30 Cdo 2753/2021-392
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně P. N. T., nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 144/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2021, č. j. 17 Co 69/2021-345, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobkyně se domáhala náhrady nemajetkové újmy ve výši 500 000 Kč s příslušenstvím, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 2/2010. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. 12. 2020, č. j. 15 C 144/2020-258, zamítl žalobu o zaplacení částky ve výši 500 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a uložil žalobkyni zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (výrok III).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 5. 2021, č. j. 17 Co 69/2021-345, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I), a uložil žalobkyni zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč (výrok II). Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně ve výroku I, a to pouze v tom rozsahu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně co do zamítnutí žaloby o zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím, včasným dovoláním ze dne 14. 6. 2021, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30.
9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá nesouhlas žalobkyně se závěrem odvolacího soudu o tom, že z rozhodnutí vydaných v trestním řízení nepochybně vyplývá zohlednění nepřiměřené délky trestního řízení při ukládání trestu, neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, dle níž jiná forma náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce trestního řízení, může spočívat ve zmírnění ukládaného trestu, kteréžto odškodnění má přednost před finanční kompenzací, přičemž takové zmírnění trestu musí být v rozsudku trestního soudu výslovně navázáno právě na porušení práva na přiměřenou délku řízení, nebo to z něj musí alespoň nezpochybnitelně vyplývat (viz stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13.
4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 58/2011, dále jen „Stanovisko“, dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4131/2013, ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2640/2010, či ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2310/2012, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 60/2013), vycházel-li ze zjištění, že úvaha o snížení trestu uloženého žalobkyni z důvodu nepřiměřeně dlouhého trestního řízení byla výslovně uvedena v rozhodnutích soudů vyšších stupňů, zejména v bodech 77 až 78 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
3. 2019, sp. zn. 5 Tdo 61/2019, z něhož se podávalo, že nebýt nepřiměřené délky posuzovaného trestního řízení, bylo by vzhledem k charakteru a rozsahu trestné činnosti žalobkyně a jejím následkům třeba žalobkyni uložit (navzdory její dosavadní bezúhonnosti) nikoliv podmíněný trest odnětí svobody při dolní hranici zákonné trestní sazby a peněžitý trest ve výši 500 000 Kč, nýbrž trest nepodmíněný v délce odpovídající minimálně polovině zákonné trestní sazby.
Skutková zjištění soudů nižších stupňů nemohou být v rámci dovolacího řízení, až na výjimky, úspěšně zpochybněna (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Toto řešení současně obstojí i z pohledu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (viz rozsudek ESLP ze dne 15. 7. 1982, ve věci Eckle proti Německu, stížnost č. 8130/78, odst. 66, a rozhodnutí senátu druhé sekce o přijatelnosti stížnosti č. 48470/99, ze dne 20. 9. 2001, ve věci Jensen proti Dánsku). Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani námitka žalobkyně, že tyto úvahy Nejvyšší soud vyslovil až v situaci, kdy v souladu se zásadou zákazu reformatio in peius nebylo možné trest, který byl žalobkyni Městským soudem v Praze uložen, v rámci navazujících řízení o opravných prostředcích zpřísnit, neboť odvolací soud se v tomto směru neodchýlil od stávající rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle níž je podstatné, že po dodatečném výslovném promítnutí nepřiměřené délky trestního řízení do uloženého trestu, bylo zřetelně konstatováno, že tento trest odpovídající měrou odráží právě i tuto skutečnost, přičemž bylo současně specifikováno, jaký trest by žalobkyni postihl, jestliže by toto řízení nepřiměřeně dlouho netrvalo, respektive jestliže by Městský soud v Praze při ukládání trestu nepřiměřenou délku trestního řízení skutečně vůbec nezohlednil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 593/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1277/21, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 488/2021). Tomuto závěru Nejvyššího soudu ostatně poté, jak je rovněž patrno z rozsudku odvolacího soudu, přisvědčil i Ústavní soud, jenž se zároveň vypořádal i s námitkou žalobkyně, kterou nyní ve svém dovolání znovu zopakovala a která vychází z porovnání výše trestu, jenž jí byl uložen posléze zrušeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7.
6. 2012, a výše trestu uloženého jí rozsudkem téhož soudu ze dne 22. 1. 2016 (viz odvolacím soudem ocitované body 30 až 32 odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2385/19, a v nich obsažený odkaz na v mezidobí provedené zpřísnění právní kvalifikace trestného činu, jehož se žalobkyně dopustila). Na rozdíl od situace, na níž dopadal žalobkyní zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5720/2016, je totiž z rozhodnutí, která byla v posuzovaném trestním řízení vydána, nezpochybnitelně patrné výslovné a měřitelné snížení trestu, k němuž v důsledku nepřiměřené délky trestního řízení u žalobkyně došlo.
S ohledem na uvedené ani námitka žalobkyně, že nedošlo k odčinění nepřiměřené délky řízení snížením trestu ve vztahu k žalobkyni, když tato nepodala dovolání do výroku o trestu, ale pouze do výroku o zabrání věci, nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., jestliže poté, co Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 1. 2016, sp. zn. 43 T 2/2010, uložil obviněným včetně žalobkyně trest, Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 16. 3. 2018, sp. zn.
3 To 69/2017, vyslovil, že s ohledem na délku trestního řízení je třeba uplatnit jistou satisfakci, kdy je odůvodněno uložit tresty podstatně mírnější, než by tomu bylo, pokud by řízení proběhlo v přiměřené době. Jak ostatně následně konstatoval i Nejvyšší soud v odmítavém usnesení ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 5 Tdo 61/2019, Vrchní soud v Praze tuto okolnost, která evidentně byla zohledněna při ukládání trestů obviněným, zmínil, čímž dal najevo souhlas se stanovenou výměrou při samé spodní hranici zákonné trestní sazby. Výslovně tedy byla úvaha o snížení trestu uloženého žalobkyni z důvodu nepřiměřeně dlouhého trestního řízení, které provedl Městský soud v Praze, uvedena již v usnesení Vrchního soudu v Praze, a proto nelze přisvědčit žalobkyni, že nepřiměřená délka trestního řízení nebyla v jejím případě zohledněna.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Za situace, kdy žalovaná, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovenou na částku 300 Kč, a to podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 2. 2022
JUDr. Pavel Simon předseda senátu