30 Cdo 2735/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D.v právní věci žalobce V. Š., zastoupeného JUDr. Pavlem Ondrou, advokátem se sídlem v Praze 1, Celetná 26, proti žalované obchodní společnosti EKIPS, s.r.o., IČ: 47544741, se sídlem v Kladně, Ocelárenská 1777, zastoupené JUDr. Josefem Vaňkem, advokátem se sídlem v Kladně, T.G. Masaryka č. 108, o zaplacení částky 1.904.775,- Kč, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 22 C 78/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. února 2007, č.j. 27 Co 380/2006-305, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění podle § 243c odst. 2 o.s.ř.:
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 23. března 2006, č.j. 22 C 78/204-213, výrokem I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 541.039,40 Kč z titulu vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním nemovitostí ve vlastnictví žalobce. Výrokem II žalobu co do částky 1,363.735,60 Kč zamítl. Výroky III. a IV. rozhodl, o náhradě nákladů řízení, včetně náhrady státem placených nákladů tohoto řízení. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. února 2007, č.j. 27 Co 380/2006-305, vyslovil, že se uvedený rozsudek Okresního soudu v Kladně mění ve výroku I.
tak, že žalobu co do částky 74.999,90 Kč zamítá; jinak toto rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Žalobce zmíněný rozsudek odvolacího soudu, a to jeho výrok, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, napadl dne 15. června 2007 dovoláním (doplněným jeho podáním ze dne 10. června 2007, jímž upřesňuje, vůči jakému rozhodnutí, resp. jakým výrokům se dovolání vymezuje), jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a podává je z důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Toto dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., protože odvolací soud, pokud uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. mění, ve skutečnosti pouze opravil početní chybu v rozsudku soudu prvního stupně, takže fakticky nejde o rozsudek měnící (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR z 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1190/99, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 132, svazek 2) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.
Ustanovení § 451 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), věta první, na jehož základě odvolací soud rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit částky získané jako bezdůvodné obohacení z pronájmu staveb ve vlastnictví žalobce, je jednoznačné, a v rozhodovací praxi soudů nečiní žádné aplikační ani výkladové obtíže. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak postrádá judikatorní přesah (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. a 30. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, 22 Cdo 604/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí NS sv.
2, C 103, 111). Odvolací soud vyložil na základě konkrétních skutkových zjištění způsob jakým dospěl k určení výše bezdůvodného obohacení žalované. Rozhodnutí odvolacího soudu je pak též v souladu s judikaturou dovolacího soudu (srov. např. rozhodnutí ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002, publikované v Souboru Nejvyššího soudu pod C 2701/2004, nebo ze dne 13. 4. 2005, sp. zn. 33 Odo 335/2004, ze dne 30.5. 2006, sp. zn. 33 Odo 394/2004, ze dne 19. 4. 2005, sp. zn. 33 Odo 942/2003, popř. ze dne 20.
3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99).
Konečně žalobce, pokud tvrdí, že některé náklady vynaložené žalovaným na provoz staveb, neměly být odvolacím soudem vzaty v úvahu, neuvádí žádný konkrétní rozpor s ustanovením § 458 odst. 3 obč. zák. V případě, že z obsahu dovolání vyplývá též dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. (posouzení, zda jde o nemovitosti či ne, popř. eventuální nakládání s nimi žalobcem apod.), nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.
června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Podané dovolání bylo proto odmítnuto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c) téhož zákona. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.