30 Cdo 3765/2012

30 Cdo 3765/2012

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla

Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní

věci žalobců a) Ing. Z. S., a b) Ing. J. S., zastoupených JUDr. Lubošem

Chalupou, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 56, proti žalované CODAN

AGENTURA, spol. s r. o., se sídlem v Praze 1, Zlatnická 10/1582, identifikační

číslo osoby 25108051, zastoupené Mgr. Robertem Němcem, LL.M. , advokátem se

sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, o určení vlastnického práva k nemovitostem a

jejich vyklizení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 21 C

603/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28.

března 2012, č.j. 58 Co 46/2012-431, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2012, č.j. 58 Co

46/2012-431, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

moci tohoto rozsudku, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném řízení

skutkově a právně uzavřel, že účastníci dne 23. října 2002 uzavřeli smlouvu

označenou jako kupní smlouva, a to na základě ujednání (tzv.) rámcové dohody

„mezi žalobcem a žalovanou“. Podle soudu prvního stupně uvedená „kupní smlouva

jen simulovaným právním úkonem, jímž má být zastřen její skutečný účel,

sjednání tzv. propadné zástavy, které je dle § 169 písm. e) o.z. neplatné, je

proto kupní smlouva pro rozpor se zákonem a jeho obcházení absolutně neplatným

právním úkonem dle § 39 o.z. a pro nedostatek vůle účastníků uzavřít kupní

smlouvu dle § 37 odst. 1 písm. a) o.z.“ Z odůvodnění písemného vyhotovení

rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že tento soud činil skutková zjištění

nejen z listinných důkazů, ale též z výslechů svědků. K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“), který v

odvolacím řízení - jak plyne z protokolu o jednání ze dne 19. září 2007 (viz

č.l. 187 a násl.) - žádné dokazování neprováděl - rozsudkem ze dne 19. září

2007, č.j. 58 Co 163/2007-198, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že

žalobu o určení vlastnického práva, jakož i žalobu o vyklizení žalované z

předmětných nemovitostí zamítl. I když odvolací soud v odůvodnění písemného

vyhotovení svého rozsudku konstatoval, že „v tomto případě mohl...vyjít z

podstaty skutkového stavu zjištěného soudem I. stupně po dokazování provedeném

v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí ve věci“ a že „neměl přitom důvod

odchylovat se od zjištění zachycených v napadeném rozsudku“, přesto některá

skutková zjištění, jež učinil soud prvního stupně, skutkově (bez provedeného

dokazování) modifikoval, resp. jinak hodnotil některé soudem prvního stupně

provedené důkazy (arg.: „Při vyslovení právních závěrů o neplatnosti kupní

smlouvy soud I. stupně dostatečně nevzal v úvahu zjištění o okolnostech, za

kterých byla, společně se smlouvou rámcovou, uzavřena...“, „tvrzení žalobců a

jejich dcery jako svědkyně...tak ani nemělo oporu v zákonných ustanovení“, „z

provedených důkazů vyplynula vůle účastníků uzavřít kupní smlouvu“). Odvolací

soud uzavřel, že „žalovaný pouze na základě smlouvy o postoupení pohledávek

zaujal místo věřitele po Komerční bance, a.s., přičemž tato pohledávka

zajištěna již byla, a to zástavním právem k oběma domům penzionu Tereza. Nemohlo se tak jednat o propadné zástavy ve smyslu ust. § 169 písm. e) o.z... .Žalobce kupoval hotel a nic jiného (například později vymahatelnou

pohledávku), zejména žalobce jako podnikatel pak s tímto řešením své

neschopnosti dostát platebním povinnostem v rámci podnikání souhlasil.“ Mezi

účastníky nebyla uzavřena smlouva o půjčce, přičemž z provedených důkazů -

dovodil odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně - vyplynula vůle

účastníků uzavřít kupní smlouvu (dále též „předmětnou kupní smlouvu“). Odvolací

soud se jinak ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o neprokázání tvrzení

žalobců, že předmětná kupní smlouva byla uzavřena v tísni a za nápadně

nevýhodných podmínek, nebo že by byla uzavřena v rozporu s dobrými mravy.

K dovolání žalobců Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo

„dovolací soud“) rozsudkem ze dne 15. dubna 2010, č.j. 30 Cdo 1177/2008-249,

rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Důvodem

zrušení napadeného rozsudku bylo, že byl zatížen vadou řízení, která mohla mít

za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Tuto vadu řízení dovolací soud shledal v porušení ustanovení § 213

odst. 2 o. s. ř., když odvolací soud nezopakoval důkazy provedené soudem

prvního stupně, pokud se odchýlil od jeho skutkových zjištění, případně zákonu

odpovídajícím způsobem nevyložil (157 odst. 2 o. s. ř.), z jakých důvodů nebylo

zapotřebí ten který důkaz provedený před soudem prvního stupně zopakovat (např. pro jeho zjevnou nadbytečnost, resp. neúčelnost atd.). V následujícím řízení Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. prosince 2010,

č.j. 58 Co 163/2007-298, zrušil shora citovaný rozsudek soudu prvního stupně a

věc mu vrátil k dalšímu řízení. V souladu s pokyny dovolacího soudu nejdříve

zdůvodnil, že provedení důkazů výpověďmi účastníků a svědků považuje za

nadbytečné, neboť vzhledem k jejich rozdílnému výkladu projevu vůle, považoval

za účelné vycházet z textu smluv, tj. z jazykového vyjádření jejich vůle. Z

tohoto důvodu zopakoval dokazování v unesení označenými listinami, jejichž

obsah považoval pro posouzení věci za rozhodující ve spojení s nespornými

tvrzeními účastníků. Dále učinil právní závěr, že mezi účastníky se jedná o

obchodně závazkový vztah, předmětná kupní smlouva byla uzavřena platně, předmět

kupní smlouvy byl dostatečně určitě formulován, sjednání práva zpětné koupě

umožňuje ustanovení § 610 obč. zák. Neplatnost předmětné kupní smlouvy odvolací

soud neshledal ani ve způsobu sjednání kupní ceny, ani z důvodu omylu na straně

žalobců, nebo coby zastřeného úkonu jako ujednání o půjčce s tzv. propadnou

zástavou. Soudu prvního stupně uložil, aby se v dalším řízení zabýval otázkou

odstoupení žalobců od předmětné smlouvy. V dalším řízení Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 20. května 2011,

č.j. 21 C 603/2004-356, žalobu na určení vlastnického práva žalobců k

specifikovaným nemovitostem v rozsudečném výroku a žalobu na vyklizení těchto

nemovitostí zamítl (výroky I. a II.) a současně rozhodl o náhradě nákladů

řízení (výroky III. a IV). Soud prvního stupně vycházeje z právních závěrů

odvolacího soudu dospěl k závěru, že odstoupení žalobců od předmětné kupní

smlouvy nebylo platné ve smyslu ustanovení § 344, § 345 a § 346 odst.1 obch. zák. K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. března 2012, č.j. 58 Co 46/2012-431, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě

nákladů odvolacího řízení. K odvolacím námitkám žalobců opětovně zdůraznil, že

se v daném případě jednalo o obchodně právní vztah, že předmětná kupní smlouva

nebyla neplatná jako ujednání o propadné zástavě, případně ujednání o

zajišťovacím převodu práva, a odkázal na argumentaci svého usnesení ze dne 8. prosince 2010, č.j. 58 Co 163/2007-298.

Odvolací soud přitom vycházel ze

skutkových okolností, které byly mezi účastníky nesporné, tj. že předmětná

smlouva byla uzavřena v době, kdy pohledávka ze smlouvy o úvěru byla minimálně

částečně splatná, žalobce se již v té době nacházel v prodlení minimálně s

částí této pohledávky, přičemž nabytí vlastnictví k předmětným nemovitostem

nebylo vázáno na plnění žalobce ze smlouvy o úvěru. Odvolací soud nikterak

nezpochybňuje závěry Nejvyššího soudu v rozhodnutích, na něž poukazovali

žalobci, je si rovněž vědom toho, že některé skutkové okolnosti, z nichž tato

rozhodnutí vycházejí, jsou obdobná skutkovým okolnostem v této věci. Nicméně

zastává názor, že specifika dané věci umožňují se od těchto závěrů odchýlit. V

tomto směru v prvé řadě poukazuje na to, že se jednalo o vztah mezi podnikateli

při jejich podnikatelské činnosti, přičemž v obchodně závazkových vztazích se

zvlášť klade důraz na smluvní volnost stran. Jednalo se o dva rovnocenné

partnery, u nichž by měl být samozřejmý zodpovědný přístup k uzavírání závazků

a stejně zodpovědný přístup při jejich naplňování. Navíc v předmětné věci se

žalovaná dostala do postavení zástavního věřitele z vůle žalobců coby dlužníků

za účelem zabránění likvidace jejich podnikatelské činnosti a prodeji

nemovitostí třetím osobám. Kupní cena neodpovídala výši pohledávky, nýbrž

úplatě za postoupenou pohledávku. Předmětná kupní smlouva a s ní spojená další

ujednání účastníků souvisela s jejich předchozí spoluprací při podnikání, koupí

nebylo zamýšleno jen zajištění pohledávky, což vyplývá právě z úmyslu

společného podnikání, polovičního podílu na nákladech spojených s provozem

penzionu a spoluprací při zajištění jeho obsazenosti. Odvolací soud rovněž

poukázal na závěr rozhodnutí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, dle nichž je

třeba smluvní ujednání prioritně vykládat ve prospěch jejich platnosti (např. věci vedené pod sp. zn. 22 Cdo 2531/2005, sp. zn. I. ÚS 625/03). Pokud žalobci

namítali neplatnost předmětné smlouvy z důvodu omylu o platnosti rámcové

smlouvy, která uzavření kupní smlouvy předcházela, ani tuto námitku odvolací

soud neshledal důvodnou. Odvolací soud tuto námitku v prvé řadě hodnotí jako

nepřípustnou novotu ve smyslu ustanovení § 250a odst. 1 o. s. ř., neboť tyto

skutečnosti nebyly tvrzeny a namítány před soudem prvního stupně. I kdyby

rámcová smlouva byla shledána neplatnou, nelze z této skutečnosti dovodit

neplatnost předmětné kupní smlouvy, neboť se jedná o smlouvy na sobě nezávislé,

byť obsahově související. Otázku platnosti odstoupení žalobců od předmětné

smlouvy odvolací soud posoudil podle ustanovení § 340 odst. 1, § 345 odst. 1, §

345 odst. 3, § 346 odst. 1 a § 365 odst. 1 obch. zák. Odvolací soud vycházel ze

zjištění, že čl.

2 bodu 2.2 předmětné kupní smlouvy stanoví, že splatnost kupní

ceny nastává po uplynutí 6 po uplynutí od právní moci vkladu vlastnického práva

žalovaného k předmětným nemovitostem do katastru nemovitostí za předpokladu, že

žalobci doloží žalovanému potvrzení příslušného soudu o tom, že k tomuto dni

nebyl evidován návrh na prohlášení konkursu, ani nebyl prohlášen konkurs proti

žalobcům a předmět koupě není dotčen jinými právními vadami. Odvolací soud

nepovažuje toto ujednání za podmínku odkládací, nýbrž za sjednání předpokladu

splatnosti kupní ceny s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2003, sp. zn. 32 Odo 894/2002. Dokud tedy tento předpoklad nebyl

naplněn, nebyl žalovaný povinen uhradit kupní cenu (provést zápočet). Pokud jde

o druhý předpoklad – nedostatek jiných právních vad předmětu koupě – není v

tomto směru žalobcům uložena žádná povinnost, bylo naopak na žalovaném, aby

nějakou jinou právní vadu tvrdil, pokud by chtěl splatnost kupní ceny odvrátit. Žádné takové vady nebyly ani žalovaným namítány. I v případě, že by ujednání o

splatnosti kupní ceny bylo považováno za neplatné, nezpůsobilo by to neplatnost

celé předmětné smlouvy, jak žalobci namítali, nýbrž pouze neplatnost této části

předmětné smlouvy. Pokud žalobci poukazovali na rozsudek Nejvyššího soudu ze

dne 30. dubna 2002, sp. zn. 33 Odo 780/2001, závěr Nejvyššího soudu v tomto

rozhodnutí směřuje k neplatnosti ujednání o splatnosti závazku, nikoliv celé

smlouvy. V případě neplatného nebo neexistujícího ujednání o splatnosti kupní

ceny by nastala splatnost na výzvu věřitele v souladu s ustanovením § 340 odst. 2 obch. zák. Žalobci však takovou výzvu neučinili. I pokud by za takovou výzvu

byl považován dopis ze dne 14. září 2005, nemohlo by současně dojít k

odstoupení od smlouvy, neboť splatnost by nastala teprve doručením této výzvy

žalovanému. Před splatností kupní ceny by tak nemohlo platně dojít k odstoupení

od smlouvy pro její nezaplacení. V době odstoupení od smlouvy by totiž žalovaný

dosud nebyl v prodlení s jejím zaplacením. Pokud se žalobci dovolávají dobrých

mravů, jejich jednání o poctivém přístupu nesvědčí (na jedné straně žalovanému

vytýkají nezaplacení kupní ceny a na druhé straně po celou dobu řízení tvrdí

neplatnost celé předmětné smlouvy), naopak z něj vyplývá snaha vyhnout se

jakýmkoli způsobem plnění obchodních závazků, k nimž se sami smluvně zavázali. Žalobci nemohli platně odstoupit od kupní smlouvy ani z důvodu jednání v tísni

za nápadně nevýhodných podmínek. V daném případě se jedná se o vztah mezi

podnikateli v režimu obchodního zákoníku. Ustanovení § 267 odst. 2 obch. zák. užití § 49 obč. zák., které umožňuje odstoupení od smlouvy uzavřené v tísni za

nápadně nevýhodných podmínek, výslovně vylučuje.

Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání. Jeho přípustnost dovozují z

ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a podávají je z důvodů, že řízení je

postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle

ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., že rozhodnutí vychází ze

skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v

provedeném dokazování dle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., a že rozhodnutí

spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2

písm. b) o. s. ř. Dovolatelé namítají, že napadený rozsudek je v rozporu se

zrušujícím usnesením (správně rozsudkem) Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna

2010, č.j. 30 Cdo 1177/2008-249, i v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod a ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř., když je neúplný

ve vlastních skutkových zjištěních a nesprávný v právním posouzení, což

vyvolává jeho nepřezkoumatelnost. Dovolatelé především shledávají

nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku v tom, že postrádá nezbytná skutková

zjištění o tom, zda ke dni uzavření kupní smlouvy mezi zástavním věřitelem jako

kupujícím a zástavním dlužníkem jako prodávajícím již vzniklo právo na

uspokojení ze zástavy, tj. zda zajištěná pohledávka již byla splatná včetně

výpovědi smlouvy o úvěru. Napadený rozsudek je tak v rozporu s aplikací zákona

v souladu s ustálenou judikaturou. Neúplnost a nepřezkoumatelnost napadeného

rozsudku dovolatelé spatřují též v tom, že i přes návrh žalobců na provedení

důkazu o tržní ceně zastavených nemovitostí se napadený rozsudek nijak

nevypořádává se znaleckým posudkem Ing. M. K. ze dne 28. února 2006,

1310-50/2006 o obvyklé ceně zastavených nemovitostí ve výši 14,500.000,- Kč i s

písemnou zprávou realitní kanceláře RÁJ NEMOVITOSTÍ s. r. o. ze dne 16. listopadu 2006. Žalobci dále uvádějí rozhodující námitky v zásadě shodně jako

v odvolacím řízení. Namítají absolutní neplatnost předmětné smlouvy, neboť byla

uzavřena před vznikem práva žalovaného jako zástavního věřitele na uspokojení

ze zástavy (před splatností celého dluhu), dále z důvodu omylu na straně

žalobců a uzavření v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Pokud jde o

neplatnost předmětné kupní smlouvy z důvodu ujednání o propadné zástavě,

poukazují na časovou souslednost, stejnou výši kupní ceny a pohledávky, výši

kupní ceny neodpovídající tržní ceně, způsob zaplacení kupní ceny započtením a

uzavření smlouvy před vznikem práva na uspokojení věřitele ze zástavy. Ujednání

o závislosti splatnosti kupní ceny na budoucích nejistých podmínkách

nezávislých na vůli účastníků (neexistence konkursního řízení, předmět uvedené

kupní nebude dotčen právními vadami způsobenými třetími osobami) považují

žalobci za nemožné plnění, splatnost kupní ceny tak nastala 6 měsíců od právní

moci vkladu do katastru nemovitostí, tj. 2. října 2003. Pokud nebyl v této době

zápočet realizován, žalobci platně odstoupili od předmětné smlouvy dopisem ze

dne 14. září 2005, doručeném žalovanému prostřednictvím soudu dne 20.

ledna

2006, po uplynutí přiměřené lhůty k zaplacení až po cca 2,5 letech od

splatnosti, když projev vůle k zaplacení žalobcům došel až po důvodném

odstoupení od předmětné smlouvy, tj. započtení žalovaného je nedůvodné. Žalobci

dále namítli neplatnost kupní smlouvy z důvodu omylu v platnost rámcové dohody

a pro rozpor s dobrými mravy. Žalobci na závěr dovolání uvedli: „Započítáváme z

opatrnosti náš závazek na úhradu kupní ceny ve výši EUR 176.702,- PROTI Vaší

pohledávce na úhradu částky ve výši EUR 188.732,15, a to až do výše Vašeho

závazku.“ Žalobci navrhli zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci

odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením věci

odvolacím soudem a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobců

zamítl. Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první

Čl. II, bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád

(zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu

vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou

podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se

užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání proti

shora cit. rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobami oprávněnými

(účastníky řízení), řádně zastoupenými advokátem, obsahuje zákonem stanovené

náležitosti (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné a je opodstatněné. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v

dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci,

přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít

za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§

242 odst. 3 o. s. ř.). Při posuzování dovolacího důvodu přitom vychází z toho,

jak jej odvolatel obsahově vymezil (§ 41 odst. 2 o. s. ř.). Pokud dovolatelé namítají, že napadený rozsudek je v rozporu se zrušujícím

usnesením (správně rozsudkem) Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2010, č.j. 30

Cdo 1177/2008-249, kdy dovolací soud shledal vadu řízení odvolacího řízení

předcházejícího vydání rozsudku odvolacího soudu ze dne 19. září 2007, č.j. 58

Co 163/2007-198, v porušení ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř., když odvolací

soud nezopakoval důkazy provedené soudem prvního stupně, pokud se odchýlil od

jeho skutkových zjištění, případně zákonu odpovídajícím způsobem nevyložil (157

odst. 2 o. s. ř.), z jakých důvodů nebylo zapotřebí ten který důkaz provedený

před soudem prvního stupně zopakovat (např. pro jeho zjevnou nadbytečnost,

resp. neúčelnost atd.), neshledal dovolací soud tuto námitku jako důvodnou. Jak

je zřejmé z usnesení odvolacího soudu ze dne 2. prosince 2010, č.j.

58 Co

163/2007-298 (následujícím po uvedeném rozsudku dovolacího soudu), odvolací

soud se řádně vypořádal s vytknutými procesními pochybeními dovolacím soudem,

když zdůvodnil, že považoval za nadbytečné provádění dokazování výpověďmi

účastníků a svědků, neboť dospěl k závěru že v daném případě je třeba (vzhledem

k rozdílnosti výkladu projevu vůle účastníky) vycházet jednak z listinných

důkazů, tj. z textu smluv, které účastníci uzavřeli a jejichž obsah považuje

pro posouzení věci za rozhodující, jednak z nesporných skutkových tvrzení

účastníků. Z tohoto hlediska není ani důvodná námitka, že odvolací soud se

nevypořádal s provedenými důkazy znaleckým posudkem Ing. M. K. ze dne 28. února

2006, č. 1310-50/2006, o obvyklé ceně zastavených nemovitostí ve výši

14,500.000,- Kč a s písemnou zprávou realitní kanceláře RÁJ NEMOVITOSTÍ s. r. o. ze dne 16. listopadu 2006 o obvyklé ceně zastavených nemovitostí ve výši cca

13,000.000,- Kč. Dovolací soud nesouhlasí ani s námitkou dovolatelů, že

napadený rozsudek je v rozporu s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř., a je tudíž

nepřezkoumatelný pro neúplnost ve vlastních skutkových zjištěních a právním

posouzení. Napadaný rozsudek obsahuje všechny náležitosti odůvodnění, které

stanoví ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., a v tomto směru nelze odvolacímu

soudu nic vytknout. Z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodu dovolání) vyplývá, že

dovolatelé nenapadají rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu, že rozhodnutí

vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části

oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.), nýbrž z důvodu

nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem (§ 241a odst. 2 písm. b/

o. s. ř.). Nesprávné právní posouzení věci se může v konkrétním případě

promítnout též do nesprávnosti skutkových zjištění, jestliže předurčilo okruh

skutečností, které se staly předmětem dokazování. Nesprávné právní posouzení

věci pak má za následek rovněž závěr, že dokazováním nebyly zjištěny všechny

skutečnosti významné z pohledu takovéhoto nesprávného posouzení věci. I když v

daném případě nastává neúplnost skutkových zjištění, jde o odvolací důvod podle

ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., protože vyplývá z nesprávného

názoru na právní posouzení věci.

Vzhledem k tomu, že dovolateli tvrzené vady řízení, které mohly mít za následek

nesprávné rozhodnutí ve věci, se ze spisu nepodávají, a nebyly zjištěny ani

jiné vady uvedené v ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř., dovolacímu přezkumu se

otevírají pouze právní otázky namítané v dovolání: 1. Absolutní neplatnost

předmětné kupní smlouvy z důvodu sjednání nepřípustné propadné zástavy, resp.

neplatné smlouvy o zajišťovacím převodu práva. 2. Neplatnost předmětné kupní

smlouvy pro vázanost na nejisté budoucí podmínce nezávisle na vůli a současně

na dotčení jinými právními vadami včetně neurčitých movitých věcí. 3.

Odstoupení od předmětné kupní smlouvy pro nezaplacení kupní ceny v dodatečné

přiměřené lhůtě v úmyslu navýšení vzájemné pohledávky kupujícího a v důsledku

toho snížení kupní ceny. 4. Relativní neplatnost předmětné kupní smlouvy z

důvodu omylu o platnosti rámcové kupní smlouvy. 5. Rozpor předmětné kupní

smlouvy pro rozpor s dobrými mravy a poctivým obchodním stykem.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc

podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu

sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav

nesprávně aplikoval.

Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní

otázku absolutní neplatnosti předmětné kupní smlouvy z důvodu sjednání

nepřípustné propadné zástavy jinak, než je řešena v konstantní judikatuře

vyšších soudů (na kterou dovolatelé správně odkazují), od níž se nehodlá

dovolací soud odchýlit.

Nejvyšší soud musí i v tomto případě připomenout, v jeho judikatuře konstantně

zaujímaný právní názor, že smlouva, jejímž skutečným smyslem je sjednání tzv.

propadné zástavy (uspokojení pohledávky zástavního věřitele tím, že mu připadne

zástava do vlastnictví), je v rozporu s účelem zástavního práva tak, jak jej

stanoví zákon, a tedy pro rozpor s účelem zákona neplatný podle § 39 obč. zák.

Neplatná je také kupní smlouva, která byla uzavřena za tím účelem, aby

pohledávka kupujícího zástavního věřitele byla uspokojena tím, že na něj přejde

vlastnictví prodávajícího zástavního dlužníka, příp. majitele zástavy, k

zástavě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2001, sp. zn.

21 Cdo 2535/99, a další na něj navazující judikaturu téhož soudu např. ve

věcech sp. zn. 28 Cdo 2271/2002, sp. zn. 30 Cdo 2249/2005, sp. zn. 30 Cdo

1814/2007; všechna rozhodnutí jsou k dispozici veřejnosti na internetových

stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).

Podle skutkového zjištění soudu prvního stupně, z nějž při rozhodování

vycházel i odvolací soud, žalobce a) před uzavřením kupní smlouvy ze dne 23.

října 2002 ohledně převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem (z

vlastnictví žalujících do vlastnictví žalované), (týž den) uzavřel rámcovou

dohodu, ve které „žádá CODAN, aby uzavřel s Komerční bankou, a. s…smlouvu o

postoupení pohledávky o úvěru reg. č. A5338/221 ze dne 12. 11. 1997 ve znění

dodatků číslo 1 – 4 v celkové výši 188.732,15 EUR ke dni 21. 10. 2002

(skládající se z jistiny ve výši 179.345,26 EUR, úroku ve výši 9.142,05 EUR a

poplatků z prodlení ve výši 244,87 EUR…, a to za úplatu ve výši 176.702 EUR..“.

V této smlouvě se uvedené smluvní strany mj. zavazují, „že ke dni uzavření

smlouvy o postoupení pohledávek uzavřou, přičemž Ing. S. zajistí, aby také jeho

manželka, Ing. J. S. uzavřela, kupní smlouvu, na jejímž základě bude CODANu

převedeno vlastnické právo k pozemku – č. parcely …budovy na pozemku parcely v

katastrálním území V., obec P., městská část P.…a veškeré příslušenství a

movité vybavení této nemovitosti sloužící k provozu hotelu, a to za souhrnnou

kupní cenu ve výši 176.702 EUR s tím, že kupní cena bude za podmínek

stanovených kupní smlouvou uhrazena CODANem zápočtem proti Pohledávce.“ Soud

prvního stupně rovněž učinil skutkové zjištění, že „žalovaná 23. 10. 2002

uzavřela s bankou smlouvu o postoupení pohledávky, jíž se zavázala zaplatit za

postoupené pohledávky za žalobcem celkovou úplatu 176.702 eur (smlouva o

postoupení pohledávky z 23. 10. 2002).“ Z výpisu z katastru nemovitostí, listu

vlastnictví č. 576 pro obec P. a katastrální území V., ze dne 18. března 2003

se pak podává, že ohledně uvedených nemovitostí došlo na základě souhlasného

prohlášení ze dne 1. listopadu 2002 ke změně zástavního věřitele pro zástavním

právem zajištěnou pohledávku ve výši 16.390.000,- Kč ve prospěch žalované,

přičemž z výpisu z katastru nemovitostí k týmž nemovitostem ze dne 12. října

2010, je zřejmé, že právní účinky vkladu dle shora cit. kupní smlouvy ze dne

23. října 2002 ve prospěch žalované nastaly (až) ke dni 7. listopadu 2002 (z

čehož vyplývá, že návrh na vklad vlastnického práva k předmětným nemovitostem

ve prospěch žalované byl katastrálnímu úřadu podán až dne 7. listopadu 2002,

tedy poté, co již bylo předmětnými subjekty podepsáno souhlasné prohlášení o

změně zástavního věřitele, jak je uvedeno shora).

Za popsané situace Nejvyšší soud plně sdílí tu část dovolací argumentace

dovolatelů na str. 5 a násl. jejich dovolání, ve které s odkazem na citovanou

judikaturu dovolacího soudu pečlivě a přesvědčivě argumentují ve prospěch

právního závěru o absolutní neplatnosti uvedené kupní smlouvy z důvodu, že má

charakter tzv. propadné zástavy. Účastníky učiněné právní úkony v daných

časových souvislostech totiž zcela jednoznačně musí každý subjekt interpretace

vést k závěru, že tímto způsobem byla de facto obcházena realizace zástavního

práva, neboť ve skutkových poměrech posuzované věci byly vytvořeny

prostřednictvím učiněných právních úkonů takové podmínky, které přivodily stav

odpovídají tzv. propadné zástavě. Došlo totiž ke změně zástavního věřitele,

který namísto realizace zástavního práva přistoupil se zástavními dlužníky k

uzavření kupní smlouvy, jejímž skutečným smyslem nebyl prodej předmětných

nemovitostí za oboustranně sjednanou kupní cenu, nýbrž uspokojení pohledávky

zástavního věřitele tím, že mu připadne zástava do vlastnictví. Takové jednání

je ovšem – jak již bylo opakovaně Nejvyšším soudem zdůrazněno s ohledem na

různé skutkově odlišné, leč co do účelu jednání účastníků stejně motivované

případy – vždy v rozporu s účelem zástavního práva (srov. § 152 a násl. obč.

zák.) a za těchto okolností uzavřené právní úkony jsou podle § 39 obč. zák. pro

rozpor s účelem zákona neplatné.

Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu, jak ohledně právního

posouzení nároku dovolatelů na soudní deklaraci věcně právního vztahu k

nemovitému majetku, tak i ohledně právního posouzení vyklizovací žaloby,

spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání je proto zcela důvodné.

Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit (§ 243b odst. 1 o. s. ř.,

věta za středníkem) a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2

o. s. ř.). Vzhledem k délce trvání tohoto soudního sporu a nyní vyloženému

právnímu názoru Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je zcela dostačující zrušit

pouze dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátit k

dalšímu řízení, když nebyly shledány podmínky (k tomu viz shora k argumentaci

dovolatelů o vadách odvolacího řízení) pro postup dle § 221 odst. 2 o. s. ř.

(tj. aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát odvolacího soudu),

jak navrhovali dovolatelé.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je pro (odvolací) soud závazný; v novém

rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů vzniklých v novém

řízení a v dovolacím řízení, ale znovu o nákladech původního řízení (§ 243d

odst. 1, část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 27. února 2013

JUDr. Pavel Vrcha, v. r.

předseda senátu