USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně K. F., zastoupené JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem, se sídlem ve Veselí nad Moravou, Karlova 252, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 181/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2025, č. j. 20 Co 95/2024-104, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 10. 2023, č. j. 28 C 181/2023-41, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni 70 001,40 Kč s příslušenstvím (výrok I), a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 300 Kč „k rukám žalované“ (výrok II).
2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) svým v pořadí prvním rozsudkem ze dne 16. 5. 2024, č. j. 20 Co 95/2024-64, rozsudek soudu prvního
3. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud (dále též jen „dovolací soud“) svým rozsudkem ze dne 5. 11. 2024, č. j. 30 Cdo 2858/2024-83, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2024, č. j. 20 Co 95/2024-64, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Odvolací soud v pořadí svým druhým rozsudkem ze dne 13. 2. 2025, č. j. 20 Co 95/2024-104, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
5. Takto soudy rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 70 001,40 Kč jakožto přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 15 C 222/2019 (dále jen „posuzované řízení“), v němž žalobkyně požadovala zaplacení 29 580 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení vyplývajícího z uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru.
6. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, přičemž jej podle § 243c odst. 1, 2 o. s. ř. odmítl pro jeho nepřípustnost.
7. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolatelka opětovně, jako v předchozím dovolacím řízení v této věci, mimo jiné v obecné rovině znovu namítala, že bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a právo vlastnit majetek. Bez ohledu na to, že v uvedeném rozsahu není dovolání vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (dovolatelka například nevymezuje důvod přípustnosti dovolání, srov. § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.) a vady dovolání nebyly v předepsané lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř) a již jen z tohoto důvodu bylo možno v této části dovolání pro neprojednatelnost odmítnout, Nejvyšší soud připomíná, že právo na spravedlivý proces neznamená, že účastník řízení má nárok na přijetí konečného rozhodnutí, které konvenuje jeho představám. Pokud jde o údajný zásah do práva vlastnit majetek, pak Ústavní soud setrvale v logice koncepce čl. 11 Listiny základních práv a svobod při své rozhodovací činnosti judikuje, že uvedené ustanovení chrání vlastnické právo již konstituované a nikoli jen tvrzený nárok na ně (za mnohé srovnej nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 1997, sp. zn. II. ÚS 28/96). Bez ohledu na uvedené je navíc úvaha dovolatelky stran tvrzeného zásahu do jejího majetku problematická už z hlediska specifické povahy jí uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy. Uvedená námitka proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
10. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nelze spojovat ani s tvrzeně nesprávným právním posouzením ve vztahu k objektivní odpovědnosti státu ve smyslu § 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) [dále jen „OdpŠk“], vyjádřené v položené otázce „Lze promítnout do úvah o přiměřenosti délky posuzovaného řízení omezení spojená s pandemií COVID-19 v případě, že odpovědnost státu za škodu či nemajetkovou újmu je odpovědností absolutní bez možnosti liberace?“, neboť na tuto otázku odpověděl Nejvyšší soud již v předchozím svém rozhodnutí v této věci, když zdůraznil, že v případě objektivní odpovědnosti nepřichází v úvahu liberace ani v případě vyšší moci. Vyložil (odstavec 24 předchozího rozsudku), že „ani vyšší moc (zde v podobě pandemie COVID-19) sama o sobě nevylučuje nástup objektivní odpovědnosti státu za škodu či nemajetkovou újmu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3337/2009) a již proto nelze souhlasit s a priori (tehdy) činěným úsudkem odvolacího soudu, že prodlevy v této době nelze (pojmově) označit za nesprávný úřední postup soudu“. Odvolací soud v nyní přezkoumávaném rozsudku náležitě sledoval uvedený závazný právní názor dovolacího soudu a posuzoval celkovou délku řízení, když období jediného významnějšího průtahu spojeného s délkou odvolací fáze řízení před Krajským soudem v Brně přičetl k tíži státu. Z toho však ještě neplynulo, že žaloba je bez dalšího opodstatněna.
11. Na odškodňované řízení se v zásadě hledí jako na celek a celková délka řízení [§ 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk] se posuzuje optikou kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk se závěrem o její přiměřenosti či nepřiměřenosti, aniž by se určovalo, do jaké doby byla ještě délka řízení přiměřená a od kdy již přiměřenou být přestala [k tomu srovnej stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen "Stanovisko")].
12. V předchozím rozsudku Nejvyšší soud odkázal na svou dlouhodobou judikaturu, podle níž při posuzování přiměřenosti délky řízení je třeba vždy vycházet z celkové délky řízení, a nikoliv jen z délky jednotlivých průtahů ve smyslu období nečinnosti soudu. K porušení práva na přiměřenou délku řízení může dojít i tehdy, nedošlo-li v řízení k průtahům, a naopak, i když k průtahům v řízení došlo, nemusí se vždy jednat o porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné uzavření řízení zpravidla očekávat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2407/2016). Posouzení existence porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení, stejně jako stanovení formy nebo výše zadostiučinění za porušení daného práva, je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu je pak úkolem soudu odvolacího (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2469/2012, nebo usnesení ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2562/2012). Přípustnost dovolání tedy nemůže založit pouhý prostý nesouhlas s tím, jak soudy uvážily, zda k porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení došlo, neboť to se odvíjí od okolností konkrétního případu a nemůže samo o sobě představovat jiné řešení ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud zde v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž závěrem o porušení (či o neporušení) práva na přiměřenou délku soudního řízení se zabývá až tehdy, byl-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení v konkrétní kauze zcela zjevně nesprávný.
13. Od judikatury Nejvyššího soudu se odvolací soud neodchýlil, pokud soudní řízení zohledňoval jako celek a uzavřel, že ačkoliv došlo v řízení k jedinému významnějšímu průtahu, věc byla s ohledem na svou složitost, význam řízení pro dovolatelku a se zohledněním jejího postupu v posuzovaném řízení, projednána ještě v přiměřené lhůtě.
14. K dovolatelkou namítané části odvolacího řízení, konkrétně v období, kdy věc byla předložena odvolacímu soudu dne 8. 2. 2021 a rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno 28. 7. 2022, soud prvního stupně konstatoval, že značná část odvolacího řízení spadá do doby nouzového stavu, vyhlášeného z důvodu pandemie nemoci Covid 19 (od 5. 10. 2020 do 11. 4. 2021 a od 26. 11. 2021 do 25. 11. 2021). Nutno podotknout, že samotná pandemie Covid 19 (celosvětová, nikoliv pouze kontinentální) byla na území České republiky po celou dobu dovoláním napadené části řízení před Krajským soudem v Brně. První případy onemocnění byly potvrzeny 1. 3. 2020 [k tomu srovnej COVID-19 Onemocnění Aktuálně MZČR (online). Ministerstvo zdravotnictví České republiky (cit. 2020-03-23)]. S tím docházelo k omezení volného pohybu osob, nošení ochranných prostředků dýchacích cest (respirátory, roušky aj.), tak aby nedocházelo k šíření epidemie. Bylo tedy v gesci jednotlivých soudů a soudců, jak svou činnost v době pandemie organizovali, a to i s poukazem na doporučení ministerstva spravedlnosti ze dne 22. 10. 2020, které zavedlo omezení konání ústních jednání (limitace na nezbytná jednání jako např. na vazební, a to s poukazem na ochranu zdraví účastníků, soudců a zaměstnanců). Předmětné odvolací soud posoudil ve smyslu kritéria podle § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk (postup orgánů veřejné moci během řízení). Soudem detekovaný „průtah“ (nečinnost) v odvolacím řízení tak měl z větší části příčinu v uvedené epidemii, trvající nepřetržitě dva roky, přičemž v předchozím svém rozhodnutí v této věci dovolací soud připomenul, že „právě důsledky celosvětové pandemie mohou být okolností, pro níž lze tím spíše ojedinělý průtah orgánu veřejné moci tolerovat“.
15. K přiměřenosti délky posuzovaného řízení ve smyslu § 13 OdpŠk a kritéria složitosti věci ve smyslu § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk odvolací soud náležitě zohlednil i to, že posuzované řízení bylo vedeno na třech stupních soudní soustavy, kdy se obecně zakládá potřebná doba pro předložení věci přezkumnému soudu (přičemž nebyla zjištěna procesní pochybení soudů nižších stupňů). Posuzované řízení nebylo jednoduché ani z hlediska složitosti právní, když účastníci argumentovali i judikaturou Soudního dvora Evropské unie.
16. Co do kritéria postupu (chování) poškozeného, ve smyslu § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk dovolací soud uvádí, že opětovně odvolací soud danou otázku posoudil s plným respektem k bodu IV části b) Stanoviska, které uvádí, že chování poškozeného je subjektivním kritériem, které může na celou délku řízení působit jak negativně, tak i pozitivně. Odvolací soud vzal správně na zřetel, že kvůli opožděným vyjádřením, tedy z (obstrukčních) důvodů tkvících na straně dovolatelky, musela být odročena již nařízená jednání, přičemž dovolává-li se dovolatelka v tomto řízení svého práva na spravedlivý proces, neměla by opomíjet, že v posuzovaném řízení toto právo svědčilo i dalšímu účastníkovi řízení, který měl mít právo se s její rozsáhlejší argumentací (vynucující si opakovaně odročení jednání) s dostatečným předstihem seznámit. Konkrétně se dovolatelka k výzvě soudu k vyjádření k odporu žalované, doručené jí 13. 1. 2020, vyjádřila až 18. 6. 2020. Stejně tak u odvolacího soudu dovolatelka předložila v den ústního jednání dne 12. 7. 2022 dodatečné písemné vyjádření s obsáhlou právní argumentací, a v důsledku toho žalovaná požádala o odročení jednání.
17. Odvolací soud se neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud uzavřel, že k porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a tím i nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk, nedochází tehdy, není-li věc projednána v ideální době, ve které by projednána být mohla, ale teprve až tehdy, není-li projednána v době odpovídající její složitosti a významu předmětu řízení pro poškozeného, přičemž důvody, proč k tomu došlo, spočívají v postupu orgánu veřejné moci, a to buď zcela nebo v míře významně převažující podíl poškozeného na celkové délce projednávání věci, a současně musí být splněna kumulativně stojící podmínka, že celková délka řízení je nepřijatelná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012).
18. I s přihlédnutím k nižšímu významu posuzovaného řízení pro dovolatelku (kterýžto závěr odvolacího soudu nebyl podaným dovoláním zpochybněn), okolnostem, že i dovolatelka se významnější měrou podílela na vzniku průtahů v řízení, pak řízení jako celek v délce 3 roky a 7 měsíců odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné uzavření srovnatelného řízení zpravidla očekávat. Není tedy – bez ohledu na zjištěný průtah přičitatelný státu – dán (pro tzv. nedostatek odpovědnostního titulu) základ nároku (a již proto je nadbytečné se zabývat formou a výší zadostiučinění za nemajetkovou újmu).
19. Odtud plyne, že se odvolací soud (a spolu s ním i soud prvního stupně) se v hranicích otázky formulované v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) od závěrů rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Dovolání tak nebylo ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, což se promítlo v jeho odmítnutí ve smyslu § 243c odst. 1 o. s. ř.
20. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 7. 2025
JUDr. David Vláčil předseda senátu