U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobce F. Š., zastoupeného JUDr. Josefem Skácelem, advokátem se sídlem v
Praze 2, Londýnská 55, proti žalované J. K., zastoupené JUDr. Janem Sukem,
advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, o určení neplatnosti právního
úkonu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 5 C 84/2008, o dovolání
žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2014, č. j. 54
Co 19/2014-409, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 3 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. června 2013, č. j. 5 C 84/2008-385, určil, že „kupní smlouva uzavřená mezi
žalovanou J. K. jako prodávající a F. Š., jako kupujícím, jejímž předmětem je
ideální ? nemovitosti – budovy č. p na parcele č. 3679, pozemku parc. č. 3679 a
pozemku par. č. 3680, vše v k. ú. Ž., obec P., okres H. m. P., která byla
podepsána žalobcem dne 25. 8. 2005 a žalovanou dne 7. 7. 2005, je neplatná.“
Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném řízení (a mj. po
zhodnocení v řízení provedených znaleckých posudků ohledně pravosti podpisu
prodávající na předmětné kupní smlouvě, kdy žalovaná v řízení namítala, že
uvedenou převodní smlouvu s žalobcem neuzavřela a předmětnou listinu
nepodepsala) dospěl k závěru, že „kupní smlouvu, jejíhož určení platnosti se
žalobce domáhá, žalovaná podepsala z popudu svého otce M. K., předtím, než do
rekonstrukce bytů v domě čp. v P. investovala své finanční prostředky....Částka
1.500.000,- Kč za id. ? nemovitostí přibližně odpovídá polovině nákladů,
které...byly vynaloženy na pořízení nemovitosti, když kupní cena činila
1.000.000,- Kč a další finanční prostředky bylo nutno vynaložit na odkoupení
pohledávky, která byla zajištěna zástavním právem a je proto irelevantní, že
žalovaná odhaduje tržní cenu nemovitostí v roce 2005 na částku 15.000.000,- Kč. O vztahu žalobce k domu čp. v P., B. svědčí skutečnost, že od r. 2004 měl jeho
syn v domě k dispozici dva byty, za které neplatil žádnou úplatu, a byly v nich
žalobcem prováděny stavební úpravy. Mezi žalobcem a žalovaným existoval v době
podpisu kupní smlouvy...dlouholetý přátelský i obchodní vztah, probíhaly mezi
nimi přesuny finančních prostředků v souvislosti s jejich zájmovými aktivitami
i převody financí v souvislosti se stavbou nemovitostí v obci Č. Tato kupní
smlouva měla ochránit investice žalobce do koupě nemovitostí od původních
spoluvlastníků...a žalobce ji s návrhem na vklad vlastnického práva předložil
katastrálnímu úřadu až poté, co se vztahy mezi ním a M. K. vyhrotily a žalobci
nebyly investované finanční prostředky vráceny.“
K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 12. února 2014, č. j. 54 Co 19/2014-409, odvoláním napadený rozsudek
soudu prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí) dle § 219 o. s. ř. potvrdil. Odvolací soud v odůvodnění svého (písemného vyhotovení) rozsudku mj. uvedl, že žalobce jednal podle výzvy katastrálního úřadu, který po seznámení s
tvrzením žalované, že smlouvu nepodepsala, vyzval žalobce k podání této žaloby,
jinak (vkladový) návrh zamítne. Na podání této určovací žaloby má tedy žalobce
naléhavý právní zájem ve smyslu tehdy platného § 80 písm. c) o. s. ř. Žalobce
své tvrzení prokazoval listinou – kupní smlouvou a pravost podpisu žalované
znalci. Předložená listina splňuje podmínky písemnosti (§ 46 obč. zák.),
obsahuje všechny formální náležitosti právního úkonu a kupní smlouvy, její
obsah je srozumitelný a smlouva je opatřena neoveřenými podpisy účastníků
smlouvy.
Odvolací soud se rovněž ztotožnil s hodnocením důkazů soudem prvního
stupně, včetně znaleckých posudků, a to se závěrem, že na předmětné kupní
smlouvě je pravý podpis žalované coby prodávající. Za popsané situace pak
žalovaná neunesla své důkazní břemeno a nepopřela pravost kupní smlouvy. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“)
prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, ve kterém především zpochybňuje
skutková zjištění, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud, poukazuje na
vady řízení, vytýká odvolacímu soudu, že ten v rozporu s právními předpisy a
judikaturou dovolacího soudu přesunul důkazní břemeno ze žalobce na
dovolatelku, namítá, že závěr odvolacího soudu o tom, že jde o (pravý) podpis
dovolatelky, nelze zaměňovat se závěrem (jak učinil odvolací soud), že
dovolatelka smlouvu podepsala, když dovolatelka v řízení navrhla celou řadu
důkazů, které samy o sobě i ve vzájemném kontextu prokazovaly, že dovolatelka
nejenom že nikdy neměla v úmyslu předmětnou nemovitost, resp. podíl na nich
prodat (a tedy i uzavřít předmětnou kupní smlouvu), ale např. že tak ani v
rozhodný den nemohla učinit. Dovolatelka také vytýká odvolacímu soudu, že zcela
pominul zkoumání platnosti právního úkonu ve vazbě na tvrzení a důkazy, které v
řízení navrhla. Úmyslem žalobce nikdy nebylo dovolatelce zaplatit kupní cenu,
takže obsah kupní smlouvy je nejenom v rozporu s realitou, ale i v rozporu s
úmysly smluvních stran. Projev vůle tedy jednoznačně nekoresponduje s obsahem
smlouvy. Kupní smlouva je absolutně neplatná hned ze tří důvodů, a to 1. pro
nedostatek vážnosti projevu vůle dle § 37 obč. zák., 2. protože účel smlouvy
odporuje zákonu (smyslem smlouvy vůbec nebylo nemovitosti převést, jinak by byl
návrh na vklad podán bez prodlení a „sjednaná cena by byla řádně nebo alespoň v
souladu se smlouvou“), a 3. pro rozpor s dobrými mravy dle § 39 obč. zák. (neboť smlouva, na základě které někdo převádí svůj majetek, aniž by měl
obdržet protiplnění a aniž by současně šlo o vědomé darování, je nepochybně v
rozporu s dobrými mravy). V řízení žalobce neunesl důkazní břemeno tvrzení a
důkazů, ale naopak dovolatelka tvrdila a prokazovala skutečnosti, které
prokazují, že předmětná kupní smlouva je od počátku neplatná. Odvolací soud
kromě toho měl přihlédnout k tomu, že uvedená smlouva je nepochybně tzv. lichevní smlouva ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále
již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ve věci sp. zn. 22 Cdo 1993/2001. Odvolací soud se nezabýval ani námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu
prvního stupně. Dovolatelka dále hodnotí v řízení provedené znalecké posudky a
uzavírá, že z nich absolutní závěr o pravosti podpisu, minimálně v širším
kontextu dalších vědních disciplín, učinit nelze. I kdyby se ovšem mělo jednat
o podpis dovolatelky na předmětné smlouvě, „pořád z tohoto faktu nelze vyvodit
závěr, že podpis měl stvrdit listinu předloženého obsahu (kupní smlouvu).
Žalované není jasné, jak se žalobce mohl dostat k jejímu podpisu, při
respektování závěrů v řízení ze strany soudu uznaných znaleckých posudků jí
však nezbývá než konstatovat, že se tak stalo. Je možné, že žalovaná před svým
odjezdem do N. nechala otci papíry s blanketním podpisem, pro případ, že by
bylo potřeba něco neodkladného v její nepřítomnosti vyřídit a že žalobce se k
takové listině přes otce žalované dostal.“ Dovolatelka „konečně kategoricky
odmítá právní interpretaci listinného důkazu – potvrzení jejího tehdejšího
zaměstnavatele, k jaké dospěl odvolací soud a které dle žalobce představuje
způsob, jak sloučit právní názor odvolacího soudu s provedenými důkazy.“
Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího
soudu změnil tak, že žalobu zamítne a přizná dovolatelce náhradu nákladů řízení
před soudy všech stupňů, případně (neshledá-li dovolací soud pro takový postup
prostor), aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení. Žalobce se k podanému dovolání písemně nevyjádřil. Nejvyšší soud předně předesílá, že podle hlavy II. – ustanovení přechodných a
závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných
ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku,
tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní
poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i
práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se
však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Protože podle zjištění soudů k uzavření předmětné kupní smlouvy došlo před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle
příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen
„obč. zák.“). Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 12. února 2014, projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského
soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., proto, že napadené
rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno,
kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou
dovolacím soudem, resp. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky
hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o
kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací
praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013;
všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na
jeho webových stránkách www.nsoud.cz). Z obsahu podaného dovolání ovšem vyplývá, že dovolatelka převážnou část své
dovolací argumentace staví na polemice se skutkovými závěry, z nichž při
meritorním rozhodování vycházel odvolací soud, ačkoliv na podkladě takové
argumentace přípustnost dovolání – jak vyplývá z § 241a odst. 1 o. s. ř. –
posuzovat nelze. Dovolání lze totiž podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (založeném na
nesprávně řešené právní otázce hmotného nebo procesního práva, případně obou
takovýchto v dovolání specifikovaných otázek). Nelze-li v dovolacím řízení
revidovat skutková zjištění, pak dovolací argumentace, jež právě na takové
skutkové revizi buduje oponentní právní závěr, nemůže být způsobilá k tomu, aby
dovolací soud na jejím základě posuzoval přípustnost dovolání. Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud v dané věci nesprávně přesunul důkazní
břemeno ze žalobce na dovolatelku, pak na podkladě takové dovolací argumentace
nelze dospět k závěru, že by odvolací soud v řešení této otázky procesního
charakteru postupoval v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Dovolatelka zde odkazuje na judikaturu dovolacího soudu reprezentovanou např. rozsudkem ze dne 30. května 2001, sp. zn. 22 Cdo 2727/99, dle kterého popírá-li
účastník pravost soukromé listiny, leží důkazní břemeno ohledně pravosti na tom
účastníkovi, který ze skutečnosti v listině uvedených vyvozuje pro sebe
příznivé právní důsledky. Z odůvodnění (písemného vyhotovení) rozsudku
odvolacího soudu je však zřejmé, že odvolací soud v otázce přesunu důkazního
břemene nijak nepochybil. Nejvyšší soud totiž ustáleně judikuje – opakovaně
připomenuto ze shora označeného judikátu - že je-li zpochybněna pravost
soukromé listiny, nese důkazní břemeno pravosti ten, kdo z této listiny
vyvozuje sobě příznivé následky. Současně ovšem zaujímá právní názor, že je-li
toto důkazní břemeno uneseno, tj.
je-li listina pravá, dokazuje, že jednající
osoba projevila vůli v listině vyjádřenou a důkazní břemeno opaku, tedy popření
pravdivosti listiny nese ten, kdo pravdivost listiny popírá. K uvedeným závěrům
se následně Nejvyšší soud přihlásil v řadě dalších rozhodnutí (srov. v tomto
směru např. rozsudek ze dne 30. května 2001, sp. zn. 22 Cdo 2727/99, rozsudek
ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 564/2005, rozsudek 29.06.2006 sp. zn. 33
Odo 988/2004 a rozsudek ze dne 20.01.2009 sp. zn. 23 Odo 1722/2006). Přesně v
intencích takto judikovaných závěrů odvolací soud postupoval; dovolací
argumentace dovolatelky je tudíž v tomto směru zcela nedůvodná a jejím
prostřednictvím nemohla být založena přípustnost dovolání. Brojí-li dovolatelka v dovolání proti hodnocení skutečností, z nichž při
rozhodování vycházel odvolací soud, pak je třeba zdůraznit, že řešení této
otázky je pouze a jen věcí soudů v nalézacím řízení. Dovolací soud může
hodnocení důkazů, provedené v nalézacím řízení v souladu se zákonem,
přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického
myšlení, případně s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo
možno hodnotit více způsoby, neznamená, že zvolené hodnocení je nesprávné (k
tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. srpna 2005, sp. zn. 22 Cdo
2376/2004). Podle dovolatelky odvolací soud pochybil, nedospěl-li k závěru o absolutní
neplatnosti převodní smlouvy ve smyslu § 37 či § 39 obč. zák. V tomto ohledu
ovšem dovolací argumentace postrádá relevantní vymezení ve vztahu k § 237 o. s. ř., přičemž sama okolnost, že dovolatelka oproti odvolacímu soudu má za to, že
skutkový stav měl být správně podřazen pod to které hmotněprávní ustanovení
příslušného právního předpisu, pochopitelně přípustnost takového dovolání
rovněž nezakládá. Navíc skutkový stav, jak byl zjištěn soudem prvního stupně,
resp. z nějž odvolací soud vycházel při meritorním rozhodnutí, nezakládal ani
vzdálené úvahy o možnosti aplikace dle § 37 odst. 1 či § 39 obč. zák. Z
dokazování nevyplynulo, že by projev vůle účastníků smlouvy nebyl souladný s
učiněným písemným právním úkonem (dovolatelkou zpochybňovaná otázka vypořádání
kupní ceny zde není relevantní – k tomu srov. např. rozhodnutí dovolacího soudu
ve věcech sp. zn. 29 Odo 478/2006, sp. zn. 30 Cdo 162/2014). V rozsudku ze dne
18. června 2014, sp. zn. 30 Cdo 1624/2014, Nejvyšší soud vyložil a odůvodnil
právní názor, že sama okolnost, že účastníci v souvislosti s uzavřením kupní
smlouvy řeší další otázky, které sice souvisejí s realizovaným převodem
vlastnického práva, avšak nepředstavují obligatorní náležitosti kupní smlouvy,
nezpůsobuje neplatnost takové kupní smlouvy, ledaže by bylo prokázáno, že
účastníci ve skutečnosti uzavření kupní smlouvy simulovali, neboť jejím
uzavřením chtěli ve skutečnosti disimulovat jiný právní úkon.
Proto pokud
žalobce v řízení uváděl skutečnosti, které předcházely či souvisely s důvody,
které jej vedly (byly stimulem) k uzavření předmětné smlouvy, pak z toho nelze
dovozovat neurčitost projevu vůle, ale ani – s ohledem na v řízení učiněná
skutková zjištění – simulaci učiněného písemného právního úkonu. Rovněž soudy
zjištěný skutkový stav nezakládal žádné úvahy o jednání žalobce, které by se
mělo příčit dobrým mravům (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009, uveřejněný pod číslem 57/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek), či zakládalo úvahy o přisouzení lichevního
charakteru předmětné kupní smlouvě (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009). Nad rámec popsaného lze tedy (ve stručnosti shrnuto s ohledem na odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu) uzavřít, že skutkový stav, z nějž při meritorním
rozhodování vycházel odvolací soud, umožňoval odvolacímu soudu přistoupit k
danému právně kvalifikačnímu závěru. Jinými slovy řečeno, meritorní rozhodnutí
odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění učiněných na podkladě
korektního procesního postupu v procesu důkazní verifikace, jenž nebyl (z
pohledu hodnocení důkazů a všeho, co v řízení vyšlo najevo) zatížen zjevnou
nelogičností, výkladovou svévolí, či procesním formalismem [samotné hodnocení
důkazů odvolacím soudem nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského
soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným
dovolacím důvodem; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září
2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013], a umožňoval odvolacímu soudu přijmout právní
závěr o platnosti posuzované převodní smlouvy. Ze všech shora vyložených důvodů proto Nejvyšší soud podané dovolání žalované
podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
poslední o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.