30 Cdo 1126/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Simona v
právní věci žalobkyně Delikana, s.r.o., se sídlem v Brně, Příkop 4,
identifikační číslo osoby 255 33 118, právně zastoupené JUDr. Patrikem Girglem,
advokátem se sídlem ve Vyškově, Havlíčkova 24, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, identifikační číslo osoby 000 25 429, se sídlem v
Praze 2, Vyšehradská 424/16, o 57 750 Kč, vedené u Okresního soudu v Břeclavi
pod sp. zn. 10 C 75/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Brně ze dne 24. září 2013, č. j. 17 Co 487/2012-169, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. září 2013, č. j. 17 Co 487/2012-169,
a rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 1. 3. 2012, č. j. 10 C
75/2008-134, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Břeclavi k dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala náhrady škody vzniklé v důsledku nesprávného úředního
postupu Exekutorského úřadu v Hodoníně Mgr. Kamila Brančíka, spočívajícího v
tom, že v rámci provádění soudem nařízené exekuce v místě výkonu zaměstnání
povinného J. K., sepsal do soupisu movitých věcí povinného automobil Volkswagen
Passat registrační značky 2B7 392, který nebyl ve vlastnictví povinného. Předmětný vůz měl být ve vlastnictví společnosti CAC LEASING a.s. a na základě
leasingové smlouvy jej užívala žalobkyně. Pověřený zástupce exekutora, který
prováděl soupis majetku povinného, byl na tuto skutečnost ze strany žalobkyně a
povinného upozorňován. K prokázání této skutečnosti byl exekutorovi předložen
technický průkaz silničního motorového vozidla a přípojného vozidla (dále jen
„technický průkaz“), doklad o pojištění a leasingová smlouva. Přesto dne 15. 9. 2005 exekutor pojal předmětný automobil do soupisu movitých věcí a následně jej
z provozovny žalobkyně odvezl. Dne 8. 2. 2006 byla exekutorovi doručena žaloba,
jíž se leasingová společnost domáhala vyloučení předmětného automobilu z
exekuce. Dne 10. 2. 2006 exekutor sám předmětný automobil z exekuce vyloučil. Vrácen byl žalobkyni dne 28. 2. 2006. Žalobkyně byla do tohoto data vyloučena z
užívání předmětného automobilu a byla nucena si vypůjčit jiný automobil, za což
zaplatila celkem částku 57 750 Kč. Tato částka taktéž představovala škodu,
kterou žalobkyně po žalované požadovala uhradit. Okresní soud v Břeclavi rozsudkem ze dne 1. 3. 2012, č. j. 10 C 75/2008-134,
uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 57 750 Kč, a to do tří dnů
od právní moci rozsudku (výrok I.), a dále uložil žalované povinnost zaplatit
žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 30 253,20 Kč (výrok II.). Soud
prvního stupně dospěl k závěru, že jednání exekutora nebylo v souladu s
ustanovením § 46 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a
exekuční činnosti a o změně dalších zákonů (dále jen „exekuční řád“), a s
ustanovením § 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“), když nedbal ochrany práva žalobkyně užívat předmětný automobil coby třetí
osoby dotčené jeho postupem. Soud prvního stupně dovodil, že předloženými
listinami bylo nepochybně prokázáno, že povinný není vlastníkem předmětného
automobilu a že exekutor jednal v rozporu s ustanovením § 51 odst. 1 vyhlášky
č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, když automobil
pojal do protokolu o soupisu movitých věcí. Soud prvního stupně spatřoval
nesprávný úřední postup i v následné nečinnosti soudního exekutora. Soudní
exekutor dle soudu prvního stupně měl v případě pochybností o skutečném
vlastníkovi předmětného automobilu povinnost dbát ochrany uplatňovaného práva
třetí osoby dotčené jeho postupem, tj. žalobkyně. Měl si tak vyžádat údaje z
centrální evidence vozidel vedeného Ministerstvem dopravy České republiky, na
něž měl nárok. Na základě získaných údajů by pak byla otázka vlastnického práva
k automobilu postavena na jisto. Rovněž exekutor sám měl vstoupit do kontaktu s
leasingovou společností a ověřit si platnost leasingové smlouvy.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 9. 2013, č. j. 17 Co 487/2012-169,
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil a ve výroku II. změnil tak,
že žalovaná je povinna uhradit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem
prvního stupně částku 47 397 Kč a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před
odvolacím soudem tak, že žalovaná je povinna uhradit žalobkyni částku 10 089
Kč. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Ve svém
odůvodnění přisvědčil žalované, že soupis movitých věcí je předběžným úkonem a
nemusí být prováděn na základě absolutní jistoty. V daném případě ovšem
skutečnosti a listiny nasvědčovali spíše absolutní jistotě, že povinný nebyl
vlastníkem předmětného vozidla. Dále odvolací soud přisvědčil žalované, že
soudní exekutor mohl sepsat všechny věci v místě, kde se povinný zdržoval a že
třetí osoba nese riziko, že budou sepsány i její věcí, když umožňuje, aby se
povinná osoba u ní zdržovala, nicméně není možné tento postup akceptovat bez
výjimky. Dle názoru odvolacího soudu je totiž třeba brát též ohled na povinnost
dbát, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů fyzických a
právnických osob, a aby práv nebylo zneužíváno na úkor těchto osob, plynoucí z
ustanovení § 2 o. s. ř. dbát, aby nedocházelo k porušování práv a právem
chráněných zájmů fyzických a právnických osob, a aby práv nebylo zneužíváno na
úkor těchto osob. V sepsání předmětného osobního automobilu exekutorem do
soupisu movitých věcí povinného, ačkoliv mu bylo zcela hodnověrnými doklady
prokazováno, že povinný vlastníkem není, je dle odvolacího soudu třeba
shledávat postup odporující výše citovanému ustanovení. Odvolací soud dále
uvedl, že je pravdou, že v průběhu soupisu nelze provádět složité dokazování
ohledně vlastnictví, nicméně doklady jakož i tvrzení třetích osob, že předmětná
věc není vlastnictvím povinného, nelze přehlížet a naprosto formalisticky věc
sepsat do soupisu movitých věcí a třetí osobu odkázat na možnost podání
vylučovací žaloby. Rovněž uvedl, že veškeré listiny bylo třeba hodnotit v daném
případě ve svém souhrnu, bylo třeba přihlédnout k tvrzení jednatelky žalobkyně,
jakož i k tomu, ve kterém místě byl soupis movitých věcí prováděn.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, přičemž přípustnost
dovolání spatřuje v tom, že odvolací soud posoudil právní otázku v rozporu s
konstantní judikaturou Nejvyššího soudu ČR. Konkrétní námitky dovolatelky v
prvé řadě směřovaly proti procesním pochybením soudů. Dovolatelka jednak oběma
soudům vytýká, že se nevypořádaly s výpovědí manželky povinného, která uvedla,
že povinný zabavený automobil používal. Dále namítá, že oba soudy postupovaly
aktivisticky, když, aniž by to žalobkyně sama ve svých podáních tvrdila,
kvalifikovaly jako nesprávný úřední postup i následnou nečinnost exekutora. Soud druhého stupně dle dovolatelky taktéž pochybil, když se nezabýval jí
tvrzeným porušením prevenční povinnosti dle ustanovení § 415 zákona č. 40/1964
Sb., občanského zákoníku (dále „obč. zák.“). Dovolatelka odvolacímu soudu
rovněž vytýká, že se ve svém rozhodnutí zabývá otázkou příčinné souvislosti,
aniž by se touto otázkou před tím zabýval soud prvního stupně, z čehož dovozuje
porušení principu dvouinstančnosti soudního řízení. Dovolatelka dále zastává
názor, že se soudní exekutor nedopustil nesprávného úředního postupu, neboť
pověřený zaměstnanec při provádění soupisu postupoval v souladu s tehdy
platnými právními předpisy. Dovolatelka argumentuje tím, že soupis movitých
věcí s ohledem na ustanovení § 326 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §
69 exekučního řádu, bylo možné provést kdekoliv, kde má povinný věci umístěny. Soupis movitých věcí je svoji povahou předběžným úkonem a jako takový nemusí
být prováděn na základě absolutní jistoty o vlastnictví příslušného majetku. Dovolatelka taktéž namítá, že odvolací soud nerespektoval judikaturu dovolacího
soudu, zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo
3029/2009, podle kterého exekutor při provádění soupisu movitých věcí nemůže
sepsat pouze ty věci, které jsou nepochybně vyloučeny z výkonu exekuce nebo o
nichž to výslovně prohlásí oprávněný a že prohlášení povinného popřípadě třetí
osoby, že povinný není vlastníkem věci, jsou bez významu. Dovolatelka dále
rozporuje závěr odvolacího soudu, že z předložených listin vyplývá skutečnost,
že povinný není vlastníkem automobilu. Dovolatelka dále rozporuje, že by se
exekutor dopustil nesprávného úředního postupu svojí následnou nečinností. Dovolatelka v této souvislosti jednak opětovně připomíná, že exekutor je
zásadně oprávněn pojmout do soupisu movitých věcí i vozidlo, které dle záznamu
v technickém průkazu nebo v registru silničních vozidel patří jiné osobě než
povinnému a dále to, že institut vyškrtnutí věci ze soupisu byl do exekučního
řádu zaveden až zákonem č. 286/2009, který nabyl účinnosti až dne 1. 11. 2009. V závěrečném bodě dovolatelka namítá, že se soud prvního stupně a odvolací soud
nedostatečně vypořádaly s otázkou příčinné souvislosti. V tomto ohledu zejména
poukazuje na to, že nebyla zkoumána otázka, zda si žalobkyně zapůjčila
automobil stejné kategorie a zda si nájemné započetla do svých nákladů
hospodaření. Prokázání obou těchto skutečností je pak dle dovolatelky nutné k
bezpečnému prokázání vzniku škody.
Navrhla proto, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. K dovolání podala vyjádření žalobkyně, v němž ve vztahu k tvrzenému
nevypořádání se s výpovědí bývalé manželky povinného uvádí, že i když je
pravda, že soudy ji nezohlednily, nejedná se o vadu řízení, neboť daná výpověď
pro rozhodnutí soudu nebyla relevantní. Nedomnívá se ani, že by byl postup
odvolacího soudu aktivistický. Odmítá také, že by se odvolací soud nezabýval
otázkou dodržení prevenční povinnosti žalobkyní a že by se soud prvního stupně
nezabýval otázkou příčinné souvislosti. Žalobkyně poukázala na to, že pokud
exekutor zasahoval v prostorách žalobkyně a nikoliv v bydlišti povinného, měl
být o to více opatrný pečlivý a postupovat s dostatečnou odbornou péčí. Za
formalistický označila takový výklad zákona, podle kterého exekutor v soupisu
nesepíše pouze ty věci, o kterých to prohlásí oprávněný. Rozporuje taktéž
výklad, podle kterého exekutor nemůže přihlížet k tvrzení povinného a třetích
osob. Pokud jde o tvrzené porušení prevenční povinnosti žalobkyní, poukazuje na
to, že žalobkyně legitimně předpokládala, že prostřednictvím dokladů prokáže,
že povinný není vlastníkem automobilu. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání
projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do
31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony), a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. přistoupil k posouzení přípustnosti
dovolání. Aby dovolání mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu
ustanovení § 237 o. s. ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí
odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z tam jmenovaných okolností, tj. že
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné, neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu.
Dovolací soud se nejprve zabýval námitkou směřující proti kvalifikaci jednání
exekutora, resp. jeho pověřeného zaměstnance, při soupisu movitých věcí v rámci
exekuce proti povinnému J. K. jako nesprávného úředního postupu. Dovolací soud
již v minulosti uvedl, že nesprávným úředním postupem se rozumí porušení
pravidel předepsaných právními normami pro počínání si státního orgánu při jeho
činnosti (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo
2120/2000).
K významu tvrzení povinného případně třetí osoby o vlastnictví sepisovaných
věcí se dovolací soud již vyjadřoval např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
21. 12. 2011, sp. zn. 25 Cdo 901/2010, v němž dospěl k závěru, že právo
nepřipouštějící výkon rozhodnutí (exekuce) může třetí osoba uplatnit již při
soupisu. Soud (exekutor) v takovém případě dotčené věci sepíše, jen jestliže tu
nejsou jiné postižitelné věci, které by postačovaly k uspokojení vymáhané
pohledávky. Sepíše-li takové věci, soud (exekutor) poskytne současně třetí
osobě poučení, že své právo k nim musí uplatnit vylučovací žalobou (podle § 267
o. s. ř.). Při soupisu totiž nelze vždy náležitě posoudit, které z nalezených
věcí nepodléhají výkonu rozhodnutí (exekuci). Nesepíší se proto jen ty věci,
které jsou nepochybně z výkonu (exekuce) vyloučeny (§ 321, § 322 o. s. ř.),
popřípadě ty, o nichž oprávněný výslovně prohlásí, že nemají být sepsány (§ 326
odst. 4 věta druhá o. s. ř.). Pro zahrnutí movité věci do soupisu je tak bez
významu tvrzení povinného, popřípadě třetí osoby, že povinný není vlastníkem
věci; poněvadž však exekuční zásadou je, že k uspokojení pohledávky oprávněného
může zásadně sloužit právě jen jeho majetek, nelze vyloučit, že se tato
okolnost, je-li prokázána, uplatní coby důvod zastavení výkonu rozhodnutí
(exekuce) podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Ke stejným závěrům dovolací
soud dospěl rovněž v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 25
Cdo 3029/2009. Z výše uvedeného jasně vyplývá, že v případě kdy exekutor sepíše
automobil navzdory tvrzení ze strany povinného nebo žalobkyně, že tento
automobil není ve vlastnictví povinného, nedopouští se nesprávného úředního
postupu.
Vlastnické právo k zabavenému automobilu bylo v daném případě prokazováno
listinnými důkazy, bylo tedy podstatné zabývat se i tím, jestli předložené
důkazy mohly poskytnout takovou úroveň jistoty, že by exekutor přímo na místě
mohl bez pochyb dospět k závěru, že daný automobil nepodléhal výkonu
rozhodnutí. K posuzování míry jistoty o vlastnictví, jež lze nabýt z
předloženého technického průkazu, se dovolací soud vyjádřil ve svém rozsudku ze
dne 28. 11. 2007, sp. zn. 32 Odo 1411/2005. Z tohoto rozhodnutí vyplývá, že
ačkoliv je technický průkaz veřejnou listinou, osvědčuje pouze určité
skutečnosti předpokládané zákonem č. 56/2001 Sb., a nelze jej tedy považovat za
listinu prokazující vlastnictví k věci. Další listiny, jež byly exekutorovi
předloženy, nejsou svojí povahou veřejnými listinami. Není tedy možné
předpokládat jejich pravost a nelze ani mít za to, že by jejich pravost bylo
možné na místě jednoduše ověřit.
S ohledem na výše uvedené je proto třeba přisvědčit dovolatelce, že odvolací
soud jakož i soud prvního stupně postupovaly v rozporu s judikaturou dovolacího
soudu, když uzavřely, že v dané věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu
exekutora, který pojal do soupisu movitých věcí automobil třetí osoby, přestože
mu žalobkyně i povinný předložily technický průkaz, leasingovou smlouvu a
smlouvu o pojištění, z nichž plynulo, že vlastníkem vozidla není povinný, nýbrž
leasingová společnost. Podle právních předpisů účinných v době provádění
soupisu movitých věcí mohl exekutor provádět soupis kdekoliv, kde měl povinný
věci umístěny (viz zejména § 326 odst. 1 o. s. ř v tehdy účinném znění).
Provedení soupisu movitých věcí je předběžným úkonem, a již tehdy jej bylo
možné korigovat popřípadě zvrátit pomocí institut vylučovací žaloby (viz
ustanovení § 267 a násl. o. s. ř. v tehdy účinném znění). Předběžná
(zajišťovací) povaha tohoto úkonu rovněž nevyžaduje, aby vlastnické právo
povinného k sepisované věci bylo potřeba postavit najisto, a naopak postačí
pouhý rozumný předpoklad, že povinný je vlastníkem sepisované věci. V souzené
věci se tedy odvolací soud dopustil nesprávného právního posouzení věci, pokud
uzavřel, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím ve výše popsaném
postupu exekutora.
Dovolací soud se dále zabýval námitkou dovolatelky, že se soudy dopustily
nepřípustného aktivismu, pokud dovozovaly nesprávný úřední postupu exekutora
taktéž z jeho následné nečinnosti, aniž by takovou skutečnost žalobkyně sama
tvrdila.
K otázce aktivistického přístupu soudu v řízeních o odpovědnosti státu za škodu
se dovolací soud vyjádřil již ve svých dřívějších rozhodnutích, kde uvedl, že
soud není povinen, ale ani oprávněn, zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků
okolnosti rozhodné pro posouzení významu řízení. Nejde-li o případy domněnky
vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného, je význam předmětu řízení pro
něj standardní, což nevede k posílení ani potlačení úvahy o porušení práva na
projednání věci v přiměřené lhůtě, ani případnému zvýšení či snížení základního
odškodnění za ně. Případný aktivismus ze strany soudu ve směru posouzení
kritérií § 31a odst. 3 OdpŠk nad rámec tvrzení účastníků je porušením práva na
rovnost zbraní jako součásti práva na spravedlivý proces (viz rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3964/2010 či rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010). Přestože závěry
byly dosaženy v řízení, v němž se jednalo o aktivistické posouzení snížení
významu řízení pro účastníka a přiznaného odškodnění, tyto závěry lze plně
aplikovat i v souzené věci. Pro řízení o odpovědnosti státu za škodu totiž
obecně platí, že jde o řízení sporné, které je ovládáno zásadou projednací, ze
které stranám plyne povinnost samostatně tvrdit rozhodné skutečnosti a
opatřovat si pro svá tvrzení důkazy. Pokud tedy soudy dovozovaly nesprávný
úřední postup soudního exekutora nejen z jeho jednání spočívajícím v pojetí
automobilu do soupisu movitých věcí, ale taktéž z jeho následné nečinnosti,
aniž by žalobkyně takovou skutečnost tvrdila nebo prokazovala, dopustily se tak
nepřípustného aktivismu.
Námitkami týkajícími se otázky porušení prevenční povinnosti a otázky příčinné
souvislosti se dovolací soud z důvodu procesní ekonomie nezabýval, neboť
uzavřel-li, že v souzené věci nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, nebyla
tak naplněna jedna z podmínek nezbytných pro založení odpovědnosti státu za
škodu, a tudíž by vyřešení předestřených otázek bylo nadbytečné.
Jako nedůvodnou je pak třeba odmítnout námitku dovolatelky ohledně tvrzené vady
řízení, když dovolací soud neshledal, že by se soudy nedostatečně vypořádaly s
výpovědí manželky povinného.
Vzhledem k výše uvedenému a neboť podmínky pro změnu dovoláním napadeného
rozsudku splněny nebyly, Nejvyšší soud toto rozhodnutí podle ustanovení § 243e
odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl rozsudek odvolacího
soudu zrušen, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i
toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e
odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů vzniklých v novém řízení a v dovolacím
řízení, ale znovu rozhodne i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s.
ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. dubna 2016
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu