30 Cdo 1712/2025-111
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce Bytového družstva Dubina II., identifikační číslo osoby 25960717, se sídlem v Odoleně Vodě, Nad Štolami 459, zastoupeného Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem, se sídlem v Brně, Lidická 960/81, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 317 305 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 65/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 9. 2024, č. j. 26 C 65/2024-78, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2025, č. j. 30 Co 22/2025-98, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 9. 2024, č. j. 26 C 65/2024-78, se zastavuje. II. Dovolání se ve zbývajícím rozsahu odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce (dále též „dovolatel“) se žalobou domáhal náhrady škody v celkové výši 317 305 Kč s příslušenstvím, způsobené nesprávným úředním postupem Okresního soudu v Nymburce v řízení vedeném pod sp. zn. 8 C 208/2021, který měl spočívat v poučení soudkyně adresovaném účastníkům během jednání dne 25. 10. 2022 o tom, že žalovaný nárok není škodou, že vady díla existovaly již v době předání díla a že právo se tak muselo promlčet uplynutím objektivní lhůty 10 let. Soud dle žalobce poskytl hmotněprávní poučení o promlčení nároku, čímž porušil rovnost stran, neboť může dát pouze poučení procesní povahy ve smyslu § 5 o.
s. ř. Pokud by se soud pokusil o uzavření smíru mezi účastníky, čemuž byly obě strany nakloněny, a nevyslovil svůj právní názor, mohli účastníci uzavřít smír. Žalobci proto vznikla škoda spočívající v zaplaceném (a nevráceném) soudním poplatku ve výši 192 000 Kč a zaplacených nákladech řízení protistraně ve výši 125 305 Kč poté, co v řízení vzal žalobu zpět. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 9. 2024, č. j. 26 C 65/2024-78, zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 317 305 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení ve výši 900 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok II). Rozsudek soudu prvního stupně i rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním. Žalobce pro účely přípustnosti předložil následující otázky, které dle něj nebyly dosud řešeny:
1) zda je extenzivní sdělení soudu (po zahájení prvního jednání) stranám sporu, že má soud nárok za promlčený a sám podrobně promlčení specifikuje, pouhým sdělením předběžného právního názoru nebo hmotněprávním poučením soudu v rozporu s § 5 o. s. ř. a principem rovnosti účastníků řízení, 2) zda je sdělení předběžného právního názoru soudu, kterým poskytne jednomu z účastníků návod, jak přesně vymezit námitku promlčení nároku nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, 3) zda je nesprávným úředním postupem, pokud se soud pokusí o smírné řešení mezi účastníky až na konci jednání, během něhož nastaly skutečnosti, pro něž fakticky není možné smír uzavřít, 4) zda je rozhodnutí kompenzačního soudu, který žalobci nepřiznal nárok s odkazem na § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., přepjatým formalismem odpírajícím účastníkovi právo na náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem, a tím právo na spravedlivý proces ve smyslu § 36 odst.1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (srov. čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“ Rozhodnutí soudu prvního stupně v dovolacím řízení přezkoumávat nelze (srov. § 236 odst. 1 o. s.
ř., podle kterého lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští, a § 201 o. s. ř., podle něhož je opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, pokud to zákon nevylučuje). Jelikož funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána a nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání tomu, aby dovolací soud mohl v řízení o podaném dovolání pokračovat, Nejvyšší soud dovolací řízení o této části podaného dovolání podle § 243b a § 104 odst. 1 věty první o.
s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/2006). Dále se Nejvyšší soud zabýval tím, zda se ve zbývající části, jež směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jedná o dovolání přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce v části směřující proti výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, a v části směřující proti výroku II napadeného rozsudku odvolacího soudu, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Pokud se žalobce řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není. Nesprávné
poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012). Dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř. stran námitek žalobce vyjádřených v otázkách 1), 2) a 3), neboť v rámci nich ve skutečnosti konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu, který převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, totiž nevyplývá, že by soud sdělením, že má nárok žalobce za promlčený, poskytl jednomu z účastníků návod, jak přesně vymezit námitku promlčení a sdělil hmotněprávní poučení o procesních právech a povinnostech ve smyslu § 5 o.
s. ř. Současně z formulace otázek dovolatele nevyplývá, v čem by mělo spočívat porušení § 99 o. s. ř. týkající se soudního smíru [viz otázka 3)], dle jehož odstavce 1, soud za účelem smírného řešení mimo jiné věc s účastníky probere, upozorní je na právní úpravu a na stanoviska Nejvyššího soudu a rozhodnutí zveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek; zde má soud prostor pro seznámení účastníků i s rozhodovací praxí soudu v obdobných věcech a o dalších skutečnostech, které jsou mu známy z jeho úřední činnosti, přičemž toto ustanovení předpokládá, že si udělá předběžný názor na věc.
Naopak, ze skutkových zjištění odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) vyplývá, že žalovaný ve věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 8 C 208/2021 podal k žalobě vyjádření a mimo jiné namítl promlčení žalobcova nároku ve smyslu § 619 občanského zákoníku. Žalobce však řádné vznesení námitky promlčení popírá. Žalobcovy námitky proto přípustnost dovolání nemohou založit, neboť jde ve skutečnosti o námitky proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení.
Nadto otázky 1) a 2) přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemohou taktéž z toho důvodu, že při jejich řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud dospěl k závěru, že uvedené sdělení lze chápat pouze jako neformální předběžné sdělení právního názoru soudu, že považuje za důvodnou námitku promlčení, kterou v řízení uplatnil žalovaný. Toto sdělení je přitom dle odvolacího soudu ze své podstaty integrální součástí postupu vedoucího k vydání rozhodnutí o věci samé, a z tohoto důvodu by se také následně ve vydaném rozhodnutí ve věci samé bezprostředně odrazilo (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.
10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4855/2015 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 913/2017). V posuzované věci tedy nebyl dán odpovědnostní titul spočívající v nesprávném úředním postupu ani v nezákonném rozhodnutí. Nejvyšší soud ve své judikatuře týkající se vzájemného vztahu odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem (§ 13 OdpŠk) a nezákonným rozhodnutím (§ 7 a § 8 OdpŠk) opakovaně uvádí, že nesprávným úředním postupem je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to zejména takové, které nevede k vydání rozhodnutí.
Ačkoliv není vyloučeno, aby škoda, za kterou stát odpovídá, byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou, a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Pokud orgán státu zjišťuje či posuzuje předpoklady pro rozhodnutí, shromažďuje podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., jde o činnosti přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29.
6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 430/2000, nebo ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1260/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. II. ÚS 2794/2015).
V souladu se zásadou presumpce správnosti rozhodnutí není soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení a podmínka nezákonnosti rozhodnutí je splněna pouze tehdy, bylo-li toto pravomocné rozhodnutí skutečně jako nezákonné zrušeno nebo změněno příslušným orgánem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1230/2003, nebo ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005). Tento závěr je rovněž dlouhodobě potvrzován ustálenou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13.
11. 2012, sp. zn. III. ÚS 3622/12, ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 541/08, ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 1015/10, nebo nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 3057/13). Ze zákona totiž nelze nikterak dovodit, že by stát odpovídal za škodu způsobenou rozhodnutím, které nebylo zrušeno. I z žalobních tvrzení přitom vyplývá, že žalobcova škoda spočívá v nevrácené části soudního poplatku a v uložené náhradě nákladů řízení v konečném rozhodnutí o zastavení řízení, které bylo vydáno po zpětvzetí žaloby.
Neexistuje tedy zákonný podklad pro to, aby byla žalobci přiznána náhrada škody v situaci, kdy neexistuje rozhodnutí, které by bylo pro nezákonnost zrušeno či změněno. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 nezakládá ani námitka dovolatele, že odvolací soud svým rozhodnutím porušil jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny [otázka ad 4)], neboť povinnost státu k náhradě škody způsobené výkonem veřejné moci nevyplývá automaticky přímo z čl.
36 Listiny, nýbrž je dána pouze při splnění podmínek odpovědnosti stanovených zákonem č. 82/1998 Sb., který je zákonným předpisem, jenž na základě zmocnění čl. 36 odst. 4 Listiny blíže upravuje podrobnosti odškodnění za škodu způsobenou výkonem veřejné moci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1158/2004). Nadto i ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny předpokládá existenci nesprávného úředního postupu (tj. zde postupu v rozporu s občanským soudním řádem), která však ve vytýkaném postupu soudu shledána nebyla, jak je uvedeno již shora.
Jelikož nebyly splněny zákonné podmínky vzniku odpovědnosti, nemohlo být zasaženo ani do ústavně zaručených základních práv dovolatele.
Z výše uvedených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř). K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, což ovšem není případ nyní projednávané věci. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 9. 2025
Mgr. Vít Bičák předseda senátu