USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta
Bičáka a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci
žalobkyně N. T. M. L., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Zuzanou
Hanušovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované
České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská
16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v
Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 500 000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 138/2019,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2020,
č. j. 17 Co 226/2020-178, takto:
Dovolání se odmítá.
I. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. 5. 2020,
č. j. 18 C 138/2019-132, vyslovil povinnost žalované zaplatit žalobkyni částku
24 083 Kč s příslušenstvím (výrok I), přičemž co do zbývajícího požadavku
představovaného částkou 475 917 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a
žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení (výrok III). Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem změnil
zmíněný rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že
i ve vztahu k částce 24 083 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok I rozsudku
odvolacího soudu), načež v zamítavém výroku o věci samé tento rozsudek potvrdil
(výrok II rozsudku odvolacího soudu). Současně rozhodl, že žalobkyně je povinna
zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III a
IV rozsudku odvolacího soudu). Takto bylo rozhodnuto o požadavku žalobkyně na zaplacení částky 500 000 Kč s
příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jí měla být
způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce
trestního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 2/2010. Odvolací soud předně vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež
zhodnotil jako správná, zároveň je však doplnil o zjištění, která sám učinil z
obsahu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 5 Tdo 61/2019, a
usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2385/19, jimiž
zopakoval dokazování. Poté přisvědčil právnímu závěru prvostupňového soudu,
podle kterého posuzované trestního řízení, v němž byla žalobkyně odsouzena za
spáchání trestného činu neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1, 2 písm. b)
zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, a trestného činu účasti na zločinném
spolčení podle § 163a odst. 1 téhož zákona, k úhrnnému trestu odnětí svobody v
trvání 2 let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v délce 5 let a k
peněžitému trestu ve výši 500 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v délce
1 roku, bylo nepřiměřeně dlouhé, trvalo-li, i přes jeho zjištěnou skutkovou a
právní složitost, 15 let a 2 měsíce. V důsledku tohoto nesprávného úředního
postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty první a třetí zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů,
pak žalobkyni vznikl podle § 31a téhož zákona vůči žalované nárok na odškodnění
nemajetkové újmy, kterou tím utrpěla. Na rozdíl od soudu prvního stupně však
odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyni již tato nemajetková újma byla plně
kompenzována, a to v rámci předmětného trestního řízení, v důsledku čehož jí
již další odškodnění nenáleží.
Jak totiž vyplynulo ze zmíněných usnesení
Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, žalobkyně byla ohrožena nepodmíněným
trestem odnětí svobody v trvání 2 až 10 let a propadnutím majetku, přičemž
okolnosti její trestní činnosti, které se dopustila v rámci zločinného spolčení
a která vedla k vyvedení finančních prostředků z České republiky ve výši cca 4
a půl miliardy Kč, čímž pachatelé získali zisk ve výši 22 milionů Kč, hovořily
i přes její do té doby bezúhonný život ve prospěch uložení nepodmíněného trestu
odnětí svobody, a to nejméně v polovině zákonné trestní sazby, tj. v délce nad
5 let. Namísto toho byl však žalobkyni uložen spolu s nízkým peněžitým trestem
pouze podmíněný trest odnětí svobody, a to při samé spodní hranici zákonné
trestní sazby, když, jak bylo v uvedených rozhodnutích Nejvyššího soudu a
Ústavního soudu rovněž výslovně zmíněno, uložení tohoto trestu bylo odůvodněno
nejen dobou, která uplynula od spáchání trestného činu, ale i nepřiměřenou
délkou trestního řízení. Rozsudek odvolacího soudu v části, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně
změněn, resp. potvrzen co do celkové částky 100 000 Kč s příslušenstvím,
napadla žalobkyně včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako
nepřípustné. Přípustnost dovolání žalobkyně odvozuje ze skutečnosti, že napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného práva, jež se současně vztahuje k ochraně
základních práv a svobod a při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu, jakož i
Evropského soudu pro lidská práva. Napadené rozhodnutí současně zasahuje i do
základního práva žalobkyně upraveného v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv
a svobod. Odvolací soud se dle názoru dovolatelky konkrétně odchýlil od judikatorních
závěrů Nejvyššího soudu, v souladu s nimiž má odsouzený právo na zadostiučinění
za nepřiměřenou délku jeho trestního stíhání za podmínky, že soud při ukládání
trestu nepřiměřenou délku řízení nezohlednil, neboť hledisko nepřiměřené délky
řízení výslovně v odsuzujícím rozsudku neuvedl jako okolnost, jež měla na
uložený trest vliv s tím, že tuto okolnost současně nelze zaměňovat s
polehčující okolností spočívající v delším časovém odstupu od spáchání
trestného činu. Městský soud v Praze, který v posuzovaném trestním řízení
rozhodoval jako soud prvního stupně, však ve svém rozsudku, jenž byl vydán dne
7. 6. 2012, stejně jako v rozsudku ze dne 22. 1. 2016 vydaném po zrušení
předchozího rozhodnutí, žádné zhodnocení nepřiměřené délky předmětného řízení a
její promítnutí do ukládaného trestu nezmínil. Takové zdůvodnění se objevilo až
v navazujících rozhodnutích Vrchního soudu v Praze, Nejvyššího soudu a
Ústavního soudu. Za situace, kdy rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 1.
2016 napadla odvoláním pouze žalobkyně, pročež tento rozsudek již poté nemohl
být změněn v její neprospěch, však žalobkyně zmíněné zdůvodnění obsažené v
rozhodnutích soudů vyšších stupňů hodnotí jen jako formální a z pohledu
odškodnění utrpěné nemateriální újmy jako bezvýznamné. Právní posouzení věci
odvolacím soudem, který v napadeném rozhodnutí uzavřel, že žalobkyni byla
prostřednictvím zmírnění uloženého trestu její újma již dostatečně
kompenzována, je tudíž nesprávné. V této souvislosti žalobkyně poukázala na
Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4.
2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „Stanovisko“), a dále na rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5720/2016 (navazuje na
nález Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 1686/16), ze dne 20.
12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2640/2010, a ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo
2742/2009, nebo na usnesení téhož soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo
3300/2013, a na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, s nimiž je
napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu. Závěrem navrhla, aby dovolací
soud rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil, a to za
současného vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve svém vyjádření k podanému dovolání vyslovila pro jeho odmítnutí,
neboť napadené rozhodnutí je dle jejího názoru s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu v souladu.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud připomíná, že ve Stanovisku, stejně jako např. v rozsudku ze dne
18. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4131/2013, uvedl ve vztahu k možným způsobům
odškodnění nemajetkové újmy způsobené osobě, proti níž bylo vedeno trestní
stíhání, a to nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce
trestního řízení, že jiná forma náhrady ve smyslu § 31a odst. 2 zákona č.
82/1998 Sb. může být přiznána zejména v trestním řízení v podobě zmírnění
ukládaného trestu. To je však možné jen za podmínky, že takové zmírnění je
navázáno právě na porušení práva na přiměřenou délku řízení.
V rozsudku trestního soudu musí být výslovně uvedeno, že uložený trest je
mírnější právě proto, že soud přihlédl k okolnosti nepřiměřeně dlouhého řízení,
nebo to z něj musí alespoň nezpochybnitelně vyplývat, včetně údaje, o jakou
část byl trest zmírněn právě v důsledku přihlédnutí k nepřiměřené délce řízení
(srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo
2640/2010). Podle Evropského soudu pro lidská práva musí být toto zmírnění
měřitelné a výslovné (srov. např. rozsudek tohoto soudu ze dne 15. 7. 1982, ve
věci Eckle proti Německu, stížnost č. 8130/78, odst. 66), z rozsudku musí být
patrno, k jakému konkrétnímu snížení trestu v důsledku nepřiměřeně dlouhého
řízení soud přistoupil (srov. rozhodnutí senátu druhé sekce tohoto soudu o
přijatelnosti stížnosti č. 48470/99, ze dne 20. 9. 2001, ve věci Jensen proti
Dánsku). Jinak řečeno, v případě, že z odsuzujícího trestního rozsudku není
patrno, o jakou část byl trest snížen v důsledku zohlednění nepřiměřené délky
trestního řízení, je třeba vyjít z toho, že nepřiměřená délka trestního řízení
snížením trestu kompenzována nebyla (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.
4. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3907/2018, a dále Simon. P. Odpovědnost za škodu při
výkonu veřejné moci. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 299).
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2310/2012,
uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 60/2013,
Nejvyšší soud dále uvedl, že zmírnění ukládaného trestu má přednost před
finanční kompenzací, kterou lze uložit v řízení o náhradě škody (újmy). O další
formě náhrady podle zákona č. 82/1998 Sb. by proto bylo možno uvažovat pouze v
případě, že by se odškodnění, kterého se poškozenému dostalo v řízení trestním,
nejevilo jako dostačující (srov. § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.).
Napadeným rozsudkem se odvolací soud od uvedené judikatury Nejvyššího soudu,
jakož i od zmíněné judikatury Evropského soudu pro lidská práva, neodchýlil.
Přestože ze skutkových závěrů, která odvolací soud převzal z rozsudku soudu
prvního stupně, vyplynulo, že Městský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 22.
1. 2016, sp. zn. 43 T 2/2010, úvahu o snížení trestu, jenž byl žalobkyni
uložen, z důvodu nepřiměřeně dlouhého trestního řízení nezmínil, odvolací soud
současně zjistil, že tento stav doznal významné změny v navazujících řízeních
před soudy vyšších stupňů. Naplno se pak zmíněná úvaha objevila v bodech 77 až
78 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 5 Tdo
61/2019, ze kterých odvolací soud vyšel a z nichž zřetelně plyne, že nebýt
nepřiměřené délky předmětného trestního řízení, bylo by vzhledem k charakteru a
rozsahu trestné činnosti žalobkyně a jejím následkům třeba žalobkyni uložit
(navzdory její dosavadní bezúhonnosti) nikoliv podmíněný trest odnětí svobody
při dolní hranici zákonné trestní sazby a peněžitý trest ve výši 500 000 Kč,
nýbrž trest nepodmíněný v délce odpovídající minimálně polovině zákonné trestní
sazby. Není přitom významné, že tento závěr Nejvyšší soud vyslovil až v
situaci, kdy v souladu se zásadou zákazu reformatio in peius nebylo možné
trest, který byl žalobkyni Městským soudem v Praze uložen, v rámci navazujících
řízení o opravných prostředcích zpřísnit (pro nevyužití opravného prostředku ze
strany státního zástupce). Podstatné je, že po dodatečném výslovném promítnutí
nepřiměřené délky trestního řízení do uloženého trestu, které je patrné
především ze zmíněného rozhodnutí Nejvyššího soudu, bylo zřetelně konstatováno,
že tento trest odpovídající měrou odráží právě i tuto skutečnost, přičemž bylo
současně specifikováno, jaký trest by žalobkyni postihl, pokud by toto řízení
nepřiměřeně dlouho netrvalo, resp. pokud by Městský soud v Praze při ukládání
trestu nepřiměřenou délku trestního řízení skutečně vůbec nezohlednil. Tomuto
závěru Nejvyššího soudu ostatně poté, jak je ze skutkových zjištění odvolacího
soudu rovněž patrno, přisvědčil i Ústavní soud, jenž se zároveň vypořádal i s
námitkou žalobkyně, kterou nyní ve svém dovolání znovu zopakovala a která
vychází z porovnání výše trestu, jenž jí byl uložen posléze zrušeným rozsudkem
Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2012, a výše trestu uloženého jí rozsudkem
téhož soudu ze dne 22. 1. 2016 (viz odvolacím soudem ocitované body 30 až 33
odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2385/19,
a v nich obsažený odkaz na v mezidobí provedené zpřísnění právní kvalifikace
trestného činu, jehož se žalobkyně dopustila). Na rozdíl od situace, na níž
dopadal dovolatelkou akcentovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017,
sp. zn. 30 Cdo 5720/2016, je tedy z rozhodnutí, která byla v posuzovaném
trestním řízení vydána, patrné výslovné a měřitelné snížení trestu, k němuž v
důsledku nepřiměřené délky trestního řízení u žalobkyně došlo.
Rozsudek odvolacího soudu tedy nepředstavuje jiné řešení, než jakého již bylo v
ustálené judikatuře Nejvyššího soudu dosaženo, pročež otázka, kterou žalobkyně
předestřela, přípustnost jejího dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal
žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení,
které vznikly žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Za
situace, kdy žalovaná, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých
hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovenou na částku 300
Kč, a to podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3
vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely
rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského
soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 4. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu