USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně E. M., zastoupené JUDr. Bc. Danielem Bartoněm, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Ječná 505/2, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 45 C 200/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2024, č. j. 16 Co 378/2023-52,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 19. 9. 2022 domáhala, aby jí žalovaná zaplatila částku 500 00 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí byla způsobena trojnásobným odložením věci zahájené na základě trestního oznámení ze dne 14. 4. 2015 ohledně podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1 a 2 písm. a), b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“). Dne 15. 12. 2015 a dne 10. 1. 2017 Policie ČR (dále jen „PČR“) rozhodla o odložení věci, kdy obě usnesení byla ke stížnosti žalobkyně zrušena Obvodním státním zastupitelstvím pro Prahu 9 (dále jen „OSZ pro Prahu 9“) a PČR bylo nařízeno nové jednání a rozhodnutí o věci. Tak učinila usnesením ze dne 25. 7. 2017, č. j. KRPA-175834-210/TČ-2015-001373, když rozhodla o odložení věci již potřetí. Proti tomuto rozhodnutí žalobkyně novou stížnost nepodala, a to v návaznosti na sdělení státní zástupkyně, že by takové podání bylo ve věci nadbytečné. Žalobkyně dne 23. 11. 2020 podala k Městskému státnímu zastupitelství v Praze (dále jen „MSZ v Praze“) podnět k výkonu dohledu, jenž byl shledán částečně důvodný. MSZ v Praze svým vyrozuměním ze dne 20. 1. 2021, č. j. 3 KZN 1114/2020-13, potvrdilo, že postup policejního orgánu nebyl řádný, neboť věc odložil, ačkoliv zjištěné skutečnosti nasvědčovaly tomu, že žalobkyně byla obětí trestného činu, avšak rozhodnutí o odložení věci nezrušilo, a to proto, že již došlo k promlčení trestní odpovědnosti. Žalobkyně následně vůči vyrozumění podala ústavní stížnost, kterou Ústavní soud svým usnesením ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. IV. ÚS 707/21, odmítl, přičemž však potvrdil závěr MSZ v Praze o zjištěných pochybeních PČR a deklaroval porušení práva žalobkyně na účinné vyšetřování, a tedy nezákonnost rozhodnutí PČR ze dne 25. 7. 2017 v materiálním smyslu. S žádostí na náhradu škody se žalobkyně na žalovanou neúspěšně obrátila dne 11. 2. 2022.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5. 9. 2023, č. j. 45 C 200/2022-38, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl, že žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. 1. 2024, č.j. 16 Co 378/2023-52, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že v projednávané věci již došlo k promlčení nároku žalobkyně.
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním. Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl, neboť není přípustné.
5. Přípustnost dovolání žalobkyně shledává v tom, že dovolací soud podle žalobkyně dosud nerozhodoval o otázkách, na nichž dovoláním napadený rozsudek závisí, a jež odvolací soud zodpověděl nesprávně, a to: a) „Od jakého okamžiku plyne subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění práva na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem? Je to již od okamžiku odložení trestní věci? Nebo je to od okamžiku nepřímého zjištění nesprávnosti postupu? Nebo je to až od okamžiku konstatování nesprávného postupu a zásahu do základních lidských práv?“ b) „Jaký vliv na počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty má postupný rozvoj nemajetkové újmy, tj. průběžné změny rozsahu újmy, k jejichž ustálení dojde až postupem času? Jaký vliv na počátek nebo běh subjektivní promlčecí lhůty mají psychické indispozice poškozeného, které znemožňují pojmenování újmy (jejího rozsahu) nebo aktivní hájení práv poškozeného?“ c) „Je uplatňování námitky promlčení ze strany státu nemravné v situaci, kdy stát uznává nesprávnost úředního postupu, poškozená je obětí trestného činu proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti, které stát nedokázal účinně kriminalizovat ani vyšetřit, poškozené v důsledku primární a sekundární viktimizace vznikla psychická újma bránící jí v řádném uplatňování svých práv a kdy stát zároveň stanovil pro uplatnění nároku pravidla promlčení výrazně přísnější než u soukromoprávních škůdců (např. promlčecí doba v délce šesti měsíců je v délce ? obecné promlčecí doby)?“.
6. Žalobkyně také odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal s argumentací a námitkami uvedenými v odvolání žalobkyně, čímž dle jejího názoru zasáhl do jejího práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
7. První okruh otázek formulovaný žalobkyní týkající se okamžiku, od kterého plyne subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění práva na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem, nezakládá přípustnost dovolání, neboť uzavřel-li odvolací soud, že subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění práva na náhradu nemajetkové újmy v délce šesti měsíců dle § 32 odst. 3 věty prvé zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), plyne od okamžiku, kdy se žalobkyně (poškozená) dozvěděla o újmě a o tom, kdo za ni odpovídá, a ukotvil tuto vědomost „nejpozději“ k datu doručení vyrozumění MSZ v Praze ze dne 20.
1. 2021 žalobkyni, je jeho úsudek v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 30 Cdo 4572/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 633/2017), neboť u počátku běhu uvedené promlčecí lhůty v případě, kdy se jedná o újmu vzniklou porušením práva na účinné vyšetřování, je možné učinit závěr, že nejpozději se tak poškozený dozví ve chvíli, kdy je věc odložena, protože tímto okamžikem získá vědomost, že vyšetřování již dál nebude pokračovat.
Odpovědnost za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem totiž vzniká již završením nesprávného úředního postupu s tím, že subjektivní šestiměsíční promlčecí lhůta plyne od doby, kdy se poškozený o tomto završení dozví, a nikoliv až od okamžiku, kdy je mu formálním způsobem v rámci dohledové, ale nikoliv instančně rozhodovací činnosti nadřízených orgánů (avšak nikoliv procesním právem předpokládaným rozhodnutím) sděleno, že úřední postup (nikoliv rozhodnutí) nebyl korektní. Tak je tomu i v případě, že žalobkyně podala žádost o prošetření postupu policejního orgánu ohledně prověřování jejích podnětů k zahájení trestního stíhání a poté i ústavní stížnost vůči závěru MSZ v Praze o výsledku prověřování.
Úsudek žalobkyně, že neměl-li by soud rozhodující o požadavku žalobkyně k dispozici formální závěr o výsledku dohledové činnosti MSZ v Praze ohledně odložení věci policií a usnesení Ústavního soudu, jež se vyjadřovalo k závěrům o tomto prověřování, došlo by zajisté a bez dalšího k zamítnutí požadavku žalobkyně, je spekulací, jež bezdůvodně předpokládá, že by soudy nižších stupňů neaplikovaly řádně § 13 a násl. OdpŠk. Od shora uvedené rozhodovací praxe není důvod se odchýlit ani v projednávaném případě.
8. Druhý okruh otázek formulovaný žalobkyní se týká vlivu postupného rozvoje nemajetkové újmy a psychické indispozice poškozeného, které znemožňují pojmenování újmy (jejího rozsahu) nebo aktivní hájení práv poškozeného, na počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty. Soud odvolací ani soud prvního stupně nezjistily, že by na straně žalobkyně mělo docházet k „postupnému rozvoji nemajetkové újmy, k jejímuž ustálení došlo až postupem času“. Přitom nelze pominout, že přípustnost dovolání nelze postavit na skutkových okolnostech, které dovolatel tvrdí, ale které nejsou v souladu se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, kterými je dovolací soud v dovolacím řízení vázán (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.
8. 2024, sp. zn. 25 Cdo 278/2024). Rovněž jde-li o tvrzení žalobkyně, že jí psychické indispozice znemožnily pojmenování újmy a jejího rozsahu a aktivní hájení práv, tuto okolnost odvolací soud ani soud prvního stupně nezjistily. Odvolací soud naopak uvedl, že žalobkyně nedoložila žádné konkrétní okolnosti, které by jí bránily nárok vůči žalované z titulu nesprávného úředního postupu uplatnit dříve, tak aby nedošlo k promlčení, a tedy ani tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.
8. 2024, sp. zn. 25 Cdo 278/2024). Vzhledem k tomu, že žalobkyně v řízeních před soudy nižších stupňů netvrdila, že by jí její psychická indispozice znemožňovala pojmenování újmy či jejího rozsahu, představuje daná otázka rovněž nepřípustné novum, neboť odvolací soud se touto otázkou nezabýval a napadené rozhodnutí není na jejím řešení založeno (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2022, sp. zn. 27 Cdo 3330/2020). Zbývá dodat, že žalobkyní označený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 446/2012, podle něhož promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu pokračující nemajetkové újmy počíná podle § 32 odst. 3 OdpŠk běžet od každého dne a pro každý den, ve kterém poškozený svou újmu pociťuje, dopadá na situace, kdy protiprávní stav neskončil a je i nadále udržován.
V posuzované věci však nesprávný úřední postup pominul k okamžiku, kdy dne 25. 7. 2017 bylo žalobkyni doručeno rozhodnutí o odložení věci, jež nenapadla stížností.
9. Ani třetí otázka formulovaná žalobkyní týkající se (ne)mravnosti uplatnění námitky promlčení nezakládá přípustnost dovolání, neboť uzavřel-li odvolací soud, že žalované nelze vytknout, že by námitku promlčení vznesla s nekalým úmyslem poškodit žalovanou a že by žalovaná způsobila, že žalobkyně nemohla uplatnit svůj požadavek před uplynutím promlčecí lhůty, je tento úsudek v souladu, a nikoliv v rozporu, s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Uplatnění námitky promlčení zásadně neodporuje dobrým mravům.
Tak by tomu mohlo být nejen v těch výjimečných případech, kdy by námitka byla výrazem zneužití práva na její uplatnění vůči věřiteli, ale zejména tehdy, pokud věřitel marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí lhůty byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil, a nutno zdůraznit, že tyto okolnosti by musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do ústavně chráněného principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7.
7. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1776/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2895/2020, ze dne 30. 5. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2990/2021, ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2996/2014, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010, a zde dne 17. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3825/2011). K tomu Nejvyšší soud dále dodal, že námitka promlčení vznesená žalovaným státem může být výjimečně hodnocena jako odporující dobrým mravům ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, i v případě, že hlavním a přímým úmyslem státu při jejím uplatnění není žalobce poškodit, avšak jsou zde dány mimořádné a zvláštního zřetele hodné okolnosti, které na straně žalobce vytvořily závažnou překážku, jež mu ve včasném uplatnění jeho nároku zabránila a pro kterou by závěr o promlčení uplatněného nároku byl pro něj nepřiměřeně tvrdý (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
11. 2022, sp. zn. 2224/2022). Uvádí- li žalobkyně, že jí v uplatnění požadavku před uplynutím promlčecí lhůty podle § 32 odst. 3 OdpŠk, tedy před uplynutím 6 měsíců ode dne, kdy se dozvěděla o vzniklé nemajetkové újmě, bránil její psychický stav, jde o tvrzení, které je v rozporu se skutkovým závěrem odvolacího soudu, podle něhož žalobkyně „nedoložila žádné konkrétní okolnosti, které by jí bránily (…) nárok vůči žalované z titulu nesprávného úředního postupu uplatnit dříve, tak aby nedošlo k promlčení.“ Právo žalované na účinné vyšetřování, od něhož odvíjí svůj požadavek, sice bylo ze strany žalované porušeno, ale není to žalovaná, kdo se měl vůči žalobkyni dopustit trestného činu; právo žalobkyně na účinné vyšetřování ani negarantuje, že jí označený údajný pachatel trestné činnosti bude odsouzen (srov. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30.
4. 2020, sp. zn. 30 Cdo 4572/2018).
S ohledem na právě uvedené se ani dovolací soud nedomnívá, že by námitka promlčení ze strany žalované měla být shledána nemravnou a že je v daném případě na místě s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 3391/15, „otevřít bránu“ výhradám žalobkyně a k námitce promlčení ze strany žalované nepřihlížet. Rovněž Ústavní soud považuje institut promlčení za jeden ze zásadních a závažných institutů občanského práva hmotného, ale i právního řádu jako celku, a tak dle jeho názoru nelze do jeho výkladu zasahovat ať již extenzivně, či restriktivně aplikací dalších obecných institutů právního řádu, tj. i aplikací obecných zásad (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 4.
7. 2002, sp. zn. III. ÚS 21/02). Zbývá dodat, že dovolání nesměřovalo ke zpochybnění skutkového závěru odvolacího soudu o tom, že žalobkyně nedoložila žádné konkrétní okolnosti, které by jí bránily nárok vůči žalované z titulu nesprávného úředního postupu uplatnit dříve, tak aby nedošlo k promlčení, s tím, že výhrada žalobkyně směřovala do údajné nemravnosti námitky promlčení uplatněné žalovanou.
10. Argumentuje-li žalobkyně v rámci třetího okruhu otázek též tím, že stát stanovil pro uplatnění nároku pravidla promlčení výrazně přísnější než u soukromoprávních škůdců (promlčecí lhůta v délce šesti měsíců je v délce ? obecné promlčecí lhůty), není na místě přehlédnout, že Nejvyšší soud již dříve uzavřel, že promlčecí lhůta ukotvená v této normě neznemožňuje poškozeným účinné uplatnění jejich práv. Šestiměsíční lhůta pro uplatnění požadavku na náhradu nemajetkové újmy ustavená v § 32 odst. 3 OdpŠk tedy není nepřiměřená a poskytuje potenciálnímu poškozenému sice nikoli robustní, ale přesto přiměřený prostor k uplatnění jím tvrzených práv (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 1532/16, usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 2781/12, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3509/2019).
11. Žalobkyně rovněž namítla, že se odvolací soud nevypořádal s její argumentací a výhradami uvedenými v odvolání, a tím zasáhl do jejího práva na spravedlivý proces. Dovolací soud k tomu zdůrazňuje, že soud má povinnost své rozhodnutí přesvědčivě a řádně zdůvodnit. Tento závazek však nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument žalobkyně. Soudní rozhodnutí musí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena, rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu. I když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly, podle obsahu dovolání, na újmu uplatnění práv dovolatele (viz usnesením Nejvyššího soudu zde dne 22. 11 2022, sp. zn. 30 Cdo 2713/2022). V poměrech projednávané věci je přitom z odůvodnění odvolacího rozhodnutí v základu zjevné, proč odvolací soud rozhodl tak, že žalobkyni nevyhověl. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu tedy bylo natolik konkrétní a srozumitelné, že žalobkyni nijak neznemožnilo se vůči němu relevantně vymezit, uvést v dovolání dovolací důvody a předestřít svou argumentaci. Žalobkyni proto nelze přisvědčit, že by dovolání mohlo být založeno na porušení jejího práva na spravedlivý proces, a tedy tyto výhrady žalobkyně přípustnost dovolání nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1766/2022, a ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1961/2022, a ze dne 5. 12. 2023, sp. zn. 20 Cdo 2633/2023).
12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 11. 2024
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. předseda senátu