30 Cdo 2638/2024-407
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce M. S., zastoupeného JUDr. Lenkou Rivolovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Na Truhlářce 1455/13, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o 259 800 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 39/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2024, č. j. 14 Co 117/2024-375, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobce se žalobou po žalované domáhal zaplacení částky 259 800 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nesprávný úřední postup, kterého se měly dopustit orgány policie. Dne 26. 6. 2017 žalobce podal stížnost proti usnesení Police České republiky, Krajského ředitelství policie Kraje Vysočina, Územního odboru XY, Oddělení obecné kriminality, o zahájení trestního stíhání žalobce pro spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle ustanovení § 199 odst. 1 a odst. 2 písm. d) zákona č. 40/2009, Sb., trestního zákoníku – dále jen „trestní zákoník“, ze dne 19. 6. 2017, č. j. KRPJ-51747-36/TČ-2017-161671. Zároveň podal trestní oznámení na v té době stále svou manželku J. S. pro křivé obvinění. Následně dne 7. 7. 2017 podal další podnět k zahájení trestního stíhání jmenované, a to pro podezření z trestného činu: 1) křivého obvinění z týrání osoby žijící ve společné domácnosti, 2) poškozování cizí věci – dveří jeho domu, a 3) křivého obvinění z údajného maření výkonu úředního rozhodnutí vykázání žalobce. Dne 13. 7. 2020 se právní zástupkyně žalobce domáhala zjištění postupu policie ve věci těchto trestních oznámeních. Nečinnost policie v případě prvního skutku trvala více než 3 roky, v případě dvou zbylých dle žalobce stále trvala ke dni podání žaloby. Žalobci vznikla morální újma s dopadem na jeho psychiku, pracovní, osobní život, význam předmětu řízení byl pro něj zcela zásadní. Prověřovala-li by policie v rozhodné době jeho trestní oznámení, nemuselo by k jeho trestnímu stíhání vůbec dojít.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. 11. 2023, č. j. 16 C 39/2021-349, nepřipustil změnu žaloby spočívající v požadavku žalobce na zaplacení dalších 5 001 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 7. 7. 2021 do zaplacení, to vše za každý měsíc do pravomocného skončení projednávané věci (výrok I). Současně s tím žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 4 500 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem nepřipustil rozšíření žaloby na částku 350 006 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 7. 7. 2021 do zaplacení (výrok I) a rozsudek soudu prvního
stupně ve výrocích II a III potvrdil (výrok II). O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III).
4. Proti výroku II a III rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Odvolací soud opřel svůj závěr o nedůvodnosti žaloby o dva základní svébytné důvody. Prvním z nich je to, že domáhá-li se žalobce jako osoba, jež podala trestní oznámení, odškodnění za údajně nesprávný úřední postup orgánů činných v trestním řízení, k němuž došlo ve fázi trestního řízení spočívající v tzv. prověřování dle ustanovení § 158 až § 159d zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním – dále jen „trestní řád“, musí být žalobce osobou, které svědčí práva dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod – dále jen „Úmluva“. Musí tedy ve vztahu k žalobci jako oznamovateli existovat souvislost trestního řízení s civilními, resp. základními právy žalobce. Tato souvislost je naplněna jen v případě, že trestní řízení se koná o nejzávažnějších trestných činech směřujících proti žalobci/ oznamovateli a jeho integritě, které jsou svými dopady srovnatelné se zásahem do práva na život, práva nebýt mučen nebo podroben nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, a konečně se zákazem otroctví, nevolnictví či nucených prací. Mezi takové trestné činy přitom podle odvolacího soudu nepatří trestné činy proti majetku ani trestné činy křivého obvinění.
6. Druhým z důvodů, proč odvolací soud dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby je, že žalobou uplatněný požadavek je promlčen, neboť stav žalobcovy újmy musel být ukončen k okamžiku, kdy byl vyšetřovatelkou W. emailem ze dne 29. 8. 2017 vyrozuměn o tom, že s jeho trestními oznámeními bude naloženo jako s formou jeho obhajoby a bude-li zjištěno, že se jeho tehdejší manželka žalobcem popisovaného jednání dopustila, bude trestní řízení zahájeno z úřední povinnosti. Ode dne 29. 8. 2017 tedy začala žalobci k vykonání jeho práva dle § 609 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále jen „o. z“., běžet subjektivní 6ti měsíční promlčecí lhůta dle § 32 odst. 3 věty první zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“, jejíž běh by se ve smyslu ustanovení § 35 odst. 1 OdpŠk stavil nejdéle na dobu 6 měsíců od předběžného uplatnění nároku u žalované. Žalobce však svůj nárok u žalované předběžně uplatnil až 6. 1. 2021 a žalobu podal u soudu 13. 7. 2021, oboje tedy učinil až po uplynutí promlčecí lhůty, k zastavení jejíhož běhu tak ani nemohlo dojít. Tentýž závěr, tj. uplatnění nároku po uplynutí subjektivní promlčecí lhůty, platí i ve vztahu k žalobcově trestnímu oznámení o majetkové trestné činnosti řešenému pod č. j. KRPJ-7940/TČ-2018-161671, při jejím počátku ke dni 13. 4. 2018, kdy žalobci bylo doručeno usnesení ze dne 11. 4. 2018 o odložení této věci.
7. Oba tyto závěry sice dovolatel pokládá za nesprávné, avšak předpoklad přípustnosti a dovolací důvod řádně vymezuje pouze ve vztahu k prvnímu z nich. Naopak svůj nesouhlas s právním závěrem o promlčení jeho požadavku odůvodňuje jen tak, že „pokud jde o námitku promlčení, žalobce uvádí, že promlčecí lhůta, ad hoc, nezačala ještě ani běžet, viz ust. § 32 odst. 3 odškodňovacího zákona.“ Žalobce tedy nevymezuje k právním názoru odvolacího soudu o promlčení ani relevantní dovolací důvod (právní otázku, kterou by se dovolací soud měl zabývat ve smyslu § 241a odst. 1, 3 o. s. ř.), ani předpoklad přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., pročež je dovolání v této části vadné. Nezbývá tedy než uzavřít, že napadá-li žalobce řádně jen jeden z vícero svébytných důvodů, o něž odvolací soud opřel své rozhodnutí, druhý (řádně nerozporovaný důvod) obstojí a obstojí tak i dovoláním napadený rozsudek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 23 Cdo 4328/2019, a ze dne 5.1 2. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2049/2023).
8. Spatřuje-li žalobce rozpor v odůvodnění napadeného rozsudku v tom, že odvolací soud kromě výše uvedených závěrů vyzdvihl i skutkový úsudek o tom, že žalobcovo trestní oznámení ohledně poškozených dveří policie odložila a odložení žalobci oznámila dne 13. 4. 2018, tento skutkový závěr odvolací soud skutečně přijal za svůj (viz odst. 14 a 49 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), přičemž dovolací soud je tímto závěrem vázán. Své rozhodnutí ovšem odvolací soud prvotně postavil na výše uvedených dvou argumentech. Dovolací soud tedy žalobcem vytýkaný rozpor v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu neshledává. Rozpor v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku není na místě shledat ani v tom, že odvolací soud podle dovolatele shledal, že žalobci v daném případě nenáleží právo na „účinné vyšetřování“. Tento termín však použil soud prvního stupně, a nikoliv odvolací soud (odst. 44 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), jenž převzal nikoliv právní, ale skutkové závěry soudu prvního stupně (odst. 49 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Popsaná výhrada žalobce proto rovněž nezakládá přípustnost dovolání, neboť neodpovídá obsahu odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2324/2022, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1078/2022).
9. Namítá-li konečně žalobce, že „tvrzení žalované o odškodnění žalobce dvakrát v téže věci, je zcela právně irelevantní, neboť, ve zde projednávané věci, je meritem věci žádost žalobce o odškodnění za nečinnost policie…nikoli tedy odškodnění za nezákonné trestní stíhání žalobce“, nevymezuje k této obecné výhradě ani relevantní dovolací důvod (dovolací otázku) ve smyslu § 241a odst. 1, 3 o. s. ř., jakož ani předpoklad přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Ani tato výtka žalobce proto nezakládá přípustnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2024, sp. zn. 30 Cdo 1055/2024, a ze dne 3. 9. 2024, sp. zn. 30 Cdo 1945/2024). Totéž platí pro obecnou výhradu žalobce, že se odvolací soud i soud prvního stupně měly dopustit „svévole“ a „libovůle“ při hodnocení důkazů.
10. Dovolání žalobce není dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné ani v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení, ať již co do potvrzení nákladového výroku v usnesení soudu prvního stupně či co do výroku o nákladech odvolacího řízení. Z těchto důvodů dovolací soud dovolání v dotčeném rozsahu taktéž odmítl.
11. K vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 11. 2024
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. předseda senátu