U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce F. J., zastoupeného Mgr. Vladimírem Štěpánkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, třída Míru 70, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, za účasti vedlejších účastníků na straně žalobce a) M. H., zastoupeného JUDr. Tomášem Chlostem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Zámecké 574/7, a b) RASTRA AG-CZ, a. s., v konkurzu, IČ 25288041, se sídlem v Pardubicích, Masarykovo náměstí 1484, o náhradu škody ve výši 160 580 245 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 406/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2015, č. j. 13 Co 506/2014-765, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce a vedlejší účastníci na jeho straně jsou povinni zaplatit žalované společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. 10. 2015, č. j. 13 Co 506/2014-765, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 8. 2014, č. j. 14 C 406/2009-549, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení 160 580 245 Kč s příslušenstvím, a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Současně odvolací soud uložil žalobci a vedlejším účastníkům na straně žalobce povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Žalobce se jako společník a akcionář společnosti RASTRA AG-CZ, a. s., v konkurzu domáhal částky 160 580 245 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která mu měla vzniknout v důsledku nezákonného trestního řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 78/2006 a v souvislosti s ním nastalé konzumace aktiv společnosti RASTRA AG-CZ, a. s., v konkurzu, a dále zanedbáním dohledové povinnosti Krajského soudu v Hradci Králové, jako konkurzního soudu, který měl nedostatečně dohlížet na činnost správce konkurzní podstaty v konkurzním řízení vedeném pod sp. zn. 46 K 4/2000.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Žalobce v úvodu dovolání uvádí, že přípustnost dovolání dovozuje ve smyslu § 237 o. s. ř. od toho, že:
„1) zneužití podle teorie rozhodování v nejistotě s pravděpodobností hraničící s jistotou nesprávného právního posouzení věci k aplikaci Občanského soudního řádu ve variantě platné v režimu, který byl dle zákona č. 198/1993 Sb. zločinný, nelegitimní a je zavrženíhodný, když soudci inkviziční (bolševickou) metodou nesporného řízení, kterým toto řízení nebylo, aplikovali Občanský soudní řád ve variantě platné v režimu, který byl dle zákona č. 198/1993 Sb. zločinný, nelegitimní a je zavrženíhodný, k nalezení ‚materiální pravdy‘: 1.a) k legalizaci výnosů trestné činnosti nesprávným právním posouzením věci v rozporu s čl.
6 ÚMLUVY o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu č. 33/1997 Sb., který je označen ‚Trestné činy praní výnosů zločinu’, nebylo dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešeno, 1.b) k popření ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve vzájemně se vylučující praxi nesprávných právních posouzení věci souběžně rozhodujících senátů odvolacího soudu, nebylo dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešeno
2) nebylo dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešeno nesprávné právní posouzení věci k popření ustanovení § 18 odst. (4) ZKV zákonem č. 82/1998 Sb. a 3) nesprávné právní posouzení věci ke korupční legalizaci výnosů z trestné činnosti, bezdůvodné obohacení organizovaného zločinu, justiční (konkurzní) mafie, na úkor žalobce, získaných útokem na vlastnická práva žalobce, prostřednictvím nezákonného trestního řízení proti žalobci a ovládacímu společníkovi úpadce RASTRA AG-CZ a.s. a prostřednictvím konkurzního řízení úpadce RASTRA AG-CZ a.s., zneužitého k útoku na majetek žalobce, která je dokonávána prostředky popření práva na spravedlivé soudní řízení v řízeních o náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb., nebylo dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešeno.“
Dovolání je členěno do tří hlavních částí, v nichž se žalobce vyjadřuje k bodům, jež uvedl k přípustnosti dovolání. Výše citované body 1) až 3) dovolání neobsahují vymezení důvodu dovolání (srov. § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.). Námitky žalobce obsažené dále v dovolání (jež čítá dohromady 158 stran textu a seznam příloh) jsou značně nekoncentrované, přičemž převážnou část dovolání představuje polemika se závěry a postupy soudů v celé řadě jiných řízení a následné osočování soudů všech stupňů soudní soustavy a jiných státních orgánů z účasti na jednání justiční mafie.
Podání je psáno způsobem obsáhlým, leč o to obtížněji srozumitelným, kdy bez zjevné systematiky dochází k rozčlenění textu do víceúrovňových seznamů s odrážkami (či číslováním), přičemž převážně není zřejmé, kde končí jeden argument a začíná jiný. Celé podání je propleteno desítkami odkazů a citací rozhodnutí Ústavního soudu, Nejvyššího soudu, ale též nižších článků soudní soustavy, z nichž žalobce vyvozuje závěry právní, ale též skutkové. Dovolání neudržuje nosné myšlenky (jádro), a tak vedle sebe kupí různé obecně přijímané postuláty, konkrétní právní závěry, vlastní tvrzení a dedukce.
Námitky žalobce jsou značně nekoncentrované a nezřídka se míjí s tím, co je podstatou v dovolání řešené věci, tj. s otázkou, zda byl naplněn předpoklad nesprávného úředního postupu jako jeden z nutných předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu. V části dovolání týkající se bodu 1) není pro nesrozumitelnost formulovaných námitek zcela zřejmé, proti čemu žalobce brojí. Navzdory výše uvedenému je ovšem přeci jen srozumitelná námitka žalobce uvedená v této části dovolání, že soudy učinily tzv. souhrnné zjištění.
Uvedená námitka však nemůže přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit, neboť soudy respektovaly judikaturu soudu dovolacího týkající se nepřípustnosti souhrnných zjištění a v souladu s ní svá rozhodnutí odůvodnily (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2492/99, uveřejněný pod číslem 40/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2337/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3655/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.
4. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2912/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2011, sp. zn.
30 Cdo
438/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1324/2015). Mínil-li žalobce uvedenou námitkou, že je rozsudek soudu nepřezkoumatelný (jeho skutkové a právní závěry vycházejí ze souhrnného zjištění), pak s ním nelze s ohledem na výše uvedené souhlasit. Námitka žalobce v části dovolání týkající se bodu 2), že Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové podle § 18 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání neoznámilo správci konkurzní podstaty v konkurzním řízení úpadce RASTRA AG-CZ a.
s., že má důkaz dle § 112 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), a to věc, která dle § 18a odst. 1 zákona o konkurzu a vyrovnání náleží do konkurzní podstaty a nevydalo podnik úpadce do konkurzní podstaty RASTRA AG-CZ a.s. Na řešení této otázky však rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí a uplatněná námitka proto nemůže přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5217/2014). V části dovolání týkající se bodu 3) žalobce s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, uveřejněný pod číslem 48/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozporuje závěr odvolacího soudu, že dosud nedošlo ke vzniku škody, když konkurz prohlášený na majetek RASTRA AG-CZ a.s. stále trvá. Namítá, že pokud představuje škoda majetkovou újmu v podobě zkrácení majetkového stavu poškozeného, nelze vznik škody bez dalšího spojovat s formálním ukončením konkurzního řízení, ale rozhodující je skutkové zjištění, že žalobce prokazatelně již nemůže vůči svému dlužníku úspěšně dosáhnout uspokojení pohledávky a dále také to, že rozvrhové usnesení není podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11.
4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 4968/2009, uveřejněného pod číslem 93/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, samo o sobě skutečností rozhodnou pro vznik nebo výši škody způsobené věřiteli. Uvedené námitky však nemohou přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, když rozsudek odvolacího soudu ohledně předmětného nároku stojí vedle předčasnosti uplatněného nároku též na závěru o neprokázání nesprávného úředního postupu ani nezákonného rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové v označeném konkurzním řízení, který žalobce přípustně dovoláním nenapadá.
Jestliže obstál jeden důvod, pro nějž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit, což činí dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Žalobce dále v části dovolání týkající se bodu 3), která je zároveň nejobsáhlejší částí dovolání, převážně rozvádí svou úvahu, že předchozí postup soudů v řízení byl ovlivněn korupcí a tlakem justiční (konkurzní) mafie, která vedla ke zneužívání sankce podle ustanovení § 43 odst. 2 o. s. ř., k „fabulaci překážky litispendence“, k odepření spravedlnosti apod. Žalobce též rozebírá rozsah korupce v příslušných soudních institucích či jiných státních orgánech a bez jakýchkoliv souvislostí se věnuje problematice vyloučení některých soudců Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze.
Žalobce v této části velmi obsáhle uvádí také tvrzení týkající se jiných sporů, účastníků a věcí, které nejsou pro tuto věc významné. Následně vysvětluje – opět mimo kontext – „setrvání v aplikaci třídního práva“ a „neomarxistický výklad vlastnických práv“. Žalobce však v této části dovolání nevyjádřil jakoukoliv právní otázku, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo, a nedostál tak požadavkům na vymezení přípustnosti dovolání. Žalobce nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro další námitky, které jsou v dovolání uvedeny.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje pro něj za splněnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 9/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 2577/14). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení
§ 237 o. s. ř. nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Nepostačuje ani odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu, od jehož řešení se má řešení přijaté odvolacím soudem odchylovat, nebo tvrzení, že odvolací soud postupoval v rozporu s judikaturou soudu dovolacího, aniž by žalobkyně blíže specifikovala, kterou konkrétní judikaturu dovolacího soudu má na mysli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.
3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4043/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1816/15). Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely o. s. ř. (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7.
1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
V posuzovaném případě však vymezení toho, v čem žalobce spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, v dovolání absentuje, když z dovolání není seznatelné, který předpoklad přípustnosti považuje žalobce pro jednotlivé dovolací důvody za splněný. Dovolání tak v části obsahující další námitky žalobce trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je odmítnout. Pokud žalobce brojí proti tomu, že odvolací soud zaměnil poučení žalobce podle § 43 odst. 2 o. s. ř.
za poučení podle § 118a odst. 1 o. s. ř., či proti tomu, že soudy aplikovaly ustanovení občanského soudního řádu v neplatném znění, pak tyto námitky nemohou samy o sobě založit přípustnost dovolání, neboť k případným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jedině tehdy, pokud je dovolání přípustné, což v dané věci není. Jelikož žalobce podal dovolání proti oběma výrokům odvolacího soudu, dovolací soud konstatuje, že dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v
němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť v části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.), a v části není přípustné (§ 237 o. s. ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1 ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.), ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.). Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně 21. března 2018
JUDr. Pavel Simon předseda senátu