USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Tomáše Lichovníka, v právní věci žalobce Z. P., proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 111/2024, o dovolaní žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2025, č. j. 70 Co 130/2025-76, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 19. 12. 2024, č. j. 27 C 111/2024-59, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 94 250 Kč s příslušenstvím (výrok I), a uložil žalobci zaplatit žalované náklady řízení (výrok II).
2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem (dále také „napadené rozhodnutí“) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
3. Takto soudy rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady nemajetkové újmy jemu způsobené při výkonu veřejné moci nepřiměřeně dlouhým řízením vedeným u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2104 C 15/2019 (dále také „původní odškodňovací řízení“ či „odškodňované řízení“). Toto řízení bylo taktéž odškodňovacím řízením, v kterém žalobce požadoval po žalované náhradu nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 25 C 124/2012. Odvolací soud v souladu se soudem prvního stupně shledal, že původní odškodňovací řízení naplňuje předpoklady odpovědnosti státu za újmu, neboť délka tohoto původního řízení činila 4 roky a 11 měsíců a je třeba ji tak považovat za nepřiměřeně dlouhou.
V odškodňovaném řízení sice byla věc posuzována na třech stupních soudní soustavy, navíc ze skutkových zjištění vyplývá, že řízení prodlužoval fakticky pouze postup soudu. Odvolací soud se taktéž ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně odpovídající základní částky ve výši 15 000 Kč za jeden rok trvání, přičemž za první dva roky řízení se započítá částka poloviční. Odvolací soud také dal za pravdu argumentům žalobce uplatněným v odvolání, podle kterých přezkoumávání místní příslušnosti na počátku řízení nebylo v souladu s právními předpisy a prodloužilo řízení o cca 4 měsíce.
Zároveň ale soud okamžitě přistoupil k nápravě a autoremedurou zrušil své rozhodnutí o místní nepříslušnosti, čímž zabránil dalšímu prodloužení sporu. Další průtahy potom odvolací soud v původním odškodňovacím řízení spatřoval v době od 11. 2. 2021, kdy byla věc s odvoláním předložena Krajskému soudu v Brně, do dne 1. 3. 2022, kdy tento soud nařídil ve věci odvolací jednání. Tento průtah však byl podle odvolacího soudu způsoben pandemií COVID-19, kdy byla činnost státních orgánů částečně ochromena a omezena, daný průtah tak nelze plně přičítat státu.
Odpovědnost státu však lze dále spatřovat v tom, že rozsudek odvolacího soudu v původním odškodňovacím řízení byl Nejvyšším soudem shledán nepřezkoumatelným což prodloužilo řízení cca o 5 měsíců. Ostatní postup soudů lze podle odvolacího soudu považovat za standardní. S přihlédnutím k popsaným důvodům považoval odvolací soud za adekvátní úpravu základní částky jejím zvýšením maximálně o 10 %. Odvolací soud následně odmítnul námitku žalobce, že z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“) vyplývá, že kompenzační řízení je jednoduché.
Podle odvolacího soudu byla složitost věci založena dvěma zásadními okolnostmi: jednak počtem soudních instancí, které se na podílely na rozhodování dané věci, jednak okolností působení pandemie COVID-19. Průtahy jí způsobené nelze přičítat státu ani účastníkům, nicméně ovlivnily procesní složitost právě nemožností po určitou dobu nařizovat jednání a rozhodovat. Ta se tak podílela na prodloužení délky řízení a bylo třeba ji zohlednit snížením základní částky o 30 %. Nakonec odvolací soud odmítl, že by z judikatury ESLP vyplýval požadavek na vyšší ohodnocení kompenzačního řízení.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho výroku I podal žalobce (dále též „dovolatel“), který je sám advokátem, včasné dovolání. Jeho přípustnost odvozoval od toho, že napadené rozhodnutí podle něj stojí na vyřešení níže formulovaných otázek hmotného práva, které v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyly vyřešeny.
5. Dovolatel konkrétně za prvé (1) namítá, že soudy dostatečně nepřihlédly k jeho argumentaci týkající se přísnějšího posuzování odškodňování nepřiměřené délky kompenzačních řízení. Soudy se nevypořádaly s jeho argumentací odkazující na rozhodnutí ESLP, který podle dovolatele ustáleně judikuje, že satisfakce u kompenzačních řízení musí být vyšší. V této souvislosti odkázal na rozsudky ESLP ze dne 26. 1. 2011 ve věci Golha proti České republice, stížnost č. 7051/06, a ze dne 8. 2. 2018 ve věci Žirovnický proti České republice, stížnost č. 10092/13. Dále má dovolatel za to, že (2) soudy pochybily v posuzování složitosti posuzovaného řízení. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1158/2023, dovozuje, že situace, kdy je zvýšení základní částky z důvodu postupu orgánu veřejné moci menší než její snížení z důvodu složitosti řízení v situaci, kdy postup orgánu veřejné moci mohl být její hlavní příčinou, je takový poměr zjevně nepřiměřený. Dovolatel také přidává, že postup v řízení byl zaviněn výlučně orgány veřejné moci (víceinstančností posuzovaného řízení), tudíž bylo nutno vše přičíst k tíži žalovanému státu a naopak to samé nelze přičítat dovolateli samotnému. Zde odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 295/2019, podle kterého platí, že okolnosti, které lze přičíst výlučně k tíži státu z důvodu nesprávného postupu orgánu veřejné moci nemohou být současně zohledněny v neprospěch poškozeného v rámci kritéria složitosti řízení. Dovolatel dále uvádí, že (3) zmatený a těžko uchopitelný, tudíž zjevně svévolný, je závěr odvolacího soudu, že „tím, že k odškodnění nedochází v rámci jiného odškodňovacího řízení, odpadá i nutnost vyhodnocovat, zda a z jakých důvodů budou posuzovány odlišně průtahy v původním řízení a průtahy v kompenzačním řízení.“ Podle dovolatele bylo povinností soudů vyhodnotit rozdíly při posuzování nesprávného úředního postupu (a jeho důsledků) u kompenzačních řízení oproti takovému posuzování řízení běžných. Za poslední potom dovolatel namítá, že (4) odvolací soud své úvahy o omezeních spojených s pandemií COVID-19 aplikoval en bloc, namísto toho, aby konkretizoval, jak přesně se tato pandemie projevila na rozhodování soudu. To je podle něj v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3504/2022.
6. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, přičemž jej podle § 243c odst. 1, 2 o. s. ř. odmítl.
8. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Argumentace dovolatele uvedená výše pod body (1), (2) a (3) se vzájemně částečně překrývá a doplňuje, v zásadě ale dohromady vychází z premisy, že kompenzační řízení představují, ve světle výkladu poskytnutého judikaturou ESLP, řízení se zvýšeným významem, resp. řízení, která je nutno z hlediska kompenzace za nemajetkovou újmu vzniklou jejich nepřiměřenou délkou posuzovat přísněji, než by tomu bylo u jiných typů řízení. Dovolatel tak vytýká odvolacímu soudu, že povahu kompenzačního řízení samotného nezhodnotil při stanovení odpovídající satisfakce, ačkoliv v tomto směru dovolatel v průběhu řízení argumentoval. Závěr o přísnějším posuzování kompenzačních sporů však z rozhodovací činnosti dovolacího soudu, a ostatně ani ESLP nevyplývá.
11. Pro posouzení přiměřenosti délky kompenzačního řízení platí zásadně stejná pravidla jako pro posouzení přiměřenosti jiných řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016). Kompenzační řízení tedy nelze (typově) postavit na roveň řízení ve věcech trestních, opatrovnických, pracovněprávních, osobního stavu, sociálního zabezpečení či týkajících se zdraví nebo života, jež mají pro své účastníky zvýšený význam (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 805/15). Na těchto závěrech přitom nemá dovolací soud důvod nic měnit. Jak vyplývá např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 30 Cdo 497/2022, podle rozhodovací praxe dovolacího soudu není možné činit závěry, že by kompenzační řízení mělo skončit podstatně dříve oproti řízením jiným, nebo že by mělo mít ze své podstaty zvýšený význam pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4910/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 805/15 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 622/2021).
12. Poukaz dovolatele na rozhodovací činnost ESLP není přiléhavý, neboť jak je uvedeno i v dovolatelem odkazovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. III. ÚS 1565/23, bod 36, zároveň platí, že byť z judikatury ESLP vyplývá, že při projednávání případů, v nichž se účastníci řízení domáhají náhrady škody způsobené nepřiměřenou délkou řízení, se od státu vyžaduje zvláštní péče, nelze tento požadavek zaměňovat s „typovými“ hledisky, která se uplatní v případě řízení se zvýšeným významem pro účastníka řízení (např. trestní řízení, řízení týkající se ochrany osobnosti, rodinněprávních vztahů, osobního stavu, pracovněprávních sporů či poskytnutí různých plnění ze strany státu, např. sociální dávky, důchodového pojištění apod.).
ESLP pouze vybídl soudy vedoucí kompenzační řízení, aby uznaly i případné vlastní průtahy v řízení a v důsledku toho navýšily přiznávané odškodnění na obzvlášť vysoké, čímž by zabránily nežádoucímu řetězení kompenzačních řízení. Nešlo proto o vyjádření zvýšeného typového významu, jak se domnívá dovolatel. Nejvyšší soud přitom již opakovaně uvedl, že pokud ESLP v rozsudku ze dne 8. 2. 2018 ve věci Žirovnický proti České republice, stížnost č. 10092/13, uvedl, že při nepřiměřené délce řízení by měl soud „z tohoto důvodu částku odškodnění zvýšit mnohem výrazněji“, nelze z toho dovozovat, že soudy nemohou přistoupit k pouze mírnému navýšení zadostiučinění.
Byť gramatický výklad českého znění uvedeného rozhodnutí by mohl vést k závěru, že „obzvlášť vysoké odškodnění“ míří na požadavek nominální hodnoty zadostiučinění, jež by subjektivně v těchto případech bez ohledu na další okolnosti měla být poškozeným vnímána jako vysoká, vedl by takovýto závěr k popření obecného požadavku individuálního posouzení vzniklé újmy v konkrétní věci odpovídající jedinečným skutkovým zjištěním. Daným výrazem je naopak míněn vztah k zadostiučinění, které by jinak bylo přiznáno, pokud by samotné kompenzační řízení nebylo nepřiměřeně dlouhé.
Jinými slovy, požadavek ESLP plynoucí z dané věty tkví v tom, aby z odůvodnění rozhodnutí bylo patrné, že soud přiznává zadostiučinění zvláště vyšší právě z důvodu nepřiměřené délky kompenzačního řízení. Tento výklad též lépe odpovídá anglické verzi rozhodnutí, v níž inkriminovaná pasáž zní: „accordingly award a particularly high amount of compensation“. Z výrazu „particularly“ (zvláště, mimořádně) je zřejmá souvztažnost s důvodem, proč je vyšší zadostiučinění přiznáváno, tedy nikoliv požadavek na to, aby zadostiučinění bylo poškozeným vnímáno jako extrémně vysoké, jak by mohl naznačovat v českém znění použitý výraz „obzvlášť vysoké“.
13. Promítnuto do poměrů nynější věci, pokud odvolací soud v bodě 18 napadeného rozhodnutí uzavřel, že z dovolatelem citovaných rozhodnutí ESLP nevyplývá požadavek na vyšší ohodnocení odškodění nepřiměřené délky kompenzačního řízení, a provedl skutkové i právní odlišení nynější věci od dovolatelem primárně uvedené judikatury ESLP, neodchýlil se od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolacímu soudu, který ve stanovení základní částky převzal argumentaci soudu prvního stupně, že délka odškodňovaného řízení nebyla především s ohledem na složitost věci násobně delší, než bylo vzhledem k okolnostem možné očekávat (srov. body 25-26 rozsudku soudu prvního stupně), tak nelze ničeho vytknout. Tato argumentace tak přípustnost dovolání založit nemohla.
14. Co se týká námitky nepřezkoumatelného zahrnutí vlivu pandemie COVID-19 do posouzení složitosti řízení, ani zde se Nejvyšší soud nemohl se závěry dovolatele ztotožnit. Stávající rozhodovací praxi se totiž zohlednění COVID-19 v rámci kritéria složitosti řízení nepříčí. Dovolatel sice odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3504/2022, pominul však, že se jím odkazované rozhodnutí (stejně jako rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2858/2024) netýká modifikace základní částky skrze kritéria uvedená v § 31a odst. 3 OdpŠk, ale úvah o přiměřenosti celkové délky řízení, tedy otázky samotného vzniku základu nároku (tedy existence odpovědnostního titulu).
15. V odkazovaných rozhodnutích Nejvyšší soud vyřešil (ne)možnost liberace státu s odkazem na pandemii COVID 19. Konkrétně vyslovil, že: „ani vyšší moc (zde v podobě pandemie COVID-19) sama o sobě nevylučuje nástup objektivní odpovědnosti státu za škodu či nemajetkovou újmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3337/2009) a již proto nelze souhlasit s a priori činěným úsudkem odvolacího soudu, že prodlevy v této době nelze (pojmově) označit za nesprávný úřední postup soudu.“ V nynějším řízení však odvolací soud pandemii COVID-19 do posuzování přiměřené délky řízení nezahrnoval. Naopak, přestože se značná část odškodňovaného řízení odehrála v době nejintenzivnějšího působení pandemie, odvolací soud tuto pandemii zohlednil pouze co do období trvajícího ode dne 11. 2. 2021 do dne 1. 3. 2022, a to pouze v rámci kritéria složitosti řízení podle § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk, z důvodu nemožnosti (či alespoň ztížené možnosti) po určitou dobu vůbec nařizovat jednání a rozhodovat.
16. Úvahy odvolacího soudu tak dovolací soud v tomto směru nevyhodnotil ani jako odporující stávající rozhodovací praxi, ani jako nepřezkoumatelné či zcela zjevně nepřiměřené.
17. Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
18. Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 10. 2025
JUDr. David Vláčil předseda senátu