ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců
JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce L. K.,
zastoupeného Mgr. Martinem Bílým, advokátem se sídlem v Ostravě, Veleslavínova
252/5, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v
Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky 510 250 Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 38 C 203/2019, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 1. 2021, č. j. 57 Co
315/2020-111, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
KRPT-40856-56/TČ-2017-070774-0466, proti tomuto usnesení žalobce podal dne 13.
4. 2017 stížnost, která byla zamítnuta dne 26. 4. 2017. Následně byla na
žalobce dne 24. 5. 2017 u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 2 ZT 78/2017
podána obžaloba pro skutek, kvalifikovaný jako přečin výtržnictví a ublížení na
zdraví, přičemž Okresní soud v Opavě rozhodl usnesením ze dne 5. 4. 2019, č. j.
2 T 53/2017-198 tak, že dle § 314c odst. 1 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb.,
trestního řádu (dále též jen „trestní řád“), § 188 odst. 1 písm. c) trestního
řádu, trestní stíhání zastavil z důvodu dle § 172 odst. 1 písm. e) trestního
řádu, jelikož žalobce nebyl v době spáchání činu pro nepříčetnost trestně
odpovědný.
2. Okresní soud v Opavě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 25. 8. 2020, č. j. 38 C 203/2019-68, zamítl žalobu o zaplacení částky 510
250 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ode dne 19. 7. 2019 do
zaplacení (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu
nákladů řízení ve výši 2 908 Kč (výrok II).
3. V rámci skutkových zjištění vzal soud prvního stupně za prokázané, že
proti žalobci bylo zahájeno trestní stíhání pro skutek spočívající v tom, že
dne 19. 2. 2017 v době okolo 9:00 v obci XY, na ul. XY, v prodejně COOP, za
přítomnosti více než tří dalších současně přítomných zákazníků, zcela
bezdůvodně fyzicky napadl P. P., a to tak, že do něj v době, kdy jmenovaný stál
u pokladního pásu prodejny a vykládal na něj nakoupené zboží, úmyslně vrazil
svým nákupním vozíkem a poté, co se jmenovaný proti takovému jednání ohradil,
verbálně, hrubě vulgárně, ale také fyzicky na něj zaútočil tak, že jej nejprve
uchopil za oděv pod krkem, poté jej udeřil rukou sevřenou v pěst do obličeje a
následně jej začal svýma nohama kopat do oblasti dolních končetin, což vyvolalo
obrannou reakci jmenovaného spočívající v povalení obviněného na zem, kde jej
zaklekl, kdy však ani verbální snaha P. P. o jeho uklidnění, ani fakt, že se
jej pokoušel držet, nezabránila žalobci v pokračování v útoku na jmenovaného,
neboť jej opakovaně kopal do oblasti ramene a zad, tímto gradujícím a
opakovaným jednáním způsobil P. P. zhmoždění měkkých tkání v oblasti levé
tváře, pravé strany hrudníku a bederní krajiny zad vpravo s krevní podlitinou
tamtéž a částečné omezení hybnosti v daném úseku páteře, ale také drobnou
oděrku kůže na levém koleni, tato poranění si vyžádala ošetření ve
zdravotnickém zařízení a následnou dobu léčby delší 7 dnů, avšak nepřekračující
dobu 6 týdnů, která však současně jmenovaného významněji neomezila na obvyklém
způsobu života, přičemž vzhledem ke gradující agresivitě žalobce, způsobu
útoku, jeho lokalizaci a razanci toliko šťastnou shodou náhod nedošlo ke
způsobení závažnějších poranění. Po přípravném řízení byla na žalobce dne 25.
5. 2017 podána obžaloba. V trestní věci vedené pod sp. zn. 2 T 53/2017 Okresní
soud v Opavě poté, co podle § 314c odst. 1 trestního řádu přezkoumal obžalobu,
dospěl k závěru, že jednání žalobce naplňovalo znaky jak přečinu výtržnictví
podle § 358 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen
„trestní zákoník“), když obviněný se uvedeného jednání dopustil na místě
veřejnosti přístupném, a to v dopoledních hodinách přímo v prodejně COOP,
přičemž hrubé neslušnosti se dopustil tím, že napadl druhého, zároveň svým
charakterem a způsobem útoku nese i znaky pokusu přečinu ublížení na zdraví
podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku, když toto jednání bezprostředně
směřovalo k tomu, aby žalobce poškozenému ublížil na zdraví a pouze vlivem
šťastné shody náhod k závažnějšímu poranění poškozeného nedošlo, a usnesením ze
dne 5. 4. 2019, č. j. 2 T 53/2017-198, jež nabylo právní moci dne 13. 4. 2019,
soud trestní stíhání žalobce podle § 314c odst. 1 písm. a) trestního řádu a §
188 odst. 1 písm. c) trestního řádu zastavil, a to z důvodu podle § 172 odst. 1
písm. e) trestního řádu.
4. Podle soudu prvního stupně bylo tedy postaveno najisto (a mezi
účastníky též nesporné), že uvedeného skutku, který by jinak naplňoval znaky
přečinu výtržnictví a znaky pokusu přečinu ublížení na zdraví, se žalobce
dopustil a důvodem pro zastavení trestního stíhání byla skutečnost, že žalobce
nebyl pro nepříčetnost trestně odpovědný, když na základě znaleckého posouzení
znalcem v oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Pavlem Hlavinkou,
bylo zjištěno, že žalobce v době spáchání činu trpěl duševní poruchou
chorobného nepřechodného rázu, zvanou psychopatizace osobnosti, po prodělané
schizofrenní atace a byl jen částečně schopen rozpoznat nebezpečnost svého
jednání a nebyl schopen své jednání ovládat, jeho rozpoznávací schopnost byla
snížena podstatně, nejméně o polovinu pásma a ovládací schopnost byla zcela
vymizelá. Ze znaleckého posudku MUDr. Niny Drábkové, znalkyně z oboru
zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vypracovaného dne 30. 7. 2019, soud prvního
stupně zjistil, že žalobce trpí kvalifikovanou duševní poruchou, zvanou jako
psychopatizace osobnosti, po prodělané schizofrenní atace do podoby kverulačně
paranoidní, porucha není léčitelná, pouze léčbou částečně kompenzovatelná,
duševní porucha narušuje žalobcovy rozpoznávací schopnosti a chování, je
schopen rozhodovat o svém zdraví a zásazích do své duševní integrity, je
schopen samostatně nakládat s finančními prostředky, movitým a nemovitým
majetkem a spravovat své jmění, je schopen samostatně právně jednat v běžných
záležitostech každodenního života, je schopen vstupovat do vztahů, je schopen
jednat s úřady a vyřizovat si své záležitosti, avšak jeho chování bude
pravděpodobně ovlivněno vztahovačností.
5. Soud prvního stupně dále nevyhověl návrhu žalobce stran přerušení
řízení a předložení návrhu na zrušení § 12 odst. 1 písm. b) zákona č. 82/1998
Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č.
358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č.
160/2006 Sb. (dále též jen „OdpŠk“), dle článku 95 odst. 2 Ústavy České
republiky v té části, která se týká osob, které nejsou trestně odpovědné
Ústavnímu soudu, kdy soud prvního stupně nepovažoval předmětné ustanovení
uvedeného zákona za rozporné s ústavním pořádkem. Uvedené ustanovení vylučuje z
osob oprávněných k náhradě škody, a ovšem i nemajetkové újmy, toho, kdo nebyl
shledán trestně odpovědným, což je i případ žalobce v této věci. Soud považuje
za absurdní, aby osobě, která se dopustila závadného jednání (fyzického útoku
vůči jiné osobě), které by za jiných okolností bylo způsobilé k naplnění znaků
přečinu výtržnictví a pokusu přečinu ublížení na zdraví, vůči které bylo
trestní stíhání zastaveno, jelikož není trestně odpovědná pro nepříčetnost,
stát poskytoval ještě náhradu škody (nemajetkové újmy). Konstatoval s odkazem
na § 6 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“),
že žalobce nemůže těžit z protiprávního činu či stavu, který sám vyvolal.
Uvedl, že žalobcovo jednání není trestným činem, jde však o čin jinak trestný –
to však samo o sobě neznamená, že by nešlo o čin protiprávní – naopak, jestliže
je za určitý čin ukládáno ochranné opatření (jak se stalo i v případě žalobce
rozhodnutím Okresního soudu v Ostravě ve věci sp. zn. 5 T 36/2017), zcela jistě
se jedná o čin protiprávní. Na základě shora uvedeného pak soud prvního stupně
žalobu zamítl s poukazem na § 12 odst. 1 písm. b) OdpŠk, dle něhož právo na
náhradu škody nemá ten, vůči němuž bylo trestní stíhání zastaveno jenom proto,
že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný. Dále dovodil, že žalobce se
protiprávního jednání dopustil uvedeným skutkem (fyzickým útokem vůči jiné
osobě) a trestní stíhání vůči žalobci bylo zastaveno proto, že dne 19. 2. 2017
(v době útoku) trpěl duševní poruchou chorobného nepřechodného rázu, zvanou
psychopatizace osobnosti, po prodělané schizofrenní atace.
6. Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4.
1. 2021, č. j. 57 Co 315/2020-111, rozsudek soudu prvního stupně v odstavci
výroku I potvrdil (výrok I), v odstavci výroku II rozsudek soudu prvního stupně
změnil tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů
řízení částku 3 208 Kč (výrok II), a rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit
žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 300 Kč (výrok III).
7. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a
ztotožnil se i s jeho právním posouzením ve smyslu § 12 odst. 1 písm. b) OdpŠk,
přitom odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. II. ÚS
1930/17, s tím, že „účelem trestního řízení je odhalení a potrestání pachatele
trestné činnosti. Ukáže-li se později, že tento účel nelze naplnit, protože se
obviněný nedopustil trestné činnosti, pak je třeba považovat veškeré úkony,
které byly v trestním řízení provedeny, za vadné. Za veškeré úkony, kterým ho
stát neoprávněně v trestním řízení podrobil, by proto měl dostat odškodnění.
Právo na náhradu škody nevzniká tomu, kdo byl zproštěn obžaloby nebo bylo proti
němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin
trestně odpovědný“ (bod 12 napadeného rozsudku).
8. Dle odvolacího soudu je třeba rozlišit dvě různé situace, a to a)
trestní řízení bylo zastaveno, popř. skončilo zproštěním obžaloby z toho
důvodu, že skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, se nestal,
případně nebyl trestným činem, a b) trestní stíhání bylo zastaveno, popř.
skončilo zproštěním obžaloby jen proto, že obviněný (obžalovaný) jednotlivec
není za čin jinak trestný trestně odpovědný. V tomto případě nastala druhá
situace, kdy trestní stíhání žalobce bylo zastaveno podle § 314c odst. 1 písm.
a) trestního řádu, § 188 odst. 1 písm. c) trestního řádu, z důvodu podle § 172
odst. 1 písmeno e) trestního řádu, tedy pro nepříčetnost žalobce, tudíž se na
tuto situaci jednoznačně vztahuje výluka z odpovědnosti státu za škodu
způsobenou výkonem veřejné moci rozhodnutím podle § 12 odst. 1 písm. b) OdpŠk.
9. Dále poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. I.
ÚS 215/12, dle něhož „nárok na náhradu škody způsobené zahájením a vedením
trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením, je specifickým
případem odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb. Soudní judikatura
dovodila, že smyslu právní úpravy odpovědnosti státu za škodu odpovídá, aby
každá majetková újma, způsobená nesprávným či nezákonným zásahem státu proti
občanovi (fyzické osobě), byla odčiněna. Dospěla k závěru, že došlo-li k
zastavení trestního stíhání či zproštění obžaloby, je třeba vycházet z toho, že
občan čin nespáchal a že nemělo být proti němu trestní stíhání zahájeno.“ V
tomto případě však žalobce čin spáchal, trestní stíhání bylo zahájeno důvodně a
bylo zastaveno toliko pro nepříčetnost žalobce.
10. Odvolací soud se rovněž neztotožnil s námitkou žalobce, že paušální
odmítnutí odškodnění nepříčetných pachatelů, zejm. osob s vážnou duševní
poruchou, kteří byli zbytečně vystavení trestnímu stíhání, tedy že § 12 odst. 1
písm. b) OdpŠk je diskriminačním ustanovením, které porušuje zásadu rovnosti
osob s duševní poruchou před zákonem. Podle odvolacího soudu se výluka z
odpovědnosti státu v případě § 12 odst. 1 písm. b) OdpŠk vztahuje na situace,
kdy došlo k zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 písm. e) trestního
řádu, přičemž vyšetřováním musí být prokázáno, že se stíhaný skutek stal, je
trestným činem a spáchal jej obviněný, který však pro nepříčetnost v době činu
není trestně odpovědný. Pokud by trestně stíhaný netrpěl zjištěnou duševní
poruchou, byl by za své jednání, které bylo trestným činem, odsouzen. V tomto
případě, a to s ohledem na duševní chorobu žalobce, tedy pro jeho nepříčetnost,
nebylo soudem zvoleno ochranné opatření podle § 99 odst. 1 trestního zákoníku
toliko proto, že toto ochranné opatření bylo žalobci uloženo okresním soudem v
jiném řízení a z tohoto důvodu v této věci již nebylo na místě. Nejedná se tedy
o situaci, kdy trestní řízení bylo zastaveno, popř. skončilo zproštěním
obžaloby z toho důvodu, že skutek, z něhož byl žalobce obviněn a obžalován, se
nestal, případně nebyl trestným činem. S ohledem na shora uvedené pak ani
odvolací soud § 12 odst. 1 písm. b) OdpŠk neshledal diskriminačním ve vztahu k
nepříčetným pachatelům a shodně s okresním soudem neshledal důvod pro přerušení
řízení a předložení věci Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení ustanovení § 12
odst. 1 písm. b) OdpŠk.
II. Dovolání a vyjádření k němu
11. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (dále též „dovolatel“), v
plném rozsahu, včasným dovoláním.
12. Přípustnost dovolání spatřuje dovolatel v otázce, zda paušální
odmítnutí odškodnění nepříčetným pachatelům, zejm. osobám s vážnou duševní
poruchou, kteří byli zbytečně vystaveni trestnímu stíhání, je diskriminačním
ustanovením, které zasahuje do práva na rovnost před zákonem a práva na
spravedlivý proces, a to také dle čl. 12 a 13 Úmluvy o právech osob se
zdravotním postižením ze dne 13. 12. 2006, kterou přijalo Valné shromáždění OSN
a kterou Česká republika ratifikovala, je v rozporu se Zásadami ochrany duševně
nemocných, s ustanovením čl. 6 „Úmluvy o lidských právech“ (patrně míněna
Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod; pozn. dovolacího soudu) a s
čl. 1 (rovnost v právech) a čl. 36 (právo na spravedlivý proces) Listiny
základních práv a svobod (dále jen „Listina“), a také s uvedenou judikaturou
Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Žalobce poukázal na skutečnost, že v jiných
případech zproštění z důvodu, že označený skutek není trestným činem, je
odškodnění obviněných poskytováno, stejně tak v případech, kdy se skutek stal,
je zjevně protiprávní a spáchal jej obviněný, avšak věc byla postoupena k
projednání v přestupkovém řízení. Tedy je poskytováno odškodnění duševně zcela
zdravému příčetnému člověku, který vědomě spáchal protiprávní skutek, který ale
nedosahuje intenzity trestného činu. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu,
podle které na jednu stranu je povinností orgánů činných v trestním řízení
vyšetřovat a stíhat trestnou činnost, na druhou stranu se stát nemůže zbavit
odpovědnosti za postup těchto orgánů, pokud se posléze ukáže jako postup mylný,
zasahující do základních práv. V takové situaci není rozhodné, jak orgány činné
v trestním řízení vyhodnotily původní podezření, ale zda se jejich podezření v
trestním řízení potvrdilo. Musí-li jednotlivec snášet úkony prováděné orgány
činnými v trestním řízení, musí v podmínkách materiálního právního státu
existovat garance, že dostane, pokud se prokáže, že trestnou činnost nespáchal,
odškodnění za veškeré úkony, kterým byl ze strany státu neoprávněně podroben.
Pokud by taková perspektiva neexistovala, nebylo by možno trvat na povinnosti
jednotlivce taková omezení v rámci trestního řízení snášet. To by podle žalobce
mělo platit shodně, pokud obviněný za své jednání není trestně odpovědný, neboť
důsledek je totožný – jednání osoby není trestný čin a není zde trestní
odpovědnost.
13. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
14. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání považuje podané dovolání za
nedůvodné.
III. Formální náležitosti a přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
16. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu
oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.
17. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
18. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. Dovolání je přípustné pro řešení otázky, zda vyloučení náhrady újmy
způsobené trestním stíháním, které bylo zastaveno jen proto, že obviněný není
za spáchaný trestný čin trestně odpovědný pro nepříčetnost v době činu, je
diskriminací (porušení rovnosti před zákonem) osob s vážnou duševní poruchou a
porušením jejich práva na spravedlivý proces, jelikož tato otázka dosud nebyla
v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
20. Dovolání není důvodné.
21. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3
věty druhé o. s. ř. zkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v §
229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., respektive
jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud však takové vady v řízení neshledal.
22. Podle § 26 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „trestní
zákoník“), kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho
protiprávnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný.
23. Podle § 172 odst. 1 písm. e) trestního řádu státní zástupce zastaví
trestní stíhání, nebyl-li obviněný v době činu pro nepříčetnost trestně
odpovědný.
24. Podle § 188 odst. 1 písm. c) trestního řádu po předběžném projednání
obžaloby trestní stíhání zastaví, jsou-li tu okolnosti uvedené v § 172 odst. 1
25. Podle § 314c odst. 1 písm. a) trestního řádu samosoudce obžalobu a
návrh na potrestání předběžně neprojednává, přezkoumá je však z hledisek
uvedených v § 181 odst. 1 a § 186. Podle výsledků přezkoumání samosoudce učiní
některé z rozhodnutí uvedených v § 188 odst. 1 písm. a) až f).
26. Podle čl. 12 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením (sdělení
Ministerstva zahraničních věcí č. 10/2010 Sb. m. s.) státy, které jsou smluvní
stranou této úmluvy, znovu potvrzují, že osoby se zdravotním postižením mají
kdekoli právo na uznání jejich osoby jako subjektu práva (odst. 1). Státy,
které jsou smluvní stranou této úmluvy, uznávají, že osoby se zdravotním
postižením mají, na rovnoprávném základě s ostatními, právní způsobilost ve
všech oblastech života (odst. 2). Státy, které jsou smluvní stranou této
úmluvy, přijmou odpovídající opatření, aby umožnily osobám se zdravotním
postižením přístup k asistenci, kterou mohou pro uplatnění této právní
způsobilosti potřebovat (odst. 3). Státy, které jsou smluvní stranou této
úmluvy, zajistí, aby všechna opatření, která se týkají uplatnění právní
způsobilosti, poskytovala, v souladu s mezinárodním právem v oblasti lidských
práv, odpovídající a účinné záruky zamezující zneužití. Tyto záruky musí
zajistit, aby opatření týkající se uplatnění právní způsobilosti respektovala
práva, vůli a preference dané osoby, zabraňovala konfliktu zájmů a nevytvářela
prostor pro nežádoucí ovlivňování, byla přiměřená a odpovídala situaci dané
osoby, byla uplatňována po nejkratší možnou dobu a podléhala pravidelnému
přezkumu odpovědným, nezávislým a nestranným orgánem nebo soudem. Tyto záruky
musí být rovněž přiměřené stupni, jakým uvedená opatření ovlivňují práva a
zájmy dané osoby (odst. 4). S výhradou ustanovení tohoto článku, státy, které
jsou smluvní stranou této úmluvy, přijmou veškerá odpovídající a účinná
opatření, aby osobám se zdravotním postižením zajistily rovné právo vlastnit
nebo dědit majetek, spravovat své finanční záležitosti a mít rovný přístup k
bankovním půjčkám, hypotékám a dalším formám finančních úvěrů, a zajistí, aby
osoby se zdravotním postižením nebyly svévolně zbavovány svého majetku (odst.
5).
27. Podle čl. 13 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením státy,
které jsou smluvní stranou této úmluvy, zajistí osobám se zdravotním postižením
účinný přístup ke spravedlnosti na rovnoprávném základě s ostatními, mimo jiné
i prostřednictvím procedurálních a věku odpovídacích úprav, s cílem usnadnit
jim účinné plnění jejich role jako přímých nebo nepřímých účastníků a svědků
při všech soudních řízeních, a to i ve fázi vyšetřování a předběžného řízení
(odst. 1). S cílem napomoci zajištění účinného přístupu osob se zdravotním
postižením ke spravedlnosti, budou státy, které jsou smluvní stranou této
úmluvy, podporovat odpovídající proškolení osob, které pracují v oblasti
justiční správy, včetně pracovníků policie a vězeňské služby (odst. 2).
28. Podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod má
každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené
lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který
rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti
jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně,
avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části
procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v
demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana
soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela
nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla
být na újmu zájmům spravedlnosti (odst. 1). Každý, kdo je obviněn z trestného
činu, se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným
způsobem (odst. 2). Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální
práva: a) být neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s povahou
a důvodem obvinění proti němu; b) mít přiměřený čas a možnost k přípravě své
obhajoby; c) obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru
nebo, pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut
bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují; d) vyslýchat nebo dát
vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj
prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě; e) mít bezplatnou pomoc
tlumočníka, jestliže nerozumí jazyku používanému před soudem nebo tímto jazykem
nemluví (odst. 3).
29. Podle čl. 1 Listiny jsou lidé svobodní a rovní v důstojnosti i v
právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné,
nepromlčitelné a nezrušitelné.
30. Podle čl. 3 odst. 1 Listiny se základní práva a svobody zaručují
všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství,
politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti
k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.
31. Podle čl. 36 Listiny má každý právo na náhradu škody způsobené mu
nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy
nebo nesprávným úředním postupem (odst. 3). Podmínky a podrobnosti upravuje
zákon (odst. 4).
32. Podle § 5 písm. a) OdpŠk odpovídá stát za podmínek stanovených tímto
zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském
soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo
v řízení trestním.
33. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno
rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda, právo na náhradu škody způsobené
nezákonným rozhodnutím.
34. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným
rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud
pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným
orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.
35. Podle § 12 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody nemá ten, a) kdo si
vazbu, odsouzení nebo uložení ochranného opatření zavinil sám, nebo b) kdo byl
zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že
není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost
anebo že trestný čin byl amnestován.
36. Podle zásady 1 (Základní svobody a práva) dovolatelem odkazovaných
Zásad ochrany duševně nemocných (rezoluce Generálního shromáždění OSN číslo
46/119 dne 17. 12. 1991, ve znění na webových stránkách veřejného ochrance práv
https://www.ochrance.cz/uploads-import/ochrana_osob/Umluvy/zdravotnictvi/Zasady_
OSN_ochrana_dusevne_1991.pdf), které ovšem nejsou právně závazné a lze je tak
užít toliko jako doporučení, nikdo nesmí být diskriminován na základě duševní
poruchy. "Diskriminací" se rozumí každé rozlišování, vylučování nebo
upřednostňování, které má za následek anulování nebo narušení rovného využívání
práv. Zvláštní opatření sloužící výhradně k zajištění práv osob s duševní
poruchou nemohou být považována za diskriminační. Diskriminace nezahrnuje
rozlišování, vylučování čí upřednostňování, které je uplatněno v souladu s
těmito Zásadami a je nutné k ochraně práv lidí trpících duševní poruchou nebo
jiných osob (čl. 4). Každý člověk trpící duševní poruchou má právo využívat
všechna občanská, politická, ekonomická, sociální a kulturní práva uznaná
Všeobecnou deklarací lidských práv. Mezinárodní úmluvou o ekonomických,
sociálních a kulturních právech. Mezinárodní úmluvou o občanských a politických
právech a dalšími relevantními dokumenty jako jsou Deklarace práv zdravotně
postižených a Zásady ochrany uvězněných (čl. 5).
37. Podle zásady 20 (Pachatelé trestných činů) Zásad ochrany duševně
nemocných se tato zásada vztahuje na osoby odsouzené za trestný čin a
vykonávající trest ve vězení a na osoby ve vyšetřovací vazbě, u nichž byla
zjištěna duševní porucha nebo je na takovou poruchu podezření. Všechny tyto
osoby musí dostávat nejlepší možnou péči o duševní zdraví, jak stanoví dříve
uvedená zásada. Všechny z uvedených zásad se na tyto osoby vztahují v co
největším rozsahu a pouze s takovými obměnami či výjimkami, které jsou vzhledem
k okolnostem nezbytné (čl. 1). Žádná z obměn či výjimek nesmí omezovat práva
osoby vymezená zákony uvedenými v článku 5 zásady 1 (čl. 2). Místní právo může
dát oprávnění soudu nebo jinému kompetentnímu orgánu jednajícímu na základě
kompetentního a nezávislého lékařského doporučení nařídit přijetí takové osoby
do zařízení péče o duševně nemocné (čl. 3). Léčba těchto osob, u nichž byla
shledána duševní porucha, musí za všech okolností odpovídat výše uvedené zásadě
11 (upravující souhlas s léčbou; pozn. dovolacího soudu; čl. 4).
38. Diskriminace je přímá a nepřímá. Přímou diskriminací se rozumí
takové jednání, včetně opomenutí, kdy se s jednou osobou zachází méně příznivě,
než se zachází nebo zacházelo nebo by se zacházelo s jinou osobou ve
srovnatelné situaci, a to z důvodu (v nynější věci namítaného) zdravotního
postižení. Diskriminací je také jednání, kdy je s osobou zacházeno méně
příznivě na základě domnělého důvodu. Nepřímou diskriminací se rozumí takové
jednání nebo opomenutí, kdy na základě zdánlivě neutrálního ustanovení,
kritéria nebo praxe je z důvodů (v nynější věci namítaného) zdravotního
postižení osoba znevýhodněna oproti ostatním. Nepřímou diskriminací není, pokud
toto ustanovení, kritérium nebo praxe je objektivně odůvodněno legitimním cílem
a prostředky k jeho dosažení jsou přiměřené a nezbytné [srov. § 2 a § 3 zákona
č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před
diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon), který se
sice nevztahuje na právní vztahy vyplývající z odpovědnosti státu za újmu
způsobenou při výkonu veřejné moci, vycházející z čl. 36 odst. 3 a 4 Listiny,
ale pro posouzení případné nerovnosti v právech osob se zdravotním postižením
ve smyslu čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny při uplatňování nároků z této
odpovědnosti státu vyplývající, lze jistě z uvedených definic diskriminace
vyjít].
39. V prvé řadě je nutno uvést, že judikatura Nejvyššího soudu z
ustanovení § 5 písm. a), § 7 a § 8 odst. 1 OdpŠk (resp. již z předchozí právní
úpravy v zákoně č. 58/1969 Sb.) dovodila nárok na náhradu újmy způsobené
zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením,
byť samotné rozhodnutí o zahájení trestního stíhání (sdělení obvinění) nebylo
pro nezákonnost zrušeno. Systematickým a logickým (extenzivním) výkladem byl
učiněn závěr, že stejný význam (důsledky) jako zrušení pravomocného rozhodnutí
pro nezákonnost má zastavení trestního stíhání a zproštění obžaloby, alespoň
došlo-li k němu z určitých důvodů. Při takovém výsledku je totiž třeba vycházet
z toho, že obviněná osoba trestný čin nespáchala, a že tedy proti ní nemělo být
vzneseno obvinění. Neposuzuje se přitom správnost postupu orgánu činných v
trestním řízení při zahájení trestního stíhání, rozhodující je výsledek
trestního stíhání. Uvedené právo nemá pouze ten, kdo si obvinění sám zavinil, a
ten, kdo byl obžaloby zproštěn nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno
jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný, nebo že mu byla
udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován. Není totiž pochyb o tom, že
za nezákonné není možno považovat automaticky každé zahájení trestního stíhání,
které nevedlo k pravomocnému odsouzení. Soudní judikatura zde vychází z
analogické aplikace ustanovení § 12 OdpŠk, které upravuje vyloučení nároku v
případě zákonem výslovně upravených odpovědnostních titulů (na rozdíl od
rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, které zákon jako zvláštní
odpovědnostní titul výslovně neupravuje), a to z rozhodnutí o vazbě, z
rozhodnutí o trestu a z rozhodnutí o ochranném opatření (srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, uveřejněné pod číslem
35/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.
1. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1388/2004, či z komentářové literatury Vojtek in
Vojtek, P., Bičák, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář.
4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 100-103).
40. Judikatura Nejvyššího soudu dále vychází z toho, že zákon č. 82/1998
Sb. přiznává odškodnění tomu, proti němuž vedené trestní stíhání bylo zastaveno
se závěrem, že trestně stíhaný se trestného činu nedopustil [typicky, je-li
nepochybné, že se skutek nestal, není-li trestným činem nebo není-li prokázáno,
že skutek spáchal trestně stíhaný {§ 172 odst. 1 písm. a) až c) trestního
řádu}]. Naopak v případech, kdy je trestní stíhání zastaveno, ovšem s opačným
závěrem, tedy že se trestně stíhaný dopustil protiprávního jednání
odpovídajícího skutkové podstatě trestného činu [například v případě
podmíněného zastavení se k činu doznal {§ 307 odst. 1 písm. a) trestního řádu},
v případě narovnání prohlásí, že spáchal skutek, pro který je stíhán {§ 309
odst. 1 písm. a) trestního řádu}], je náhrada škody vyloučena. V takových
případech by bylo poskytnutí náhrady škody v rozporu s dobrými mravy (srov.
důvodovou zprávu k návrhu zákona č. 82/1998 Sb.), respektive s obecnými
principy spravedlnosti (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4.
2014, sp. zn. 30 Cdo 3485/2013, uveřejněný pod číslem 77/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
41. V rozsudku ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 605/2012, Nejvyšší
soud ve vztahu k § 12 [konkrétně odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) až d)]
OdpŠk shrnul, že smyslem uvedeného ustanovení je vyloučit právo na náhradu
škody v případech, v nichž jde o újmu vzniklou trestním stíháním, jehož
výsledek nedokládá, že se trestně stíhaná osoba jednání zákonem klasifikovaného
jako trestný čin nedopustila. Přiznání práva na náhradu škody způsobené
trestním stíháním v případě, kdy se trestně stíhaná osoba dle závěrů učiněných
v trestním řízení vskutku dopustila protiprávního jednání odpovídajícího
skutkové podstatě trestného činu, by přitom bylo v příkrém rozporu se zásadou
ex iniuria ius non oritur (z bezpráví právo vzejít nemůže) opakovaně
připomínanou i Ústavním soudem (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 11.
2009, sp. zn. III. ÚS 1285/09, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 8. 2001,
sp. zn. II. ÚS 265/99).
42. Uvedený závěr o vyloučení nároku podle § 12 odst. 1 písm. b) OdpŠk v případě
zastavení trestního stíhání z důvodů uvedených v § 172 odst. 1 trestního řádu
[s výjimkou důvodů uvedených pod písm. a) a c)] ovšem neplatí bezvýjimečně. V
případě trestního stíhání, které bylo zastaveno z důvodu promlčení, aniž by byl
učiněn závěr o tom, zda obviněný daný skutek spáchal, či nikoli, dospěla
judikatura Nejvyššího soudu k závěru, že při striktní aplikaci principu
presumpce neviny [čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod] by taková osoba měla mít na odškodnění
nárok; takový výklad by však v některých případech vedl k „odškodnění“
skutečných pachatelů trestných činů, což by odporovalo dobrým mravům i obecnému
chápání spravedlnosti (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 605/2012). Nepřiznáním odškodnění v těchto případech není
princip presumpce neviny zpochybněn za předpokladu, že trestně stíhanému byla
dána možnost domoci se skončení řízení z pro něj příznivějšího důvodu, zejména
pokud měl možnost trvat na projednání věci tak, aby dosáhl své plné
rehabilitace, a to v prvé řadě zprošťujícím rozsudkem (k tomu srov. § 11 odst. 4 trestního řádu) a na tomto základě posléze i náhrady škody (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2458/2014, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3713/2016). Právě
uvedený závěr byl jako ústavně konformní aprobován i Ústavním soudem v nálezu
ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 1391/15, dle kterého požadavek soudů v
kompenzačním řízení na vyčerpání prostředku nápravy v podobě využití možnosti
obviněného v trestním řízení pokračovat a domoci se tak pravomocného
zprošťujícího rozsudku a tím i kompenzace za nezákonné trestní stíhání, za
předpokladu, že (pro promlčení) zastavené trestní řízení nebylo zahájeno,
respektive vedeno svévolně, nelze pokládat za rozporný s ústavně garantovaným
právem na náhradu škody (či nemajetkové újmy) způsobené veřejnou mocí v rozporu
se zákonem (čl. 36 odst. 3 Listiny). Požadavek na posouzení oné svévole při
zahájení nebo vedení trestního řízení přitom směřoval k případu, kdy závěr o
promlčení byl učiněn poté, co ze strany orgánů činných v trestním řízení došlo
ke změně právní kvalifikace jednání obviněného, takže se posléze trestní
stíhání jevilo jako promlčené již v době svého zahájení (a tím i zahájení a
vedení trestního stíhání jako od počátku nezákonné). I podle Ústavního soudu
ovšem není formální kvalifikace pro další fáze trestního řízení nijak závazná
(srov. např. § 220 odst. 3 trestního řádu) a nepotvrzení původní právní
kvalifikace jednání obviněného neznamená nezákonnost trestního stíhání, neboť
pachatel může být zásadně odsouzen pro totéž trestné jednání, subsumované však
pod jiné ustanovení trestního zákoníku. Neskončilo-li trestní řízení odsouzením
obviněného, je třeba posuzovat případné nároky na náhradu škody podle čl. 36
odst.
3 Listiny s přihlédnutím k požadavku, aby to byl demokratický právní
stát, kdo má povinnost stíhat trestnou činnost, a aby to byl ten, proti kterému
je stíhání zaměřeno (podezřelý, obviněný, obžalovaný), kdo je povinen jeho
úkony v trestním stíhání strpět. Ustanovení § 12 OdpŠk nelze proto aplikovat
formalisticky, toliko podle výsledku trestního stíhání. Je třeba vždy zkoumat,
zda stěžovatelem tvrzená újma není důsledkem svévolného postupu orgánů činných
v trestním řízení, ve kterém nebyly respektovány požadavky čl. 2 odst. 2 a čl. 8 odst. 2 Listiny (viz výše uvedený nález Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016,
sp. zn. III. ÚS 1391/15). I podle judikatury Nejvyššího soudu je třeba se v
těchto případech zabývat tím, zdali zahájení trestního stíhání nebylo projevem
svévole orgánů činných v trestním řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 4. 1. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1747/2020). Obdobně stát neodpovídá za újmu
způsobenou trestním stíháním obviněnému v souladu s § 12 odst. 2 písm. a) OdpŠk
v případě, že dojde k zastavení trestního stíhání pro absenci souhlasu
poškozeného [nepřípustnost trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. l)
trestního řádu]. Není přitom ani podstatné, že k zastavení trestního stíhání
došlo po změně původní právní kvalifikace skutku, pro který bylo vedeno. Výjimku z daného pravidla představuje i zde situace, kdy trestní stíhání bylo
zahájeno svévolně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2024, sp. zn. 30 Cdo 619/2024).
43. Předpokladem zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 písm.
e) trestního řádu je, že se stíhaný skutek skutečně stal, tento skutek naplňuje
znaky určitého trestného činu a spáchal ho obviněný, který však není v době
činu pro nepříčetnost trestně odpovědný. Nepříčetnost zde musí být v době činu,
jestliže by tomu tak nebylo, trestní odpovědnost by z tohoto důvodu vyloučena
nebyla. Nepříčetnost obviněného musí být v přípravném řízení dostatečně
prokázána (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu Slovenské socialistické
republiky ze dne 17. 6. 1976 sp. zn. 4 Tz 105/76, uveřejněné pod číslem 28/1977
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.
2. 1998 sp. zn. 5 Tz 1/98, uveřejněný pod číslem 10/1999 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, či Šámal a Růžička in Šámal, P. a kol. Trestní řád. 7.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2198–2199).
44. Podle § 26 trestního zákoníku se nepříčetností rozumí stav, ve
kterém někdo pro duševní poruchu, jež je zde v době spáchání činu, nemůže buď
rozpoznat protiprávnost svého činu, anebo nemůže své jednání ovládat, přičemž
postačí, že chybí jedna z těchto schopností. Pro závěr o nepříčetnosti však
musí alespoň jedna z těchto schopností chybět u pachatele zcela, tedy pachatel
v důsledku duševní poruchy není buď vůbec schopen rozpoznat protiprávnost svého
jednání, anebo není vůbec schopen své jednání ovládat; mohou však být v době
činu vymizelé i obě dvě (došlo-li by vlivem duševní poruchy jen k podstatnému
snížení rozpoznávací nebo ovládací schopnosti, šlo by jen o zmenšenou
příčetnost podle § 27 trestního zákoníku)… Samotná duševní porucha nebo
nedostatečná rozumová a mravní vyspělost, aniž by vyvolala nedostatek
schopnosti rozpoznávací nebo určovací, nemůže být důvodem nepříčetnosti, proto
pojem příčetnosti, kterou se rozumí subjektivní způsobilost být z hlediska
duševních schopností pachatelem trestného činu, není identický s pojmem
rozumové zralosti, duševního zdraví nebo normality. Pro posouzení otázky
nepříčetnosti je také bezvýznamné zbavení nebo omezení způsobilosti k právním
úkonům podle občanskoprávních předpisů… Duševní porucha se podle moderních
medicínských názorů vymezuje jako zřetelná odchylka od stavu duševního zdraví a
rovnováhy, kterým se rozumí stav úplné a sociální pohody, jako výslednice
vnitřních (genetických) a vnějších (psychosociálních a environmentálních)
faktorů. Duševní poruchu nemůžeme ztotožňovat s duševní nemocí, neboť pojem
duševní poruchy je vůči ní užším pojmem; navíc nemusí u pachatele nastat v
důsledku duševní nemoci (srov. § 123 trestního zákoníku). Specifická (smíšená)
porucha osobnosti (dříve nazývaná „psychopatie“), u které se povaha lidí
nápadně odchyluje od normy, může být duševní poruchou, ale nemusí být duševní
nemocí. Duševní porucha může být způsobena rozdílnými příčinami, a to samotnou
duševní chorobou nebo jinou nemocí (např. epilepsií), která má takovou poruchu
za následek, anebo může být vyvolána požitím návykových látek, např. alkoholu
nebo omamných látek. Duševní porucha, která je příčinou nepříčetnosti, může být
přechodná a krátkodobá, a to od několika vteřin (např. porucha vědomí u řidiče
auta, jako příčina dopravní nehody, při níž dojde k ublížení na zdraví) či
minut (např. epileptický záchvat, v rámci něhož dojde k ublížení na zdraví
osobě poskytující pomoc nemocnému), ale může být také dlouhotrvající nebo
trvalá (např. schizofrenie či mentální retardace). Z hlediska tohoto chápání
vymezuje nový trestní zákoník pojem duševní poruchy pro účely trestního práva
hmotného v § 123, podle kterého se duševní poruchou rozumí mimo duševní poruchy
vyplývající z duševní nemoci i hluboká porucha vědomí, mentální retardace,
těžká asociální porucha osobnosti nebo jiná těžká duševní nebo sexuální
odchylka (Šámal in Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2023, s. 619 - 621).
45. Nejvyšší soud neshledává relevantní důvod, proč by shora uvedené
závěry k aplikaci § 12 odst. 1 písm. b) OdpŠk, které byly učiněny v případě
zastavení trestního stíhání z důvodu uvedeného v § 172 odst. 1 písm. d)
trestního řádu pro nepřípustnost trestního stíhání (§ 11 trestního řádu),
nemohly být aplikovány obdobně i v případě zastavení trestního stíhání z důvodu
uvedeného v § 172 odst. 1 písm. e) trestního řádu, nebyl-li obviněný v době
činu pro nepříčetnost trestně odpovědný. Sama okolnost, zda obviněný, který se
dopustil jednání jinak trestného, je osobou se zdravotním postižením či duševně
nemocnou není z hlediska její trestní odpovědnosti podstatné. Relevantní je
pouze její příčetnost či nepříčetnost v době, kdy se měl posuzovaného jednání
dopustit, přičemž závěr o nepříčetnosti musí být v trestním řízení dostatečně
prokázán, typicky znaleckým posudkem. Zdravotní postižení či duševní nemoc
samozřejmě mohou být relevantní pro samotné zahájení a vedení trestního stíhání
[srov. § 11 odst. 1 písm. f) a g) trestního řádu], nepřípustnost trestního
stíhání však v nyní projednávané věci nebyla důvodem zastavení trestního
stíhání a ani konkrétní nedostatky v postupu orgánů činných v trestním řízení
(tj. nesprávný úřední postup) nejsou uplatňovány jako důvod žalobních nároků.
Pro samotné vedení a zastavení trestního stíhání, stejně jako pro vyloučení
nároku na náhradu újmy způsobené trestním stíhání tak nebylo případné zdravotní
postižení či duševní nemoc žalobce významné, alespoň ne přímo.
46. Žalobce sice namítá svoji diskriminaci z důvodu svého postižení
duševní nemocí, ve skutečnosti se ale domáhá toho, aby na rozdíl od osob
duševně zdravých, u kterých rovněž bylo zastaveno jejich trestní stíhání z
důvodu jejich (nezaviněné) nepříčetnosti v době činu, jeho nároky vyloučeny
nebyly. Z žádného žalobcem odkazovaného ustanovení mezinárodních smluv ani
zásad ochrany duševně nemocných však nevyplývá nárok na náhradu újmy způsobené
samotným trestním stíháním, jestliže je následně prokázána jejich nepříčetnost
v době činu a jestliže jsou současně v průběhu samotného trestního stíhání
šetřena jejich práva z důvodu jejich zdravotního postižení či duševní nemoci.
47. Ani specificky ve vztahu k osobám nepostiženým duševní nemocí, které
se ve stavu nepříčetnosti dopustily jednání jinak trestného, nelze hovořit o
porušení čl. 36 odst. 3 a 4 Listiny ani diskriminaci. Především je nutno
připomenout, že to byla judikatura, která extenzivním výkladem zákonné právní
úpravy odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí dovodila odpovědnost státu i
za případy trestního stíhání, které neskončilo odsuzujícím rozsudkem, avšak za
současné analogické aplikace ustanovení § 12 OdpŠk, upravujícího okolnosti, za
kterých je vyloučen nárok na náhradu újmy z titulu rozhodnutí o vazbě, trestu
nebo ochranném opatření, přičemž v případě těchto odpovědnostních titulů šel
zákonodárce nad rámec čl. 36 odst. 3 a 4 OdpŠk, neboť v případech uvedených v
ustanoveních § 9 až 11 OdpŠk se o nezákonné rozhodnutí nejedná. Pokud by se
totiž jednalo (uvedená rozhodnutí, ať již pravomocná či předběžně vykonatelná,
by byla zrušena pro nezákonnost), byl by nárok na náhradu újmy založen již
ustanovením § 8 OdpŠk.
48. Poukazuje-li žalobce na jiné případy trestního stíhání, kdy
judikatura dovolacího soudu nároky na náhradu újmy způsobené trestním stíháním
nevyloučila, pomíjí, že se jedná o případy skutkově odlišné, na které právní
úprava § 12 odst. 1 písm. b) OdpŠk nedopadá. Nelze přehlédnout, že samotný čl.
36 Listiny v odstavci 4 předpokládá, že podmínky, za kterých vzniká právo na
náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, upravuje zákon,
přičemž samotné nároky vyplývající z trestního stíhání, které neskončilo
odsuzujícím rozsudkem, dovodila, jak bylo již uvedeno, extenzivním výkladem
judikatura, proto i z hlediska předpokladů vzniku odpovědnosti i jejích
případných výluk mohla vyjít toliko z analogické aplikace zákonných ustanovení.
Z ustanovení čl. 36 Listiny nelze dovodit odpovědnost státu za jakékoliv
příkoří, procesní povinnosti či omezení práv, které dotčená osoba musí v
důsledku postupu státu při naplňování jeho základních funkcí (vč. vyšetřování a
stíhání trestných činů) snášet.
49. Žalobce ve svých srovnáních, z nichž dovozuje svoji údajnou
diskriminaci, pomíjí podstatné skutečnosti. V případě zproštění či zastavení
trestního stíhání z důvodu, že skutek není trestným činem, je relevantní právě
skutečnost, že posuzované jednání obviněného vůbec nevykazovalo znaky trestného
činu, a to na rozdíl od případu nynějšího žalobce. Obdobně v případě srovnání s
postoupením trestní věci k projednání v přestupkovém řízení není relevantní
skutečností zdravotní stav obviněného, nýbrž otázka, zda jeho skutek naplňoval
znaky trestného činu či nikoliv, přičemž v případě žalobce znaky trestného činu
naplňoval, v případě postoupení trestní věci k projednání v přestupkovém řízení
nikoliv. Jak ostatně uvedl Ústavní soud v žalobcem poukazovaném nálezu ze dne
7. 8. 2018, sp. zn. II. ÚS 2767/16, „přestupkové řízení představuje z pohledu
ústavního práva samostatnou fázi řízení, ve které již nebylo možné odčinit
následky ‚zbytečně‘ vedeného trestního řízení.“ Konečně ani argumentace
principy materiálního právního státu a povinností státu striktně dodržovat
právo v jeho ideální (škodu nepůsobící) interpretaci, nevedou dovolací soud k
závěru, že by v případě žalobce byly porušeny. Orgány činné v trestním řízení
se totiž nijak proti svým povinnostem neprovinily, pokud nejen vyšetřovaly čin,
který i podle výsledku trestního řízení vykazoval znaky trestného činu, ale v
rámci trestního stíhání i prokazovaly, zda obviněný nebyl v době činu
nepříčetný. Na uvedeném závěru ničeho nemění ani odkaz žalobce na nález
Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08, byť jej lze z
dovolatelem odkazované prejudikatury Ústavního soudu jako jediný považovat za
skutkově alespoň částečně přiléhavý. Jak konstatoval následně sám Ústavní soud
ve svém plenárním nálezu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 11/10, „při
hodnocení, resp. výkladu nálezu sp. zn. II. ÚS 590/08 je totiž nutno na prvním
místě připomenout výjimečnost (specifičnost) skutkového stavu, s nímž byl
Ústavní soud při řešení ústavní stížnosti … konfrontován.“ V předmětné věci šlo
o odškodnění za vazbu stěžovatele, který byl stíhán pro trestný čin útoku na
státní orgán podle § 154 odst. 2 trestního zákona, kterého se měl dopustit ve
svých písemných podáních, doručených policii, jejichž obsahem bylo trestní
oznámení na soudkyně, přičemž následně byl stěžovatel rozsudkem Nejvyššího
soudu obžaloby zproštěn, neboť uvedenými skutky se trestného činu útoku na
státní orgán nedopustil a rovněž nespáchal ani jiný trestný čin. V průběhu
trestního stíhání přitom byl stěžovatel vzat do vazby na základě vazebního
důvodu podle § 67 odst. 1 písm. a) trestního řádu za účelem pozorování a
vyšetření duševního stavu stěžovatele pro potřeby zpracování znaleckého
posudku, neboť bez něj nebylo možno vyloučit, že stěžovatel není vůbec trestně
odpovědný. Ve skutečnosti, že se stěžovatel odmítal vyšetření svého duševního
stavu podrobit, shledaly soudy v řízení o odškodnění za vazbu okolnost, pro
kterou si ve smyslu § 12 odst. 1 písm. a) OdpŠk stěžovatel vazbu zavinil sám,
což vylučuje odpovědnost státu. Za této situace v nálezu sp. zn. II.
ÚS 590/08
Ústavní soud (podle odůvodnění uvedeného v plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS
11/10) uvážil, „že odporuje nade vší pochybnost principům demokratického
právního státu podmiňovat (resp. vylučovat) právo na odškodnění jakýmikoli
limity - tedy i limity zakotvenými v § 12 zákona č. 82/1998 Sb. Je-li totiž
některý z institutů trestního řízení (resp. trestního práva obecně) použit
zcela neadekvátním, až absurdním způsobem, pak podle názoru Ústavního soudu
nelze pro účely odpovědnosti státu vyjádřené pozitivněprávně právě zákonem č. 82/1998 Sb. postupovat zcela formálně a mechanicky, tzn. nelze trestní řízení,
v němž došlo k tomuto naprosto flagrantnímu pochybení, poměřovat postupy a
mechanismy, jež pozitivněprávní úprava zná a aplikuje za situace, kdy k
takovémuto excesu nedošlo. Nelze totiž nevidět - nahlíženo opět skutkovým
stavem ústavní stížnosti evidované pod sp. zn. II. ÚS 590/08 - že orgány činné
v trestním řízení použily trestněprávní institut (vazbu) k ověření duševního
zdraví stěžovatele, neboť již při zahájení trestního stíhání zvažovaly, zda
není nutné na stěžovatele pohlížet jako na trestně neodpovědného z důvodu jeho
nepříčetnosti... Již tím ovšem zbavily jakékoli legitimity nejen nařízenou
vazbu, ale i celé trestní stíhání stěžovatele. Za takovýchto okolností pak
ovšem nelze - tak jak konstatoval Ústavní soud v předmětném nálezu sp. zn. II. ÚS 590/08 - pro účely odškodnění naprosto formalisticky a izolovaně posuzovat
vazbu a trestní stíhání jako takové.“ V případě nynějšího žalobce žádná
excesivnost (ve smyslu plenárního nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 11/10)
či svévolnost (ve smyslu nálezu sp. zn. III. ÚS 1391/15) ze strany orgánů
činných v trestním řízení shledána nebyla.
50. Na tomto základě dospěl dovolací soud k závěru, že výluka z odpovědnosti státu
za újmu způsobenou trestním stíháním (rozhodnutím o jeho zahájení), které
skončilo zastavením trestního stíhání z důvodu, že obviněný nebyl v době činu
pro nepříčetnost trestně odpovědný, nepředstavuje přímo ani nepřímou
diskriminaci ani osob zdravotně postižených, ani specificky osob, které se ve
stavu nepříčetnosti dopustily skutku jinak trestného, neboť stejně jako v
jiných případech nevzniká nárok na náhradu škody tehdy, pokud se stíhaný skutek
stal, tento skutek naplňuje znaky určitého trestného činu a spáchal ho
obviněný. Nejedná se tudíž o odchylné zacházení oproti jiným obviněným, vůči
kterým rovněž neskončilo trestní stíhání zprošťujícím rozsudkem nebo zastavením
z důvodu, že se skutek nestal, není trestným činem nebo jej nespáchal obviněný.
Takový přístup je současně přiměřený a nezbytný pro naplnění legitimního cíle,
aby nebyly odškodňováni ti, kdo se jednání vykazujícího znaky určitého
trestného činu dopustili, neboť takový postup by byl v příkrém rozporu se
zásadou ex iniuria ius non oritur (z bezpráví právo vzejít nemůže). To vše
ovšem za předpokladu, že trestní stíhání takového obviněného nebylo projevem
svévole, např. kdyby trestní stíhání bylo zahájeno či v něm bylo pokračováno i
poté, co nepříčetnost obviněného v době činu vyšla najevo.
51. V poměrech projednávané věci to znamená, že pokud odvolací soud
uzavřel, že výluka z odpovědnosti státu se v případě § 12 odst. 1 písm. b)
OdpŠk vztahuje na situace, kdy došlo k zastavení trestního stíhání podle § 172
odst. 1 písm. e) trestního řádu, přičemž z rozhodnutí trestního soudu vyplynulo
(a mezi účastníky o tom ani nebylo sporu), že se stíhaný skutek stal, měl znaky
jinak trestného činu a spáchal jej obviněný, který však pro nepříčetnost v době
činu nebyl trestně odpovědný, a neshledal ustanovení § 12 odst. 1 písm. b)
OdpŠk diskriminačním ve vztahu k osobám trpícím duševní nemocí, přičemž z
odůvodnění napadeného rozsudku nijak nevyplývá, že by cokoliv nasvědčovalo
tomu, že by samotné zahájení a vedení trestního stíhání bylo projevem svévole
či jiným excesem orgánů činných v trestním řízení, je dovoláním napadené
rozhodnutí ve věci samé, kterým byla žaloba na náhradu újmy zamítnuta, věcně
správné. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.
zamítl.
52. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle §
243c odst. 3 věty první o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.
s. ř. tak, že zavázal žalobce, jehož dovolání bylo zamítnuto, k náhradě nákladů
dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k
dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení
zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů.
Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř., ve znění
účinném od 1. 7. 2015 (viz čl. II bod 1 ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015
Sb.), ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 2. 2025
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu