USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce R. P., zastoupeného Mgr. Lukášem Kučerou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Lipenská 869/17, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 799 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 64/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2024, č. j. 55 Co 353/2023-87, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobce se žalobou podanou dne 9. 4. 2023 domáhal finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 45 Cm 109/2005.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. 9. 2023, č. j. 10 C 64/2023-63, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 46 549,80 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 8. 4. 2023 do zaplacení, a to do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I). Žalobu ve zbývajícím rozsahu o požadavku žalobce na zaplacení 752 450,20 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 8. 4. 2023 do zaplacení zamítl (výrok II) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 17 058 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce (výrok III).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. 1. 2024, č. j. 55 Co 353/2023-87, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že se žaloba zamítá a ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
(výrok I). O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 7 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce (výrok II).
4. Nejvyšší soud dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, účinného od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl, neboť dovolání nesplňuje obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., když především neobsahuje údaj o tom, v čem přesně dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a ani samotný důvod dovolání.
5. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
6. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části. Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde. Těmto požadavkům však dovolatel nedostál.
8. Dovolatel ve svém podání namítá, že není pravdivý závěr odvolacího soudu, „že žalobce blíže nevysvětlil ani netvrdil, co bylo předmětem usnesení valné hromady, jež byla napadena“. Žalobce naopak „opakovaně na význam řízení pro něho poukazoval“ s tím, že „pro žalobce nepochybně významné bylo, jelikož se týkalo jeho majetku“, což „samo o sobě jednoznačně význam předmětu řízení pro žalobce potvrzuje“. Dále uvedl, že „nelze pak souhlasit s právním posouzením věci odvolacím soudem v tom směru, že žalobce již nebyl akcionářem společnosti poté, kdy vzal zpět žalobu o vydání akcií společnosti v řízení 30 Cm 97/2007 u Městského soudu v Praze“, když žalobce se svých práv domáhal dále, a to v řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 30 Cm 397/2009, v němž probíhalo řízení o tom, kdo je akcionářem společnosti NAVELIKO a. s. Odvolací soud také dle dovolatele nesprávně právně posoudil otázku mimořádného zvýšení nároku žalobce, a to z důvodu skutečně extrémních průtahů, když řízení probíhalo po dobu 16 let a týkalo se majetku žalobce značné hodnoty - částky, jež v letech 1991 – 1993 přesahovala 1 000 000 Kč, jednalo se o řízení nesporné a soud byl po řadu let nečinný.
9. Jde-li pak o identifikaci předpokladu přípustnosti dle § 237 o. s. ř., žalobce ohledně všech jím popsaných námitek sdělil, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Toto své sdělení doplnil paušálním odkazem na níže uvedená rozhodnutí, aniž by bylo zřejmé, která ze žalobcových výhrad má být kterým z nich podložena.
10. Odkazuje-li žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4307/2009, jde o rozsudek, v němž dovolací soud v obecné rovině uvedl, že právní úprava zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“, nestanoví pevné částky, které by měly být přiznávány v případě odškodnění nemajetkové újmy, jež vznikla nesprávním úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, a proto je přenecháno soudu, aby v každém jednotlivém případě uvážil, jaký rozsah zadostiučinění je přiměřený všem okolnostem případu. Stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Odkazuje-li žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2779/2012, jde o rozhodnutí, v němž se dovolací soud zabýval otázkou přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, měla-li žalobci vzniknout jednak poškozením jeho pověsti a cti v důsledku nespravedlivého odsouzení a výkonu trestu, jednak omezením svobody v době výkonu trestu odnětí svobody. Poukazuje-li žalobce na nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 4227/12, Ústavní soud v něm v obecné rovině konstatoval, že pokud je přiznáváno přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, jsou obecné soudy při stanovení jeho výše podle § 31a odst. 3 OdpŠk. povinny přihlédnout ke všem relevantním konkrétním okolnostem případu, nikoliv jen k těm kritériím, která jsou v daném ustanovení explicitně vyjmenována.
11. S ohledem na obsah námitek žalobce na straně jedné a s přihlédnutím k obecnému obsahu žalobcem uvedené judikatury na straně druhé tedy nelze učinit jasný závěr o tom, který z celkem tří žalobcem pojmenovaných závěrů odvolacího soudu má být v rozporu se kterým z žalobcem označených rozhodnutí, ani v čem má tento rozpor spočívat. Předpoklad přípustnosti je přitom vymezen zřetelně jen tehdy, když z dovolání plyne nejen to, že určitý právní závěr odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, ale i to, která konkrétní rozhodovací praxe (které rozhodnutí dovolacího soudu, případně která jeho část, bylo-li v rozhodnutí dovolacího soudu přijato vícero právních závěrů) měla být odvolacím soudem porušena (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2022, sp. zn. 20 Cdo 2433/2022, a ze dne 7. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 477/2023). Nevymezil-li přitom žalobce řádně předpoklad přípustnosti, je na místě dovolání odmítnout (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
12. Kromě toho žalobce nevymezil ani vskutku konkrétní dovolací důvod (právní otázku) ve smyslu § 241a odst. 1, 3 o. s. ř., kterou by se dovolací soud měl zabývat. Ze žalobcových námitek pouze plyne, že nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že předmětné řízení pro něho nemělo zásadní význam, že po zpětvzetí žaloby již nebyl akcionářem společnosti NAVELICO a. s. a že odvolací soud měl s přihlédnutím k délce řízení a jeho významu pro žalobce dojít k úsudku o potřebě mimořádného navýšení odškodného ve prospěch žalobce. Žalobce se tak domáhá úplného přezkumu těchto generálních závěrů odvolacího soudu jak po skutkové, tak po právní stránce, k čemuž však institut dovolání není určen. Naopak je třeba uzavřít, že nevymezil-li žalobce relevantní dovolací důvod (jasnou právní otázku), je na místě dovolání odmítnout i z této příčiny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 853/2023, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1807/2023).
13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 9. 2024
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. předseda senátu