ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta
Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci
žalobkyně M. R., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Vlastimilem Trojanem,
advokátem, se sídlem v Praze 10, Daliborova 648/10, proti žalované České
republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská
424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se
sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, a České republice – Ministerstvu
financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o náhradu škody a nemajetkové
újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 306/2014, o
dovoláních žalobkyně a žalované České republiky – Ministerstva spravedlnosti
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2017, č. j. 69 Co
58/2017-215, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2017, č. j. 69 Co
58/2017-215, se co do výroku II zrušuje, a věc se v tomto rozsahu vrací
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou Českou republikou –
Ministerstvem financí nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení.
1. Žalobkyně se domáhala náhrady škody, která jí měla vzniknout
nevyplacením korunového ekvivalentu částky 81 666 EUR za zahraniční plat, který
by jí náležel z titulu pracovního zařazení u Ministerstva zahraničních věcí
jako diplomatky v zahraničí za období od 1. 1. 2007 do 28. 2. 2009. Příčinou
škody mělo být porušení primárního i sekundárního práva Evropské unie (dále
také „EU“) jak legislativními orgány České republiky, které nepřijaly adekvátní
eurokonformní právní úpravu odměňování za práci, tak Ministerstvem zahraničních
věcí jako zaměstnavatelem, který žalobkyni nevyplatil uvedenou částku. Za
příčinu uvedené škody konečně považovala žalobkyně také porušení povinnosti
eurokonformního výkladu právních norem upravujících odměňování za práci soudem
rozhodujícím v její věci v poslední instanci. V souvislosti s výše tvrzenou
chybnou aplikací práva EU žalovanou Českou republikou mělo dojít, a to jejím
částečným plněním žalobkyni ve výši pětiny očekávaného příjmu, i k jejímu
diskriminačnímu jednání, spočívajícímu v nerovnosti takového plnění v porovnání
s jinými pracovníky zahraniční služby. Žalobkyně se dále domáhala
zadostiučinění v celkové částce 270 000 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou
nesprávným úředním postupem, který měl spočívat v nepřiměřené délce řízení a
průtazích v řízeních u Obvodního soudu pro Prahu 1 vedených pod sp. zn. 23 C
103/2009 a 23 C 281/2009. Žalobkyně požadovala také náhradu škody ve výši 21
960 Kč za nesprávný úřední postup Ústavního soudu v řízení o její ústavní
stížnosti vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 1151/14, který měl spočívat v nedodržení
postupu ústavněprávního přezkumu nákladového výroku rozhodnutí obecného soudu,
a dále zadostiučinění ve výši 30 000 Kč za nemajetkovou újmu vzniklou ve
stejném řízení, neboť tvrzeným nesprávným úředním postupem Ústavního soudu bylo
způsobeno narušení právní jistoty a legitimního očekávání žalobkyně. Konečně se
domáhala jak náhrady škody ve výši 56 144 Kč, která jí měla vzniknout v
důsledku uhrazení nákladů za právní zastupování při předběžných projednáváních
nároků u obou organizačních složek státu, tak i konstatování porušení jejích
tvrzených práv příslušnými orgány státu.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) uložil
žalované jednající Ministerstvem spravedlnosti povinnost zaplatit žalobkyni
částku 40 250 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v
části požadující zaplacení částky 140 500 Kč s tam specifikovaným
příslušenstvím (výrok II), zastavil řízení ohledně částky 89 250 Kč pro
částečné zpětvzetí žaloby (výrok III), zamítl žalobu ohledně požadavku na
konstatování, že porušením přímé závaznosti Smlouvy o založení Evropských
společenství a porušením práva Evropské unie ze strany státu a soudní moci
došlo k zásahu do práva žalobkyně na spravedlivou odměnu za práci a k zásahu do
práva žalobkyně vlastnit majetek zaručeného Listinou základních práv a svobod
(výrok IV), zamítl žalobu na zaplacení korunového ekvivalentu částky 81 666 EUR
s příslušenstvím (výrok V), zamítl žalobu co do konstatování, že v případu
žalobkyně došlo k nesprávnému úřednímu postupu Ústavního soudu České republiky
a došlo k zásahu do práva žalobkyně vlastnit majetek zaručeného Listinou
základních práv a svobod, jakož i práva legitimního očekávání a narušení právní
jistoty (výrok VI), zamítl žalobu v požadavku na zaplacení náhrady škody ve
výši 21 960 Kč a zadostiučinění ve výši 30 000 Kč s příslušenstvím (výrok VII),
zamítl žalobu co do požadavku na konstatování, že nepřiměřenou délkou řízení a
průtahy došlo k porušení práva žalobkyně na spravedlivý proces zaručeného v
článku 38 Listiny základních práv a svobod (výrok VIII), zamítl žalobu co do
částky 56 144 Kč s příslušenstvím (výrok IX) a uložil žalobkyni povinnost
zaplatit žalované jednající Ministerstvem spravedlnosti částku 900 Kč a
žalované jednající Ministerstvem financí částku 900 Kč (výrok X).
3. Soud prvního stupně věc posuzoval dle zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů
(dále též „OdpŠk“)
4. Soud prvního stupně posoudil požadavek žalobkyně na náhradu škody ve
výši korunového ekvivalentu částky 81 666 EUR (výrok V) tak, že není zjevně dán
vztah příčinné souvislosti mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem či
nezákonným rozhodnutím orgánů státu a vznikem škody, když žalobkyně příslušnou
částku v předmětném řízení nežalovala, respektive vzala žalobu v tomto rozsahu
zpět. Příčinou vzniku (jí tvrzené) škody tak byl postup samotné žalobkyně,
která se rozhodla částku nadále nežalovat.
5. Co se týká nároků žalobkyně odvíjejících se od rozhodovací činnosti
Ústavního soudu, soud prvního stupně poukázal na nedostatek své pravomoci
přezkoumávat postup Ústavního soudu (výroky VI a VII), a přitom odkázal na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1260/2014, dle
něhož je nepřípustné, aby obecné soudy posuzovaly postup Ústavního soudu v
řízení o ústavní stížnosti.
6. Ohledně požadovaného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou
nepřiměřenou délkou řízení soud prvního stupně konstatoval, že nároky žalobkyně
jsou částečně důvodné. V případě řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu
1 pod sp. zn. 23 C 281/2009 dospěl k závěru o nesprávném úředním postupu, když
délka řízení činila 6 let a 11 měsíců, a stanovil pro žalobkyni po tam
odůvodněných modifikacích základní částky zadostiučinění ve výši 71 000 Kč. V
řízení vedeném před týmž soudem pod sp. zn. 23 C 103/2009 taktéž dospěl k
závěru o nesprávném úředním postupu soudu spočívajícím v nepřiměřené délce
řízení 7 let a 6 měsíců a stanovil po tam odůvodněných modifikacích základní
částky zadostiučinění ve výši 58 500 Kč. Uzavřel, že jelikož bylo žalovanou
plněno na oba nároky (v součtu) pouze 89 250 Kč, uložil žalované povinnost
zaplatit zbývající částku 40 250 Kč (výroky I, II, III).
7. Žalobu v rozsahu nároku na náhradu nákladů žalobkyně vzniklých při
předběžném projednání nároku soud prvního stupně zamítl s tím, že náhradu
takových nákladů vylučuje přímo právní předpis (výrok IX).
8. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně
napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých
výrocích ve věci samé IV, V, VI, VII, IX a ve výroku X o náhradě nákladů řízení
ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou jednající Ministerstvem financí (výrok I).
Dále změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku VIII. ve věci samé
tak, že se konstatuje, že nepřiměřenou délkou řízení vedených u Obvodního soudu
pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 103/2009 a 23 C 281/2009 došlo k porušení práva
žalobkyně na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2
Listiny základních práv a svobod (výrok II). Zrušil rozsudek soudu prvního
stupně v jeho zamítavém výroku II a ve výroku X o náhradě nákladů řízení ve
vztahu mezi žalobkyní a žalovanou jednající Ministerstvem spravedlnosti a v
tomto rozsahu věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (výrok III) a rozhodl,
že žalobkyně je povinna zaplatit žalované jednající Ministerstvem financí na
náhradě nákladů odvolacího řízení částku 300 Kč (výrok IV).
9. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že
žalobkyní uplatňované nároky je třeba posoudit dle zákona č. 82/1998 Sb. Po
svém přezkumu zrušil zamítavý výrok II soudu prvního stupně z důvodu, že soud
nevedl žalobkyni k odstranění vad žaloby, které spočívaly v tom, že žalobkyně
nerozlišila ani v textu žaloby ani v petitu, jakou výši náhrady nemateriální
újmy požaduje ve vztahu k tomu kterému namítanému řízení (sp. zn. 23 C 281/2009
a sp. zn. 23 C 103/2009), přičemž tak neučinil ani soud a tato vada mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V souvislosti s uvedenými řízeními
odvolací soud dále rozhodl, že pro zamítnutí nároku na konstatování porušení
práva na spravedlivý proces, jak učinil soud prvního stupně ve výroku VIII,
není důvod. Vzhledem k tomu, že se jednalo o nepřiměřenou délku řízení ve
významných pracovněprávních sporech žalobkyně, bylo na místě vedle finančního
odškodnění poskytnout v rámci přiměřené satisfakce v daném případě i odškodnění
formou konstatování porušení práva, přičemž obě formy odškodnění obstojí vedle
sebe.
10. Odvolací soud považoval za správné zamítnutí nároku žalobkyně na
náhradu škody ve výši korunového ekvivalentu částky 81 666 EUR s příslušenstvím
soudem prvního stupně, neboť nárok není důvodný. Jednak proto, že řízení vedené
pod sp. zn. 23 C 281/2009 bylo v části týkající se zmiňovaného nároku zastaveno
pro zpětvzetí učiněné žalobkyní, čímž žalobkyně v rámci prevence vzniklé škody
nevyčerpala všechny vnitrostátní prostředky ochrany práva, a jednak proto, že z
článku 157 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále také „SFEU“), na jehož
přímou aplikovatelnost žalobkyně poukazovala, žádný nárok zaměstnance na
náhradu zvýšených životních nákladů (když práci v zahraničí ani fakticky
nevykonává) nijak nevyplývá. Odvolací soud nepovažoval za opodstatněný ani
požadavek žalobkyně na konstatování, že porušením přímé závaznosti Smlouvy o
založení Evropských společenství a porušením práva EU ze strany státu došlo k
zásahu do jejího práva na spravedlivou odměnu za práci a k zásahu do jejího
práva vlastnit majetek zaručeného Listinou základních práv a svobod (dále také
„Listina“). Z výše uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně v jeho výrocích IV a V jako věcně správný.
11. Ohledně nároků žalobkyně na náhradu škody ve výši 21 960 Kč a
zadostiučinění ve výši 30 000 Kč za jí tvrzený nesprávný úřední postup
Ústavního soudu v řízení o její ústavní stížnosti vedeném pod sp. zn. IV. ÚS
1151/14 odkázal odvolací soud na nález Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2013, sp.
zn. II. ÚS 179/13. Z něj vyplývá, že zákonné překážky přezkumu rozhodnutí
Ústavního soudu nelze obcházet cestou vznášení nároků podle zákona č. 82/1998
Sb. Jeho rozhodnutí také nemohou podléhat přezkumu jiným orgánem veřejné moci
(zde Ministerstvem financí), případně obecným soudem, a ani Ústavním soudem
samotným. Obecné soudy jsou v řízeních o náhradu škody a nemateriální újmy
podle zákona č. 82/1998 Sb. toliko oprávněny přihlížet k řízení o stížnosti u
Ústavního soudu v rámci hodnocení přiměřenosti celkové délky řízení. Odvolací
soud uzavřel, že pro výše uvedené nemůže být důvodný ani požadavek žalobkyně na
konstatování nesprávného úředního postupu Ústavního soudu a výroky VI a VII
soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správné.
12. Dále odvolací soud potvrdil jako věcně správný rozsudek soudu
prvního stupně v jeho výroku IX, neboť dle § 31 odst. 4 OdpŠk nemá poškozený
právo na náhradu nákladů právního zastoupení jemu vzniklých během předběžného
projednání nároků u příslušných organizačních složek státu, a také zčásti
zrušil rozsudek soudu prvního stupně v jeho závislém výroku X, neboť o náhradě
nákladů řízení vynaložených ve sporu mezi žalobkyní a žalovanou jednající
Ministerstvem spravedlnosti se bude rozhodovat v konečném řízení, přičemž ve
zbytku výrok X potvrdil.
II. Dovolání a vyjádření k němu
13. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně (dále též „dovolatelka
1“) dovoláním v rozsahu jeho výroku I, jímž byly potvrzeny zamítavé výroky IV,
V, a IX soudu prvního stupně ve věci samé a v rozsahu jeho výroku II ve spojení
s akcesoricky dotčeným výrokem tohoto rozsudku o nákladech řízení (podle obsahu
však toliko co do rozhodnutí ve věci samé) a navrhla, aby dovolací soud
napadený rozsudek spolu s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc
posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení, přičemž požadovala přiznání
náhrady nákladů řízení.
14. Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním i Česká republika -
Ministerstvo spravedlnosti (dále též „dovolatelka 2“) v rozsahu jeho výroku II
a navrhla, aby dovolací soud dovoláním napadený výrok II odvolacího soudu
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně také požadovala
přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení.
15. Dovolatelka 1 namítala nesprávné právní posouzení níže uvedených
otázek hmotného a procesního práva odvolacím soudem (vztahujících se k jím
potvrzeným výrokům IV a V soudu prvního stupně), při kterém dle ní právě
„odvolací soud především porušil použitelné právo Evropské unie, včetně
judikatury Soudního dvora Evropské unie“ (dále jen „SDEU“) například uvedené v
rozsudku velkého senátu SDEU ze dne 24. 3. 2009, C 445/06, Danske Slagterier
proti SRN, přičemž se měl se také odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
20. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2927/2010. Jednalo se o otázky:
(1) Zda odůvodněnost nároku žalobkyně na náhradu škody byla v
projednávané věci podmíněna povinností žalobkyně opakovaně a neefektivně vést
řízení o nároku v nalézacím řízení, jestliže nárok stejného charakteru založený
na stejných skutkových okolnostech byl obecnými soudy včetně Nejvyššího soudu
již jednou projednáván. Tedy zda se mohla žalobkyně obrátit přímo na stát z
titulu odpovědnosti státu za škodu.
(2) Zda má žalobkyně v rámci prevence vzniklé škody povinnost vyčerpat
vnitrostátní prostředky ochrany práva, jestliže tyto prostředky však její právo
fakticky v důsledku rozporu s právem EU nechrání, resp. vyprazdňují, a sama
žalobkyně je považuje za neefektivní a neúčinné.
(3) Zda se v projednávané věci a nároku na zahraniční plat jako odměny
za práci uplatní přímý účinek a přímá použitelnost článku 141 ES, resp. článku
157 SFEU.
(4) Zda lze důvodnost žalobkyní uplatněného nároku z hlediska
odpovědnostního titulu hmotněprávně vázat toliko na existenci nezákonného
rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu podle zákona o odpovědnosti státu
za škodu, či zda se použije zákon o odpovědnosti státu za škodu pro tento nárok
pouze subsidiárně, jestliže nárok vyplývá přímo z práva EU a je nutné jej
posoudit přímo podle práva EU a provedenou aplikací judikatury SDEU.
16. Dovolatelka 1 měla také za to, že odvolací soud postupoval
nesprávně, jestliže dovozoval neopodstatněnost nároku dovolatelky na
konstatování porušení jejích práv v důsledku porušení práva EU výhradně ze
skutečnosti, že považoval za nedůvodný nárok dovolatelky na náhradu škody a
zcela pominul, že nárok na náhradu škody a nárok na zadostiučinění za
nemajetkovou újmu jsou každý postaven na samostatném skutkovém základě.
17. Ohledně výroku II odvolacího soudu dovolatelka 1 uvedla, že jí sice
soud vyhověl, avšak způsobem, kterým se odchýlil od rozhodovací praxe
dovolacího soudu uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp.
zn. 30 Cdo 1613/2009, neboť nesprávně posoudil vztah průtahů a nepřiměřené
délky řízení. Dovolatelka 1 se domnívala, že řízení bylo jak nepřiměřeně dlouhé
jako celek, tak zatížené nedůvodnými průtahy, čímž bylo porušeno její právo na
spravedlivý proces, a také měla za to, že znění výroku neodpovídá znění
žalobního nároku.
18. Dále dovolatelka 1 namítala, že by jí měla být přiznána náhrada
nákladů zastoupení ve výši 56 144 Kč vzniklých v souvislosti s projednáním
uplatněného nároku u žalované, přičemž dle ní tato otázka nebyla dovolacím
soudem v jeho rozhodování ve všech důsledcích vyřešena. Konečně také navrhla,
„aby se Nejvyšší soud, jako soud poslední instance, obrátil na Soudní dvůr
Evropské unie s předběžnou otázkou, pokud sezná, že aplikace práva EU na případ
žalobkyně nebyla Soudním dvorem dosud ve všech souvislostech vyřešena“.
19. Dovolatelka 2 brojila proti výroku II napadeného rozsudku odvolacího
soudu, neboť přiznal žalobkyni (dovolatelce 1) nárok na konstatování, že
nepřiměřenou délkou tam specifikovaných řízení došlo k „porušení práva
žalobkyně na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2
Listiny“, přičemž tento nárok přiznal vedle přiznaného nároku na finanční
satisfakci ze stejného odpovědnostního titulu. Tím se odvolací soud měl
odchýlit zejména od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30
Cdo 3076/2012, ze kterého vyplývá, že soud rozhodne o konkrétní formě
zadostiučinění podle pořadí určeného v ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk za
současného posouzení přiměřenosti zvolené formy zadostiučinění utrpěné
nemajetkové újmě, přičemž přiznání nároku na konstatování porušení práva
žalobkyně na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2
Listiny vedle nároku na finanční odškodnění ze stejného odpovědnostního titulu
nemá oporu v zákoně ani v konstantní judikatuře.
III. Formální náležitosti dovolání
20. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9.
2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017
Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
21. Dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými, za splnění
podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř., kdy dovolatelka 1 byla zastoupena advokátem a
za dovolatelku 2 jednala pověřená zaměstnankyně Úřadu pro zastupování státu ve
věcech majetkových (§ 21a odst. 2 o. s. ř.), právní zástupkyně JUDr. Markéta
Komárková, a obsahovala náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s.
ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
22. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
23. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
24. Dovolání dovolatelky 1 není přípustné ohledně námitky týkající se
výroku II odvolacího soudu, neboť k porušení práva na přiměřenou délku řízení
může dojít i tehdy, nedošlo-li v řízení k průtahům, a naopak, i když k průtahům
v řízení došlo, nemusí se vždy jednat o porušení práva na přiměřenou délku
řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je
možné uzavření řízení zpravidla očekávat (srov. stanovisko občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010,
uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále
jen „Stanovisko“; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz).
Pokud tedy odvolací soud posoudil celkovou délku řízení, jejíž nepřiměřenost
dovolatelka 1 v žalobě namítala a v petitu formulovala, a následně posuzoval i
její přiměřenost (přitom pro takové posouzení není nutně rozhodné, zda byly či
nebyly v řízení zjištěny průtahy), neodchýlil se tímto postupem odvolací soud
od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
25. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá ani námitka
dovolatelky 1, že by jí měla být přiznána náhrada nákladů zastoupení vzniklých
v souvislosti s projednáním uplatněného nároku u žalované ve výši 56 144 Kč,
neboť odvolací soud se při řešení této otázky neodchýlil od řešení přijatého v
judikatuře dovolacího soudu, když s ohledem na § 31 odst. 4 OdpŠk dospěl k
závěru, že žalobkyni takový nárok nesvědčí (srov. zejména rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1424/2012, ale i usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3021/2014 a usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2165/2018).
26. Dovolání dovolatelky 1 také není přípustné v rozsahu otázek (1) až
(4) dopadajících do výroku I odvolacího soudu, kterým byly (mimo jiné)
potvrzeny námitkami dotčené zamítavé výroky IV. a V. soudu prvního stupně,
neboť na vyřešení zmíněných otázek ve smyslu § 237 o. s. ř. napadené rozhodnutí
nezávisí.
27. Primárně totiž spočívá na závěru o nedostatku příčinné souvislosti,
který je závěrem skutkovým a nemůže být dovoláním napaden. Otázka samotné
existence příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody –
je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.
6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 764/2016). Námitka nesprávného skutkového zjištění
(existence) příčinné souvislosti pak není způsobilým dovolacím důvodem, neboť
tím může být pouze nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Za situace, kdy byla zamítnuta žaloba v dotčených nárocích ve věci samé jednak
pro nedostatek příčinné souvislosti mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem
soudu a tvrzenou škodou a jednak pro neexistenci odpovědnostního titulu
spočívajícího v nesprávném úředním postupu, přičemž již závěr o nedostatku
příčinné souvislosti je dostačující pro zamítnutí žaloby, nemůže se ani
případně odlišné řešení otázky existence nesprávného úředního postupu nijak
příznivě projevit v poměrech žalobkyně, což činí její dovolání ve věci samé ve
smyslu § 237 o. s. ř. nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
28. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud doplňuje, že nepřehlédl, že ve
vztahu k nynější žalobkyni byla otázka případné odpovědnosti státu za porušení
komunitárního práva v souvislosti s nepřiznáním náhrady za tzv. zahraniční plat
již za jiné období vyřešena v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod
sp. zn. 31 C 425/2014 a podrobena dovolacímu přezkumu v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2584/2016, se závěrem o neexistenci
odpovědnosti státu z porušení komunitárního práva. Nynější věc se od předchozí
(výše zmiňované, kde byla dovolatelka 1 též žalobkyní) liší právě jen v tom, že
se žalobkyně svého domnělého pracovněprávního nároku vůči zaměstnavateli soudně
ani nedomáhala, když vzala žalobu zpět.
29. Dovolání dovolatelky 1 v rozsahu námitky, že odvolací soud
postupoval nesprávně, jestliže dovozoval neopodstatněnost nároku dovolatelky na
konstatování porušení jejích práv v důsledku porušení práva EU výhradně ze
skutečnosti, že považoval za nedůvodný nárok dovolatelky na náhradu škody je
též nepřípustné, neboť na dovolatelkou předestřeném řešení právní otázky
napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. nezávisí. Nárok na náhradu
nemajetkové újmy nebyl shledán nedůvodným, protože byl shledán nedůvodným nárok
na náhradu škody, nýbrž byl shledán nedůvodným z týchž důvodů jako nárok na
náhradu škody (tj. nedostatek příčinné souvislosti a neshledání porušení
komunitárního práva).
30. K návrhu dovolatelky 1, „aby se Nejvyšší soud, jako soud poslední
instance, obrátil na Soudní dvůr Evropské unie s předběžnou otázkou, pokud
sezná, že aplikace práva EU na případ žalobkyně nebyla Soudním dvorem dosud ve
všech souvislostech vyřešena“, dovolací soud uvádí, že v případě nepřípustného
dovolání k tomu nevidí důvod, krom toho (opět) poukazuje na závěry Nejvyššího
soudu o nedůvodnosti položení předběžné otázky k SDEU uvedené v jeho rozsudku
ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2584/2016, ve kterém se jednalo o skutkově
srovnatelnou věc nynější dovolatelky 1, jen s odlišným časovým rámcem, ve
kterém uplatňovala svůj nárok. Dovolací soud poukazuje zejména na argumentaci
uvedenou pod body 70 až 75 odkazovaného rozsudku, od které nemá důvod se
odchýlit.
31. Dovolání dovolatelky 2 je přípustné pro otázku „zda může odvolací
soud konstatovat, že nepřiměřenou délkou tam specifikovaných řízení došlo k
porušení práva žalobkyně na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38
odst. 2 Listiny, a současně přiznat finanční satisfakci ze stejného
odpovědnostního titulu“, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
32. Dovolání je důvodné.
33. Podle § 13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným
úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti
učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon
pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za
nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat
rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odst. 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž
byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odst. 2).
34. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto
zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1).
Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno
nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako
dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k
závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo
(odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním
postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a
třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke
konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti
řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu,
zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d)
postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro
poškozeného (odstavec 3).
35. Nejvyšší soud dlouhodobě zastává názor, že v případě odškodnění
nemajetkové újmy poškozeného podle zákona č. 82/1998 Sb. nelze vedle peněžní
formy zadostiučinění současně přiznat zadostiučinění formou konstatování
porušení práva v samostatném výroku rozhodnutí. Právní úprava § 31a odst. 2
OdpŠk stanoví určitá pravidla, podle kterých musí soud (případně již příslušný
orgán v rámci předběžného projednání nároku) při stanovení formy zadostiučinění
postupovat, a to s ohledem na přiměřenost zadostiučinění vzniklé nemajetkové
újmě. Forma peněžité satisfakce přichází do úvahy jako prostředek odškodnění
závažné nemajetkové újmy za současného splnění dvou podmínek, a sice že
nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jiným způsobem a konstatování porušení
práva se samo o sobě nejevilo jako dostatečné. Přiznání peněžité částky proto
konzumuje požadavek na konstatování porušení práva. Způsob vypořádání vztahu
mezi účastníky vyplývá přímo z právního předpisu a v tomto ohledu omezuje
účastníky v možnosti se svými nároky volně nakládat, neboť soud rozhodne o
konkrétní formě zadostiučinění podle pořadí určeného v ustanovení § 31a odst. 2
OdpŠk za současného posouzení přiměřenosti zvolené formy zadostiučinění utrpěné
nemajetkové újmě. Pokud je poškozené osobě přiznána finanční kompenzace náhrady
nemajetkové újmy, jedná se z pohledu ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk o maximální
možnou satisfakci, kterou lze poškozenému přiznat, a nutně takové rozhodnutí
obsahuje ve svém odůvodnění i konstatování zásahu do jeho práv výkonem státní
moci. Považuje-li poškozený za účelnější formu satisfakce pouhé konstatování
porušení práva, žádá po žalované tuto formu zadostiučinění a soud je takovým
jeho zájmem vázán (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn.
30 Cdo 1684/2010, s tam uvedenou judikaturou).
36. Pokud odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v jeho
zamítavém výroku VIII ve věci samé tak, že konstatoval, že nepřiměřenou délkou
řízení vedených u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 103/2009 a 23 C
281/2009 došlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci bez zbytečných
průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny a současně zrušil rozsudek soudu prvního
stupně v jeho zamítavém výroku II (týkající se totožných nároků), přičemž
uvedl, že soud nevedl žalobkyni k odstranění vad žaloby, které spočívaly v tom,
že žalobkyně nerozlišila ani v textu žaloby ani v petitu, jakou výši náhrady
nemateriální újmy požaduje ve vztahu k tomu kterému namítanému řízení (a věc mu
vrátil k novému projednání), aniž by odvolací soud zpochybnil formu
zadostiučinění, a to vše za situace, kdy již výrokem I soudu prvního stupně
(odvoláním nenapadeným) bylo zčásti pravomocně rozhodnuto o dotčených nárocích
(co do částky 40 250 Kč) tak, že formou zadostiučinění je finanční kompenzace,
je jeho posouzení nesprávné. Na situaci nic nemění to, že v žalobním návrhu
dovolatelky 1 byly požadavky na dvojí formu zadostiučinění ve vztahu k dotčeným
nárokům.
37. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3
o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci.
38. Rozhodl-li odvolací soud o zrušení výroku II rozsudku soudu prvního
stupně (a v tomto rozsahu i o vrácení věci) a současně nezrušil i částečně
vyhovující výrok I rozsudku soudu prvního stupně, nadto při současném
konstatování porušení práva (odvolací soud tak učinil ve svém výroku II)
ohledně totožného nároku žalobkyně, a to vše za situace, kdy ve vztahu k tomuto
nároku sám shledal žalobu vadnou, zatížil své rozhodnutí vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
39. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo
3850/2014, uveřejněného pod číslem 37/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, způsob vypořádání poměrů mezi účastníky vyplývá z právního
předpisu, zde z § 31a odst. 2 OdpŠk, proto bez ohledu na to, který z účastníků
a v jakém rozsahu napadne odvoláním rozsudek soudu prvního stupně, nemohou ani
dílčí výroky o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění nabýt právní moci a
vykonatelnosti. Pokud odvolací soud měl pochyby o správnosti posouzení nároku
žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy z nesprávného úředního postupu
spočívajícího v nepřiměřených délkách řízení sp. zn. 23 C 103/2009 a 23 C
281/2009 ze strany soudu prvního stupně, a to pro jejich nejasné odlišení, měl
za této situace zrušit (což zčásti i učinil) jeho rozsudek ve všech výrocích
vztahujících se k uvedenému nároku (tedy i výrok I), a současně nebylo namístě
konstatovat porušení práva (opět ve vztahu k uvedenému nároku) ze strany
odvolacího soudu.
VI. Závěr
40. Protože je v rozsahu nároku (komentovaného v části V. tohoto
rozhodnutí) právní posouzení věci odvolacím soudem nesprávné a nadto je řízení
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
dovolací soud v tomto rozsahu rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
41. Na odvolacím soudu nyní bude, aby znovu rozhodl o dílčích žalobních
nárocích žalobkyně tak, aby spolu s dílčími nároky, ohledně nichž byl již dříve
rozsudek soudu prvního stupně zrušen, a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k
dalšímu řízení, byl ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř. respektován způsob
vypořádání poměrů mezi účastníky vyplývající z ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk.
42. O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a
žalovanou Českou republikou – Ministerstvem financí rozhodl dovolací soud podle
§ 243c odst. 3 ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když
dovolání žalobkyně (v rozsahu dotýkajícím se označené organizační složky, tj.
nákladů na předběžné uplatnění nároku) bylo odmítnuto, avšak žalované žádné
náklady dovolacího řízení nevznikly.
43. O náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou Českou
republikou – Ministerstvem spravedlnosti, včetně nákladů řízení dovolacího,
rozhodne soud v rámci konečného rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o.
s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 12. 2019
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu