USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta
Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Michaela Nipperta v právní věci
žalobkyně P. S., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. MUDr. Janou
Kollrossovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, náměstí Republiky 202/28, proti
žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2,
Vyšehradská 424/16, o zaplacení 1 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 138/2017, o dovolání žalobkyně
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2018, č. j. 91 Co
393/2018-62, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
1. Žalobkyně se domáhala v součtu zaplacení částky 1 000 000 Kč s
příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za své nemajetkové újmy vzniklé
v souvislosti s nezákonným trestním řízením vedeným u Krajského soudu v Plzni
pod sp. zn. 34 T 5/2012 proti jejímu partnerovi, a to ve výši 93 000 Kč za
nezákonnou vazbu jejího partnera, ve výši 240 000 Kč za nepřiměřenou délku
trestního řízení a ve výši 667 000 Kč za nezákonné trestní stíhání.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením
ze dne 6. 11. 2018, č. j. 11 C 138/2017-45, řízení zastavil (výrok I) a
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
3. Soud prvního stupně vyšel z toho, že po podání žaloby dne 14. 12.
2017 byla žalobkyně vyzvána usnesením soudu prvního stupně ze dne 3. 1. 2018,
č. j. 11 C 138/2017-19, ke splnění poplatkové povinnosti vzniklé dle § 4 odst.
1 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen „ZoSP“), tj.
s ohledem na tři uplatněné nároky k zaplacení soudního poplatku třikrát 2 000
Kč dle položky 8a Sazebníku poplatků (dále také „sazebník“), a to ve lhůtě 15
dnů od doručení usnesení. Zároveň byla žalobkyně poučena, že nebude-li soudní
poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, soud řízení zastaví. Usnesení bylo
doručeno zástupkyni žalobkyně dne 15. 1. 2018. Dne 31. 1. 2018 byla na účet
soudu připsána částka 2 000 Kč.
4. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 8. 2. 2018, č. j. 11 C
138/2017-34, které nabylo právní moci dne 16. 2. 2018, bylo usnesení o výzvě k
zaplacení soudního poplatku potvrzeno. Usnesením soudu prvního stupně ze dne
23. 5. 2018, č. j. 11 C 138/2017-35, nebylo žalobkyni přiznáno osvobození od
soudních poplatků, přičemž přípisem stejného soudu ze dne 16. 7. 2018 byla
žalobkyně vyzvána k doplacení zbylé výše soudního poplatku v částce 4 000 Kč ve
stanovené dodatečné lhůtě 15 dnů ode dne doručení. Výzva byla doručena do
datové schránky zástupkyně žalobkyně dne 23. 7. 2018, poslední den lhůty pro
zaplacení soudního poplatku tak bylo úterý 7. 8. 2018. Zbylá část soudního
poplatku ve výši 4 000 Kč byla na účet soudu připsána až dne 8. 8. 2018.
5. Po právní stránce posoudil soud prvního stupně věc podle § 9 odst. 1
a 3 ZoSP. S ohledem na skutečnost, že soudní poplatek nebyl zaplacen ve
stanovené lhůtě, přičemž soudu v této stanovené lhůtě nebyly sděleny důvody
osvědčující nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by mohla žalobkyni vzniknout
újma, tj. byl zaplacen až po marném uplynutí této lhůty, a k zaplacenému
soudnímu poplatku se tak nepřihlíží, soud postupoval dle citovaných ustanovení
zákona o soudních poplatcích a řízení zastavil.
6. Pro úplnost soud prvního stupně uvedl, že podle § 13 odst. 2 ZoSP se
při správě placení poplatků postupuje podle daňového řádu, nestanoví-li tento
zákon jinak. Otázku časového okamžiku úhrady soudního poplatku bankovním
převodem tento zákon konkrétně neupravuje a je tak nutné postupovat podle § 166
odst. 1 písm. a) zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, podle kterého se za den
platby, u platby, která byla prováděna poskytovatelem platebních služeb nebo
provozovatelem poštovních služeb, považuje den, kdy byla připsána na účet
správce daně, tj. den, kdy byla připsána na účet zdejšího soudu.
7. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně
napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
8. Odvolací soud odkázal na správné závěry soudu prvního stupně s tím,
že k zaplacení soudního poplatku po marném uplynutí této lhůty dne 8. 8. 2018
se v souladu se zněním ustanovení § 9 odst. 1 ZoSP nepřihlíží. Konstantní
judikatura je ustálena na závěru, podle kterého z hlediska včasnosti splnění
poplatkové povinnosti je rozhodný ten den, kdy je částka soudního poplatku
skutečně připsána na účet soudu. Okamžik splnění poplatkové povinnosti nedoznal
změny ani v důsledku novely zákona o soudních poplatcích, účinné od data 30. 9.
2017. V této souvislosti odvolací soud poukázal na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 3. 2018, č. j. 8 Afs 37/2018-51.
9. Odvolací soud dále konstatoval, že soud prvního stupně postupoval
správně, pokud při vyměření soudního poplatku za žalobu vycházel z položky 8a
sazebníku a soudní poplatek stanovil ve výši 3 x 2 000 Kč. Vzhledem k tomu, že
žalobní návrh v sobě obsahuje tři samostatné nároky z titulu nezákonného
rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu orgánu státu (byť z jediného
trestního řízení), a to nárok na přiměřené zadostiučinění za újmu způsobenou
žalobkyni nezákonnou vazbou jejího partnera ve výši 93 000 Kč, přiměřené
zadostiučinění za nepřiměřenou délku předmětného trestního řízení ve výši 240
000 Kč a nárok na přiměřené zadostiučinění za újmu způsobenou žalobkyni v
souvislosti s nezákonným trestním řízením ve výši 667 000 Kč, postupoval soud
prvního stupně správně, pokud každý takovýto návrh samostatně zpoplatnil.
10. K námitce žalobkyně, že část soudního poplatku ve výši 2 000 Kč za
jeden tvrzený nárok ze žaloby byla zaplacena včas a řízení tak nemělo být
zastaveno zcela, dovodil, že vzhledem k tomu, že žalobkyně v souvislosti se
zaplacením částky 2 000 Kč nevzala žalobu v rozsahu dalších dvou konkrétních
nároků zpět a zákon o soudních poplatcích při stanovení následků za nezaplacení
poplatku současně hovoří o poplatku jako takovém, nikoli např. o částečném
nezaplacení soudního poplatku, soud prvního stupně postupoval správně, pokud
rozhodl o zastavení řízení v celém rozsahu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
11. Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně (dále jen
„dovolatelka“), zastoupená advokátkou, v celém rozsahu dovoláním (dle obsahu
dovolání však nikoli co do výroků týkajících se nákladů řízení před oběma
soudy).
12. Dovolatelka měla za to, že ze znění položky 8a sazebníku v žádném
případě nevyplývá, že je možné za návrh na zahájení řízení o náhradě škody z
několika důvodů, či jiné újmy z několika důvodů, zvýšit tuto sazbu. Takový
výklad zákona je dle ní v rozporu se zásadní zásadou, že stát jako
veřejnoprávní subjekt může konat pouze to, co je zákonem uloženo. Extenzivní
výklad tohoto ustanovení není přípustný.
13. Rozhodnutí o výši soudního poplatku je podle dovolatelky nezákonné i
„s ohledem na to, že v obdobných věcech stejný soud rozhoduje zcela jiným
způsobem a vyměřuje soudní poplatek pouze ve výši 2 000 Kč“, přičemž odkázala
na ustanovení § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
14. K uvedenému dovolatelka dále namítala, že „[j]estliže je v sazebníku
stanoveno, že za návrh na zahájení řízení o náhradě škody nebo jiné újmy náleží
sazba soudního poplatku 2 000 Kč, který byl ve lhůtě zaplacen, není možné bez
dalšího zastavit celé řízení, které patrně dle úvahy soudu obsahuje ‚tři
žalobní návrhy‘. Je možné zastavit pouze návrhy, za které nebyl soudní poplatek
zaplacen.“
15. Dovolatelka má také za to, že bylo chybně rozhodnuto i o tom, zda
platba soudního poplatku musí být v daném termínu připsána na účet soudu,
přičemž zopakovala svoji argumentaci z odvolání, že o tomto nebyla poučena v
rámci zákonného poučení a že tedy jako laik nemohla vědět, že musí dát příkaz k
úhradě dříve, než jej podala. Navíc měl soud postupovat podle zákona o daňovém
řízení a odstranit tvrdost zákona, byl-li soudní poplatek zaplacen pouze o
jeden den později.
16. Dále dovolatelka namítá, že v daném případě jde o procesněprávní,
nikoli o hmotněprávní lhůtu k zaplacení a že tedy nemělo být uplatněno
ustanovení § 166 odst. 1 písm. a) daňového řádu, jak uvádí napadené usnesení,
ale naopak ustanovení o lhůtách, které mají stejnou strukturu jako v občanském
soudním řádu., tj. že poslední den lhůty by měl být učiněn úkon k zaplacení.
17. Konečně měla za to, že „napadeným usnesením Městského soudu v Praze
došlo… k poškození základních práv žalobkyně, a to práva na spravedlivý proces,
spravedlivé projednání věci a v důsledku pak i právě na ochranu před nezákonným
zásahem státu, vůči kterému směřovala původní žaloba.“
18. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila, nebylo ostatním účastníkům
doručováno.
III. Formální náležitosti dovolání
19. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl.
II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
20. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu
oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř.
IV. Přípustnost dovolání
21. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
22. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
23. Podle § 241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci
(odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4)
uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí
napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací
návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní
posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
24. Přípustnost dovolání nemůže založit poukaz dovolatelky na ustanovení
§ 13 občanského zákoníku, neboť v rozsahu této námitky je dovolání zjevně
bezdůvodné (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), pakliže pomíjí, že dovolatelka byla ještě
před vydání rozhodnutí o zastavení řízení opakovaně vyzvána k zaplacení
soudního poplatku a před vydáním druhé výzvy bylo i rozhodnuto o jejích
námitkách proti výzvě předchozí. Nemohla tak mít legitimní očekávání, že po ní
bude vyžadováno pouze zaplacení soudního poplatku ve výši 2 000 Kč. Nadto
důvodem zastavení řízení nebyla skutečnost, že by dovolatelka soudní poplatek
dle výzvy soudu nezaplatila (vedena svým legitimním očekáváním), nýbrž že jej
zaplatila po uplynutí stanovené lhůty, ačkoliv o následcích nezaplacení
soudního poplatku ve stanovené lhůtě byla poučena.
25. V rozsahu námitky dovolatelky, že bylo „v rozporu s ustálenou
judikaturou“ zastaveno celé řízení, ačkoli jeden soudní poplatek ve výši 2 000
Kč podle této položky byl zcela nepochybně ve lhůtě žalobkyní uhrazen, nelze
pro chybějící náležitosti (vady) dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř.
pokračovat v dovolacím řízení. Vymezení, v čem dovolatelka spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý
dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu dovolacího
řízení, když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého
jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní
otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým
způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud
obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo
3023/2014). V posuzovaném případě však vymezení toho, v čem dovolatelka
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, v dovolání absentuje, resp.
absentuje jakékoliv vymezení judikatury dovolacího soudu, s níž by řešení
právní otázky odvolacím soudem bylo v rozporu (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rovněž Ústavní soud potvrdil, že
„[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou… v
občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu
dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout
pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto
požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem
stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp.
zn. II. ÚS 2716/13). Konečně k ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů
přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne
28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
26. Dovolání je také nepřípustné pro námitku, dle které odvolací soud
nezvažoval v dovolatelčině případě dopad tvrdosti zákona do její povinnosti
splnit poplatkovou povinnost. Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, uvedené v
poslední době například v jeho usnesení ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 24 Cdo
1024/2019, vyplývá závěr, že k založení přípustnosti dovolání podle ustanovení
§ 237 o. s. ř. není způsobilé tvrzení dovolatele o nepřiměřené tvrdosti zákona
(v souvislosti s marným uplynutím lhůty k zaplacení soudního poplatku), kdy v
komentovaném usnesení (tak jako v řešené věci) nelze přehlédnout, že v případě
dovolatele nešlo o nesplnění poplatkové povinnosti v zákonné lhůtě podle § 4 a
§ 7 odst. 1 věta první ZoSP, nýbrž v soudem stanovené patnáctidenní lhůtě podle
§ 9 odst. 1 ZoSP, tedy, že „[p]okud žalovaný nesplnil poplatkovou povinnost ani
v tomto dodatečném beneficiu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6.
2018, sp. zn. I. ÚS 1680/18; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na
nalus.usoud.cz), ač ji měl a mohl splnit již při podání odvolání, dovolávat se
tvrdosti zákona je nepřípadné“. Tyto závěry lze použít i v případě nezaplacení
soudního poplatku za návrh na zahájení řízení, nikoli jen pro odvolání. Lze tak
uzavřít, že odvolací soud se svým postupem ve smyslu § 237 o. s. ř. neodchýlil
od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nadto dovolací soud s odkazem na
usnesení ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 29 Cdo 6030/2016, uveřejněné pod číslem
114/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dodává, že pro vydání
rozhodnutí o zastavení řízení nejsou zásadně právně významné ani důvody, pro
které poplatník soudní poplatek nezaplatil.
27. Dovolání je ve smyslu § 237 o. s. ř. nepřípustné do námitky, že
platba soudního poplatku nemusí být v daném termínu (zjevně míněno za trvání
lhůty; pozn. dovolacího soudu) připsána na účet soudu, ale postačuje v této
lhůtě odeslat platbu k zaplacení, tj. zadat příkaz bance. Pokud odvolací soud
považoval za rozhodný den pro řádné zaplacení soudního poplatku den, kdy je
platba v rámci lhůty připsána na účtu soudu, neodchýlil tím od rozhodovací
praxe dovolacího soudu uvedené naposledy např. v usnesení velkého senátu
Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 31 Cdo 3042/2018 (a také v tam
uvedené judikatuře, např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn.
29 Cdo 2635/2016, usnesení sp. zn. 32 Cdo 3616/2016; rozhodnutí Nejvyššího
soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz). Je-li totiž soudní poplatek placen
bezhotovostním převodem, splní poplatník poplatkovou povinnost až okamžikem,
kdy byla platba připsána na účet příslušného soudu.
28. K založení přípustnosti dovolání nepostačuje ani další námitka
dovolatelky, že napadeným usnesením došlo „… k poškození základních práv
žalobkyně, a to práva na spravedlivý proces, spravedlivé projednání věci a v
důsledku pak i právě na ochranu před nezákonným zásahem státu, vůči kterému
směřovala původní žaloba.“ Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s.
ř., dovolatelčina povinnost vymezit pro každý dovolací důvod předpoklad
přípustnosti (jak již bylo uvedeno) platí i tehdy, pokud napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, které se vztahuje k
ochraně základních práv a svobod (zde práva na spravedlivý proces). Požadavek
na vymezení přípustnosti dovolání, tedy například uvedením toho, od které
ustálené judikatury Ústavního soudu se odvolací soud měl podle názoru
dovolatele odchýlit, není přehnaným formalismem (srov. již zmíněné stanovisko
pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, zejména body 39, 43-44, 46
odůvodnění).
29. Dovolání je však přípustné podle § 237 o. s. ř. pro otázky, zda lze
ke každému z více žalobních nároků uvedených v jediném návrhu na zahájení
kompenzačního řízení a soudem podřazených pod položku 8a sazebníku ve znění od
30. 9. 2017, přiřadit uvedenou sazbu 2 000 Kč a zda lze následně tyto sazby
sečíst ve výslednou částku poplatku za jedno řízení ve smyslu § 6a odst. 2
ZoSP, neboť tyto otázky nebyly dosud dovolacím soudem vyřešeny.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
30. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3
o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, takové však dovolací soud neshledal.
31. Za takovou vadu nelze považovat, nebyla-li dovolatelka v rámci výzvy
k zaplacení soudního poplatku poučena, kdy se ve smyslu § 166 odst. 1 písm. a)
daňového řádu soudní poplatek považuje za uhrazený, ostatně nijak odlišně od
úpravy platné v soukromoprávních vztazích (srov. § 1957 občanského zákoníku). V
ustanovení § 9 odst. 3 ZoSP je přitom obsažena výslovná úprava poučovací
povinnosti, přičemž dovolatelka ani netvrdí, že by tuto soud nesplnil.
32. Dovolání není důvodné.
33. Podle § 4 odst. 1 písm. a) ZoSP jde-li o poplatek za řízení, vzniká
poplatková povinnost podáním žaloby nebo jiného návrhu na zahájení řízení (dále
jen "návrh na zahájení řízení").
34. Podle § 5 ZoSP jsou sazby poplatků za řízení stanoveny pevnou
částkou nebo procentem u poplatku, jehož základ je vyjádřen peněžní částkou
(dále jen "procentní poplatek"). Procentní poplatek se vypočte jako součin
základu poplatku a sazby poplatku. Sazby poplatků za úkony a poplatku za zápis
skutečnosti do veřejného rejstříku provedený notářem jsou stanoveny pevnou
částkou. Sazby poplatků jsou uvedeny v sazebníku.
35. Podle § 6 ZoSP; základem procentního poplatku je cena předmětu
řízení vyjádřená peněžní částkou, není-li dále stanoveno jinak. Cena
příslušenství předmětu řízení tvoří základ poplatku jen v případech, je-li
příslušenství samostatným předmětem řízení (odstavec 1). Je-li v návrhu na
zahájení řízení uplatněno více peněžitých plnění, je základem procentního
poplatku jejich součet. Peněžitá plnění, pro která je stanovena rozdílná sazba
poplatku, jsou však samostatným základem poplatku (odstavec 2).
36. Podle § 6a odst. 2 ZoSP jsou-li pro řízení podle jeho předmětu
stanoveny v sazebníku rozdílné sazby poplatku, poplatky podle těchto sazeb se
sčítají.
37. Dle položky 8a sazebníku se vybírá za návrh na zahájení řízení o
náhradě škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným
rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo
nesprávným úředním postupem sazba 2 000 Kč.
38. Ze systematické diferenciace sazeb v zákoně o soudních poplatcích
vyplývá, že sazba pod položkou 8a není sazbou určenou za nárokovaná peněžní
plnění, nýbrž paušálně (v dikci zákona „pevnou sazbou“), čímž nelze takovou
sazbu přiřazovat podle § 5 ZoSP k sazbám stanoveným procentem u poplatku. Ze
stejného důvodu nelze s položkou 8a pracovat dle mechanismu uvedeného v § 6
ZoSP. Je tedy na místě postupovat podle úpravy obsažené v ustanovení § 6a odst.
2 ZoSP a nic na tom nemění, že dikce uvedeného ustanovení odráží fakt, že tam
uvedený mechanismus stanovení soudního poplatku se zpravidla uplatní v
případech kumulace peněžitých a nepeněžitých nároků či peněžitých nároků s
rozdílnou sazbou poplatku. Z citovaných ustanovení naopak nelze dovodit úmysl
zákonodárce nezpoplatnit některé žalobní nároky jenom proto, že je u nich
stanoven soudní poplatek stejnou pevnou sazbou jako u zbývajících žalobních
nároků.
39. I autoři komentářové literatury k ustanovení § 6a odst. 2 ZoSP
dovozují buď obecně, že toto ustanovení je třeba aplikovat v případech, kdy
nelze vystačit s pravidly obsaženými v ustanovení § 6 odst. 2 ZoSP [Večeřa, J.:
Zákon o soudních poplatcích a předpisy související. Komentář. Praha: Wolters
Kluwer (ČR), 2015], anebo rovnou dospívají k závěru, že i v případě kumulace
nároků, pro něž jsou stanoveny shodné pevné sazby, se poplatky určené podle
těchto sazeb rovněž sčítají, ačkoli to v zákoně výslovně uvedeno není (Waltr,
R.: Zákon o soudních poplatcích. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012).
40. K obdobnému závěru konec konců dospěl i Ústavní soud v usnesení ze
dne 18. 6. 2019, sp. zn. III. ÚS 634/19, byť samotnou ústavní stížnost shledal
zjevně neopodstatněnou pro bagatelnost věci, neboť současně konstatoval, že v
posuzované věci „obecné soudy ústavně konformním způsobem dovodily, že je-li v
žalobě kumulováno více nároků se samostatným skutkovým základem, je třeba
vybrat soudní poplatek za každý takto žalovaný nárok, neboť každý z nároků by
mohl být žalován zvlášť. To platí i při uplatnění více nároků podle zákona č.
82/1998 Sb. Tomuto závěru obecných soudů proto nelze z hlediska ústavnosti nic
vytknout“. Obdobně je možno poukázat i závěry vyjádřené v usnesení Ústavního
soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. II. ÚS 559/13, v poměrech tehdejší úpravy
poplatkové povinnosti u žalob na ochranu osobnosti.
41. Dovolací soud tedy uzavírá, že pokud jsou v žalobě uplatněny dva a
více nároky na náhradu újmy podle zákona č. 82/1998 Sb, vybírá se podle § 6a
odst. 2 ZoSP od navrhovatele pevná sazba poplatku dle položky 8a sazebníku, tj.
2 000 Kč, za každý nárok samostatně.
VI. Závěr
42. Pokud tedy odvolací soud v řešené věci považoval za podmínku řízení
povinnost žalobkyně zaplatit soudní poplatek za řízení ve výši 3x 2000 Kč, tj.
zaplacení sazby 2 000 Kč dle položky 8a sazebníku za každý v žalobě uplatněný
nárok, je jeho posouzení správné, a proto dovolací soud podle § 243d odst. 1
písm. a) o. s. ř. zamítl.
43. O náhradě nákladů řízení, jak je uvedeno ve výroku II tohoto
usnesení, rozhodl dovolací soud podle § 243c odst. 3 o. s. ř. ve spojení s §
224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně neměla úspěch ve věci a
žalované v dovolacím řízení náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 4. 2020
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu