USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Tomáše Lichovníka, a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce J. C., zastoupeného Mgr. Et Mgr. Tomášem Němečkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, proti žalované České republice – Ministerstvu zdravotnictví, se sídlem v Praze 2, Palackého nám. 375/4, o poskytnutí omluvy a zaplacení částky 54 878 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 23/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2025, č. j. 36 Co 489/2024-104, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal po žalované zaplacení částky 54 878 Kč a omluvy ve znění dle žalobního návrhu, jakožto zadostiučinění nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení o žádosti o poskytnutí informace zaslané dne 23. 4. 2020 Ústavu zdravotnických informací a statistiky České republiky, následně vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 A 90/2020. Uvedl, že informace týkající se počtu provedených testů na onemocnění Covid-19 a informacích o pacientech hospitalizovaných s nákazou Covid-19 mu byla poskytnuta až dne 25. 7. 2023, posuzované řízení tak trvalo 3 roky, 2 měsíce a 6 dní.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 9. 2024, č. j. 22 C 23/2024-77, konstatoval, že v řízení o poskytnutí informace dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, na základě žádosti žalobce ze dne 23. 4. 2020 adresované Ústavu zdravotnických informací a statistiky České republiky, následně vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 A 90/2020, došlo k porušení žalobcova práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů (výrok I), žalobu, aby žalované byla uložena povinnost poskytnout žalobci omluvu ve znění „Omlouváme se panu J. C. za nesprávný úřední postup Ústavu zdravotnických informací a statistiky, spočívající v tom, že informace, jenž měl tento ústav poskytnout nejpozději 8. 5. 2020, poskytl panu J. C. až 25. 7. 2023,“ zamítl (výrok II), žalobu o zaplacení částky 54 878 Kč se zákonným úrokem z prodlení z
této částky od 11. 1. 2024 do zaplacení zamítl (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II, III a IV potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), v celém rozsahu, včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, zčásti pro vady a zčásti jako nepřípustné odmítl. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce v části směřující proti výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok IV rozsudku soudu prvního stupně, jakož i proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné, neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Pokud se žalobce řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz).
Stran přípustnosti dovolání žalobce dále namítá, že se odvolací soud v rámci řešení níže uvedených otázek odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu. Podle § 241a o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel
uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3). Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uzavřel, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Předpoklady přípustnosti dovolání je přitom třeba vymezit pro každý dovolací důvod zvlášť (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). Tento přístup byl potvrzen i ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněném pod č. 460/2017 Sb., kde Ústavní soud mimo jiné uvedl, že § 241a odst. 2 o. s. ř. stanovuje srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání. Není tedy v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pokud v případě, že dovolatel tento požadavek nesplní, Nejvyšší soud z tohoto důvodu podané dovolání odmítne. V bodě 46 stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 zároveň Ústavní soud zdůraznil, že odmítnutí dovolání pro vady není postupem přehnaně formalistickým pouze proto, že si možný vztah napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a judikatury Nejvyššího soudu mohl Nejvyšší soud posoudit či dovodit sám, tím by totiž byl účel právní úpravy v občanském soudním řádu zcela popřen a ústavně konformní požadavek na vymezení, v čem spatřuje dovolatel splnění předpokladů přípustnosti dovolání, by ztratil svůj význam. Dovolání je vadné v případě otázky „zda novinář jako žalobce uplatňující zadostiučinění za nezákonné rozhodnutí a/nebo nesprávný úřední postup povinného subjektu při poskytování informací, je či není v jiném postavení oproti jiným žadatelům o informace“. Žalobce stran této otázky nijak nespecifikoval judikaturu dovolacího soudu, od které se měl odvolací soud odchýlit. Dovolání žalobce nelze tudíž v této části věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v § 241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Nadto by se měl dovolatel v dovolání v souladu s § 237 o. s. ř. vymezovat proti takovému řešení právních otázek, na kterém postavil své rozhodnutí odvolací soud, nikoliv soud prvního stupně. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají ani otázky, „zda skutečně platí, že délka správního a navazujícího soudního řízení trvajícího 3 roky, 2 měsíce a 6 dnů nebyla délkou nijak extrémní, ale naopak hraniční, když nebýt osmiměsíčního přerušení řízení, pak by nemělo být konstatováno ani porušení práva žadatele“ a „zda je správný závěr nižších soudů, že při délce správního a navazujícího soudního řízení trvajícího 3 roky, 2 měsíce a 6 dnů nemá žadatel nárok ani na zadostiučinění ve formě omluvy, natož v penězích“, neboť se nejedná o otázky hmotného či procesního práva, nýbrž o prostou polemiku se závěry odvolacího soudu, kterou jsou již výsledkem aplikace právní normy na konkrétní skutkový stav. Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) totiž ve zde posuzované věci postavil své rozhodnutí zejména na tom, že požadované informace ztratily pro žalobce v průběhu řízení, a to do 2,5 měsíce od jeho zahájení, zcela smysl, neboť sám žalobce uvedl, že se k nim dostal z jiných zdrojů, přičemž do té doby nebylo řízení zatíženo zásadním obdobím nečinnosti, čímž se pro žalobce zásadním způsobem význam řízení snížil. Pokud odvolací soud považoval za adekvátní formu zadostiučinění konstatování porušení práva, jež představuje plnohodnotnou formu odškodnění, nelze takovému závěru vytknout, že by nebylo v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4362/2013, ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2828/2011, a ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2366/2017). V rozsudku ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 30 Cdo 760/2022, na který odkázal již soud prvního stupně a proti jehož závěrům se dovolatel nijak nevymezuje, Nejvyšší soud totiž dovodil, a to právě ve vztahu k řízení o poskytnutí informace, že se význam jeho předmětu pro poškozeného ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“), odvíjí od toho, jak významná je požadovaná informace v době podání žádosti o její poskytnutí (popřípadě v průběhu řízení o její poskytnutí) pro žadatele. Žadatel není povinen vysvětlovat v žádosti o poskytnutí informace skutečnosti, na kterých staví svůj zájem na jejich poskytnutí. To však nemůže vést k úvaze o tom, že poskytnutí informací pro žadatele má ve všech případech shodný význam, odvozený od toho, že svou žádostí realizuje jedno z důležitých základních práv. Význam předmětu řízení o poskytnutí informací se totiž bude lišit v okamžiku, kdy žadatel potřebuje konkrétní informaci pro realizaci svého práva, a v okamžiku, kdy žádostí o poskytnutí informace realizuje spíše svůj zájem bez toho, aby bylo zjevné, k čemu konkrétně žadatel informaci potřebuje. Právě zjevnost reálné potřeby informaci získat by měla vést příslušný orgán k tomu, aby ji poskytl plně a bez prodlení. O standardním či dokonce zvýšeném významu předmětu posuzovaného řízení, a tím i případném poskytnutí zadostiučinění v penězích, lze proto uvažovat pouze v případě, kdy žadatel potřebuje naléhavě a nutně informace získat pro následnou (nikoli časově vzdálenou) realizaci konkrétních práv, přičemž i zde se význam předmětu posuzovaného řízení může lišit v čase (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011). Jestliže tedy odvolací soud dovodil, že další řízení z hlediska získání požadovaných informací pro žalobce již nemělo žádný význam (informace si žalobce mohl získat z jiných zdrojů a již je měl k dispozici) a to dříve, než bylo možno na řízení vůbec možno hledět jako na nepřiměřeně dlouhé, neboť při vydávání správních rozhodnutí v této době k zásadním obdobní nečinnosti nedošlo, a proto odvolací soud neshledal jako důvodným požadavek na poskytnutí dalšího zadostiučinění na rámec konstatování porušení práva, od označené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se ve smyslu § 237 o. s. ř. neodchýlil. K případným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání již jinak (ve smyslu § 237 o. s. ř.) přípustné, což ovšem není případ nyní projednávané věci. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 9. 2025
Mgr. Vít Bičák předseda senátu