným odvoláním) představovala vynaložené náklady právního zastoupení
původního žalobce v posuzovaném řízení, částka 364 335 Kč s příslušenstvím (z
toho částka 24 053,760 Kč s úrokem z prodlení byla přiznána odvolacím soudem
potvrzeným výrokem III rozsudku soudu prvního stupně a částka 340 281,24 Kč s
úrokem z prodlení byla zamítnuta pravomocným výrokem IV rozsudku soudu prvního
stupně, který nebyl napaden včasným odvoláním) představovala škodu vzniklou
původnímu žalobci v důsledku snížení platu na polovinu z důvodu dočasného
zproštění výkonu funkce státního zástupce v době od ledna 2014 do 19. 2. 2015,
částka 500 000 Kč s příslušenstvím (z toho částka 167 400 Kč s úrokem z
prodlení byla původně přiznána odvolacím soudem zrušeným výrokem V rozsudku
soudu prvního stupně a částka 332 600 Kč s úrokem z prodlení byla zamítnuta
pravomocným výrokem VI rozsudku soudu prvního stupně, který nebyl napaden
včasným odvoláním) představovala náhradu nemajetkové újmy způsobené původnímu
žalobci trestním stíháním a zánikem funkce státního zástupce a částka 3 881 100
Kč s příslušenstvím (zamítnutá odvolacím soudem potvrzeným výrokem VII rozsudku
soudu prvního stupně) pak představovala náhradu škody v podobě ušlého zisku,
které se původní žalobce domáhal s odůvodněním, že zánikem jeho funkce státního
zástupce z důvodu (přechodně) pravomocného odsouzení přišel o plat, který jako
státní zástupce pobíral ve výši 64 685 Kč čistého měsíčně a který požadoval za
dobu pěti let. Rozsudek odvolacího soudu, výslovně jen ve výroku I, a to v rozsahu potvrzení
výroku VII rozsudku soudu prvního stupně, napadly žalobkyně a), b) a c) včasným
dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II
bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Žalobkyně založily své dovolání na otázce, zda je v případě, že je věc možné po
právní stránce posoudit jinak, než podle právního názoru účastníka, soud
povinen vyzvat účastníka k doplnění vylíčení rozhodných skutečností podle §
118a odst. 2 o. s. ř. s tím, že při řešení této otázky se odvolací soud
odchýlil od v dovolání specifikované ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího
soudu. Tato otázka však nemůže přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit,
neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v
judikatuře Nejvyššího soudu, když vyšel ze závěru, že mezi žalobou uplatněným
nárokem na náhradu škody a pracovněprávním nárokem na vyplacení platu není dána
totožnost skutku, protože oba nároky jsou založeny na jiném skutkovém stavu,
odvíjejícím se od jiné skutkové podstaty (srov. obdobně rozhodnutí týkající se
vztahu nároku na náhradu škody a nároku na smluvní plnění, např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2008, sp. zn. 32 Odo 1414/2006, nebo usnesení ze
dne 11. 2. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1383/2018, proti němuž podaná ústavní stížnost
byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. I. ÚS
1329/20). Povinnost soudu vyzvat účastníka ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř. k doplnění
vylíčení rozhodných skutečností totiž přichází v úvahu jen v tom případě,
jestliže účastník materiální základ žalobního nároku ve formě skutkových
tvrzení již v podané žalobě učinil, ale například výsledky dokazování
nasvědčují tomu, že pro soudem uvažovanou aplikaci jiné právní normy je
zapotřebí tvrdit další (pro rozhodnutí ve věci) právně významné skutečnosti. Podle § 118a odst. 2 o. s. ř. však nelze postupovat v případě, kdy si předseda
senátu v průběhu řízení učiní úsudek o tom, že žalobce po věcné stránce
nesprávně žaluje, neboť na řešení věci má nesprávný právní názor, s tím, že
pokud by nárok uplatnil skutkově zcela jinak, bylo by možno takové žalobě
vyhovět (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo
721/2008, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2722/10). Za této situace tedy odvolací soud nemohl dle § 118a odst. 2 o. s. ř. žalobkyním poučení poskytnout, když pokud by žalobkyně místo nároku na náhradu
škody chtěly začít uplatňovat nárok z titulu neuhrazeného platu původního
žalobce, musely by svoji žalobu, pokud jde o skutkový základ, změnit, což
neučinily, byť právní zástupce žalobkyň u odvolacího jednání sám upozorňoval
odvolací soud na nový rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2021, sp. zn.
21
Cdo 112/2021, na kterém odvolací soud svůj závěr o „obnovení“ funkce státního
zástupce založil. Vzhledem k tomu, že žalobkyně byly v řízení před odvolacím
soudem zastoupeny advokátem, nebyl pak odvolací soud ani povinen je v souladu s
§ 118a odst. 4 o. s. ř. ve spojení s § 215 odst. 2 o. s. ř. poučovat o jejich
jiných procesních právech (včetně práva navrhnout připuštění změny žaloby). Žalobkyněmi tvrzená skutečnost, že v době před vydáním výše zmiňovaného
rozsudku Nejvyššího soudu, z něhož odvolací soud při posouzení předmětného
nároku vycházel, by byl pracovněprávní nárok původního žalobce nepochybně
hodnocen jako neoprávněný a nedůvodný, je pouhou spekulací. Nadto nesprávnou,
jak právě zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu ukazuje. Odvolací soud se neodchýlil ani od žalobkyněmi zmiňované judikatury Nejvyššího
soudu, neboť jak rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo
3025/2009, tak rozsudek ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5848/2016, se týkaly
sporů, kde přicházelo v úvahu pouze odlišné právní posouzení věci, ale
totožnost skutku zůstala zachována.
Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 8. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu