30 Cdo 2362/2025-86
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně EKO Logistics s.r.o., IČO 26710170, se sídlem v Týnci nad Labem, Tyršova 68, zastoupené Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Sluneční náměstí 2588/14, proti žalované České republice – Ministerstvu životního prostředí, se sídlem v Praze 10, Vršovická 1442/65, o zaplacení částky 176 220 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 8 C 201/2024, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2024, č. j. 55 Co 102/2024-20, takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2024, č. j. 55 Co 102/2024-20, se mění takto: Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. 2. 2024, č. j. 13 C 20/2024-9, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 22. 5. 2024, č. j. 13 C 20/2024-16, se mění tak, že se místní nepříslušnost Obvodního soudu pro Prahu 6 nevyslovuje.
1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 29. 1. 2024 u Obvodního soudu pro Prahu 6 domáhá vůči žalované zaplacení částky 176 220 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady nemajetkové újmy, jež jí měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného před Českou inspekcí životního prostředí, oblastním inspektorátem Praha, jako správním orgánem prvního stupně, poté před Ministerstvem životního prostředí jako orgánem odvolacím, a dále před správními soudy představovanými Městským soudem v Praze a Nejvyšším správním soudem a v závěru též před Ústavním soudem (dále též jen „posuzované řízení“).
2. Obvodní soud pro Prahu 6 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 28. 2. 2024, č. j. 13 C 20/2024-9, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 5. 2024, č. j. 13 C 20/2024-16, vyslovil svou místní nepříslušnost v předmětné věci (výrok I) a současně rozhodl, že tato věc bude po právní moci uvedeného usnesení postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 2 jako soudu místně příslušnému (výrok II). Své rozhodnutí odůvodnil aplikací § 11 odst. 1 a § 87 písm. b) občanského soudního řádu, přičemž vyšel ze závěru, že v případě řízení, jehož předmětem je náhrada nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, může žalobce podat žalobu také u soudu, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti, která právo na náhradu újmy zakládá. Tato jeho volba je však omezena pouze na soudy, v jejichž obvodu příslušné řízení probíhalo v prvním stupni, neboť tam se nacházelo těžiště dokazování. Současně soud prvního stupně zohlednil též skutečnost, že žalobkyně v žalobě netvrdila, že by její nemajetková újma vznikala již v řízení vedeném před Českou inspekcí životního prostředí, byť právě od sídla jejího oblastního inspektorátu (nacházejícího se na adrese Wolkerova 40/11, Praha 6) místní příslušnost prvostupňového soudu odvodila, přičemž namísto toho uvedla, že nepřiměřenost délky posuzovaného řízení byla zapříčiněna především průtahy způsobenými Městským soudem v Praze. Za této situace proto soud prvního stupně uzavřel, že volba žalobkyně měla správně směřovat k určení místní příslušnosti soudu, v jehož obvodu se nachází sídlo Městského soudu v Praze, tedy Obvodního soudu pro Prahu 2.
3. Na podkladě odvolání žalobkyně poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze jako soud odvolací, který v záhlaví označeným usnesením usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ve výroku I potvrdil a ve výroku II jej změnil tak, že věc bude postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 10 jako soudu místně příslušnému. V této souvislosti odvolací soud uvedl, že se žalobkyně domáhá náhrady nemajetkové újmy, jež jí byla způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného před správními orgány i správními soudy, přičemž je na toto řízení třeba hledět jako na jeden celek. Uplatní se zde tudíž právní úprava, která byla do zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), vtělena s účinností od 1. 4. 2020 novelou provedenou zákonem č. 118/2020 Sb., a v souladu s níž v takovém případě za stát jedná příslušný úřad, do jehož působnosti náleží odvětví státní správy, v němž probíhalo správní řízení (§ 6 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.). Pakliže je dle odvolacího soudu tímto orgánem Ministerstvo životního prostředí, je pro účely nyní vedeného řízení třeba určit místně příslušný soud podle sídla tohoto ministerstva, jak plyne z § 85 odst. 5 občanského soudního řádu, přičemž aplikace § 87 písm. b) občanského soudního řádu je vzhledem ke speciální úpravě obsažené ve zmíněném zákoně č. 82/1998 Sb. vyloučena.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním.
5. Žalobkyně je přesvědčena, že odvolací soud při řešení otázky, zda lze za soud, který je pro řízení o jejím nároku místně příslušný, považovat v souladu s § 87 písm. b) občanského soudního řádu též soud určený podle sídla České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu Praha, tedy podle sídla správního orgánu, který v posuzovaném řízení rozhodoval v prvním stupni, pochybil, dospěl-li k závěru, že tomu tak není. Tím se měl odvolací soud současně odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu představované jeho usnesením ze dne 13. 4. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2/2022, neboť nezohlednil, že i v podmínkách novelizovaného znění zákona č. 82/1998 Sb. je místní příslušnost soudu pro daný typ řízení možné odvozovat od sídla správního orgánu, který v posuzovaném řízení rozhodoval v prvním stupni. Žalobkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
6. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
8. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za splnění podmínky povinného zastoupení podle § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř., přičemž
obsahuje i všechny náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda se jedná o dovolání přípustné. 9. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. 10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 11. Dovolání žalobkyně je ve smyslu posledně citovaného ustanovení přípustné, neboť při řešení procesněprávní otázky spočívající v určení soudu, který je místně příslušný pro řízení o nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené poškozenému nepřiměřenou délkou řízení, jež bylo zčásti vedeno před správními orgány a zčásti před správními soudy a Ústavním soudem, se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání 12. Dovolání je důvodné. 13. Podle § 87 písm. b) o. s. ř. vedle obecného soudu žalovaného, popřípadě vedle soudu uvedeného v § 85a, je k řízení příslušný také soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu újmy. 14. V usnesení ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1958/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 2237/15, Nejvyšší soud ve vztahu k řízení o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která byla poškozenému způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce soudního řízení, vyslovil závěr, podle něhož i v případě, kdy má žalobce možnost vybrat si místně příslušný soud podle ustanovení § 87 písm. b) o. s. ř., je tato možnost výběru z povahy věci omezena na soudy, před kterými probíhalo řízení v prvním stupni (shodně viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2325/2015, a ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4019/2017). V usnesení ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 311/2016, poté Nejvyšší soud aplikovatelnost uvedeného závěru vztáhl také na řízení o nároku na náhradu nemajetkové újmy odvozovaného od nepřiměřené délky řízení, ve kterém v několika stupních rozhodovaly správní orgány. V obou případech přitom dovolací soud zdůraznil, že přijatý závěr je odrazem toho, že těžiště dokazování je v řízení před soudem (správním orgánem) prvního stupně, a je proto hospodárnější, rychlejší a účinnější, aby řízení probíhalo „na místě samém“, tedy aby vzhledem k dostupnosti důkazního materiálu jednal a rozhodoval soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti zakládající právo na náhradu škody. Odpovídá totiž účelu ustanovení § 87 písm. b) o. s. ř., aby ve věci náhrady škody a nemajetkové újmy rozhodoval soud místa, v němž konkrétní újma vznikla, a současně, aby tímto krokem bylo usnadněno dokazování v odškodňovacím řízení. Ze závěrů vyslovených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2/2022, na něž ve svém dovolání poukázala též žalobkyně, pak plyne, že nejinak tomu bude i v případě, kdy řízení, které se pro účely náhrady nemajetkové újmy způsobené jeho nepřiměřenou délkou posuzuje jako jeden celek, probíhalo zpočátku před správními orgány, načež na základě žaloby podané podle § 65 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, bylo vedeno před soudem rozhodujícím ve správním soudnictví, což platí bez ohledu na to, zda i řízení vedené před správním soudem bylo zatíženo průtahy, na které je v žalobě poukazováno. 15. Lze tudíž uzavřít, že za situace, kdy žalobkyně v žalobě výslovně poukázala na skutečnost, podle které řízení probíhalo v prvním stupni před Českou inspekcí životního prostředí, oblastním inspektorátem Praha, se sídlem v Praze 6, přičemž tím zároveň zdůvodnila, proč žalobu podala právě u Obvodního soudu pro Prahu 6 (ke způsobu provedení volby na výběr dané příslušnosti soudu srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 22. 1. 1975, sp. zn. 1 Cz 6/75, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4143/2015), je závěr odvolacího soudu, že Obvodní soud pro Prahu 6 není k projednání dané věci místně příslušný [nadto odůvodněný aplikací § 6 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., který místní příslušnost soudu pro řízení o daném typu nároku neupravuje, nýbrž se od něj toliko odvíjí určení obecného soudu státu ve smyslu § 85 odst. 5 o. s. ř., pakliže žalobce možnost danou mu § 87 písm. b) o. s. ř. nevyužije], nesprávný. 16. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žádnou takovou vadu řízení však Nejvyšší soud nezjistil. 17. Vzhledem k tomu, že odvolací soud rozhodl nesprávně, avšak dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o řešené otázce místní příslušnosti soudu rozhodnout, proto Nejvyšší soud přistoupil k aplikaci § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. a napadené usnesení odvolacího soudu ve výše uvedeném smyslu změnil.
18. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2025
Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu