30 Cdo 2622/2018

30 Cdo 2622/2018-361

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla

Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobkyně I.

Š., nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem se sídlem

v Brně, Krkoškova 748/28, proti žalované České republice – Ministerstvu

spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o náhradu nemajetkové

újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 98/2014, o dovolání

žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2017, č. j. 13

Co 129/2017-273, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2017, č. j. 13 Co 129/2017-273,

se zrušuje v rozsahu, v jakém jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro

Prahu 2 ze dne 12. 1. 2017, č. j. 25 C 98/2014-150, ve výrocích II, IV a V a ve

výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, a věc se v tomto rozsahu vrací

Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení; ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá.

1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 24. 11. 2014, doplněnou podáním

došlým soudu dne 29. 7. 2016 a dále podáním došlým soudu dne 5. 9. 2016,

domáhala jednak konstatování, že došlo k průtahům v řízení u Krajského soudu v

Brně pod sp. zn. 11 Cm 204/95, a přiznání finančního zadostiučinění za toto

řízení v celkové výši 348 000 Kč s příslušenstvím, a dále konstatování, že

došlo k průtahům v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 Cm

82/2008, a přiznání finančního zadostiučinění za toto řízení ve výši 85 000 Kč

s příslušenstvím.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne

12. 1. 2017, č. j. 25 C 98/2014-150, zamítl žalobu, aby soud konstatoval, že

průtahy v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 Cm 204/95

došlo k zásahu do práva žalobkyně na spravedlivý proces (výrok I), zamítl

žalobu, aby soud konstatoval, že průtahy v řízení vedeném u Krajského soudu v

Brně pod sp. zn. 11 Cm 82/2008 došlo k zásahu do práva žalobkyně na spravedlivý

proces (výrok II), zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni

částku 348 000 Kč s příslušenstvím (výrok III), zamítl žalobu, aby žalovaná

byla povinna zaplatit žalobkyni částku 85 000 Kč s příslušenstvím (výrok IV), a

uložil žalobkyni zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč (výrok

V).

3. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. 6. 2017,

č. j. 13 Co 129/2017-273, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a

rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení

(výrok II).

4. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že řízení pod sp. zn. 11 Cm

204/95 bylo u soudu zahájeno dne 8. 3. 1995, kdy soudu došla žaloba podaná

Bankou Haná, a. s., proti žalobkyni, v té věci jako žalované, o zaplacení

částky 72 587 Kč jako nároku vyplývajícího ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi

účastnicemi, od níž Banka Haná, a. s., odstoupila. Žalobě bylo vyhověno a

řízení bylo definitivně skončeno odmítnutím ústavní stížnosti žalobkyně

(usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2010). Žalobkyně v řízení pod sp. zn.

11 Cm 204/95 uplatnila dne 20. 5. 2002 vzájemným návrhem nárok na zaplacení

částky ve výši 3 318 323 Kč, jako náhrady škody, kterou jí měla Banka Haná, a.

s., způsobit bezdůvodným odstoupením od smlouvy a neposkytnutím sjednaného

úvěru v plné výši. Usnesením ze dne 4. 7. 2008 byl vzájemný návrh vyloučen k

samostatnému řízení, jež bylo u soudu vedeno pod sp. zn. 11 Cm 82/2008. Tento

vzájemný návrh byl však zamítnut a řízení bylo skončeno usnesením Nejvyššího

soudu ze dne 29. 10. 2013 o odmítnutí dovolání žalobkyně. Žalobkyně dne 28. 4.

2014 uplatnila u žalované nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu za

nepřiměřenou délku výše uvedených řízení. Žalovaná ohledně řízení vedeného pod

sp. zn. 11 Cm 204/95 vznesla námitku promlčení a ohledně řízení pod sp. zn. 11

Cm 82/2008 konstatovala, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu, přičemž za

dostačující formu zadostiučinění považovala konstatování porušení práva.

5. Na základě výše uvedených skutkových zjištění shledal soud prvního

stupně k námitce žalované a s poukazem na ustanovení § 32 odst. 3 zákona č.

82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci

rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní

rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen

„OdpŠk“, nárok na zadostiučinění nemajetkové újmy za tvrzenou nepřiměřenou

délku řízení vedeného pod sp. zn. 11 Cm 204/95 promlčeným. Uvedený závěr

odůvodnil tím, že žalobkyně se o vzniklé nemajetkové újmě dozvěděla z usnesení

Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2010, kterým byla odmítnuta její ústavní

stížnost, nárok na přiměřené zadostiučinění však u žalované uplatnila až dne

28. 4. 2014, tedy po uplynutí šestiměsíční promlčecí doby. Možnost, že by se

žalobkyně mohla o vzniklé nemajetkové újmě dozvědět později, soud prvního

stupně vyloučil. Dále se soud prvního stupně zabýval řízením vedeným pod sp.

zn. 11 Cm 82/2008, jehož délku zhodnotil jako nepřiměřenou, a tudíž

představující nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk.

Uvedený závěr odůvodnil tím, že řízení probíhalo na třech stupních soudní

soustavy, soud prvního stupně i soud odvolací rozhodovaly shodně dvakrát,

jednou rozhodoval soud dovolací. Řízení trvalo podle soudu prvního stupně od

podání vzájemného návrhu (dne 20. 5. 2002) do jeho skončení (dne 28. 11. 2013)

celkem 11 let a 6 měsíců. Uvedenou délku řízení vyhodnotil soud prvního stupně

jako nepřiměřenou, porušující právo žalobkyně na projednání věci v přiměřené

lhůtě a působící žalobkyni nemajetkovou újmu. Adekvátním odškodněním této újmy

pak soud prvního stupně shledal konstatování porušení práva. Řízení mělo podle

jeho názoru pro žalobkyni „nulový“ význam, který dovozoval z toho, že

nejpozději od odmítnutí ústavní stížnosti v původním řízení musela vědět, že

nebude s žalobou ve vyloučeném sporu úspěšná. Dále soud prvního stupně uvedl,

že konstatování porušení práva je plnohodnotnou formou zadostiučinění

předpokládanou ustanovením § 31a odst. 2 OdpŠk a satisfakce v penězích připadá

v úvahu až tehdy, pokud by morální satisfakce nepostačovala.

6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a

zcela se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně o promlčení žalobních nároků

vztažených k řízení pod sp. zn. 11 Cm 204/95. Odvolací soud navíc k námitce

žalobkyně o nemravnosti uplatnění námitky promlčení konstatoval, že neshledal

žádné okolnosti, pro něž by výkon práva žalované představovaný vznesením

námitky promlčení bylo namístě shledat rozporným s dobrými mravy. Dále se

odvolací soud zabýval právním posouzením nároku na zadostiučinění za

nepřiměřenou délku řízení vedeného pod sp. zn. 11 Cm 82/2008. Odvolací soud

akceptoval závěr soudu prvního stupně, podle kterého je celková doba řízení (11

let a 6 měsíců) nepřiměřená, představující nesprávný úřední postup ve smyslu §

13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, a tak působící žalobkyni nemajetkovou újmu.

Odvolací soud se naopak neztotožnil s úvahami, na nichž soud prvního stupně

vystavěl závěr o dostatečnosti odškodnění toliko v morální formě a především

uvedl, že z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že primární je peněžní

satisfakce a sekundární je satisfakce morální, a nikoliv naopak, jak uvedl soud

prvního stupně. Odvolací soud nesdílel názor soudu prvního stupně, který

shledal dostatečným odškodnění v morální formě právě z důvodu „nulového“

významu řízení pro žalobkyni, jež dovodil z toho, že si žalobkyně vzhledem k

průběhu souvisejícího řízení musela být vědoma svého neúspěchu. K tomu odvolací

soud uvedl, že vzájemný návrh žalobkyně nebyl zjevně bezdůvodný, a pro

žalobkyni nepříznivé řešení předběžné otázky v původním řízení pro ni

objektivně nemohlo mít tomu soudem prvního stupně přikládaný význam. Přesto

však odvolací soud závěr soudu prvního stupně o dostatečnosti morálního

odškodnění za nepřiměřenou délku řízení vedeného pod sp. zn. 11 Cm 82/2008

potvrdil. Jako důvod uvedl, že mezi okolnosti, pro něž se lze spokojit pouze s

morálním odškodněním, patří rovněž ta skutečnost, že je žalobkyně osobou

iniciující vyšší množství soudních sporů, neboť uvedené ji ve vztahu k

prožívání intenzity újmy způsobené nepřiměřenou délkou (jednoho z vícera)

řízení staví do jiné pozice, než v jaké by se nacházela osoba účastná jediného

či několika mála soudních řízení. Odvolací soud dále uvedl, že z údajů

rejstříku Co (bezmála třicet řízení) je zřejmé, že žalobkyně vedla či vede u

pražských obvodních soudů celou řadu řízení, v nichž se na státu domáhá

odškodnění tvrzených nemajetkových újem či náhrad tvrzených škod. Z uvedeného

důvodu považoval odvolací soud za adekvátní odškodnění žalobkyně konstatování

porušení práva. Jelikož se uvedeného odškodnění žalobkyni od žalované dostalo

již v rámci předběžného projednání nároku, soud prvního stupně podle soudu

odvolacího nepochybil, pokud žalobu zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

7. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu

dovoláním, ve kterém uplatnila následující dovolací důvody.

8. Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího

soudu, vyjádřené například v rozsudku ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo

722/2015, ve kterém Nejvyšší soud poukázal na to, že pokud soud dospěje k

závěru o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a tím tedy k

závěru o nesprávném úředním postupu, je namístě, aby stanovil odpovídající

odškodnění v penězích. Žalobkyně navíc zdůrazňuje, že o odškodnění formou

konstatování porušení práva lze uvažovat pouze ve výjimečných případech.

9. Odvolací soud dále podle názoru žalobkyně řádně neodůvodnil, proč v

případě odškodnění průtahů v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp.

zn. 11 Cm 82/2008 lze uvažovat o nahrazení peněžité formy odškodnění formou

konstatování porušení daného práva. Podle žalobkyně samotná skutečnost, že je

osobou iniciující vyšší počet soudních sporů, není natolik významnou

skutečností, aby odůvodňovala nepřiznání finančního odškodnění. Žalobkyně dále

uvádí, že není možné automaticky tvrdit, že každá osoba, která uplatní své

zákonné právo domáhat se ochrany u soudu ve vícero případech, přichází o právo

náhrady škody způsobené průtahy v řízení ve formě finančního odškodnění.

10. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání

11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl

podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.

2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2

zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění

podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením

13. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná

rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

14. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné

proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,

jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního

práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací

praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla

vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být

dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

15. Jakkoli žalobkyně napadá rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém

rozsahu, nijak nebrojí proti závěru odvolacího soudu, o který opřel potvrzení

rozsudku soudu prvního stupně zamítající ve výrocích I a III nárok žalobkyně na

konstatování, že průtahy v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn.

11 Cm 204/95 došlo k zásahu do práva žalobkyně na spravedlivý proces a

zaplacení částky 348 000 Kč s příslušenstvím. Dovolání napadající rozsudek

odvolacího soudu v uvedeném rozsahu se tak míjí s odůvodněním napadeného

rozsudku, který nárok žalobkyně neuznal pro jeho promlčení, což je

diskvalifikuje z možnosti založit přípustnost dovolání v daném rozsahu ve

smyslu § 237 o. s. ř., neboť na výše uvedených důvodech rozhodnutí odvolacího

soudu nezávisí. Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu odmítl podle §

243c odst. 1 o. s. ř.

16. Ohledně zbylého rozsahu napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud

konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je

především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu

odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou

přisouzeného zadostiučinění (zde žalobkyní formulovaný v přesvědčení, že jí

mělo být přiznáno zadostiučinění v penězích), neboť ta se odvíjí od okolností

každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného

práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu formy zadostiučinění

v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a

odst. 2 OdpŠk, přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem

k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená.

Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení

o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem

pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).

17. Dovolání je však přípustné pro posouzení otázky, zda skutečnost, že

žalobkyně je osobou iniciující větší množství soudních sporů, je důvodem pro

nepřiznání finančního zadostiučinění, neboť uvedenou otázku posoudil odvolací

soud v rozporu s judikaturou soudu dovolacího.

V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

18. Podle § 13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným

úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti

učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon

pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za

nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat

rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odst. 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž

byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odst. 2).

19. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným

rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se

podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

Podle odstavce 2 téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích,

jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování

porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného

zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž

k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 téhož ustanovení v případech, kdy

nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty

druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení

výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu,

zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání

poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil

dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů

veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

20. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen

„Listina“) se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého

a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

21. Nejvyšší soud se již v minulosti zabýval otázkou, kdy lze počínání

žalobce s ohledem na množství jím zahájených sporů považovat za obstrukční a

litigiózní (sudičské). K problému litigiózního (sudičského) přístupu některých

žalobců se ve své judikatuře již několikrát vyjádřil Ústavní soud, a to

například v usnesení ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2791/08, kde uvedl,

že „pouze jako obiter dictum považuje Ústavní soud za případné vyjádřit v dané

věci politování nad skutečností, že právní zástupkyně stěžovatele, respektive

stěžovatel samotný považuje za profesionálně a odborně únosné, aby neustálým

vyvoláváním mnoha desítek soudních sporů z malicherných důvodů nad únosnou míru

zatěžovali kapacitu obecných soudů a Ústavního soudu. Ke dni 21. 10. 2011

stěžovatel podal k Ústavnímu soudu 60 návrhů ve věcech nejrůznějšího druhu, z

nichž rovných 52 bylo již odmítnuto pro nedostatek zákonných náležitostí, pro

neoprávněnost navrhovatele nebo pro zjevnou neopodstatněnost. Již v usnesení ze

dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 480/06, Ústavní soud konstatoval, že takové

počínání lze pokládat za obstrukční a litigiózní (sudičské). Takový výkon práva

lze hodnotit jako příčící se dobrým mravům. Uváží-li Ústavní soud i značné

soudní náklady a náklady spojené s podáváním ústavních stížností, nezbývá než

vyslovit podiv nad tím, že stěžovatel očekává, že podáváním žádostí o

osvobození soudních poplatků přenese veškeré náklady takto vznikající na stát

(tedy na daňové poplatníky) nebo na jiné účastníky jím vyvolaných sporů.“

22. Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny upravující právo na přístup k

soudu rovněž vymezuje základní funkci soudního řízení, jíž je ochrana práva,

zvláště práva subjektivního. To však nelze vykládat tak, že právo na přístup k

soudu má pouze ten, jemuž subjektivní právo svědčí, neboť právě to má být v

soudním řízení zjištěno. Právo na přístup k soudu má tudíž i takový subjekt

práva, jemuž subjektivní právo nesvědčí, ač se domnívá opak. Jiný výklad by

znamenal protiústavní odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae). Rovněž

práva na přístup k soudu však lze zneužít. Zneužít právo znamená vykonat je k

právem neodůvodněné újmě někoho jiného nebo k újmě společnosti. Specifickým

případem zneužití práva je chování šikanózní (říká se též šikanózní výkon

práva), které spočívá v tom, že někdo vykoná své právo se záměrem způsobit

jinému nepřiměřenou újmu. Ve vztahu k právu na přístup k soudu lze za zneužití

tohoto práva považovat situaci, kdy žalobce nezahajuje soudní řízení pro

ochranu svého, byť domnělého, subjektivního práva, ale zahajuje je pouze pro

soudní řízení samo. Neúměrným množstvím takto zahájených řízení účastník

přetěžuje již tak přetíženou justici, z čehož následně těží zahajováním dalších

řízení ohledně náhrady újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení. Úspěch v

těchto řízeních, byť přiznáním odškodnění ve formě konstatování porušení práva,

pak žalobce zcela proti smyslu zákona č. 82/1998 Sb. a existence soudního

řízení podněcuje k zahajování dalších soudních řízení. Justice tak trváním na

bezmezné ochraně práva na přístup k soudu bez dalšího dostává sama sebe do

bludného kruhu.

23. V demokratickém právním státě nelze ani takovýmto šikanózním žalobám

bránit, neboť existence subjektivního práva, tedy věcná legitimace žalobce má

být v řízení zkoumána, jak bylo řečeno výše. Soud je tak povinen se každou

žalobou důsledně zabývat, přičemž ani litigiózní přístup žalobce jej nezbavuje

povinnosti věc rozhodnout v přiměřeném čase. Pokud však soud poruší tuto svou

povinnost a žalobci vznikne nemajetková újma (byť nepatrná vzhledem k významu

takových řízení pro žalobce), nelze odhlédnout od toho, že žalobce opakovaně

zneužívá svého práva na přístup k soudu a že rovněž v daném případě lze podání

žaloby takto posoudit. I v tomto případě však došlo ze strany státu k porušení

práva, respektive k nesprávnému úřednímu postupu, v jehož důsledku žalobkyni

vznikla újma, přičemž vznik újmy konstatovala i žalovaná. Podle ustanovení § 2

OdpŠk se odpovědnosti za tuto újmu nelze zprostit. Spodní hranici možného

odškodnění představuje konstatování porušení práva podle § 31a odst. 2 OdpŠk (k

tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo

2681/2014).

24. Předpokladem poskytnutí zadostiučinění ve formě konstatování

porušení práva z důvodu litigiózního chování poškozeného však je, že jde

skutečně o sudiče. Aby šlo o litigiózní (sudičské) jednání, musí být splněny

dvě podmínky. Zaprvé, musí být počet žalob podávaných jednou osobou mimořádně

vysoký (v řádu desítek či stovek za relevantní časové období). Zadruhé, většina

těchto žalob musí být neúspěšná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5.

2018, sp. zn. 30 Cdo 2531/2016). Splněním daných podmínek se však odvolací soud

ve vztahu k žalobám podávaným žalobkyní nezabýval, když pouze ze skutečnosti,

že žalobkyně vystupuje jako žalující strana u pražských obvodních soudů v

„bezmála třiceti řízeních“, dospěl k závěru, že žalobkyně vede řadu obdobných

sporů, čímž má být význam předmětu řízení pro žalobkyni a vznik nemajetkové

újmy snižován. Právní posouzení žalovaného nároku je tak v tomto ohledu

neúplné, a tudíž nesprávné.

VI. Závěr

25. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího

soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu v uvedeném

rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

26. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem

o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v

tomto rozhodnutí vyslovenými.

27. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne

soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. 12. 2018

JUDr. Pavel Simon

předseda senátu