30 Cdo 2226/2024

30 Cdo 2226/2024-410

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Davida Vláčila a v právní věci žalobkyně V. K., zastoupené Mgr. Martinem Prosserem, advokátem se sídlem v Praze 5, Matoušova 515/12, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 15 153 450 Kč a peněžitý důchod, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 24/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2024, č. j. 62 Co 369/2023-351, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2024, č. j. 62 Co 369/2023-351, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 7. 2023, č. j. 18 C 24/2017-326, spolu s doplňujícím usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 8. 2023, č. j. 18 C 24/2017-331, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.

1. Žalobkyně (dále také „dovolatelka“) se v řízení domáhala po žalované zaplacení 15 000 000 Kč jako odškodnění za nemajetkovou újmu a náhrady škody 153 450 Kč, která představuje výživné za období od 28. 1. 2016 do 27. 1. 2017 a dále vyplácení peněžitého důchodu za období od 27. 1. 2017 do 11. 1. 2021 ve výši 14 492,50 Kč měsíčně, od 12. 1. 2021 do 11. 1. 2026 ve výši 16 197,50 Kč měsíčně, od 12. 2. 2026 do 11. 1. 2029 ve výši 18 755 Kč měsíčně, od 12. 2. 2029 do 11. 1. 2030 ve výši 21 312,50 Kč měsíčně, od 12. 2. 2030 do 11. 1. 2038 ve výši 21 312,50 Kč měsíčně. Nemajetková újma a škoda měla žalobkyni vzniknout úmrtím jejího otce P. K. (dále jen „P. K.“), ke kterému mělo dojít dne 28. 1. 2016 asi kolem 20. hodiny v souvislosti s nesprávným úředním postupem policejního orgánu.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým v pořadí prvním rozsudkem ze dne 10. 4. 2019, č. j. 18 C 24/2017-161, zamítl žalobu o zaplacení 15 153 450 Kč představující nárok na odškodnění nemajetkové újmy a náhradu výživného (výrok I), dále zamítl žalobu na výše vymezené vyplácení výživného (výrok II) a rozhodl, že žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení (výrok III).

3. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně v pořadí prvním rozsudkem ze dne 13. 11. 2019, č. j. 62 Co 290/2019-184,

4. Nejvyšší soud k dovolání žalobkyně svým rozsudkem ze dne 31. 1. 2022, č. j. 30 Cdo 3503/2020-262, výše označený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud shledal přípustným dovolání pro posouzení žalobkyní položené otázky týkající se existence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem Policie České republiky a vznikem újmy sebepoškozením zadržené osoby. Konstatoval, že při řešení této otázky se soudy nižších stupňů odchýlily od řešení přijatého v rozhodnutí dovolacího soudu v obdobné věci, v níž na základě shodného skutkového stavu posuzoval k žalobě matky nynější žalobkyně shodnou otázku, přičemž v rozsudku ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 30 Cdo 883/2021, dospěl k závěru, že soudy obecně aplikovaná teorie adekvátní příčinné souvislosti je v některých případech –a nejinak tomu je i v projednávané věci – doplněna tzv. teorií ochranného účelu normy. Jde přitom o institut, který vymezuje rozsah odpovědnosti škůdce za újmu a stanovuje, kterým poškozeným a na jakých jejich porušených právech je škůdce povinen újmu nahradit. Ochrannou normou se rozumí každá právní norma, která má sloužit k ochraně zájmů určité osoby a takovýmito normami jsou bezpochyby i odvolacím soudem aplikované předpisy určené ke zvýšené ochraně osob, jejichž osobní svoboda byla v souvislosti s jejich zadržením omezena. Dovolací soud uložil soudu prvního stupně znovu posoudit otázku příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem žalované a vzniklou újmou. K jejímu úplnému vyřešení je potřeba postavit najisto, zda pokud by nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu policistů, mohl by P. K. spáchat sebevraždu jinou součástí oděvu či jiným způsobem, a to i s ohledem na celu, ve které byl umístěn, když je na žalované, aby k této jí tvrzené skutečnosti doplnila po případném poučení ze strany soudu podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. odpovídající tvrzení a označila důkazy k jejich prokázání. Dále má být vyřešena otázka v určení časového intervalu, který by zemřelý P. K. potřeboval k dokonání sebevraždy jiným předmětem, než pomocí neodňaté mikiny. Poté má soud prvního stupně otázku příčinné souvislosti znovu posoudit ve všech souvislostech.

5. Ve věci znovu rozhodoval soud prvního stupně, který (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 4. 7. 2023, č. j. 18 C 24/2017-326, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 7. 8. 2023, č. j. 18 C 24/2017-331, opět zamítl žalobu o zaplacení 15 153 450 Kč představující nárok o odškodnění nemajetkové újmy a náhradu škody jako výživného (výrok I), dále opět zamítl žalobu na výše vymezené vyplácení výživného (výrok II), rozhodl, že žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení (výrok III), a rozhodl, že státu se nepřiznává náhrada nákladů řízení (výrok IV).

6. Odvolací soud poté k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným (v pořadí druhým) rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ze dne 4. 7. 2023, č. j. 18 C 24/2017-326, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 7. 8. 2023, č. j. 18 C 24/2017-331, potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žalované se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení (výrok II).

7. Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že dne 28. 1. 2016 v 10:52 hodin došlo při realizaci případu policejního orgánu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, Obvodního ředitelství Praha II, Služby kriminální policie a vyšetřování, 7. oddělení Odboru obecné kriminality vedeného pod sp. zn. KRPA-319152/TČ-2015, k zadržení P. K., který byl poté podroben lékařské prohlídce v Ústavu soudního lékařství Nemocnice na Bulovce se závěrem, že je schopen policejních úkonů a umístění v policejní cele.

Stopy po injekční aplikaci ani známky intoxikace nebyly zjištěny. Lékařská prohlídka byla ukončena ve 14:09 hodin. P. K. byl v 15:02 hodin vyslechnut s tím, že mu bylo sděleno podezření ze spáchání trestného činu krádeže, zločinu poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení podle § 205 odst. 1 a 4 písm. c), § 276 odst. 1 a 2 písm. b) a c), § 205 odst. 1 a 5 písm. a) a § 276 odst. 1 a 2 písm. b) a c) trestního zákoníku. Výslech P. K. policejním orgánem probíhal do 16:32 hodin. P. K. uvedl, že celé věci lituje a chtěl by nahradit škodu.

Následně byl ještě hodinu v kanceláři policisty, nato byl umístěn do cely u tohoto policejního orgánu označené B209. V 18:45 byla P. K. poskytnuta strava a v době od 18:45 do 19:10 hodin se zadržený P. K. podrobil odběru pachového vzorku osoby. Ve 20:40 hodin byl P. K. nalezen bez známek života oběšený na šňůrce z mikiny na mříži policejní cely. Ke smrti oběšením došlo v časovém rozmezí mezi 19:15 hodin a 20:40 hodin. Příčinou úmrtí byla sebevražda, cizí zavinění nebylo zjištěno, sebevražda byla realizována pomocí mikiny s kapucí ponechané zadrženému.

Dle rozhodnutí ředitele Obvodního ředitelství Policie Praha II ve věcech kázeňských ze dne 30. 8. 2016 byl M. Š. uznán vinným ze spáchání kázeňského přestupku porušením základní povinnosti příslušníka podle § 45 odst. 1 písm. a) definované v § 46 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, jako řádné a svědomité plnění služebních povinností atd., tím tedy, že dne 28. 1. 2016 v průběhu realizace trestní věci, vedené pod č. j. KRPA-319152/TČ-2015-001277 po zadržení podezřelého P.

K., při výkonu služby v průběhu provádění procesních úkonů neurčil velitele eskorty a režim eskorty a po příjezdu na služebnu od eskortujících policistů, nezajistil příslušný úřední záznam, čímž porušil závazný pokyn policejního prezidenta č. 159/2009 o eskortách, střežení osob a o policejních celách (dále i jen „závazný pokyn“), konkrétně článek 2 odst. 4, dále při osobní prohlídce zadrženého P. K. před jeho umístěním do cely, neodebral jmenovanému mikinu zelené barvy s tkaničkou na stahování v kapuci a ponechal mu ji, i když se jednalo o věc způsobilou ohrozit život nebo zdraví, čímž porušil § 29 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, dále pod bodem 3 jako policista určený k řízení prováděných úkonů měl toho dne v 16:35 hodin, po ukončení protokolace výslechu podezřelého P.

K. umístit do cely, aniž by určil odpovědnou osobu za střežení, a to prokazatelně do 19:15 hodin atd., proto mu byl uložen kázeňský trest.

Dle rozhodnutí ředitele

Obvodního ředitelství Policie Praha II ve věcech kázeňských ze dne 30. 8. 2016, kterým byl J. Z. uznán vinným rovněž ze spáchání kázeňského přestupku, který spočíval v tom, že neurčil žádnou osobu, odpovědnou za střežení P. K. a dále, že nepostupoval v souladu s předpisy upravujícími zařízení a provoz cel pro krátkodobé umístění osob, když byl zadržený P. K. umístěn do cely, označené jako B209, která nesplňovala požadavky cely určené pro krátkodobé umístění osob omezených na osobní svobodě ve smyslu čl.

9 a 10 pokynu ředitele Obvodního ředitelství Policie Praha II č. 6/2012, neboť cela, do které byl P. K. umístěn, nebyla uvedena v příloze tohoto pokynu, a proto mu byl uložen kázeňský trest. Soud prvního stupně dále doplnil dokazování znaleckým posudkem č. 126/15/2022, který přednesl při jednání dne 28. 6. 2023 doc. Ing. Zdeněk Horák, Ph.D., znalec z oboru kriminalistika, forenzní biomechanika, v němž dospěl k závěru, že P. K. mohl v cele, v které byl umístěn, spáchat sebevraždu i jinou součástí oděvu či jiným způsobem než pomocí neodňaté mikiny.

Oběšení mohl P. K. vykonat nejen na tkaničce z mikiny, ale mohl rovněž roztrhat části svého oblečení (tričko, spodní prádlo aj.) a z těchto částí vytvořit oprátku. K úmrtí dojde řádově v několika vteřinách v případě, že dojde k tzv. „strženému vazu“ (tělo by padalo z větší výšky). Častější je udušení, kdy se poškozený může dusit po dobu jednotek minut či desítek minut. Dušení provází křečovité pohyby těla. Další možností je poranění životně důležitých orgánů úderem či pádem, nejčastěji se v praxi jedná o silné údery hlavou o pevnou překážku (zeď, nábytek či dveře) nebo pád z výšky na zem či pevný předmět (lavice, židle, stůl).

Podle znalce P. K. mohl v cele provést obě varianty. Tímto je možné si přivodit silný otřes mozku či krvácení do mozku vedoucí ke smrti, která by nastala v intervalu desítek minut až týdnů. Při pádu z výšky může nastat přerušení míchy vedoucí k okamžitému úmrtí, při pohmoždění míchy může dojít k úmrtí v intervalu hodin až měsíců. Dále si P. K. mohl způsobit řezná poranění na krku či zápěstí vedoucí k vykrvácení o předměty s ostrým či nerovným povrchem jako hrana lavice, hrana vylomené dlaždice. V těchto případech smrt nastává do několika minut.

Úlomek dlažnice mohl použít rovněž jako bodný nástroj, kde by při bodnutí do důležitých orgánů smrt mohla nastat okamžitě či v řádu minut. Zadušení uvedl jako další častý případ způsobu sebevraždy, kdy P. K. si mohl zablokovat dýchací cesty cizím předmětem nebo vdechnout tento předmět do průsvitu dýchacích cest. Jako těleso mohl užít část oděvu, jídlo. Dušení by mohlo trvat v řádu minut až nižších desítek minut, než dojde k úmrtí. Dušení provází kašlání, sténání a křečovité pochyby těla. S ohledem na uvedené uzavřel, že P.

K. mohl v cele spáchat sebevraždu řadou různých způsobů s časovým intervalem potřebným k dokonání sebevraždy několik vteřin až několik měsíců.

8. V rovině právního posouzení soud prvního stupně na věc aplikoval zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“. Předpokladem odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle § 13 OdpŠk je: 1) nesprávný úřední postup, 2) škoda, 3) příčinná souvislost mezi škodou a tímto nesprávným úředním postupem.

Soud prvního stupně poté konstatoval, že na straně žalované došlo k pochybení v postupu policistů ve smyslu čl. 2 odst. 4, čl. 13 odst. 3 a čl. 16 odst. 2 a 4 závazného pokynu policejního prezidenta č. 159/2009, o eskortách, střežení osob a o policejních celách, jakož i § 29 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, jak bylo popsáno výše. Podle soudu prvního stupně však nebyla naplněna podmínka příčinné souvislosti mezi všemi zjištěnými nesprávnými úředními postupy a škodní událostí, tj. úmrtím P.

K. Samotná skutečnost, že zadržený byl umístěn do cely, která formálně neměla náležitosti cely, že zadrženému nebyla odebrána mikina se šňůrkou a dále že zadrženému nebyla ustanovena osoba, která by na něj minimálně 1x za hodinu dohlížela a nebyl ustanoven velitel eskorty, nemohly vést k úmrtí zadržené osoby. Ke smrti P. K. vedlo primárně jeho rozhodnutí, které je zásadní příčinou, přičemž i při dodržení povinnosti zkontrolovat zadrženou osobu jednou za hodinu, by byl podezřelému poskytnut dostatek času na realizaci sebepoškozujícího záměru jiným způsobem než oběšením na šňůrce od mikiny.

Ze závěrů znaleckého posudku plyne, že i kdyby mu mikina odebrána byla a zadržený by se tak nemohl oběsit na tkaničce v této kapuci, nebylo by možné vyloučit spáchání sebevraždy z jeho strany, neboť by k tomu použil jiné prostředky. Přítomní policisté nemohli předpokládat sebepoškozující záměr jmenovaného. Odpovědnost žalované za škodu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. tak není v tomto případě dle soudu prvního stupně dána, neboť chybí podmínka příčinné souvislosti mezi škodou a nesprávným úředním postupem, a z tohoto důvodu dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), přičemž zohlednil skutečnost, že žalobkyně je osobou nezletilou, ke dni vyhlášení rozhodnutí je jí 13 let, není tedy ani ve věku blízkému věku dospělých a nemá proto žádné prostředky na úhradu případných nákladů řízení, proto soud rozhodl tak, že se žalované, státu, náhrada nákladů řízení nepřiznává.

9. Po právní stránce měl odvolací soud za správné hodnocení soudu prvního stupně, vycházel z toho, že příslušníci policejního orgánu se dopustili nesprávného úředního postupu, jak je popsáno výše. Soud prvního stupně se pak správně zabýval tím, zda byly splněny další předpoklady odpovědnosti státu za škodu, tedy zda je mezi uvedeným nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou příčinná souvislost, přičemž odvolací soud má shodně se soudem prvního stupně za to, že v řízení bylo spolehlivě prokázáno, že ke škodní události by došlo i v případě, kdy by se policisté výše popsaného nesprávného úředního postupu nedopustili, a že tak mezi nesprávným úředním postupem a vznikem tvrzené škody není příčinná souvislost.

Odvolací soud se neztotožnil s námitkou žalobkyně, kterou uvedla ve svém odvolání, že znalecký posudek byl vypracován toliko v obecné rovině bez aplikace na konkrétní případ, kdy nebylo prokázáno, že by P. K. měl takový intelekt a povahu, aby se pokusil sebevraždu všemi vyjmenovanými způsoby provést, že by se v cele nacházely věci, které by mohl použít (rozbitá dlaždička, ostrá lavička atd.), nebo že byl P. K. v takové fyzické kondici, aby mohl použít jinou část oděvu a tuto roztrhat. Odvolací soud mimo jiné shrnul, že pokud se P.

K. podařilo sebevraždu dokonat oběšením se na tkaničce v kapuci od mikiny, tak je zřejmé, že by se mu to nepochybně podařilo i jiným způsobem. Ani tento na první pohled jednoduchý způsob usmrcení nebyl totiž zcela bezproblémový, což je zjevné z toho, že ačkoliv se policisté při umísťování P. K. do cely pokoušeli tkaničku z kapuce jeho mikiny odebrat, nepodařilo se jim to. Odvolací soud dospěl k závěru, že pokud se to podařilo P. K. tak, že šňůru mohl použít jako oprátku, je zřejmé, že musel vyvinout jisté úsilí a určitou zručnost k tomu, aby šňůru od mikiny takto oddělil.

Znalec jednoznačně uvedl, že oprátku a také škrtidlo lze vyrobit i z jiné části oděvu a v tomto směru úvahy žalobkyně o tom, že není zřejmé v jakém stavu oblečení P. K. bylo, jsou bezpředmětné. Byť si je odvolací soud vědom toho, že za situace, kdy nesprávný úřední postup ze strany žalované byl jednoznačně zjištěn, neznamená to, že příčinná souvislost je dána bez dalšího. Odvolací soud v této souvislosti opakuje názor vyjádřený Nejvyšším soudem v jeho zrušujícím rozsudku, podle něhož bylo na žalované, aby prokázala, že by P.

K. mohl spáchat sebevraždu jinou součástí oděvu či jiným způsobem, a to i s ohledem na celu ve které byl umístěn, a to i v případě, že by k nesprávnému úřednímu postupu policistů nedošlo a se zřetelem na časový interval, který by zemřelý P. K. k dokonání sebevraždy jiným předmětem než pomocí neodňaté mikiny potřeboval. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, zejména pak ze znaleckého posudku, jednoznačně vyplývá, že P. K. mohl páchat sebevraždu i při absenci nesprávného úředního postupu jiným způsobem než tkaničkou od kapuci mikiny, tedy jinou součástí oděvu či jinak, a to i bez ohledu na to, že byl nesprávně umístěn do cely, která požadavky na cely určené pro krátkodobé umístění osob omezených na osobní svobodě nesplňovala.

Je rovněž splněna podmínka časového intervalu, který byl k dokonání sebevraždy, a to i se započtením času nezbytného k výrobě oprátky, škrtidla či jiného předmětu k jejímu spáchání nezbytnému, neboť doba jedné hodiny mezi dvěma kontrolami ze strany dozorujících policistů by tak byla více než dostačující, jak vyplývá z výše uvedeného. Úvahy žalobkyně o tom, že pokud by službu konající policisté vykonávali dozor řádně, tak by si mohli všimnout změny nálady v chování P. K. a podobně, jsou rovněž spekulativní, za stavu, kdy odvolací soud připomíná, že tomu, že by P.

K. měl sebevražedný úmysl, při jeho zadržení a umisťování do cely nic nenasvědčovalo. Odvolací soud uvedl, že při svém jednání dne 31. 1. 2024 částečně zopakoval důkaz znaleckým posudkem podle § 213 odst. 2 o. s. ř., pokud jde o uvedení některých závěrů, které v napadeném rozsudku ve skutkových zjištěních soudu prvního stupně nejsou zcela jasně popsány. V této souvislosti připomněl, že znalec ve svém písemném znaleckém posudku a zejména pak při své výpovědi při jednání dne 27. 6. 2023, jednoznačně uvedl, že kreativita osob, které se rozhodnou spáchat sebevraždu, je poměrně značná, když tyto osoby jsou schopny vymyslet nejrůznější způsoby, jak sebevraždu provést, nadto znalec při jednání uvedl, že pokud určitá osoba pojme sebevražedný úmysl, tak je poměrně těžké i pro jí nejbližší osoby ji od tohoto záměru odradit, o čem svědčí opakované pokusy o sebevraždu.

K námitce žalobkyně, že záměr osoby provést sebevraždu a možnosti odradit ji od tohoto záměru nebyly zkoumány, odvolací soud uvedl, že k sebevraždě poškozeného P. K. došlo náhle, péče psychiatra či psychologa mu nemohla být poskytnuta a pochybení žalované v tomto směru shledat nelze. Odvolací soud tak dospěl ke shodnému závěru, který vyjádřil již ve svém předchozím rozsudku ze dne 13. 11. 2019 vydaném v této věci, že hlavní a bezprostřední příčinou sebevražedného úmyslu P. K. bylo jeho rozhodnutí, které by bylo učiněno i v případě, že by nesprávný úřední postup žalované tak, jak byl zjištěn, dán nebyl.

Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou škodu dána není, když žalovaná unesla své břemeno tvrzení a důkazní břemeno a jednoznačně prokázala své tvrzení o tom, že k sebevraždě poškozeného P. K. by došlo i nebýt nesprávného úředního postupu policistů, neboť P. K. mohl spáchat sebevraždu jinou součástí oděvu či jiným způsobem, a to i s ohledem na celu, ve které byly umístěn a v časovém intervalu jedné hodiny.

10. Zamítnutí žaloby soudem prvního stupně z důvodu absence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem žalované a tvrzeným vznikem škody proto bylo dle názoru odvolacího soudu správné. Odvolací soud tedy napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil.

II. Dovolání a vyjádření k němu

11. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním, ve kterém pod bodem a) namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud dovodil, že mezi porušením ochranné normy ze strany státu a vznikem škody žalobkyni nebyla dána příčinná souvislost. V tomto směru žalobkyně odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2022, č. j. 30 Cdo 3503/2020-262, kde Nejvyšší soud uvádí, že při porušení ochranné normy se předpokládá příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Žalobkyně dále cituje dovolací soud, který v předmětném rozsudku uvádí, že „Pokud v daném případě došlo k nesprávnému úřednímu postupu policistů spočívajícím v porušení ochranné normy přijaté k ochraně života a zdraví zadržených osob, pak v případě, že v navazujícím řízení nebude žalovanou spolehlivě prokázáno, že by zadržený P. K. spáchal sebevraždu i přes dodržení citovaných povinností policistů (odebrání mikiny a provádění kontrol ve stanovených časových intervalech), bude podmínka naplnění příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem policistů a vzniklou škodou dána. Řečeno jinak: porušení ochranného účelu normy ze strany škůdce zpravidla předpokládá existenci příčinné souvislosti i navazující vznik jeho odpovědnosti za škodu či újmu tehdy, spočívá-li škoda (újma) v porušení toho právem chráněného zájmu, k jehož ochraně byla daná norma přijata. Je pak na škůdci, aby závěr o předpokládané existenci příčinné souvislosti vyvrátil prokázáním takové (jiné) skutečnosti, která je způsobilá vést k přetržení příčinné souvislosti.“ (viz bod 33. rozsudku Nejvyššího soudu).

12. Žalobkyně dále pod bodem b) uvádí otázku, která dle jejího názoru nebyla doposud vyřešena, a totiž, jak široké je břemeno tvrzení a břemeno důkazní žalované v případě prokazatelného porušení ochranné normy ze strany státu.

13. Dle žalobkyně se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže dovodil, že pouhá hypotetická možnost spáchat sebevraždu jiným způsobem postačí k přetržení příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem (protiprávním jednání) a vznikem škody [viz bod c) dovolání žalobkyně]. Nejvyšší soud se dle žalobkyně obdobnými otázkami zabýval např. v rozhodnutích č.j. 30 Cdo 3503/2020-262, ze dne 31. 1. 2022, nebo sp. zn. 25 Cdo 1807/2001, ze dne 24. 4. 2003, kde dovodil, že „příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou.“.

14. Další otázkou, která dle žalobkyně nebyla dovolacím soudem doposud vyřešena je, v jakém rozsahu je Policie České republiky povinna ochránit zadrženou osobu před újmou na zdraví a zda je Policie České republiky povinna učinit vše pro to, aby znemožnila zadrženému sebepoškození [viz bod d) dovolání žalobkyně]. Žalobkyně v tomto směru poukazuje na existenci rozsáhlé judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „ESLP“), která stanovuje povinnost státu, zajistit ochranu před újmou na zdraví, pokud existuje potenciální ohrožení života či zdraví (např. rozhodnutí ESLP Marro a ostatní proti Itálii, stížnost č. 29100/07 ze dne 8. 4. 2014, nebo V proti České republice, stížnost č. 26074/18 ze dne 7. 12. 2023, a další).

15. Otázkou žalobkyní uvedenou pod bodem e), která rovněž nebyla dle názoru žalobkyně doposud dovolacím soudem vyřešena, je, zda je Policie České republiky povinna v rámci prevence předpokládat u zadržené osoby sebepoškozující záměry. Dle žalobkyně existuje rozsáhlá judikatura Evropského soudu pro lidská práva, která stanovuje povinnost státu zajistit ochranu před újmou na zdraví, pokud existuje potenciální ohrožení života či zdraví (např. rozhodnutí ESLP Marro a ostatní proti Itálii, stížnost č. 29100/07 ze dne 8. 4. 2014, nebo V proti České republice, stížnost č. 26074/18 ze dne 7. 12. 2023, a další).

16. Žalobkyně dále pod bodem f) svého dovolání uvádí otázku, jak mají být vykládány podmínky zadržení a prováděna ostraha zadržené osoby, je-li zadržená osoba umístěna do prostor, které formálně ani materiálně nesplňují podmínky cely krátkodobého či dlouhodobého zadržení, a otázku, zda postačí plnit zákonné minimum určené pro řádné zadržovací cely nebo mají být zejména na ostrahu kladeny daleko přísnější podmínky, neboť již samotné umístění do prostor, které nejsou celou, potenciálně přinášejí rizika pro zdraví a život zadrženého i třetích osob. Tyto otázky prozatím nebyly dle názoru žalobkyně dovolacím soudem řešeny.

17. Žalobkyně proto navrhovala, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

18. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že námitky žalobkyně jsou dle jejího názoru nedůvodné, a plně se ztotožnila s napadeným rozsudkem odvolacího soudu. Žalovaná považuje podané dovolání za nepřípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na otázkách hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odklonil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Žalovaná má současně za to, že dovolání není důvodné s ohledem na

skutečnost, že jediným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci, dle žalované se však odvolací soud žádného omylu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav nedopustil. Pro případ, že by dovolání nebylo jako nepřípustné odmítnuto, navrhla jeho zamítnutí.

III. Přípustnost dovolání

19. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“

20. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky povinného zastoupení dle § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř.

21. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

22. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

23. Na vyřešení v dovolání formulovaných otázek pod body e), týkající se povinnosti Policie České republiky předpokládat sebepoškozující záměry u zadržených osob, a f), týkající se umístění zadržené osoby do prostor nesplňujících podmínky stanovené pro cely – krátkodobého či dlouhodobého – zadržení, rozhodnutí odvolacího soudu nestojí, a proto nemohou založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Předpoklad, že by zadržená osoba mohla chtít poškodit své zdraví nebo vzít si život je evidentně dán, neboť kdyby nebyl, neplynuly by ze závazného pokynu Policejního prezidenta pro policisty povinnosti směřující k zabránění takového postupu zadrženého. Z toho je také zřejmé, že stát prostřednictvím závazného pokynu Policejního prezidenta přijal opatření k ochraně zdraví a života zadržených osob. Konečně ze skutkových zjištění neplyne, že by stav cely, ve které se P. K. nacházel, měl jakýkoli vliv na vznik okolností, za kterých si P. K. vzal život, v porovnání s celou, ve které měl být P. K. správně umístěn. Za situace, kdy odvolací soud kvalifikoval postup policistů jako nesprávný úřední postup, by se proto ani odlišné vyřešení takto předestřených otázek nemohlo v poměrech žalobkyně nijak příznivěji projevit, což činí její dovolání v tomu odpovídajícím rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5005/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. IV. ÚS 667/18).

24. Dovolání je přípustné pro žalobkyní položené otázky a) a b), týkající se posouzení existence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem Policie České republiky a vznikem újmy žalobkyně a šíře břemene tvrzení a důkazního břemene ze strany státu ohledně okolností, mezi kterými je zkoumána existence příčinné souvislosti, a s tím související otázku c), která se týká posouzení vlivu přítomnosti hypotetické možnosti spáchat sebevraždu jiným způsobem na existenci této příčinné souvislosti. Tyto otázky odvolací soud vyřešil v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, konkrétně rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 30 Cdo 883/2021, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3503/2020, a aktuálně i rozsudkem ze dne 30. 9. 2025, sp. zn. 30 Cdo 3495/2024 (vydaného v související věci matky žalobkyně).

25. Dovolací soud připustil dovolání žalobkyně i pro otázku formulovanou pod bodem d), v jakém rozsahu je Policie České republiky povinna ochránit zadrženou osobu před újmou na zdraví a zda je Policie České republiky povinna učinit vše pro to, aby znemožnila zadrženému sebepoškození. Tato otázka, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena, totiž úzce souvisí s otázkami uvedenými pod body a) a c), pro které Nejvyšší soud dovolání připustil, a jejichž správné posouzení je závislé právě na vyřešení otázky uvedené pod bodem d), přičemž při řešení této otázky (dříve neřešené) se odvolací soud odchýlil od řešení přijatého rovněž v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 3495/2024.

IV. Důvodnost dovolání

26. Dovolání je důvodné.

27. Podle článku 2 odst. 1 věty prvé Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen „Úmluva“) je právo každého na život chráněno zákonem.

28. Podle článku 13 Úmluvy každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností.

29. Podle § 29 odst. 1 zák. č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, před umístěním osoby do cely je policista oprávněn přesvědčit se, zda tato osoba u sebe nemá zbraň nebo jinou věc způsobilou ohrozit život anebo zdraví a takovou věc odebrat. Za tímto účelem je oprávněn provést prohlídku osoby. Je-li věcí podle věty první zdravotní pomůcka, jejíž odnětí způsobuje psychickou nebo fyzickou újmu, musí být pro odebrání zvláštní důvod.

30. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

31. Zákon č. 82/1998 Sb. zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá dle § 5 písm. b) OdpŠk současné splnění třech předpokladů: 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Jejich existence musí být v soudním řízení bezpečně prokázána a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některé z nich.

32. Nejdříve se dovolací soud zabýval otázkou rozsahu povinnosti Policie České republiky (resp. státu) ochránit zadrženou osobu před újmou na zdraví, a zda je povinna učinit vše pro to, aby znemožnila zadrženému realizaci sebepoškozujícího jednání [otázka pod bodem d) dovolání].

33. Dovolací soud se za účelem vyřešení této otázky přihlédl k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k aplikaci článku 2 Úmluvy v kontextu odpovědnosti státu za úmrtí osob zbavených osobní svobody, zejména v případech, kdy došlo k sebevraždě nebo jinému fatálnímu incidentu v prostorách policejních cel či vězeňských zařízení. Článek 2 Úmluvy státům ukládá nejen povinnost zabránit úmyslnému nebo protiprávnímu zbavení života, ale rovněž povinnost přijmout vhodná opatření k ochraně životů, které podléhají jejich pravomoci (srov. rozsudek ESLP ze dne 28. 10. 1998, ve věci Osman proti Spojenému království, stížnost č. 23452/94). Tato povinnost je zvlášť akcentována ve vztahu k osobám zbaveným svobody, které se z důvodu tohoto zbavení nachází ve zvláště zranitelném postavení. Stát musí vůči těmto osobám uplatňovat taková opatření, která jsou slučitelná s jejich právy a svobodami a která nezasahují nepřiměřeně do jejich osobní autonomie. Aby bylo možné učinit závěr o porušení článku 2 Úmluvy v důsledku úmrtí způsobeného sebepoškozením (zejména sebevraždou), musí být podle ESLP prokázáno, že (1) státní orgány věděly nebo měly vědět o existenci skutečného a bezprostředního rizika pro život dané osoby, a (2) neučinily opatření, která by bylo možné rozumně požadovat, aby tomuto riziku zabránily (viz rozsudek ve věci Keenan proti Spojenému království ze dne 3. 4. 2001, č. 27229/95). ESLP při posuzování, zda k porušení v tomto smyslu došlo, přihlíží k celé řadě faktorů, jako je historie psychických problémů osoby, závažnost jejího duševního stavu, předchozí pokusy o sebevraždu nebo sebepoškozování, přítomnost sebevražedných myšlenek či výhrůžek, a rovněž fyzické či psychické strádání.

34. Kromě toho ESLP ve své judikatuře výslovně uznal, jak je dále uvedeno, že existují obecná preventivní opatření, která lze od státu rozumně očekávat bez ohledu na individuální riziko – a jejichž absence může vést k odpovědnosti státu. Mezi taková opatření patří např. zajištění bezpečného prostředí, včasná dostupnost lékařské péče, monitorování zadržených či zajištění prostor tak, aby v nich nebylo možné se zranit.

35. Např. ve věci Eremiášová a Pechová proti České republice (rozsudek ze dne 16. 2. 2012, č. 23944/04) ESLP shledal porušení článku 2 Úmluvy v případě, kdy zadržený vyskočil z okna policejní stanice. Ačkoli nebylo prokázáno, že policisté věděli nebo měli vědět, že je dáno riziko, že se zadržená osoba pokusí o jednání vedoucí k ohrožení jejího zdraví, existují určitá preventivní opatření, o kterých lze rozumně předpokládat, že je měli za účelem minimalizace jakéhokoliv potenciálního rizika policisté přijmout.

ESLP k tomu uvedl, že „povinnost chránit zdraví a pohodu zadržených osob v sobě jednoznačně zahrnuje povinnost přijmout přiměřená opatření k ochraně těchto osob před sebepoškozením“. Ve věci Mižigárová proti Slovensku (rozsudek ze dne 14. 12. 2010, č. 74832/01) potom ESLP konstatoval, že i kdyby se potvrdila verze, že se zadržený zastřelil sám, stát porušil svou pozitivní povinnost chránit život zadržené osoby. Policista měl při výslechu zbraň, kterou poškozený použil ke spáchání sebevraždy. Pro přítomnost zbraně u výslechu přitom nebyly žádné pádné důvody, a navíc ji policista řádně nezajistil.

ESLP výslovně uvedl, že „existují určitá základní opatření, která by policisté a vězeňští pracovníci měli přijmout ve všech případech, aby minimalizovali jakékoli potenciální riziko“. Ve věci Fanziyeva proti Rusku (rozsudek ze dne 18. 6. 2015, č. 41675/08) ESLP dovodil odpovědnost státu za smrt zadržené ženy, která byla ponechána bez dozoru na toaletě s otevíratelným oknem. Odpovědnému strážníkovi bylo později uloženo kárné opatření. Dle ESLP nebylo prokázáno, že by státní orgány věděly nebo měly vědět, že existovalo riziko útěku zadržené oknem, přesto měly přijmout určitá základní preventivní opatření za účelem minimalizace jakéhokoliv potenciálního rizika.

Ve věci P. H. proti Slovensku (rozsudek ze dne 8. 9. 2022, č. 37574/19) se jednalo o šestnáctiletou dívku, která utrpěla vážná zranění po pádu z okna policejní stanice. Policista, který ji doprovázel, se k ní otočil zády a nezajistil okno. Soud konstatoval, že i bez důkazů o vědomí rizika měl policista dodržet pravidla eskorty a zajistit dohled nad zadrženou osobou.

36. Nejvyšší soud dále poukazuje na rozsudek ESLP ve věci Daraibou proti Chorvatsku (rozsudek ze dne 17. 1. 2023, č. 84523/17). Stěžovatel byl zadržen jako nelegální migrant a spolu s dalšími osobami umístěn do cely v policejní stanici. V cele, kde byl později nalezen nedopalek cigarety, došlo k požáru, jehož následkem tři osoby zemřely, stěžovatel utrpěl vážná zranění. Soud konstatoval, že policie neprovedla důkladnou prohlídku zadržených a selhala v monitorování cely. Před celou měl být nepřetržitě přítomen policista za účelem kontroly, oba pověření policisté však své stanoviště opustili. Kamerový systém, který byl v cele instalován, nebyl účinně využíván (resp. po zhasnutí obrazovky kamery toto přítomný policista chybně vyhodnotil jako technickou závadu a nepodnikl další kroky). Tyto nedostatky potom vedly ke kárnému potrestání jednoho z policistů. Ačkoli nebylo prokázáno, že by státní orgány věděly o konkrétním riziku požáru, ESLP uvedl, že „policie měla přijmout určitá základní opatření ve vztahu k zadrženým osobám, aby minimalizovala případné riziko závažných nehod, jako byla ta v projednávaném případě.“

37. Z uvedené judikatury ESLP vyplývá, že stát z hlediska ochrany života osob v jeho péči odpovídá i za to, že vytvoří funkční systém preventivních opatření a dozoru, která jsou přiměřená okolnostem. Za situace, kdy osoba zbavená svobody zemře na následky sebepoškození, bude klíčové zhodnotit, zda bylo možné riziku rozumně předejít. V opačném případě může být porušení článku 2 Úmluvy státem založeno nejen pasivním jednáním (nečinností), ale i systémovým selháním, které umožnilo smrt zranitelné osoby, jež byla plně v moci státu.

38. Dovolací soud na základě výše uvedené analýzy judikatury ESLP uzavírá, že i když policejní orgán neměl důvod se domnívat, že je zadržený P. K. ohrožený rizikem poškození zdraví nebo smrtí, bylo jeho povinností na poli ochrany článku 2 Úmluvy učinit nezbytné kroky, kterými riziko poškození zdraví či úmrtí minimalizují. Mezi tyto kroky bezpochyby patří i odebrání tkaničky v mikině a pravidelné kontroly.

39. Dovolací soud se dále zabýval otázkami žalobkyně týkajícími se existence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem policie a smrtí P. K. Obecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody či újmy – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009).

40. Dovolací soud připomíná, že o vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo. Je-li příčin, které z časového hlediska působí následně (jde o tzv. řetězec postupně nastupujících příčin a následků), více, musí být jejich vztah ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.

5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3585/2007). Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti je třeba sledovat jen ty příčiny, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu. Musí se jednat o skutečnosti podstatné, bez kterých by ke vzniku škody nedošlo. Pro existenci kauzálního nexu je nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.

5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3585/2007). Zůstala-li původní škodní událost skutečností, bez které by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013). Ústavní soud v nálezu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, uvedl, že je nutné, aby skutečnost, která má být příčinou, byla nutnou podmínkou toho, že se následek uskutečnil právě tak, jak se uskutečnil, tj. daným způsobem, v daném čase a v daném místě. Příčinná souvislost jako jeden z nezbytných předpokladů odpovědnosti za škodu je tedy dána tehdy, je-li škoda podle obvyklého chodu věcí i obecné zkušenosti adekvátním následkem protiprávního úkonu či škodní události.

41. Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu, již druhé v pořadí, stojí na právním závěru o neexistenci příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem újmy na straně žalobkyně. Dovolací soud ve svém prvním rozhodnutí v této věci (ze dne 31. 1. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3503/2020) podrobně popsal vztah příčinné souvislosti a uložil soudům znovu posoudit otázku příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem žalované a vzniklou újmou. Uvedl, že k úplnému vyřešení této otázky bude třeba postavit najisto, zda pokud by nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu policistů, mohl P. K. spáchat sebevraždu jinou součástí oděvu či jiným způsobem, a to s ohledem na celu, ve které byl umístěn, přičemž bylo na žalované, aby k této jí tvrzené skutečnosti doplnila po případném poučení ze strany soudu podle § 118 odst. 1 a 3 o. s. ř. odpovídající tvrzení a označila k jejich prokázání důkazy. Nižším soudům dovolací soud rovněž uložil vyřešit související odbornou otázku spočívající v určení časového intervalu, který by zemřelý P. K. potřeboval k dokonání sebevraždy jiným předmětem než pomocí neodňaté mikiny. Po takto doplněném dokazování měl soud prvního stupně znovu a ve všech souvislostech zhodnotit existenci příčinné souvislosti, a to ve vztahu ke každému dílčímu nároku uplatněnému žalobou.

42. Soudy, v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3503/2020, nesplnily povinnost zjistit k tvrzení žalované, že by k sebevraždě došlo i jinak.

43. Soud prvního stupně vyzval žalovanou postupem podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., aby doplnila tvrzení a označila důkazy, že v případě, že by nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu policistů, mohl P. K. spáchat sebevraždu jinou součástí oděvu či jiným způsobem, a to s ohledem na celu, ve které byl umístěn. Ta k výzvě uvedla, že je dána absence příčinné souvislosti, a že příčinou úmrtí P. K. bylo zejména jeho odhodlání a svobodné volní rozhodnutí spáchat sebevraždu a tento záměr mohl být realizován, i kdyby k žádnému pochybení ze strany státu (potažmo policie) nedošlo. K prokázání svých tvrzení navrhla vypracovat znalecký posudek znalcem v oboru kriminalistika se specializací forenzní biomechanika za účelem zodpovězení otázky, zda P. K. mohl spáchat sebevraždu jinou součástí oděvu či jiným způsobem než pomocí neodňaté mikiny, a to i s ohledem na celu, v níž byl umístěn, a jaký časový interval by P. K. k dokonání sebevraždy jiným předmětem či jiným způsobem, než pomocí neodňaté mikiny potřeboval. Soud prvního stupně návrhu žalované vyhověl a za účelem zodpovězení žalovanou formulovaných otázek ustanovil znalce doc. Ing. Zdeňka Horáka, Ph.D., kterému umožnil přibrat si k vyhotovení znaleckého posudku konzultanta z oboru soudního lékařství.

44. Znalec ve svém posudku na obě položené otázky odpověděl kladně. Uvedl, že i v případě odebrání mikiny s kapucí a tkaničkou by P. K. mohl realizovat sebevraždu jiným způsobem a jinými prostředky. Konkrétně uvedl následující hypotetické způsoby: oběšení pomocí jiných částí oděvu, údery nebo pádem (například opakovanými údery hlavou o stěnu nebo mříž, případně úmyslným pádem na hranu lavice nebo na podlahu), řezná poranění (mohla by být způsobena o ostré hrany vybavení cely, jako je kovová lavice nebo případně vylomená dlaždice), nebo zadušení (například přiložením části oděvu přes dýchací cesty a vyvoláním mechanické asfyxie, případně kombinací s polohou těla, která by zamezila přísunu vzduchu). Časový interval potřebný k dokonání sebevraždy byl v závislosti na způsobu provedení v rozmezí několika vteřin až několik měsíců.

45. Znalec však nepřistoupil k ohledání konkrétní cely, v níž byl P. K. umístěn, ani k ohledání konkrétního oblečení, které měl P. K. na sobě v době zadržení. Posudek tak nehodnotil konkrétní fyzický stav textilií, jejich pevnost, délku či vhodnost k vytvoření škrtidla. Znalec se omezil na obecné posouzení, že běžné části oděvu lze roztrhnout a svázat do provizorní oprátky, a pokud jde o možnost spáchat sebevraždu jiným způsobem s ohledem na konkrétní celu, k zohlednění této skutečnosti ve znaleckém posudku de facto nemohl ani přistoupit, neboť neprovedl fyzické ohledání konkrétní cely. Neposkytl rovněž konkrétní biomechanické výpočty ani simulace, které by zohledňovaly tělesné proporce P. K., jeho fyzickou sílu nebo schopnost manipulace s oděvem v omezeném prostoru. Posudek tak vycházel z obecné úvahy o technických možnostech spáchání sebevraždy v prostředí policejní cely, nikoli z individuální analýzy konkrétního případu.

46. Znalec i podle skutkových zjištění odvolacího soudu (po částečném zopakování dokazování podle § 213 odst. 2 o. s. ř.) uvedl, že kreativita osob, které se rozhodnou spáchat sebevraždu, je v tomto směru poměrně značná, když tyto osoby jsou schopny vymyslet nejrůznější způsoby, jak sebevraždu provést, a pokud určitá osoba pojme sebevražedný úmysl, tak je poměrně těžké i pro jí nejbližší osoby ji od tohoto záměru odradit, o čemž svědčí opakované pokusy o sebevraždu.

47. Z těchto závěrů odvolací soud dovodil, že i přes zjištěné pochybení policistů při střežení zadrženého a při odebrání věcí způsobilých ohrozit život, nelze dovodit příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Sebevražda mohla být podle znaleckého posudku spáchána i jiným způsobem a v časovém rámci, který by nebyl eliminován ani řádným plněním povinností ze strany policie.

48. Závěry prezentované znalcem vycházely z obecné teoretické úvahy, nikoli z konkrétního posouzení situace P. K. Takto obecný popis možností spáchání sebevraždy v cele přitom nemůže obstát jako důkaz, že by k sebevraždě došlo i jinak.

49. V dané situaci, kdy se předpokládá příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem (pochybením policie) a úmrtím zadrženého, může být tato vyvrácena jen velmi silnou indicií v tom směru, že by v konkrétním případě a za konkrétních okolností spáchal zadržený sebevraždu i nebýt nesprávného úředního postupu. Úvaha odvolacího soudu převzatá ze znaleckého posudku, že osobě odhodlané vzít si život není možné v realizaci daného záměru zabránit, by ve svém důsledku vyprázdnila povinnost státu chránit osoby zbavené osobní svobody jako osoby ve zranitelném postavení, neboť cokoli by stát učinil, nemohlo by mít na vykonání pokusu o sebevraždu žádný vliv. Z toho je zřejmá absurdita daného závěru.

50. Odvolací soud se neměl zabývat otázkou příčinné souvislosti mezi rozhodnutím P. K. spáchat sebevraždu a žalobkyní utrpěnou újmou, neboť je jasné, že bez daného rozhodnutí by žalobkyni újma nevznikla. Odvolací soud měl vzít do úvahy, že příčinná souvislost mezi žalobkyní vytrpěnou újmou a nesprávným úředním postupem policie je dána a zabývat se pouze tím, zda s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu by býval P. K. bez jakýchkoliv pochybností spáchal sebevraždu oběšením za použití těch částí oděvu, které měl k dispozici. Pokud tak odvolací soud neučinil, je jeho právní posouzení věci nesprávné.

51. V této souvislosti nesmí odvolací soud spouštět ze zřetele, že podle citované judikatury ESLP by v dané věci odpovědnost státu za porušení pozitivního závazku na poli článku 2 Úmluvy zřejmě dána byla a že z čl. 13 Úmluvy plyne povinnost českým soudům poskytnout v případě takového porušení prostředek nápravy na národní úrovni.

52. Za situace, kdy bylo dovolání shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. zabýval tím, zda jsou zde zmatečnostní vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

53. Obecně platí, že soud provede důkaz znaleckým posudkem tam, kde je k posouzení skutečností významných pro zjištění skutkového stavu věci zapotřebí odborných znalostí. Soud musí dbát mimo jiné o to, aby znalcem byl ustanoven odborník z toho oboru, popřípadě z jeho odvětví, do něhož spadá odborné posouzení konkrétní skutečnosti; zadání musí formulovat tak, aby znalci nebylo ukládáno vyjadřovat se k otázkám, u nichž nejde o odborné posouzení konkrétní skutečnosti, nýbrž o právní posouzení určitého skutkového stavu nebo o výklad právního předpisu (k tomu dále srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 25 Cdo 259/2012, ze dne 26.09.2018, sp. zn. 30 Cdo 3417/2016, nebo ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2414/2008). I odborná literatura uvádí, že při ustanovování znalce je nutno vzít v úvahu stupeň odbornosti, který je třeba k podání znaleckého posudku, jakož i to, aby znalcem byl ustanoven odborník z oboru, respektive jeho odvětví, do něhož spadá odborné posouzení konkrétní skutečnosti. Ustanovení znalce, který by neměl potřebnou kvalifikaci, by mohlo vyvolat pochybnosti o správnosti znaleckého posudku [srov. Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Praktický komentář (online). Praha: Wolters Kluwer ČR, 2016]. K tomu srov. i stanovisko pléna Nejvyššího soudu ze dne 23. 12. 1980, sp. zn. Pls 3/80, uveřejněné pod číslem 1/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

54. Soudem ustanovený znalec v této věci je odborníkem v oboru Kriminalistika, se specializací na forenzní biomechaniku, přičemž otázky položené soudem prvního stupně spadají právě do této oblasti. Jak však vyplývá z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v bodě 35, dospěl odvolací soud na základě písemného znaleckého posudku a zejména pak výpovědi znalce při jednání soudu prvního stupně dne 27. 6. 2023 k tomu, že „kreativita osob, které se rozhodnou spáchat sebevraždu, je v tomto směru poměrně značná, když tyto osoby jsou schopny vymyslet nejrůznější způsoby, jak sebevraždu provést, … pokud určitá osoba pojme sebevražedný úmysl, tak je poměrně těžké i pro jí nejbližší osoby ji od tohoto záměru odradit, o čemž svědčí opakované pokusy o sebevraždu.“ K tomu odvolací soud dále uvedl, „že k sebevraždě poškozeného P. K. došlo náhle, péče psychiatra či psychologa mu nemohla být poskytnuta a pochybení žalovaného v tomto směru shledat nelze.“ Otázka odhodlání P. K. spáchat sebevraždu ovšem přesahuje rámec odbornosti soudem ustanoveného znalce, neboť takové závěry nespadají do oboru Kriminalistiky, specializace forenzní biomechanika. Překročení odborného rámce znalce vyvolává pochybnosti o správnosti posudku v této části, a pokud z něj v této části odvolací soud ve svém rozhodnutí vycházel, zatížil tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

55. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to včetně navazujícího výroku o nákladech řízení.

56. Protože se důvody pro zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. i jej a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

57. V dalším řízení se budou proto soudy opět zabývat otázkou příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem žalované a vzniklou újmou. K úplnému vyřešení této otázky bude třeba postavit najisto, zda pokud by nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu policistů, mohl P. K. spáchat sebevraždu jinou konkrétní součástí oděvu (přičemž je třeba respektovat výběr způsobu realizace sebevraždy P. K.), a to s ohledem na konkrétní celu, ve které byl umístěn. Je na žalované, aby k této jí tvrzené skutečnosti doplnila po případném poučení ze strany soudu podle § 118 odst. 1 a 3 o. s. ř. odpovídající tvrzení a označila k jejich prokázání důkazy. Po takto doplněném dokazování soud prvního stupně znovu a ve všech souvislostech zhodnotí existenci příčinné souvislosti, a to ve vztahu ke každému dílčímu nároku uplatněnému žalobou a nepřehlédne, že svým rozhodnutím nesmí popřít právo žalobkyně na účinný prostředek nápravy vzniklé újmy na národní úrovni podle čl. 13 Úmluvy.

58. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými.

59. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího soudu rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. 12. 2025

Mgr. Vít Bičák předseda senátu