r. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně Commexim Group a. s., IČO 27133222, se sídlem v Jílovém u Prahy, Radlík, Pražská 160, zastoupené JUDr. Jaroslavem Polanským, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 763/15, proti žalované obci Sulejovice, IČO 00554839, se sídlem v Sulejovicích, Náves 5, zastoupené JUDr. Jiřím Císařem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Revoluční 551/6, o zaplacení částky 15 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 9 C 277/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 11. 2023, č. j. 11 Co 128/2023-928, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 61 226 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované.
1. Okresní soud v Litoměřicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 12. 2022, č. j. 9 C 277/2015-895, zamítl žalobu o zaplacení částky 15 000 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 14. 8. 2013 do zaplacení (výrok I) a rozhodl, že žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok II).
2. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 11. 2023, č. j. 11 Co 128/2023-928, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 214 472,50 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
3. Částky 15 000 000 Kč s příslušenstvím se žalobkyně domáhala jako náhrady škody způsobené změnou územního plánu, která byla následně soudem zrušena. Svůj nárok žalobkyně odůvodnila tím, že v roce 2007 koupila pozemky tvořících průmyslový areál „Labena“, resp. „Fruta“, se záměrem zřídit zde výrobu feromolybdenu a ferovanadu z chemicky čistého hliníku a oxidů molybdenu/vanadu procesem aluminotermie a současně jako jediná společnice založila VÝZKUMNÝ A VÝVOJOVÝ ÚSTAV SPECIÁLNÍCH SLITIN, s. r. o. (dále jen „VVÚSS“), který se měl v části areálu věnovat recyklaci kovů a speciálních slitin, což vše tehdejší územní plán žalované umožňoval. V červenci 2008 pak žalobkyně i VVÚSS získali na své záměry dotaci od Ministerstva průmyslu a obchodu a oba začali vynakládat prostředky na realizaci svých podnikatelských záměrů. Dne 28. 7. 2008 však zastupitelstvo žalované začalo projednávat návrh změny územního plánu, který by chemickou a hutní výrobu v areálu zakazoval, žalobkyně tedy od poskytnutí dotace odstoupila, ale v realizaci projektu pokračovala. Změna územního plánu byla následně i přes námitky žalobkyně dne 22. 9. 2009 přijata jako opatření obecné povahy, což vedlo ke znemožnění realizace celého podnikatelského záměru a přimělo VVÚSS v roce 2011 k fúzi s žalobkyní, na níž tak přešla veškeré jeho práva a závazky. Následně byla změna územního plánu rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 12. 2012, č. j. 40 A 5/2012-75, zrušena. Na realizaci projektu žalobkyně (resp. VVÚSS) celkem marně vynaložila 18 566 543,44 Kč, žalobou však po žalované požadovala (bez bližšího zdůvodnění) jen částku 15 000 000 Kč.
4. Rozsudek odvolacího soudu, a to v obou jeho výrocích, napadla žalobkyně včasným dovoláním. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl pro nepřípustnost.
5. Nejvyšší soud předně konstatuje, že dovolání žalobkyně není přípustné v části směřující proti výroku I v rozsahu potvrzení výroku II rozsudku soudu prvního stupně a proti výroku II, a to podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Pokud se žalobkyně řídila nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012).
6. Odvolací soud potvrdil zamítnutí žaloby z důvodu, že se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o neexistenci příčinné souvislosti mezi nezákonnou změnou územního plánu a žalobkyní tvrzenou škodou, neboť následně zrušená změna územního plánu nebyla dle skutkových zjištění soudu prvního stupně, která odvolací soud zcela převzal, jedinou a právně podstatnou příčinou vzniku škody. Dovolání žalobkyně pak je převážně skutkovou polemikou s tímto závěrem odvolacího soudu. Obecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001).
Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Závěry odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti (vztahu mezi škodnou událostí a tvrzenou majetkovou újmou) nejsou výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů; nejde tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový. Brojí-li pak dovolatelka proti těmto (skutkovým) závěrům odvolacího soudu, uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.).
7. Napadený rozsudek odvolacího soudu (stejně jako rozsudek soudu prvního stupně) je postaven na (v obou rozsudcích podrobně rekapitulovaném) skutkovém závěru, že žalobkyně již před samotným přijetím později pro nezákonnost zrušené změny územního plánu věděla o negativních stanoviscích orgánů státní správy k jejímu podnikatelskému záměru, který podléhá různým dalším řízením a povolením (EIA, územní řízení, stavební řízení, kolaudace a jiné), takže skutečnost, že by územní plán určitou výstavbu či využití území umožňoval, ještě neznamená, že by žalobkyně (v případě, pokud by k nezákonné změně územního plánu nedošlo) byla ve všech nezbytných řízeních úspěšná a mohla by tedy svůj podnikatelský záměr realizovat (viz odstavec 14 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odstavcem 22 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Navíc odvolací soud zdůraznil, že žalobkyně, ačkoliv věděla o nutnosti provést zjišťovací řízení pro uskutečnění svého projektu, v němž byla seznámena s negativními stanovisky státních orgánů, i občanů a obce Sulejovice, zůstala ještě před vydáním nezákonné změny územního plánu nečinná a dokumentaci EIA se rozhodla nedopracovat, ačkoliv jí to bylo uloženo již dne 9. 6. 2008 v závěru zjišťovacího řízení, ale následně zrušená změna územního plánu byla přijata až poté (dne 22. 9. 2009; poznámka Nejvyššího soudu), v realizaci podnikatelského záměru pak žalobkyně (v té době již sloučená fúzí s VVÚSS; poznámka Nejvyššího soudu) nepokračovala, a to ani po zrušení nezákonné změny územního plánu (viz odstavec 23 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Jinými slovy odvolací soud dospěl k závěru, že jednak z provedeného dokazování nevyplývá, že nebýt nezákonné změny územního plánu, tak by žalobkyně (příp. VVÚSS) získala všechna potřebná povolení a projekt by mohla realizovat, tak navíc vzhledem k tomu, že o negativních stanoviscích příslušných orgánů, občanů i obce se značným časovým předstihem věděla, na snahu o získání potřebných podkladů pro svůj projekt rezignovala ještě před nezákonnou změnou územního plánu. V realizaci projektu (včetně projektu VVÚSS) již nepokračovala ani po zrušení nezákonné změny územního plánu.
Odvolací soud tedy kromě potvrzení závěrů soudu prvního stupně uzavřel, že i pokud by příčinná souvislost mezi nezákonnou změnou územního plánu a tvrzenou škodou existovala, byla by přetržena vlastním volním rozhodnutím žalobkyně v obou projektech nepokračovat, a to ani poté, co byla nezákonná změna územního plánu zrušena. Ostatní úvahy (zejm. ve vztahu k VVÚSS) pak odvolací soud uvedl nad rámec těchto dvou základních závěrů, jež existenci nezbytné příčinné souvislosti vylučují u obou projektů, tedy jak u projektu výrobu feromolybdenu a ferovanadu, tak u projektu VVÚSS.
8. Odvolací soud se tudíž v řízení v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, a ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013, nebo i žalobkyní zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2490/2012) zabýval tím, zda bylo nezákonné rozhodnutí (změna územního plánu) právně podstatnou příčinnou vzniku tvrzené škody, tedy příčinou důležitou, podstatnou a značnou, bez níž by ke vzniku tvrzené škody nedošlo, a zda nedošlo k jejímu případnému přerušení jinou okolností, a na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně, která zcela akceptoval a jimiž je dovolací soud při posouzení dovolání vázán (§ 241a odst. 1 o.
s. ř.), uzavřel, že příčinná souvislost zde dána není. Vzhledem k tomu, že podané dovolání je ve svém převažujícím rozsahu pouhým pokračováním prosté (v dovolacím řízení nepřípustné) polemiky se soudy obou stupňů a žalobkyně v něm převážně brojí proti skutkovým závěrům odvolacího soudu (po předložení částečně vlastních oponentních skutkových zjištění obhajuje svůj závěr o existenci příčinné souvislosti v daném případě), uplatňuje tak v tomto směru nezpůsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o.
s. ř.) a její námitka chybného posouzení příčinné souvislosti přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. založit nemůže.
9. Jestliže žalobkyně v části VI dovolání formulovala tři otázky [(1) zda za situace, kdy nezákonně změněný územní plán zakázal realizaci projektu VVÚSS, který nevyžadoval provedení procesu EIA, nebyly proti němu vzneseny žádné námitky orgány státní správy a samosprávy a nevyžadoval ani stavební povolení či ohlášení stavby, bylo možné tento projekt realizovat, (2) zda za situace, kdy nezákonně změněný územní plán zakázal realizaci projektu výroby feromolybdenu a ferovanadu a žalobkyně proto nepokračovala v procesech a řízeních potřebných pro jeho realizaci včetně procesu EIA, byla jedinou a právně podstatnou příčinou vzniku škody nezákonná změna územního plánu, a (3) zda byl proces EIA a další (blíže nespecifikované) procesy a řízení, potřebné pro realizaci projektu výroby feromolybdenu a ferovanadu, závislé na územním plánu, tedy zda by mohly být úspěšné a žalobkyně by mohla projekt realizovat, i pokud by územní plán realizaci projektu v areálu zakazoval], při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, tak tyto otázky přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř. rovněž založit nemohou. V první řadě u druhé otázky žalobkyně opět nepřípustně předkládá vlastní skutková zjištění, a to že v potřebných procesech a řízeních žalobkyně nepokračovala až v důsledku nezákonné změny územního plánu, která ze skutkových zjištění soudů neplynou, jak je uvedeno výše. Tato námitka žalobkyně je tak v tomto směru námitkou proti skutkovým zjištěním, která je nezpůsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Pokud pak jde o třetí otázku, tak na jejím vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí a odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jak rovněž vyplývá z výše uvedeného, poněvadž svůj první závěr opřel odvolací soud o to, že ani příznivý územní plán nezaručuje úspěch v dalších potřebných řízeních (zejm. s ohledem na negativní stanoviska orgánů státní správy v rámci procesu EIA). Otázku, zda by tato další řízení mohla být úspěšná i v případě zákazu dané výroby územním plánem, tedy neřešil. Navíc i pokud by odpověď na všechny tři otázky byla pro žalobkyni příznivá, vylučoval by existenci příčinné souvislosti výše uvedený závěr odvolacího soudu o přerušení příčinné souvislosti tím, že se žalobkyně o své vůli rozhodla v obou projektech nepokračovat ani po zrušení nezákonné změny územního plánu, což opět znamená, že na vyřešení žalobkyní předložených otázek rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
10. Svým rozhodnutím ani postupem se odvolací soud rovněž neodchýlil od žalobkyní citovaných závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, neboť z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, jakými úvahami se odvolací soud při jeho vydání řídil, jakož i to, že se v něm odvolací soud vypořádal i se všemi podstatnými námitkami žalobkyně (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1167/17, nebo ze dne 9. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 1589/07). Navíc žalobkyně v dovolání blíže neuvádí, jaká konkrétní tvrzení a důkazy měl odvolací soud zcela pominout, a její argumentace v tomto směru je tak nekonkrétním doplněním její základní (skutkové) námitky, že podle jejího názoru příčinná souvislost dána je.
Nejvyššímu soudu pak nepřísluší, aby na úkor procesních práv ostatních účastníků řízení vlastním aktivismem nepřípustně extrahoval z obecného textu dovolání právní otázky, jež by (snad) mohly být předmětem jeho přezkumu, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015).
11. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Tyto náklady sestávají z mimosmluvní odměny za zastupování advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 50 300 Kč určené podle § 1 odst. 2 věty první, § 7 bodu 7 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, z paušální náhrady hotových výdajů za tento jeden úkon právní služby podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a z náhrady za DPH ve výši 21 % podle § 137 odst. 3 o. s. ř., neboť advokát žalované je plátcem této daně. Žalobkyně tedy je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 61 226 Kč. Tuto náhradu je žalobkyně povinna zaplatit žalované ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalované (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 2. 10. 2024
JUDr. David Vláčil předseda senátu