USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Tomáše Pirka v právní věci žalobce V. V., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. PhDr. Karolinou Spozdilovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem v Praze 1, Národní 416/37, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 11 011 604 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 46/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2021, č. j. 30 Co 208/2019-391, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem, v pořadí druhým po zrušení předchozího rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 956/2020, k odvolání žalobce potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 11. 2018, č. j. 26 C 46/2017-205, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení 11 011 604 Kč a žalobci uložena povinnost k náhradě nákladů řízení žalované ve výši 1 500 Kč (výrok I), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení 3 300 Kč (výrok II).
Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení uvedené částky jako náhrady škod, které mu měly vzniknout v rámci exekučního řízení vedeného Okresním soudem ve Vsetíně pod sp. zn. 5 Nc 4536/2007 v důsledku nezákonných rozhodnutí a tím, že nebylo urychleně rozhodnuto o odkladu a zastavení exekuce, ačkoliv od počátku exekučního řízení tvrdil, že exekucí vymáhaná pohledávka zanikla již 18. 9. 2007 vzájemným započtením závazků mezi ním a oprávněnou. Škodní nároky pak (v době vydání napadeného rozhodnutí) byly představovány 1) částkou 159 328 Kč představující náklady řízení vynaložených na změnu nezákonného rozhodnutí, 2) částkou 6 288 449 Kč představující ušlý zisk a částkou 599 240 Kč představující ušlé úroky včetně úroků z ušlých úroků, 3) částkou 2 838 819 Kč neoprávněně odčerpanou soudním exekutorem a vyplacenou oprávněnému, 4) úroky z prodlení ve výši 426 752 Kč představující ušlý zisk odpovídající obvyklým úrokům z postupně odčerpaných finančních prostředků soudním exekutorem a 5) částkou 699 016 Kč spočívající v penále a dalších platbách, které byl žalobce nucen zaplatit finančnímu úřadu, zdravotní pojišťovně a České správě sociálního zabezpečení.
Odvolací soud konstatoval, že posuzované řízení o návrhu žalobce na zastavení exekuce trvalo od 31. 8. 2009 do 25. 9. 2013, tedy čtyři roky a jeden měsíc. Spatřoval v něm (na rozdíl od závěrů soudu prvního stupně) dvě období nečinnosti exekučního soudu, kdy se obě vázala k rozhodování o odvoláních Krajským soudem v Ostravě jako soudem odvolacím. Dle úvahy odvolacího soudu je dostatečnou časovou dotací pro rozhodnutí o odvolání pět měsíců, proto zde byl shledán jednou průtah v délce jednoho měsíce a jednou v délce dva a půl měsíce.
Celková délka nečinnosti exekučního soudu tak obnášela tři a půl měsíce, proto odvolací soud dospěl k závěru, že řízení o zastavení exekuce mohlo skončit dříve, a to k datu 10. 6. 2013, nikoliv k datu 25. 9. 2013, jak se ve skutečnosti událo. Proto byl žalobce u jednání před odvolacím soudem dne 16. 2. 2021 procesně poučen, aby právě k tomuto datu tvrdil příčinnou souvislost mezi průtahy a nárokovanou škodou. Žalobce na tuto výzvu reagoval podáním, v němž tvrdil, že za období od 10. 6. 2013 do 25.
9. 2013 mu byla z jeho provizního účtu exekučně sražena ve prospěch Exekutorského úřadu Brno – město, soudní exekutor Mgr. Lucie Valentová (sp. zn. 196 EX 5995/11), celková částka 88 377,81 Kč a ve prospěch Exekutorského úřad Přerov, soudní exekutor JUDr. Tomáš Vrána (sp. zn. 103 EX 48615/11), celková částka 44 188,91 Kč.
Odvolací soud učinil skutkové zjištění, že částka 88 377,81 Kč byla žalobci vrácena dne 24. 10. 2013, a uzavřel, že mu tak v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem žádná škoda nevznikla. Další tvrzená škoda ve výši 44 188,91 Kč se pak týkala odlišné vykonatelné pohledávky vzniklé z titulu dlužného pojistného na zdravotním pojištění za období před rokem 2011 s rozdílným účastníkem na straně oprávněného, proto je dle odvolacího soudu příčinná souvislost s nesprávným úředním postupem v namítaném řízení kategoricky vyloučena.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalobce, zastoupený advokátkou, včasným dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Dovolání tak není dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Dovolání není dle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné v rozsahu uplatněného nároku na náhradu škody žalobcem specifikované částkou 44 188,91 Kč. V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I.
ÚS
2496/11; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz a rozhodnutí Ústavního soudu na nalus.usoud.cz). Ostatně dovolatel stěžejní důvod pro zamítnutí žaloby ve vztahu k této částce, spočívající v nedostatku příčinné souvislosti, ani nijak konkrétně nenapadá. V rozsahu zbylého uplatněného nároku na náhradu škody, jak byl žalobcem specifikován v doplnění žaloby částkou 88 377,81 Kč a projednáván odvolacím soudem, není dovolání přípustné, neboť jeden ze závěrů odvolacího soudu týkající se tohoto nároku je postaven na tom, že nebyla shledána existence žalobcem tvrzené škody.
V bodě 24 odůvodnění rozsudku odvolací soud konstatoval, že dotčená částka představující tvrzenou škodu byla žalobci vrácena dne 24. 10. 2013, a uzavřel, že tvrzená škoda žalobci tak v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem nevznikla. Závěr odvolacího soudu o neprokázání škody nebyl ze strany žalobce v dovolání nikterak napaden. Tento závěr, který sám o sobě obstojí jako důvod zamítnutí žaloby tak nemůže ani být předmětem dovolacího přezkumu. Založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na více na sobě nezávislých důvodech (zde neshledání příčinné souvislosti a škody), pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost přezkoumávaného rozhodnutí vliv, pakliže obstojí důvod další.
To platí i tehdy, nemohl-li být další důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen. Jestliže tedy žalobce podaným dovoláním řádně a přípustně nenapadá současně všechny důvody, které vedly odvolací soud k tomu, že nárok shledal nedůvodným, nemůže být dovolání shledáno přípustným, neboť dovolání není s to vyvolat zrušení či změnu napadeného rozsudku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 239/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.
12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2112/2017). V rozsahu všech zbývajících žalobních nároků se veškerá polemika dovolatele s napadeným rozhodnutím upíná k závěru odvolacího soudu, kdy mohlo být posuzované řízení, nebýt průtahů, skončeno. Je zřejmé, že dovolatel se závěry odvolacího soudu nesouhlasí, když má za to, že exekuční soud mohl podstatně dříve rozhodnout o odkladu a zastavení exekuce, avšak v této souvislosti neformuluje žádnou konkrétní otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení mělo napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o.
s. ř. záviset. Za takovou nelze považovat otázku „definice pojmu průtahy v řízení ve spojení s otázkou povinnosti soudu, resp. soudního exekutora v exekučním řízení rozhodnout o návrhu na zastavení, resp. odklad exekuce z moci úřední“, neboť ve smyslu § 237 o. s. ř. dovolací soud může posuzovat pouze otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo, nikoliv otázky akademické. Žádnou takovou otázku, která by ve vazbě na konkrétní skutková zjištění umožňovala učinit závěr, že bylo povinností soudu exekuci z úřední povinnosti zastavit či odložit, však dovolatel nepředkládá.
Rovněž tak přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
nemůže založit otázka,
„zda průtahy v řízení (popsanými v žalobě) došlo k nesprávnému úřednímu postupu, resp. zda byly jednotlivé úkony soudního exekutora, resp. exekučního soudu činěny v přiměřených lhůtách nebo se jedná o nezákonné průtahy, přičemž je třeba vyjít ze situace, že exekuce vedená proti žalobci pro něj měla zcela zásadní význam a enormní měrou zasáhla do jeho života, a to v osobní, pracovní i majetkové sféře“, jestliže dovolatel žádné konkrétní úkony, které by takto bylo možno posoudit ani neoznačuje. V dovolání přitom nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo odvolacím řízení (§ 241a odst. 4 o. s. ř.). To samé platí i ohledně námitky, že odvolací soud nerespektoval závazný právní názor dovolacího soudu, jestliže „se v napadeném rozhodnutí ve skutečnosti jednotlivými úkony soudního exekutora a exekučního soudu stran možných průtahů vůbec nezabýval.“
Naopak dovolací soud neshledává, že by se odvolací soud odchýlil od závazného právního názoru dovolacího soudu vysloveného v předchozím kasačním rozhodnutí či od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu, pokud identifikoval dílčí průtahy toliko ve smyslu nečinnosti se závěrem, o kolik se v jejích důsledku prodloužila celková délka řízení, a kdy tak bylo možno, nebýt průtahů, očekávat skončení řízení o návrhu na zastavení exekuce či jejího odkladu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.
9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3728/2016, jakož i tam označenou prejudikaturu, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. II. ÚS 3553/15, či nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20, v bodě 59; rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz a rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz). Napadené rozhodnutí (v úvaze o délce odvolacího řízení, kterou lze bez dalších okolností ještě považovat za přiměřenou) rovněž není v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, která dovodila, že se zohledňují jen taková období nečinnosti soudu, která neodpovídají běžnému průběhu soudního řízení a péči, jíž je soud povinen za účelem rychlé a účinné ochrany práv věci věnovat, a že nelze mechanicky odečítat jednotlivé dny, které mezi úkony soudu ve věci uběhly (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.
8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1943/2013). K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 2. 2022
Mgr. Vít Bičák předseda senátu