U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobců a) Ing. Z. S., a b) Ing. J. S., zastoupených JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 56, proti žalované CODAN AGENTURA, spol. s r. o., se sídlem v Praze 1, Zlatnická 10/1582, identifikační číslo osoby 25108051, zastoupené Mgr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, o určení vlastnického práva k nemovitostem a jejich vyklizení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 21 C 603/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2013, č.j. 58 Co 185/2013-542, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.203,- K do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Luboše Chalupy, advokáta se sídlem v Praze 8, Křižíkova 56.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále již „odvolací soud“) ze dne 20. června 2013, č. j. 58 Co 185/2013-542, není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti:
- výroku I. (o zamítnutí návrhu na přerušení odvolacího řízení) rozsudku, které není rozhodnutím, jímž se odvolací řízení končí; - výroku II. (jímž byl změněn meritorní výrok rozsudku soudu prvního stupně o určení vlastnictví tak, že se určuje, že předmětné nemovitostí jsou ve společném jmění žalobců), kterým byla věc rozsouzena v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu České republiky [(dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 1998, sp. zn. 31 Cdo 1181/99, uveřejněný pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000 (všechna zde označená rozhodnutí dovolacího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách http://nsoud.cz), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
dubna 2000, sp. zn. 21 Cdo 2525/99, uveřejněné pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2002, sp. zn. 21 Cdo 1162/2001, uveřejněné pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. února 2006, sp. zn. 21 Cdo 616/2005, uveřejněné pod číslem 5/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 2535/99, ze dne 31.
března 2004, sp. zn. 28 Cdo 2271/2002, ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. 29 Odo 460/2002, ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 928/2003, ze dne 22. února 2006, sp. zn. 29 Odo 728/2003, ze dne 3. května 2006, sp. zn. 30 Cdo 2449/2005, ze dne 3. července 2007, sp. zn. 21 Cdo 2037/2006, nebo ze dne 18. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 1693/2009], přičemž není zde žádného důvodu, aby rozhodná otázka týkající se tzv. propadné zástavy byla dovolacím soudem posouzena jinak; dovolatelka přitom nedůvodně namítá, že předchozí (kasační) rozsudek dovolacího soudu v této věci ze dne 27.
února 2013, sp. zn. 30 Cdo 3765/2012, je v rozporu s jeho ustálenou judikaturu týkající se tzv. propadných zástav; dovolací soud totiž při vydání svého předchozího rozhodnutí vycházel a i nyní při posuzování přípustnosti dovolání nadále vychází mj. ze skutkového zjištění odvolacího soudu (obou soudů), že „kupní smlouva (ze dne 23. 10. 2002) byla uzavřena v době, kdy pohledávka ze smlouvy o úvěru byla minimálně částečně splatná“ (str. 10 odůvodnění usnesení odvolacího soudu ze dne 8. prosince 2010, č. j.
58 Co 163/2007-298), z čehož vyplývá, že pouze v případě dlužníkem neuhrazené celé pohledávky po lhůtě splatnosti by se mohl uplatnit v dovolatelkou připomínaném rozhodnutí dovolacího soudu např. ve věci sp. zn.
29
Odo 728/2003 ustálený právní názor, že v takovém případě není vyloučeno ani to, aby se zástavní dlužník, povinný splnit závazek ze zástavního práva, dohodl se zástavním věřitelem, že na něj převede vlastnické právo k zástavě a že dohodnutá kupní cena či (dle výše pohledávky zajištěné zástavním právem) její část bude použita (započtena) jako plnění zástavního věřitele dlužníka z titulu osobního z výtěžku zpeněžené zástavy; v posuzovaném případě však splatnost (celé) předmětné pohledávky nenastala, což ostatně ve svém dovolání potvrzuje i sama dovolatelka ve svém dovolání (srov. str.
9 odst. 3 dovolání), takže na daný skutkový stav nebyl použitelný posledně judikovaný právní závěr; přitom - jak správně zdůrazňují žalobci ve své písemném vyjádření k dovolání - dovolatelce nic nebránilo, aby po postoupení pohledávky přistoupila za účelem uspokojení splatné části pohledávky k realizaci zástavního práva, případně aby nejprve odstoupila od smlouvy o úvěru a v souvislosti se splatností celé pohledávky a v souladu s již připomenutými judikatorními závěry poté s žalobci uzavřela kupní smlouvu a kupní cenu započetla s předmětnou pohledávkou zajištěnou zástavním právem;
- výroku III. (jímž bylo rozhodnuto o povinnosti dovolatelky nahradit žalobcům náklady řízení před soudy obou stupňů), protože dovolatelka nesprávnost tohoto rozhodnutí vázala na nesprávnost rozhodnutí v meritu věci, takže v procesní situaci, kdy proti meritornímu rozhodnutí není dovolání přípustné, není zde (pro absenci jiného vymezení dovolacího důvodu ve smyslu § 237 o. s. ř.) podkladu k dalšímu posuzování přípustnosti dovolání; - výroku IV. (jímž byl změněn výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení státu tak, že se tato povinnost žalobcům neukládá), neboť proti takovému výroku (z povahy věci) dovolatelka ve smyslu § 218 písm. b) o.
s. ř. není vůbec legitimována podat dovolání, odhlédnuvše od nepřípustnosti dovolání ve smyslu § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání dovolatelky podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Z pohledu rozhodování o dovolání za naprosto irelevantní byl pak shledán dovolatelkou učiněný „Návrh na rozhodování věci jiným senátem Nejvyššího soudu ČR“, ve kterém dovolatelka „navrhuje…aby předseda Nejvyššího soudu ČR rozhodl o přidělení věci jinému senátu“ (toto podání bylo sice předloženo k vyřízení jejímu adresátu - předsedkyni Nejvyššího soudu, nemohlo však nijak procesně ovlivnit rozhodnutí o podaném dovolání, neboť - jak by alespoň advokát dovolatelky mohl, resp. měl vědět - platné české právo právní institut přikázání věci jinému senátu Nejvyššího soudu na základě rozhodnutí předsedy Nejvyššího soudu neobsahuje).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání dovolatelky bylo odmítnuto, v důsledku čehož vzniklo žalobcům právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud přitom (níže cit. rozhodnutím velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia) zaujal právní názor, že po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb.
Ústavním soudem (nálezem ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, který je veřejnosti přístupný na webových stránkách http//:nalus.usoud.cz) se při rozhodování o náhradě nákladů řízení odměna za zastupování advokátem určí podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010). V tomto případě (vzhledem k zastoupení žalobců advokátem) účelně vynaložené náklady žalobců sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (jejich písemné vyjádření k dovolání), a to z tarifní odměny ve smyslu § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 8 odst. 1, § 9 odst. 3 písm. a), § 11 odst. 1 písm. k) a § 12 odst. 4 vyhl.
č. 177/1996 Sb. ve výši 4.000,- Kč, dále z jednoho paušálu hotových výdajů podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300,- Kč, to vše s připočtením částky představující 21 % DPH ve výši 903,- Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř. a § 47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 5.203,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 5.203,- Kč je dovolatelka povinna zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, k rukám jejich advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.
s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinná dobrovolně, co ji ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).