USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně M. P., zastoupené JUDr. Janem Nohejlem, advokátem se sídlem v Praze 3, U Rajské zahrady 1912/3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 1 041 755 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 43 C 59/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2023, č. j. 68 Co 256/2023-189, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobkyně se žalobou na žalované domáhala zaplacení 1 041 755 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody spočívající v uhrazených nákladech na právní zastoupení v exekučním řízení a nákladech vzniklých zápůjčkou částky 400 000 Kč. Škoda byla žalobkyni způsobena nezákonnými rozhodnutími – exekučními příkazy soudního exekutora Mgr. Daniela Vlčka, Exekutorský úřad Praha 7, ze dne 3. 3. 2017, č. j. 101 EX 06856/16-036, a č. j. 101 EX 06856/16-037, jimiž byly postiženy účty žalobkyně jako manželky povinného v exekučním řízení. Exekuce vedená u soudního exekutora Mgr. Daniela Vlčka, Exekutorský úřad Praha 7, pod sp. zn. 101 EX 06856/16, byla na základě nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 5. 2019, sp. zn. I. ÚS 1587/17, rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 8. 2019, č. j. 72 EXE 3952/2016-217, částečně co do provedení exekuce přikázáním pohledávky z účtu manželky povinného (žalobkyně) zastavena. Žalobkyni tak exekučními příkazy soudního exekutora Mgr. Daniela Vlčka, Exekutorský úřad Praha 7, vznikla škoda v celkové výši 1 086 676 Kč, sestávající z částky 236 676 Kč jako nákladů za zastoupení v exekučním řízení a částky 850 000 Kč jako škody, která byla žalobkyni způsobena tím, že v důsledku nezákonného postižení účtů si žalobkyně musela půjčit částku 400 000 Kč na své živobytí, a v důsledku nevýhodné zápůjčky musela na jejím příslušenství a smluvní pokutě zaplatit 850 000 Kč. Žalobkyni byla ze strany žalované před podáním žaloby poskytnuta náhrada nákladů právního zastoupení ve výši 44 921,25 Kč.
2. Obvodní soudu pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 14. 4. 2023, č. j. 43 C 59/2021-158, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 44 921,25 Kč od 24. 6. 2020 do 23. 9. 2020 (výrok I), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 041 755 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 1 041 755 Kč od 24. 6. 2020 do zaplacení (výrok II), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 2 700 Kč, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok III).
3. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 11. 2023, č. j. 68 Co 256/2023-189, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II o věci samé potvrdil,
ve výroku III o náhradě nákladů řízení jej změnil tak, že výše náhrady činí 2 100 Kč a lhůta k plnění činí tři dny od právní moci rozsudku, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 600 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém jeho rozsahu dovoláním. Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Žalobkyně se předně domáhá přezkumu přípustnosti jejího nároku na náhradu škody spočívající v náhradě nákladů ve výši 236 676 Kč, které vynaložila na zastupování v exekuci vedené soudním exekutorem Mgr. Danielem Vlčkem, Exekutorský úřad Praha 7, pod sp. zn. 101 EX 06856/16, jež byla rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 8. 2019, č. j. 72 EXE 3952/2016-217, částečně zastavena co do provedení exekuce přikázáním pohledávky z účtu manželky povinného (žalobkyně). Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně zamítl požadavek žalobkyně z důvodu, že o nákladech exekuce již bylo rozhodnuto v rámci usnesení o zastavení exekuce vůči žalobkyni, a proto mimo rámec tohoto rozhodnutí nelze žalobkyni právo na náhradu nákladů exekuce přiznat (srov. odst. 29 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), a z důvodu, že žalobkyně neprokázala, že náklady exekuce nad rámec přiznané částky 44 921,25 Kč byly účelně vynaloženy.
6. Žalobkyně namítá, že odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně nastavil pro ni nepřiměřený důkazní standard pro doložení účelnosti provedených úkonů právní služby. Je přesvědčena, že po ní nelze i s ohledem na povinnost mlčenlivosti advokáta požadovat, aby „slovo od slova“ doložila obsah svých porad s advokátem a že měl (podle žalobkyně s kladným výsledkem) vyhodnotit účelnost nákladů žalobkyně na základě žalobkyní uvedených skutečností a důkazních prostředků. V této souvislosti žalobkyně klade údajně dosud neřešenou právní otázku, „zda soud může po účastníku požadovat doložení úplného obsahu porady advokáta s klientem za účelem posouzení účelnosti daného úkonu právní služby v daném řízení“.
7. Žalobkyně však pomíjí, že odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně (viz odst. 29 napadeného rozsudku, odst. 20 rozsudku soudu prvního stupně, na který odvolací soud odkázal) postavil svůj závěr o neprokázání účelnosti údajně vynaložených nákladů žalobkyně, jež nebyly soudem aprobovány, na tom, že žalobkyně byla soudem prvního stupně marně vyzvána podle § 118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř., aby upřesnila obsah faktury s vyúčtováním úkonů advokáta za účelem posouzení účelnosti těchto nákladů.
Žalobkyně zareagovala pouze obecně s tím, že se jednalo o porady s klientem, případně neuvedla žádné informace o tom, čeho se porady měly týkat. Přitom bylo věcí žalobkyně, jakým způsobem toto upřesnění provede a případně jeho oprávněnost doloží. Úsudek odvolacího soudu tedy nestál na zodpovězení žalobkyní předkládané právní otázky, což činí tuto námitku žalobkyně nezpůsobilou k založení přípustnosti dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.
7. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1160/2019). Dlužno dodat, že závěr soudu prvního stupně i odvolacího soudu o tom, zda určitá okolnost byla či nebyla prokázána, je závěrem skutkovým, jehož přehodnocení se podle § 241a odst. 1,3 o. s. ř. nelze domáhat cestou dovolání; brojí-li tedy dovolatelka proti těmto závěrům odvolacího soudu, uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod, (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1828/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3727/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.
9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1778/2021). Okolnosti, které v daném případě vedly oba soudy k závěru o nenaplnění břemene tvrzení a prokazování ze strany žalobkyně, jsou logicky vysvětleny a nelze je pokládat za zjevně svévolné a porušující právo žalobkyně na spravedlivý proces. Zatížení žalobkyně břemenem tvrzení a prokazování základního obsahu a rozsahu právní pomoci, která jí měla být poskytnuta, není nepřiměřené, neboť se jedná o uvedení a prokázání esenciálních faktů, na nichž žalobkyně staví svůj požadavek.
8. Žalobkyně dále namítá, že stávající procesní úprava (ustanovení § 89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů) nepřipouští, že by bylo možné uložit exekutorovi povinnost k náhradě nákladů exekuce vzniklých na straně manželky povinného, vedl-li vůči ní od počátku exekuci na základě nezákonně vydaných exekučních příkazů, takže není osoby, které by bylo možné uložit povinnost k náhradě nákladů exekuce ve prospěch žalobkyně.
Z uvedeného dovolatelka dovozuje, že neobstojí závěr odvolacího soudu, že o právu žalobkyně na náhradu nákladů exekuce mělo být rozhodnuto v usnesení o zastavení exekuce vůči její osobě. Je proto třeba připustit, že právo žalobkyně na náhradu nákladů exekuce je v projednávaném případě namístě posoudit jako škodu ve smyslu § 31 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“).
Dovolatelka však ve vztahu k této námitce vymezené v bodu III. dovolání nevymezila žádný z předpokladů přípustnosti dle § 237 o. s. ř. což samo o sobě vede k závěru o nepřípustnosti dovolání v tomto bodě (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21.
1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, dále také například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5692/2016). Navíc nelze přehlédnout, že odvolací soud své rozhodnutí postavil i na již shora uvedeném a samostatném důvodu pro zamítnutí žaloby v této části, jímž je okolnost, že žalobkyně neprokázala, že by náklady z její strany byly vynaloženy vskutku účelně.
Tento závěr odvolacího soudu přitom nebyl relevantně zpochybněn, a proto rozhodnutí odvolacího soudu obstojí bez ohledu na případnou důvodnost této v pořadí druhé námitky žalobkyně.
9. Dovolatelka dále v řízení uplatňovala nárok na náhradu škody ve výši 850 000 Kč, která byla žalobkyni způsobena tím, že v důsledku nezákonně vydaných exekučních příkazů soudního exekutora Mgr. Daniela Vlčka, Exekutorský úřad Praha 7, ze dne 3. 3. 2017, č. j. 101 EX 06856/16-036, a č. j. 101 EX 06856/16-037, jimiž byly postiženy účty žalobkyně jako manželky povinného v exekučním řízení, došlo k zablokování částky 450 000 Kč, kterou měla žalobkyně na svém bankovním účtu, takže se se ocitla bez finančních prostředků a musela si půjčit částku 400 000 Kč na své živobytí, kterou nebyla schopná splácet, čímž jí vznikla povinnost zaplatit na příslušenství zápůjčky a smluvní pokutě 850 000 Kč. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně posoudil uplatněný nárok žalobkyně jako nedůvodný, když dovodil, že žalobkyně neprokázala, že mezi nezákonně vydanými exekučními příkazy soudního exekutora Mgr. Daniela Vlčka a žalobkyní tvrzenou škodou existuje příčinná souvislost. Žalobkyně se v této souvislosti domnívá, že soud prvního stupně a ve shodě s ním odvolací soud zatížil žalobkyni nepřiměřeným důkazním břemenem, shledal-li, že žalobkyně neprokázala, že jí předmětná škoda vznikla proto, že žalobkyně následkem nezákonných exekučních příkazů soudního exekutora Mgr. Daniela Vlčka po dobu rovněž nezákonně vedené exekuce neměla přístup ke svým finančním prostředkům. Odkazuje přitom na nález Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2020, sp. zn. II. ÚS 141/19, podle něhož osoby poškozené nepřiměřenou délkou řízení nelze zatížit nepřiměřenými důkazními požadavky, a naopak je třeba vycházet z obvyklého běhu událostí.
10. I touto námitkou se žalobkyně reálně domáhá přezkumu skutkových, a nikoliv právních závěrů odvolacího soudu, když opět neformulovala žádnou právní otázku týkající se míry důkazu přiměřené projednávaným okolnostem případu, kterou se dovolací soud měl zabývat. Opět nezbývá než konstatovat, že úsudek soudu prvního stupně i odvolacího soudu o tom, zda určitá okolnost byla či nebyla prokázána, je závěrem skutkovým, jehož přehodnocení se podle § 241a odst. 1,3 o. s. ř. nelze domáhat cestou dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2588/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3113/2016). Okolnosti, které v daném případě vedly oba soudy k závěru o nenaplnění břemene tvrzení a prokazování ze strany žalobkyně, nevedou k úsudku o porušení práva žalobkyně na spravedlivý proces. Odvolací soud v odstavci 30 napadeného rozhodnutí a soud prvního stupně v odstavci 22 až 25 svého rozsudku (jež odvolací soud výslovně aproboval) podrobně a přesvědčivě (a nikoliv nepřiměřeně, jak se domnívá žalobkyně) vysvětlil, proč neuvěřil žalobkyni, že si skutečně následkem postižení svého účtu skrze exekuční příkazy soudního exekutora Mgr. Daniela Vlčka půjčku ve výši 400 000 Kč musela brát.
11. Žalobkyně napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu výslovně také v části jeho výroku I, v níž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení, a v jeho výroku II o nákladech odvolacího řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však není dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení přípustné. Nejvyšší soud proto v tomto rozsahu dovolání žalobkyně odmítl jako objektivně nepřípustné.
12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 7. 2024
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. předseda senátu