Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci
žalobkyně O. V., zastoupené JUDr. Vladimírem Vaňkem, advokátem se sídlem v
Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 129 660 696
Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C
475/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
19. 5. 2015, č. j. 12 Co 301/2014-161, takto:
I. Dovolání se zamítá v rozsahu, v jakém jím byl napaden rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2015, č. j. 12 Co 301/2014-161,
potvrzující zamítnutí žaloby rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 2 ze dne 31. 3.
2014, č. j. 28 C 475/2013-40; ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobkyně se žalobou ze dne 31. 12. 2013 domáhala zaplacení částky
129 660 696 Kč s příslušenstvím za majetkovou újmu, jež jí měla být způsobena
nesprávným úředním postupem spočívajícím v tom, že byla jakožto společná
zmocněnkyně podle § 44 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení
soudním (trestní řád), nesprávně informována předsedkyní senátu Městského soudu
v Praze, že bude její odměna a náhrada nákladů za činnost společné zmocněnkyně
(dále souhrnně jen „odměna“) hrazena státem.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
31. 3. 2014, č. j. 28 C 475/2013-40, žalobu zamítl co do návrhu žalobkyně na
přerušení řízení do rozhodnutí Nejvyššího soudu o případné stížnosti ministryně
spravedlnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněných (výrok I), tak také
co do nároku žalobkyně na zaplacení 129 660 696 Kč s příslušenstvím (výrok II),
a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok
III).
3. Městský soud v Praze jako odvolací soud odvoláním napadeným rozsudkem
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I odvolacího soudu) a rozhodl, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II
odvolacího soudu).
4. Po skutkové stránce vyšel soud prvního stupně z toho, že žalobkyně
byla společnou zmocněnkyní zastupující celkem 518 poškozených v trestním řízení
ve věci obviněného Ing. I. B. a spol., ve kterém bylo pro velký počet
poškozených možné (na základě rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 podle § 44
odst. 2 trestního řádu) uplatňovat jejich práva pouze prostřednictvím
společného zmocněnce. Jakožto se společnou zmocněnkyní bylo s žalobkyní v
příslušném řízení jednáno a komunikováno. Z neformální komunikace mezi
žalobkyní a předsedkyní senátu Městského soudu v Praze JUDr. Marií Markovou, a
to jednak z dopisu ze dne 21. 11. 2007 a jednak z emailové zprávy ze dne 16. 1.
2008, pak vyplynulo, že pokud poškození prokáží nedostatek prostředků na úhradu
nákladů vzniklých s přibráním zmocněnce, budou tyto náklady podle § 51a
trestního řádu hrazeny státem. V předmětné trestní věci bylo Městským soudem v
Praze rozhodnuto rozsudkem ze dne 22. 7. 2009, sp. zn. 4 T 20/2006, který byl
rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 2012 zrušen, a obžalovaní byli
zproštěni obžaloby, přičemž poškození byli odkázáni s nárokem na náhradu škody
na občanskoprávní řízení. Následně Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 1.
2012, sp. zn. 4 T 20/2006, nevyhověl návrhu žalobkyně na přiznání odměny za
zastupování poškozených v trestním řízení. Proti tomuto usnesení podala
žalobkyně nejprve stížnost, která byla Vrchním soudem v Praze zamítnuta
usnesením ze dne 7. 3. 2012, sp. zn. 9 To 10/2012, následně pak proti těmto
dvěma usnesením žalobkyně podala také ústavní stížnost, která byla odmítnuta
usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 10. 2012, sp. zn. I. ÚS 1771/12. Ve věci
podala žalobkyně také návrh Ministerstvu spravedlnosti na podání stížnosti pro
porušení zákona v neprospěch obviněných. Následně se žalobkyně obrátila na
žalovanou s nárokem na náhradu škody (ušlého zisku) vzniklého neuhrazením
odměny.
5. Po právní stránce soud prvního stupně posoudil žalobkyní uplatněný
nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem jako nárok na
náhradu škody způsobené vydáním nezákonného rozhodnutí. K tomuto závěru soud
prvního stupně dospěl na základě vymezení hranice mezi formami deliktního
jednání upravenými v § 5, resp. § 8 odst. 1 a 2 a § 13 odst. 1 zákona č.
82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen
„OdpŠk“. Soud prvního stupně zejména konstatoval, že nesprávným úředním
postupem se rozumí porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání
státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou
realizovány v rámci činnosti rozhodovací, ale neodrazí se bezprostředně v
obsahu vydaného rozhodnutí. Naopak nesprávnost úředního postupu či vady při
úředním postupu, které směřují k vydání rozhodnutí, jež nacházejí svůj odraz v
jeho obsahu, mohou být posuzovány toliko z hlediska odpovědnosti státu za škodu
způsobenou nezákonným rozhodnutím. Vzhledem k tomu, že žalobkyní napadaná
nesprávnost postupu v trestním řízení (popisovaná jako neformální ujišťování,
resp. příslib předsedkyně senátu ohledně toho, že odměnu žalobkyně uhradí
stát), vedla k rozhodnutí, kterým nebyla žalobkyni nárokovaná odměna přiznána,
považoval soud prvního stupně za možné nárokovat náhradu škody pouze z titulu
nezákonného rozhodnutí, nikoli nesprávného úředního postupu. Následně pak s
ohledem na to, že předmětné rozhodnutí (usnesení Městského soudu v Praze ze dne
17. 1. 2012, sp. zn. 4 T 20/2006) nebylo pro nezákonnost zrušeno, nýbrž bylo
potvrzeno, soud prvního stupně dovodil nesplnění podmínky zrušení či změny
rozhodnutí dle § 8 odst. 1 OdpŠk. Tím také nebyl naplněn předpoklad pro vznik
odpovědnosti státu. Soud prvního stupně se dále vyjádřil také k obsahu
komunikace mezi žalobkyní a předsedkyní senátu Městského soudu v Praze, přičemž
dospěl k závěru, že žalobkyně si zřejmě nesprávně vyložila příslušná ustanovení
trestního řádu, když stát hradí odměnu pouze v případě ustanovení zmocněnce
podle § 51a trestního řádu, a to za podmínky prokázání nemajetnosti
poškozeného, nikoli již v případě výběru společného zmocněnce na základě
rozhodnutí podle § 44 odst. 2 trestního řádu. V takovém případě zastupuje
společný zmocněnec poškozené na základě plné moci a stát odměnu za zastoupení
nehradí. Návrh žalobkyně na přerušení řízení do rozhodnutí Nejvyššího soudu o
případné stížnosti ministryně spravedlnosti pro porušení zákona v neprospěch
obviněných soud prvního stupně zamítl s odůvodněním, že v době rozhodování
soudu prvního stupně ministryně takovouto stížnost nepodala.
6. Po skutkové stránce vyšel odvolací soud zcela ze zjištění soudu
prvního stupně.
7. Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního
stupně. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně správně uzavřel, že nebyly
splněny podmínky odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb. Odvolací soud
nepřihlédl ani k námitce žalobkyně, že nebyla v souladu s § 118a občanského
soudního řádu poučena, jelikož vylíčení rozhodných skutečností a označení
důkazů v žalobě považoval za dostatečné. Dále odvolací soud také odkázal na
judikaturu Ústavního soudu, která se zabývala sporným postupem JUDr. Marie
Markové v obdobných případech (usnesení ze dne 8. 12. 2011, sp. zn. I. ÚS
2883/10; ze dne 1. 10. 2012, sp. zn. I. ÚS 1796/12; a ze dne 10. 1. 2013, sp.
zn. II. ÚS 1742/12), ve kterých Ústavní soud nedovodil, že by byla porušena
základní práva společných zmocněnců.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu
dovoláním, ve kterém uplatnila následující dovolací důvody:
9. Odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku náhrady ušlého zisku
advokátovi, který byl ustanoven soudem jako společný zmocněnec poškozených v
trestním řízení s příslibem, že náklady právního zastoupení bude hradit soud
(stát), resp. nesprávně právně posoudil povahu tohoto příslibu daného
žalobkyni. Dle žalobkyně zakládá postup předsedkyně senátu Městského soudu v
Praze v její věci samostatný nárok, který není závislý na rozhodnutí o návrhu
na přiznání odměny za právní zastoupení poškozených v předmětném trestním
řízení. Za nesprávný úřední postup považuje žalobkyně porušení opakovaného
ústního a písemného příslibu předsedkyně senátu žalobkyni, že náklady na právní
zastupování všech 518 poškozených ponese stát. Na základě tohoto příslibu
žalobkyně s poškozenými neuzavřela smlouvu o právním zastoupení, čímž se
později (z důvodu promlčení) nemohla domáhat zaplacení odměny po těchto
osobách. Tímto žalobkyni vznikla škoda v podobě ušlého zisku, který by jinak
mohla důvodně očekávat. Žalobkyně přitom poukazuje zejména na dle jejího názoru
přiléhavý rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo
1455/2007, dle kterého může nesprávný úřední postup představovat i souhrn
dílčích pochybení či nedůsledností v postupu orgánu státu, byť žádný z
jednotlivých nedostatků sám o sobě nesprávným úředním postupem není, a dále na
dle jejího názoru analogickou situaci nesprávného úředního postupu notáře při
sepisování závěti, která byla řešena Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 25. 2.
2003, sp. zn. 25 Cdo 1294/2001. Právní závaznost příslibu předsedkyně senátu
dle žalobkyně plyne z titulu veřejného příslibu jakožto nepojmenovaného závazku
České republiky jednající předsedkyní senátu městského soudu vůči žalobkyni, a
to na základě § 850, resp. 51 občanského zákoníku z roku 1964. Přípustnost
dovolání ohledně této otázky spatřuje žalobkyně v tom, že se jedná o otázku,
která dosud nebyla v rozhodování Nejvyššího soudu vyřešena.
10. Žalobkyně odvolacímu soudu dále vytkla, že se nezabýval její
námitkou, že nebyla soudem prvního stupně poučena podle § 118a občanského
soudního řádu o tom, že její nárok nebude hodnotit jakožto nárok založený na
nesprávném úředním postupu, čímž se žalobkyně nemohla k tomuto hodnocení
vyjádřit. Dále se dle žalobkyně odvolací soud vůbec nezabýval návrhem žalobkyně
na vyloučení soudců odvolacího soudu z rozhodování ve věci.
11. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2
zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
13. V rozsahu, v jakém byl napadeným rozsudkem potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně ve výrocích I a III a v jakém rozhodl odvolací soud o náhradě
nákladů řízení ve výroku II napadeného rozsudku, neobsahuje dovolání
náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř., a to dovolací důvod ani
vymezení podmínek přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud proto v uvedeném rozsahu
dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
14. Ve zbylém rozsahu bylo dovolání podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti
vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř.
IV. Přípustnost dovolání
15. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
16. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Otázka, zda mělo být soudy žalobkyni poskytnuto poučení podle § 118a
o. s. ř., přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť soudy
postupovaly v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (viz usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005). Podle té jestliže žaloba nebyla
zamítnuta z důvodu neunesení břemene tvrzení ani břemene důkazního, nebylo
povinností soudů žalobkyni podle § 118a o. s. ř. poučit.
18. Dovolání žalobkyně je přípustné pro posouzení otázky, zda předběžně
sdělený právní názor soudce představuje úřední postup, který může samostatně
založit odpovědnost státu za újmu podle § 13 odst. 1 věta první OdpŠk, případně
zda může představovat veřejný příslib ve smyslu § 51 občanského zákoníku,
jelikož se jedná o otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly
vyřešeny.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
19. Dovolání není důvodné.
20. Podle § 13 odst. 1 věty první OdpŠk odpovídá stát za škodu
způsobenou nesprávným úředním postupem.
21. Judikatura Nejvyššího soudu stabilně konstatuje, že nesprávným
úředním postupem se rozumí porušení pravidel předepsaných právními normami pro
počínání státního orgánu při jeho činnosti; zpravidla jde o postup, který s
rozhodovací činností nesouvisí. Není přitom vyloučeno, aby škoda, za kterou
stát podle výše uvedeného ustanovení odpovídá, byla způsobena i nesprávným
úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, pro tuto formu
odpovědnosti je však určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k
vydání rozhodnutí nevedou a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho
obsahu neodrazí. Z tohoto hlediska je nesprávným úředním postupem souvisejícím
s rozhodovací činností např. nevydání či opožděné vydání rozhodnutí, mělo-li
být v souladu s uvedenými pravidly správně vydáno či vydáno ve stanovené lhůtě,
případně jiná nečinnost státního orgánu či jiné vady ve způsobu vedení řízení
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo
335/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo
1076/2009, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo
5521/2007).
22. Tvrzené pochybení, na kterém založila svůj nárok žalobkyně, tedy
sdělení ze strany předsedkyně Městského soudu v Praze žalobkyni, že dojde k
uhrazení odměny za zastoupení státem, však za takovýto úřední postup
související s rozhodovací činností považovat nelze.
23. Dle Nejvyššího soudu lze uvedené sdělení chápat pouze jako
neformální (právem nijak výslovně neupravené) předběžné sdělení právního
názoru, zda a za jakých okolností lze návrhu žalobkyně na přiznání odměny
zastoupení vyhovět. Toto sdělení je přitom ze své podstaty integrální součástí
postupu vedoucího k vydání rozhodnutí o přiznání této odměny a z tohoto důvodu
se také následně ve vydaném rozhodnutí bezprostředně odrazí.
24. Pokud by takovéto předběžné sdělení právního názoru bylo v
příslušném rozhodnutí následně popřeno, nelze vyloučit, že by za určitých
okolností mohlo zakládat překvapivost rozhodnutí. V tomto případě by se ovšem
jednalo o vadu samotného rozhodnutí, resp. postupu, který jeho vydání
bezprostředně předcházel, nikoli o vadu jiného postupu souvisejícího s
rozhodovací činností.
25. Žalobkyně tak mohla jí tvrzené pochybení předsedkyně senátu
Městského soudu v Praze uplatnit v rámci přezkumu rozhodnutí, kterým žalobkyni
nebyla přiznána předmětná odměna. V rámci tohoto přezkumu však žalobkyně
neuspěla, a to ani v případě jí podané ústavní stížnosti, která byla odmítnuta
již uvedeným usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 10. 2012, sp. zn. I. ÚS
1771/12.
26. Naopak, pokud by nižší soudy přistoupily na argumentaci žalobkyně a
posuzovaly jí namítané pochybení jakožto nesprávný úřední postup,
nerespektovaly by tím znění věty druhé § 8 odst. 1 OdpŠk, podle které je soud
rozhodující o náhradě škody vázán rozhodnutím orgánu příslušného ke zrušení či
změně pravomocného rozhodnutí, a fakticky by tím z odškodňovacího řízení podle
zákona č. 82/1998 Sb. učinily další opravný prostředek, ve kterém by se
žalobkyně mohla jinou cestou domáhat výsledku, kterého nedosáhla v rámci
přezkumu rozhodnutí o nepřiznání odměny. V tom ovšem smysl odškodňovacího
řízení nespočívá a spočívat nesmí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4.
12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod číslem 35/2015).
27. Z uvedených důvodů dospěly nižší soudy ke správnému závěru, že škoda
ve věci žalobkyně mohla být způsobena pouze vydáním rozhodnutí o nepřiznání
odměny za zastoupení, přičemž s ohledem na nesplnění podmínky zrušení či změny
tohoto rozhodnutí podle § 8 odst. 1 OdpŠk pak také nebyly dány předpoklady
odpovědnosti státu za škodu.
28. K argumentaci žalobkyně, že právní závaznost příslibu předsedkyně
senátu Městského soudu v Praze plyne z veřejného příslibu jakožto
nepojmenovaného závazku České republiky jednající předsedkyní senátu vůči
žalobkyni, a to na základě § 51, resp. § 850 občanského zákoníku z roku 1964,
Nejvyšší soud konstatuje, že stát v posuzované věci zřetelně nevystupoval
jakožto právnická osoba v rámci soukromoprávního vztahu, která by učinila
směrem k žalobkyni veřejný příslib, nýbrž jakožto nositel veřejné (soudní)
moci. Z toho důvodu se na jednání JUDr. Marie Markové uvedená ustanovení
občanského zákoníku nemohou vztahovat, neboť občanský zákoník není předpisem,
který by zakládal vztahy na základě úkonů činných v rámci veřejnoprávních
vztahů.
29. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3
o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud však v posuzované věci takové vady neshledal.
30. K námitce žalobkyně, že se odvolací soud vůbec nezabýval návrhem
žalobkyně na vyloučení svých soudců z rozhodování ve věci, Nejvyšší soud
konstatuje, že ani vyloučení dle žalobkyně podjatých soudců odvolacího soudu by
z již uvedených důvodů nemohly vést k úspěchu žalobkyně a nejde tedy o vadu,
která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
VI. Závěr
31. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání žalobkyně podle
ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
32. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §
243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř.
Žalobkyně, jejíž dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo,
a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.