30 Cdo 2490/2016- 147
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci
žalobkyně I. S., zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně,
Anenská 8/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se
sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 420/2013, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2016, č. j. 13
Co 2/2015-124, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2016, č. j. 13 Co 2/2015-124, se
zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. Žalobkyně se žalobou domáhá na žalované zaplacení částky ve výši 130
000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla
vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v průtazích v
řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 17 C 380/2007 (dále též
„posuzované řízení“), v němž se žalobkyně domáhala úhrady za užívání
nemovitosti v podílovém spoluvlastnictví a které trvalo 6 let a 2 měsíce.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 25. 9. 2014, č. j. 25 C
420/2013-43, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 46 500 Kč s úrokem z
prodlení ve výši 7,05 % ročně od 31. 3. 2014 do zaplacení (výrok I), žalobu v
části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 83 500 Kč s úrokem z
prodlení ve výši 7,05 % ročně od 31. 3. 2014 do zaplacení, zamítl (výrok II),
stejně jako v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení úroku z prodlení ve
výši 7,05 % ročně z částky 130 000 Kč od 16. 10. 2013 do 30. 3. 2014 (výrok
III), a uložil žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 9 840
Kč (výrok IV).
3. Poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. 10. 2015, č. j. 30 Cdo
1989/2015-102, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2015, č.
j. 13 Co 2/2015-82, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se
konstatuje porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě,
zatímco nárok na zaplacení částky 46 500 Kč s příslušenstvím byl změněn tak, že
se žaloba zamítá, a v zamítavých výrocích II a III byl rozsudek soudu prvního
stupně potvrzen, Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl o věci
rozsudkem ze dne 27. 1. 2016, č. j. 13 Co 2/2015-124, kterým změnil rozsudek
soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba ohledně částky 6 100 Kč s úrokem
z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 31. 3. 2014 do zaplacení, jinak jej potvrdil
s tím, že úrok z prodlení činí 8,05 % ročně od 31. 3. 2014 do zaplacení (výrok
I). V zamítavých výrocích II a III rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s
tím, že úrok z prodlení činí 8,05 % ročně (výrok II), a rozhodl, že žalovaná je
povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně
částku 10 200 Kč, před odvolacím soudem částku 3 400 Kč a před dovolacím soudem
částku 3 400 Kč, a to k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok III).
4. Soud prvního stupně i soud odvolací vyšly ze zjištění, že posuzované
řízení trvalo 6 let a 2 měsíce, přičemž v jeho průběhu došlo k několika
průtahům na straně soudů, a to v trvání 6 měsíců od podání žaloby do prvního
úkonu soudu ve věci, dále 5 měsíců než soud rozhodl o změně žaloby a 6 měsíců
před nařízením jednání soudem prvního stupně. Řízení probíhalo na třech
stupních soudní soustavy, kdy soud prvního stupně rozhodoval ve věci jednou,
soud odvolací rovněž jednou a Ústavní soud, který ústavní stížnost zamítl,
rovněž jednou. Ač byla žalobkyně ve věci neúspěšná, věc byla skutkově a
procesně složitá, žalobkyně v průběhu řízení několikrát měnila žalobu, ve věci
byl vypracován znalecký posudek, jeho doplněk a posudek revizní. Soud prvního
stupně přesto věc připravil tak, že o ní mohl rozhodnout při prvním jednání a
jeho rozsudek byl odvolacím soudem potvrzen. Žalobkyně v řízení postup soudů
neurgovala, ani nepodala návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu.
5. Soud prvního stupně po právní stránce zhodnotil, že v posuzovaném
řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu s tím, že celkovou délku řízení
považuje za nepřiměřenou, a to rovněž i vzhledem k neodůvodněným a nikoli
ojedinělým průtahům na straně soudu. V důsledku porušení práva podle soudu
prvního stupně žalobkyni vznikla nemajetková újma minimálně v důsledku její
právní nejistoty pocházející z nepřiměřené délky řízení. Soud prvního stupně
proto dospěl k závěru, že v dané věci je nutno žalobkyni přiznat přiměřené
zadostiučinění v penězích, neboť samotné konstatování porušení práva by se v
tomto případě nejevilo jako dostačující. Při určení výše peněžitého
zadostiučinění vycházel soud prvního stupně ze stanoviska občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010,
uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 58/2011
(dále jen „Stanovisko“). Za základ nároku považoval částku 15 000 Kč za každý
rok řízení, v prvních dvou letech modifikovanou na jednu polovinu, základ
nároku za celou dobu řízení tak podle soudu prvního stupně činí částku 77 500
Kč. Tuto částku však snížil o 20 %, když přihlédl k nízkému významu řízení pro
žalobkyni, kdy tato nebyla v posuzovaném řízení úspěšná a navíc nešlo o řízení,
u něhož by se na základě judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen
„ESLP“) presumoval zvýšený význam předmětu pro poškozeného, tedy nejde-li o
význam předmětu zvýšený, musí jít o význam předmětu řízení snížený. Dále
základní částku ponížil o 10 %, když přihlédl ke složitosti věci, a o dalších
10 % z toho důvodu, že žalobkyně vyřízení věci žádným způsobem neurgovala. S
ohledem na uvedené dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyni by jako
přiměřené zadostiučinění měla být přiznána částka ve výši 46 500 Kč. Pokud jde
o zamítavý výrok III ohledně úroků z prodlení, soud prvního stupně odkázal na
Stanovisko, podle něhož má poškozený právo na úrok z prodlení až po uplynutí 6
měsíční lhůty, kterou má ústřední orgán k vyplacení náhrady škody. Teprve
marným uplynutím této lhůty se ocitá dlužník z odpovědnostního závazkového
vztahu v prodlení a teprve ode dne následujícího po uplynutí lhůty jej stíhá
povinnost zaplatit poškozenému též úrok z prodlení. Vzhledem k tomu, že
žalobkyně u žalované uplatnila nárok dne 30. 9. 2013, přiznal soud žalobkyni
úrok z prodlení ode dne 31. 3. 2014. Soud prvního stupně též přiznal žalobkyni
náhradu nákladů řízení, spočívající v odměně advokáta za tři úkony právní
služby ve smyslu § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a tři
paušální náhrady.
6. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že v
posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, když řízení je stiženo
průtahy v trvání více než jednoho roku, což se promítlo do celkové doby řízení
převyšující 6 let, kterou nelze považovat za projednání věci v přiměřené lhůtě,
celkovou délku tak podle odvolacího soudu nelze hodnotit jinak, než jako
nepřiměřenou. Ohledně formy odškodnění odvolací soud uzavřel, že nelze učinit
závěr, že by význam řízení byl pro žalobkyni nepatrný, a proto je namístě
žalobkyni přiznat odškodnění v penězích. Při určení výše konkrétní částky
odvolací soud postupoval podle Stanoviska a shodně jako soud prvního stupně
vyšel ze základní částky za rok trvání řízení ve výši 15 000 Kč, když neshledal
důvody, které by ospravedlňovaly přisouzení vyšší částky. Tuto částku stejným
způsobem přepočetl na dobu trvání posuzovaného řízení a dospěl k částce 77 500
Kč. S ohledem na výši částky, která byla předmětem posuzovaného řízení, pak
odvolací soud stejně jako soud prvního stupně snížil výslednou částku o 20 % z
důvodu nižšího významu předmětu řízení pro žalobkyni, když co do důvodů odkázal
na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a o 10 % vzhledem ke skutkové a
právní složitosti posuzovaného řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně však
odvolací soud neshledal důvod k dalšímu snížení odškodnění o 10 % z důvodu, že
žalobkyně v průběhu řízení průtahy žádným způsobem neřešila, neboť odpovědnost
za projednání věci v přiměřené lhůtě leží především na státu a využití
dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení je třeba
poškozenému přičíst k dobru, nikoliv mu přičítat k tíži jejich nevyužití. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že za průtahy by žalobkyni příslušela částka
77 500 Kč snížená celkem o 30 %, tedy částka 54 250 Kč. Odvolací soud však
následně odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž je-li předmětem
posuzovaného řízení peněžité plnění, není obecně důvodné, aby je zadostiučinění
přiznané v penězích převyšovalo, leda by pro mimořádnou výši zadostiučinění
svědčilo některé z kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. a) až d) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění
pozdějších předpisů, dále jen „OdpŠk“. Protože po převážnou dobu původního
řízení byla předmětem řízení částka 40 400 Kč, odvolací soud shledal, že
žalobkyni může být poskytnuto odškodnění maximálně v této výší, neboť neshledal
žádné okolnosti, které by svědčily pro mimořádné zvýšení zadostiučinění nad
výši částky, která byla předmětem posuzovaného řízení. Soud prvního stupně
tudíž podle odvolacího soudu postupoval nesprávně, pokud žalobkyni přiznal
částku vyšší (46 500 Kč), aniž by popsal mimořádné okolnosti pro její přiznání. Odvolací soud dále konstatoval, že soud prvního stupně správně přiznal
žalobkyni úroky z prodlení od 31. 3.
2014, tedy ode dne následujícího po
uplynutí 6 měsíců poté, co žalobkyně u žalované uplatnila předmětný nárok na
náhradu škody, což učinila dne 30. 9. 2013. Nicméně soud prvního stupně
pochybil v procentní sazbě úroku z prodlení, neboť v okamžiku, kdy se žalovaná
dostala do prodlení, činila roční sazba úroků z prodlení podle nařízení vlády
č. 142/1994 Sb., ve znění účinném od 1. 7. 2013, nikoli 7,05 %, ale 8,05 %. Při
rozhodování o nákladech řízení pak odvolací soud vycházel z tarifní hodnoty
určené podle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif,
tedy z tarifní hodnoty ve věcech osobnostních práv s návrhem na náhradu
nemajetkové újmy. Žalobkyni pak přiznal náhradu nákladů právního zastoupení za
tři úkony právní služby před soudem prvního stupně, jeden úkon před soudem
odvolacím a jeden před soudem dovolacím a dále pět paušálních náhrad.
7. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu
dovoláním. V něm namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci.
8. Žalobkyně ve svém dovolání namítá, že odvolací soud nesprávně
posoudil její nárok na přiměřené zadostiučinění, když jeho výši určoval na
základě nesprávných závěrů o významu posuzovaného řízení pro žalobkyni.
Odvolací soud podle žalobkyně učinil nesprávný závěr o nižším významu
posuzovaného řízení pro ni na základě toho, že byla v řízení neúspěšná, a dále
pak s ohledem na to, že posuzované řízení nepatří do skupiny řízení, která mají
dle judikatury ESLP pro účastníky zvýšený význam. Přípustnost dovolání ohledně
této otázky spatřuje žalobkyně v tom, že se odvolací soud při rozhodování o
této otázce odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
představované například rozsudkem ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo
3172/2012. Konkrétně podle žalobkyně dovolací soud konstantně judikuje, že
výsledek namítaného řízení nesmí být použit při rozhodování o přiznání
přiměřeného zadostiučinění a že nespadá-li posuzované řízení do skupiny řízení,
u nichž je zvýšený význam účastníka presumován, nepostačuje to k závěru, že
význam řízení je pro účastníka zákonitě nižší.
9. Dále žalobkyně namítá, že při posuzování významu namítaného řízení
pro účely stanovení výše zadostiučinění v penězích odvolací soud naopak
nezohlednil žalobní tvrzení týkající se zvýšeného významu namítaného řízení pro
žalobkyni plynoucího ze skutečnosti, že toto úzce souviselo s vypořádáním
dědictví po její zemřelé matce. Již v žalobě též měla žalobkyně zmínit vliv
průtahů na její současné zdravotní problémy.
10. Odvolací soud dále podle žalobkyně chybně limitoval výši přiznaného
zadostiučinění částkou, jež byla předmětem posuzovaného řízení, nadto bez toho,
že by nereflektoval výši žalobkyní požadovaných úroků z prodlení v původním
řízení. Přípustnost dovolání ohledně této otázky spatřuje žalobkyně opět v tom,
že se odvolací soud při rozhodování o této otázce odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu představované například rozsudkem ze dne 15.
4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2528/2013. Žalobkyně má totiž za to, že se soudy při
určování výše přiměřeného zadostiučinění mají oprostit od mechanických
matematických postupů a že při posuzování eventuálního limitu výše odškodnění
výší plnění uplatněného v posuzovaném řízení je třeba do této zahrnout i výši
požadovaného příslušenství.
11. Žalobkyně má dále za to, že dovolací soud dosud ve své judikatuře
neřešil otázku, od kterého dne přísluší k přiznanému zadostiučinění úroky z
prodlení za situace, kdy bylo žalobkyni před uplynutím zákonné 6 měsíční lhůty
doručeno stanovisko žalované, ze kterého je zřejmé, že nárok nebude uspokojen.
Žalobkyně je přesvědčena, že úrok z prodlení jí svědčí již ode dne
následujícího po dni doručení negativního stanoviska žalované. Odvolací soud
však podle žalobkyně nesprávně považoval za den, od kterého k přisouzené částce
náleží úroky z prodlení, až den následující po uplynutí 6 měsíců od uplatnění
nároku žalobkyně u žalované.
12. Konečně žalobkyně tvrdí, že odvolací soud nesprávně určil výši
náhrady nákladů řízení, když především vyšel z nesprávné výše tarifní hodnoty,
která se vztahovala na řízení o ochraně osobnosti, jímž řízení o nároku
žalobkyně není. Odvolací soud přitom sice vycházel ze závěrů obsažených v
judikatuře dovolacího soudu, nicméně tyto jsou dle žalobkyně v rozporu s
judikaturou Ústavního soudu. Právě v potřebě jejich přehodnocení tedy žalobkyně
spatřuje přípustnost dovolání. Nadto žalobkyně tvrdí, že odvolací soud při
výpočtu náhrady nákladů řízení opomenul některé z úkonů právních služeb, které
jí byly poskytnuty.
13. S ohledem na uvedené žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek
odvolacího soudu změnil v její prospěch, případně jej zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Shledá-li Nejvyšší soud, že je nutno zrušit
i rozsudek soudu prvního, nechť tak podle žalobkyně učiní a věc tomuto soudu
vrátí k dalšímu řízení.
14. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2
zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
16. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř.
17. Dovolatelka nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání ohledně vyššího významu předmětu řízení pro ni (bod 9
tohoto odůvodnění). Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř.
(jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý
dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje pro něj za
splněnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo
3023/2014, nebo ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 9/2014, proti němuž podaná
ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2014,
sp. zn. II. ÚS 2577/14). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani
citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a ze
dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost
byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS
3524/13). Pokud se snad žalobkyně domnívala, že odvolací soud se odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, musela by pro splnění požadavku
ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. uvést, od jaké konkrétní judikatury se
odvolací soud odchýlil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7.
2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013), jak to ostatně učinila ve vztahu k dalším
dovolacím námitkám. Dovolání tak ohledně dané dovolací námitky trpí vadou, pro
kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyšší soud k ní z toho důvodu
nepřihlížel.
18. Ve zbylém rozsahu dovolání obsahovalo náležitosti vyžadované
ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval
přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
19. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
20. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
21. Podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání podle § 237 není
přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo
rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze
spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120
odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
22. V rozsahu napadení výroku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení
(bod 12 tohoto odůvodnění) není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. d)
o. s. ř., neboť žalobkyni nebyla, po odečtení náhrady nákladů řízení žalobkyni
přiznané od náhrady nákladů řízení jí požadované, odepřena částka přesahující
tam uvedený finanční limit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013,
sen. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné pod číslem 5/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek), a to ani při započtení odměny za ty úkony právní
služby, které nebyly žalobkyni podle jejího přesvědčení nezákonně odvolacím
soudem zohledněny.
23. Námitka zohlednění výsledku posuzovaného řízení přípustnost dovolání
ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť na daném posouzení rozhodnutí
odvolacího soudu nestojí, když ten, na rozdíl od soudu prvního stupně, při
stanovení výše přiměřeného zadostiučinění k výsledku posuzovaného řízení
nepřihlédl.
24. Námitka nesprávně přiznaného úroku z prodlení (bod 11 tohoto
odůvodnění) přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť její
právní posouzení odvolacím soudem odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu
představované Stanoviskem (část VII).
25. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky, zda lze považovat za
řízení s nižším významem pro poškozeného takové řízení, ohledně kterého z
judikatury ESLP nevyplývá presumpce zvýšeného významu předmětu řízení pro
poškozeného (bod 8 tohoto odůvodnění) a pro řešení otázky možné limitace
výsledného zadostiučinění s přihlédnutím k významu předmětu řízení pro
poškozeného (bod 10 odůvodnění), neboť obě tyto otázky posoudil odvolací soud v
rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
26. Dovolání je důvodné.
27. Pokud se týče významu předmětu řízení pro poškozeného [§ 31a odst. 3
písm. e) OdpŠk], Nejvyšší soud dospěl ve své judikatuře k závěru, že u řízení,
která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam (jako
jsou např. věci trestní, věci péče o nezletilé, pracovněprávní spory, věci
osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života,
nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho
zdravotnímu stavu je třeba vyřídit přednostně), se zvýšený význam předmětu
řízení pro účastníka presumuje [srov. Stanovisko, část IV, písm. d)]. Nejde-li
o shora vyjmenované případy domněnky vyššího významu předmětu řízení pro
poškozeného, je význam předmětu řízení pro něj standardní, pokud se v řízení
neprokáže něco jiného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp.
zn. 30 Cdo 765/2010).
28. V případě řízení o peněžité plnění lze prokázat, že mělo toto řízení
pro účastníka vysoký, nebo naopak nízký význam. Na význam řízení bude mít
zpravidla vliv výše částky, o niž se předmětné řízení vede (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 669/2013). Při posuzování
významu předmětu řízení pro poškozeného přitom nelze odhlédnout ani od
příslušenství plnění, které je předmětem řízení, a tedy ani od nákladů řízení
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011,
a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5413/2014).
29. Jestliže tedy odvolací soud dovodil s odkazem na odůvodnění rozsudku
soudu prvního stupně, že význam předmětu posuzovaného řízení byl pro žalobkyni
nižší z důvodu, že nešlo o věc, u které by se předpokládal význam předmětu
řízení pro poškozeného zvýšený a jestliže při posouzení významu předmětu řízení
přihlédl jen k jistině a nikoli již jejímu příslušenství, je jeho právní
posouzení významu předmětu řízení pro žalobkyni nesprávné.
30. Z uvedeného je zřejmá také nesprávnost limitace výše zadostiučinění
stanovené způsobem předvídaným ve Stanovisku (část VI) s odkazem na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, neboť odvolací
soud při uvedené limitaci nezohlednil celý předmět řízení z hlediska jeho
významu, tj. vše, co bylo v daném řízení pro poškozenou v sázce.
31. K použitelnosti uvedeného omezení je však třeba dodat, že je
Nejvyšší soud nikdy nezamýšlel jako cestu k popření postupu stanovení výše
přiměřeného zadostiučinění podle Stanoviska, jak to učinil odvolací soud, ale
zamýšlel je jako výjimečnou korekci situace, kdy výše zadostiučinění stanovená
postupem podle Stanoviska je ve zjevném nepoměru k významu předmětu řízení pro
poškozeného, zejména proto, že zadostiučinění stanovené postupem podle
Stanoviska svou výší zřetelně význam předmětu řízení pro poškozeného (vyjádřený
v penězích) přesahuje a daný rozpor nelze vysvětlit okolnostmi zohlednitelnými
v rámci kritérií § 31a odst. 3 písm. a) až d) OdpŠk.
VI. Závěr
32. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího
soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
33. V rámci nového projednání věci odvolací soud opětovně zváží
kritérium významu předmětu řízení pro poškozenou a stanoví přiměřené
zadostiučinění.
34. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v
tomto rozsudku vyslovenými.
35. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 6. 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu