30 Cdo 2560/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců
JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Vlacha, v právní věci žalobců: a) Ing. K. K.,
b) K. K., a c) M. K., všech zastoupených Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem
v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti žalované Oblastní nemocnici Kladno,
a.s., nemocnice Středočeského kraje, IČO: 272 56 537, se sídlem v Kladně,
Vančurova 1548, zastoupené JUDr. Janem Machem, advokátem se sídlem v Praze 1,
Vodičkova 28, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn.
36 C 263/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
10. února 2015, č.j. 1 Co 137/2014-200, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. února 2015, č.j. 1 Co 137/2014-200,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Praze (dále též „soud prvního stupně“ nebo „krajský soud“)
rozsudkem ze dne 10. března 2014, č.j. 36 C 263/2012 - 168, rozhodl o
uplatněném nároku na ochranu osobnosti podle ustanovení § 11 násl občanského
zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“) tak, že zčásti žalobě na náhradu
nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 obč. zák. vyhověl a zčásti ji
zamítl. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně shledal, že ačkoliv se žalobci a) dostalo již náhrady škody
za žalovanou způsobený zásah na základě rozsudku z roku 2010, a to ve výši
1.080.700,- Kč, tento rozsudek nebral v úvahu další zhoršení zdravotního stavu
tohoto žalobce po právní moci uvedeného rozsudku. Krajský soud tak dospěl k
závěru, že zásah, kdy žalovaná provedla operaci non lege artis, při níž došlo k
infikování pacienta meningitidou, způsobil celou řadu následků, z nichž některé
se projevily až s odstupem let. Podle lékařských zpráv došlo po roce 2012 u
tohoto žalobce k epileptickým záchvatům, které měly za následek poranění hlavy
s následným vnitřním krvácením a které nebyly v době vydání původního rozsudku
vzaty v úvahu. Soud prvního stupně dále uvedl, že žalobci b) a c) utrpěli také
vysokou újmu, neboť pochybení žalované postupně a traumatizujícím způsobem
vyřadilo jejich syna z běžného života.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze (dále též „odvolací soud“, „soud
druhého stupně“, nebo „Vrchní soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodl tak,
že rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím rozsahu odstavce I. změnil tak,
že žalobu i v této části zamítl. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil s argumentací žalované obsaženou
v odvolání a shledal, že nárok uplatněný žalobou na náhradu nemajetkové újmy za
zásah do osobnostních práv je již promlčený. Uvedl, že právo na náhradu
nemajetkové újmy je třeba považovat za právo majetkové povahy a dochází proto k
jeho promlčení v obecné tříleté době. Promlčecí doba u práva na ochranu
osobnosti začíná běžet ode dne, kdy bylo možné právo u soudu uplatnit poprvé,
tedy v dané věci od 20. 10. 2000 (den po neoprávněném zásahu). Podotkl, že
nelze samozřejmě vyloučit postupné zhoršení zdravotního stavu, ale poukázal na
to, že žalobce měl možnost uplatnit takové případné nároky žalobou na náhradu
škody, pro niž je stanovena kromě objektivní promlčecí doby také promlčecí doba
subjektivní. Taktéž neshledal uplatněnou námitku promlčení v rozporu s dobrými
mravy, neboť podle jeho názoru žalobci měli již z lékařských zpráv před rokem
2010 o možných následcích vědomost, a nadto byly možné následky v rozsahu
přiznané škody v rozsudku z roku 2010 u žalobce a) vzaty v úvahu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále již „dovolatelé“)
včasné dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 237 o.s.ř., když
tvrdí, že otázka, kdy začíná běžet promlčecí doba v případě, dojde-li k
neoprávněnému zásahu do práva na ochranu osobnosti, avšak důsledky tohoto
zásahu se v plném rozsahu projeví až s několikaletým zpožděním, nebyla dosud
dovolacím soudem vyřešena. Dále tvrdí, že vyřešená právní otázka má být
dovolacím soudem posouzena jinak, přičemž dovolatelé za nesprávné právní
posouzení pokládají to, že uplatněná námitka promlčení byla odvolacím soudem
shledána jako právně relevantní a jsou toho názoru, že námitka promlčení je v
rozporu s dobrými mravy. Dovolatelé poukazují na to, že nebylo možné, aby se ve
lhůtě tří let od zásahu domáhali svých práv z titulu ochrany osobnosti, neboť v
té době nebyly ještě důsledky zásahu dostatečně známy. Domnívají se, že by
rozhodným okamžikem, kdy mohli uplatnit své právo u soudu, měl být až okamžik
stabilizace zdravotního stavu dovolatele a), tedy počátek roku 2010. Kromě toho dovolatelé tvrdí, že odvolací soud nepostupoval správně, pokud
uplatněnou námitku promlčení nároků dovolatelů akceptoval a neshledal ji v
rozporu s dobrými mravy. Domnívají se, že by zánik nároku v důsledku uplynutí
promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a
charakterem jím uplatňovaného práva. Dovolatelé b) a c) namítají, že se
odvolací soud dostatečně nevypořádal ve svém rozhodnutí s důvody zamítnutí
žaloby vůči nim, ač sami nebyli do současné doby nijak odškodněni, přestože se
do dnešního dne potýkají s obavou o svého syna, který je odkázaný na pomoc
druhých. Z jejich pohledu je proto aplikace námitky promlčení ve vztahu k nim
nemravná. Poukazují na to, že tuto námitku vznesl subjekt, který dotčený
závažný zásah do práv všech žalobců způsobil, a zdůrazňují, že pro posuzování
uplatnění námitky promlčení je třeba vycházet z individuálních okolností
konkrétního případu. V této souvislostí odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 14. dubna 2011, sp.zn. 30 Cdo 1975/2009. Dovolatelé proto navrhují, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Žalovaná se k podanému dovolání vyjádřila v podání ze dne 1. června 2015 a
uvedla, že podle jejího názoru je podané dovolání nedůvodné, neboť dovolatelé
zaměňují subjektivní lhůtu týkající se náhrady škody na zdraví podle občanského
zákoníku účinného do 31. prosince 2013 (dále opět jen „obč. zák.“) s lhůtou na
uplatnění práva na ochranu osobnosti, ve kterém platí ale pouze promlčecí lhůta
objektivní. Domnívá se, že z tohoto důvodu není námitka promlčení v rozporu s
dobrými mravy, neboť dovolatel a) má možnost podat žalobu na náhradu škody a
uplatnit tak svůj nárok na náhradu za újmu na zdraví. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze
znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami, že byly
splněny podmínky § 241 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě ve smyslu ustanovení § 240
odst. 1 o.s.ř., přičemž je charakterizováno obsahovými i formálními znaky
požadovanými ustanovením § 241a odst. 2 o.s.ř. Po té se zabýval otázkou
přípustnosti tohoto dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno,
proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá,
vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede
právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na
podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v
odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo
důkazy (odst. 6). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání
(§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.). Dovolací soud konstatuje, že dospěl k závěru, že předmětné dovolání je
přípustné, neboť rozsudek odvolacího soudu závisí na v dovolání popsaném
vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud (jak bude
popsáno dále), přes zřejmou snahu o opak, odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu. S ohledem na konstatovanou přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího
soudu ve věci samé dovolací soud je přezkoumal ve smyslu ustanovení § 242
o.s.ř. a uzavřel, že toto dovolání je i důvodné. Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího
soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího
návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání
přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i
tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady však seznány v posuzované
věci nebyly. Podle ustanovení § 11 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“)
má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví,
občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů
osobní povahy.
Požadavek zajištění účinné občanskoprávní ochrany vyžaduje, aby
neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby, který má za následek vznik
nemajetkové újmy, spočívající v porušení či již v pouhém ohrožení osobnosti
dotčené fyzické osoby, byl pro původce neoprávněného zásahu spojen s
nepříznivými právními následky ve formě zvláštních občanskoprávních sankcí. Ty
mohou podle okolností konkrétního případu spočívat v nové povinnosti původce
neoprávněného zásahu buď upustit od tohoto zásahu, či odstranit následky
neoprávněného zásahu, anebo poskytnout přiměřené zadostiučinění. Tam, kde v důsledku neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo k
jejímu porušení, resp. případně „jen“ k pouhému ohrožení – tedy ke vzniku
nemajetkové újmy, pak ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák. určuje, že fyzická
osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do
práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a
aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1
uvedeného ustanovení zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost
fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na
náhradu nemajetkové újmy v penězích. Neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti je tedy jednání, které
zasahuje do práv chráněných ustanovením § 11 obč. zák. a je v rozporu s právy a
povinnostmi původce zásahu stanovenými právním řádem. Neoprávněným zásahem do
práva na ochranu osobnosti je jednání neoprávněně směřující proti osobní i
mravní integritě fyzické osoby, které je objektivně způsobilé snížit její
důstojnost, vážnost a čest a které ohrožuje její postavení, resp. uplatnění ve
společnosti (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. října 2002,
sp.zn. 28 Cdo 983/2002). Pro úspěšné uplatnění práva na ochranu osobnosti není
vyžadováno vyvolání konkrétních následků zásahu proti tomuto chráněnému statku,
ale postačí, že zásah byl objektivně způsobilý narušit nebo alespoň ohrozit
práva chráněná ustanovením § 11 obč. zák. (analogicky srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. května 2002, sp.zn. 28 Cdo 662/2002). Podle ustanovení § 13 obč. zák. ke vzniku občanskoprávních sankcí za
nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby musí být jako
předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně
způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen
ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento
zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence
příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické
osoby. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v
rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem.
Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení v těchto
případech znamená, že o snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její
vážnosti ve společnosti půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, za které k
neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k
dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu
vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení
její důstojnosti či vážnosti ve společnosti, pociťovala jako závažnou zpravidla
každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické
osoby. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. září 2003, sp. zn. 30 Cdo 1542/2003
(resp. stejně tak další jeho rozhodnutí z tohoto období), byl založen na úvaze,
že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2
obč. zák. se nepromlčuje. Poté však došlo ke změně judikatorní praxe v důsledku
rozsudku velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 12. listopadu 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008 (uveřejněném ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 73, v sešitu č. 7/2009), jenž
obsahuje závěr, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle
ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. je jedním z dílčích a relativně samostatných
prostředků ochrany jednotného práva na ochranu osobnosti fyzické osoby, který
promlčení podléhá. Velký senát NS ČR v uvedeném rozhodnutí uzavřel, že je to
obsah nároku, a nikoliv předmět jeho ochrany, co činí pro povahu nároku
určující, zda se uplatní obecný právní institut (promlčení) oslabující jeho
vymahatelnost v závislosti na okamžiku jeho uplatnění u soudu a na
dispozitivním chování žalovaného. Odvolací soud v napadeném rozsudku se správně – byť zřetelně pouze dílčím
způsobem - zaměřil na to, zda námitka promlčení, která byla v daném případě
vznesena, není ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. v rozporu s dobrými
mravy (tato úvaha pak byla určujícím a výlučným podkladem jeho rozhodnutí). Přes tuto skutečnost je třeba odkázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
23. února 2012, č.j. 30 Cdo 3789/2010-133, v němž se mimo jiné konstatuje, že
„odvolací soud se v napadeném rozsudku současně nezabýval též otázkou, zda
žalovaným uplatněná námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). V této souvislosti je proto třeba poukázat na to, že ústavní soud
považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné
vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou
založeny na skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti
mohou být značně komplikované a netypické; to však podle Ústavního soudu
nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení,
jakkoliv se to může jevit složité, přičemž v rovině jednoduchého práva je nutné
za účelem dodržení shora uvedených principů posuzovat individuální okolnosti
daného případu též prizmatem kogentního ustanovení § 3 odst.
1 občanského
zákoníku, které je v rovině jednoduchého – podústavního práva odrazem
vymezeného ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení. Vztahem námitky
promlčení a dobrých mravů se Ústavní soud zabýval již v nálezu sp. zn. II. ÚS
309/95 ze dne 15. 1. 1997 […], ve kterém uvedl: „Ustanovení § 3 občanského
zákoníku, podle něhož výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, platí i
pro výkon práva vznést námitku promlčení.“ Možnost rozporu námitky promlčení s
dobrými mravy připouští i judikatura obecných soudů. „Uplatnění námitky
promlčení by mohlo být zcela výjimečně výkonem práva v rozporu s dobrými mravy
pouze tehdy, jestliže by tato námitka byla pouze prostředkem umožňujícím značně
poškodit účastníka právního vztahu“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001 sp. zn. 25 Cdo 2905/99). O jednání vykazujícím znaky přímého úmyslu
poškodit druhého účastníka by ovšem nebylo možno uvažovat z okolností a důvodů,
z nichž je vznik uplatněného nároku dovozován, nýbrž jen z konkrétních
okolností, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna. „Ústavněprávně je ustanovení § 3 odst. 1 OZ oním místem, skrze které jsou
obecné soudy povinny nechat proniknout ideje materiálního právního státu do
interpretace a aplikace podústavního práva.“ V nálezu sp. zn. I. ÚS 643/04 ze
dne 6. 9. 2005 […] uvedl Ústavní soud, že „vznesení námitky promlčení zásadně
dobrým mravům neodporuje; mohou však nastat situace, kdy uplatnění této námitky
je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí
doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku
uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem
a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas
neuplatnil.“
Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 635/09 ze dne 31. srpna 2010 na pozadí
stížnosti brojící proti závěrům soudů o promlčení nároku na náhradu nemajetkové
újmy v penězích za zásah do osobnostních práv spočívající v eventuálním
zanedbání lékařské péče mimo jiné konstatoval, že: Ústavní soud považuje za
samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z
individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na
skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být
značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti
udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité, přičemž v
rovině práva podústavního je nutné za účelem dodržení shora uvedených principů
posuzovat individuální okolnosti daného případu též prizmatem kogentního
ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, které je v rovině podústavního
práva odrazem shora vymezeného ústavního požadavku nalezení spravedlivého
řešení (srov. nález ze dne 5. 8. 2010 ve věci sp. zn. II. ÚS 3168/09). Zásada
souladu výkonu práv s dobrými mravy představuje významný korektiv, který v
odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor
pro uplatnění pravidel slušnosti.
Pojem dobré mravy nelze vykládat pouze jako
soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor
výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat
praeter legem či dokonce contra legem, pokud jde o reprobaci jednání příčícího
se dobrým mravům (srov. mutatis mutandis nález ze dne 20. 4. 2010 ve věci sp. zn. II. ÚS 2087/08). Dobré mravy v tomto pojetí tedy jsou souhrnem etických
obecně uznávaných a zachovávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy
zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými
mravními zásadami a právními principy. Takto provedený výklad pojmu dobré mravy
ve svém souhrnu prostupuje i Listinou (srov. nález ve věci sp. zn. II. ÚS
544/2000 […]).“
Odvolací soud se sice při svém rozhodování vyložených zásad dotkl, ale podle
názoru dovolacího soudu je vyložil příliš restriktivním způsobem, čímž se ve
své podstatě odchýlil od ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení. Podle názoru dovolacího soudu za daného stavu řízení nelze vyloučit, že
akceptace vznesené námitky promlčení může znamenat pro žalobce nepřiměřeně
vážný postih, takže výsledek sporu by nebylo možné hodnotit jako souladný se
zásadou spravedlnosti. V souzené věci odvolacím soudem přijatý závěr o tom, že uplatněním námitky
promlčení žalovaná nezneužila svého práva na úkor žalobců, se dovolacímu soudu
nejeví jako přesvědčivě zdůvodněný, resp. za dosavadního stavu řízení za
přiléhavý. Je nepochybné, že žalobci nárok uplatnili v období navazujícím na
dobu, kdy došlo ke změně nazírání dovolacího soudu na otázku nepromlčitelnosti,
resp. promlčitelnosti nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle
ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák., a tím i k zásadnímu obratu v jeho dosavadní
rozhodovací praxi vycházející z premisy, že tento nárok se nepromlčuje. Nelze
přitom pominout fakt specifika postupného vývoje obtíží prvního žalobce,
jejichž původ tkví v zásahu do jeho osobnostní sféry způsobeném žalovanou,
přičemž taková situace současně indukuje dotčení osobnostní sféry ostatních
dvou žalobců. Je třeba vzít v úvahu, že ačkoliv dovolatel a) již částečné kompenzace dosáhl v
rámci řízení o náhradu škody v roce 2010, jeho stav se zcela zřejmě dále
zhoršil. Dovolací soud nesouhlasí s posouzením odvolacího soudu, podle kterého
bylo možné takové následky již v roce 2010 očekávat, přičemž byly možné
zhoršující se následky vzaty v úvahu při stanovení výše náhrady škody. Podle
posudku 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy ze dne 25. srpna 2010, ze
kterého vycházel soud při určení výše náhrady v roce 2010, „byl stav žalobce a)
z větší míry stabilizovaný, ne však kompletně.“ Podle zprávy „nelze odhadnout,
zda dojde k úplnému vyléčení, ale i v případě vyléčení bude riziko k rozvoji
další duševní poruchy v době zvýšené zátěže.“ Stav, který ale nastal po roce
2010, nijak očekávaný nebyl a ani být nemohl. Epileptické záchvaty počaly až v
roce 2012, přičemž v roce 2013 dovolatel a) utrpěl několik záchvatů za sebou,
jejichž následkem byla porucha vědomí, fraktura lebky a krvácení do mozku.
V
roce 2012 mu byl přiznán invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně a byl
konstatován pokles pracovních schopností o 70%. Podle názoru dovolacího soudu
je tak pochybné (resp. patrně zřejmě vyloučené) zda mohly být takovéto pozdější
následky v původním rozhodnutí v řízení o náhradu škody (nadto tedy v řízení
typově odlišném od řízení o ochranu osobnosti) v roce 2010 vzaty v úvahu. Současně je třeba zmínit skutečnost, že lze usuzovat zcela rozdílné odborné
postavení obou sporných stran. Zatímco žalovaná jako poskytovatel zdravotní
služby měla profesionální i etickou povinnost provést zdravotní úkon lege
artis, resp. současně veškeré předpoklady k posouzení, zda takový výkon byl
takto skutečně proveden, zejména žalobce a) takovýmito předpoklady objektivně
vybaven nebyl a není. Je nepochybné, že tato pozice účastníků je zcela
nesouměřitelná, takže bylo na odvolacím soudu vznesenou námitku žalovanou
posuzovat se zvláštní pečlivostí a obezřetností. Na bedlivé zvážení těchto
aspektů v jejich komplexnosti se však odvolací soud v podstatě vůbec nezaměřil,
když faktický postoj žalované k jí vznesené námitce promlčení z hlediska
požadavku obsaženému v ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nijak neověřil a ani
nezhodnotil. Dále lze poukázat na skutečnost, že pod zřejmým vlivem evropské judikatury
dospěly soudy k obecně přijímanému závěru, že neoprávněným porušením práva na
život (resp. zdraví) jedné fyzické osoby může dojít i k neoprávněnému zásahu do
práva na soukromí druhé fyzické osoby, a v důsledku toho např. i k uložení
peněžité náhrady podle § 13 odst. 2 obč. zák. ve prospěch této druhé fyzické
osoby. Podle tohoto širšího pojetí újmy u osobního soukromí, které takto
zastává i Ústavní soud, „respektování soukromého života zahrnuje do určité míry
i právo na vytváření a rozvíjení vztahů s dalšími lidskými bytostmi“. Součástí
soukromého života se proto stává rodinný život zahrnující i vztahy mezi manžely
i blízkými příbuznými, neboť součástí rodinného života jsou nejen jejich
sociální a morální vztahy, nýbrž také zájmy materiální povahy přispívající k
rozvoji osobnosti každého z nich (obdobně srovnej nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 517/99, resp. rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 154/2007,
nebo např. Karel Knap, Jiří Švestka a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského
práva, Linde Praha, a.s. 2004). Jisté přitom je, že zásah proti právu na
soukromí (rodinný život) ostatních členů rodiny je ve skutečnosti vždy až
odvozeným od prvotního zásahu do práva na ochranu osobnosti, jímž byl postižen
jeden z jejích členů. Analogicky je třeba přistupovat i k případům, kdy je rodinný život dotčen ne
sice přímo smrtí člena rodiny, ale jiným jeho závažným postižením způsobeným
výrazným dotčením jeho práva na ochranu osobnosti (zpravidla v důsledku jiného
zásahu do jeho tělesné integrity), které se pak projevuje v narušení
standardních vztahů a fungování konkrétního rodinného společenství a dotýká se
tak jeho příslušníků.
Je nepochybné, že rodinu je třeba chápat jako „živý
organizmus“, který podléhá vývoji, včetně potencionálních změn v inkorporaci
osob, které k takové rodině patří, které se s ní ztotožňují, a na něž se tak
vztahuje právo na rodinný život podmíněný touto rodinou. V souzeném případě jde
nepochybně o otázku dotčení osobnostní sféry žalobců b) a c) (je ovšem současně
věcí posouzení míry, v jaké se jich příslušný zásah dotýká). Proto dovolací soud poukazuje na to, že odvolací soud ve svém rozsudku nijak
neodůvodnil aplikaci námitky promlčení vůči dovolatelům b) a c), kteří se
původního řízení v roce 2010 neúčastnili, a tudíž nemohla být jejich újma
předjímána rozsudkem pocházejícím z té doby. Protože právní posouzení odvolacího soudu je z výše vyložených důvodů nesprávné
a protože soud shledal, že je třeba o věci znovu rozhodnout, Nejvyšší soud
postupem podle ustanovení § 243e o.s.ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci
samé rozhodne soud znovu o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího
řízení (§ 243g o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.