ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci
žalobce Ing. J. V., CSc., zastoupeného JUDr. Ladislavem Zvolským, Ph.D.,
advokátem se sídlem Pařížská 1076/7, Praha 1, proti žalované Česká republika –
Ministerstvo spravedlnosti se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, o zaplacení
částky 5.161,- Kč s příslušenstvím a částky 4.950,- Kč měsíčně, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 2/2011, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2014, č. j. 18 Co 41/2014 - 249,
I. Dovolání se v části výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 3.
2014, sp. zn. 18 Co 41/2014 - 249, kterým byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku
soudu prvního stupně ve vztahu k žalobě "o odškodnění za ztrátu výdělku
měsíčním příplatkem ve výši 4.950,- Kč ke starobnímu důchodu, který bude
valorizován shodně se starobním důchodem", zamítá.
II. Dovolání se v části výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 3.
2014, sp. zn. 18 Co 41/2014 - 249, kterým byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku
soudu prvního stupně ve vztahu k žalobě "o zaplacení 5.161,- Kč s 0,5% složeným
úrokem z prodlení denně od 6. 8. 1996 do zaplacení", a ve výroku o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Napadeným rozsudkem odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve
vyhovujícím výroku o věci samé ohledně příslušenství pohledávek tak, že
žalovaná je povinna zaplatit žalobci (v rozsudku blíže určený) úrok z prodlení
z částek 114.935,21 Kč a 24.157,- Kč od 6. 5. 2010 do zaplacení, jinak
rozsudek, pokud bylo na úroku z prodlení žalováno více, změnil tak, že žalobu
zamítl. Dále potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci
samé (ve vztahu k žalobě o zaplacení částky 5.161,- Kč s 0,5% složeným úrokem z
prodlení denně od 6. 8. 1996 do zaplacení a k žalobě o odškodnění za ztrátu
výdělku měsíčním příplatkem ve výši 4.950,- Kč ke starobnímu důchodu, který
bude valorizován shodně se starobním důchodem) a rozhodl, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Nárok na náhradu škody ve výši 5.161,- Kč s příslušenstvím žalobce dovozoval z
toho, že mu tato částka byla přisouzena v jednom z posuzovaných řízení. Následně však nebyla vymožena z důvodu, že se dlužník žalobce v důsledku
průtahů v řízení stal nemajetným. Odvolací soud ohledně tohoto nároku vyšel ze skutkových zjištění, že žalobce
své pohledávky vůči společnosti Gennex, investiční fond, a. s. přihlásil do
likvidace dopisem ze dne 29. 4. 2000. Na výzvu likvidátora společnosti, aby
doplnil přihlášku pohledávky a doložil nárok s tím, že jinak nebude k přihlášce
přihlíženo, nereagoval. Dne 7. 7. 2000 však podal proti společnosti žalobu u
soudu. Z toho odvolací soud dovodil, že žalobce nesplnil základní podmínku pro
úspěšné uplatnění nároku na náhradu škody po žalované, neboť svojí nečinností
při uplatnění pohledávky zavinil, že tento nárok mu nemohl být vyplacen z
likvidované podstaty dlužníka. Rozhodl-li se žalobce, že dlužnou částku nebude
požadovat mimosoudně ale jen v rámci soudního řízení, zvolil tím současně, a to
na vlastní riziko, že v případě dlouhého soudního řízení se této pohledávky z
majetku společnosti nedomůže. Žalovaná za tuto volbu žalobce nezodpovídá, a
není proto povinna žalobci nahradit škodu ani za situace, kdy k nepřiměřené
délce soudního řízení skutečně došlo. Nárok na náhradu škody formou měsíčního příplatku ke starobnímu důchodu ve výši
4.950,- Kč žalobce dovozoval z toho, že v důsledku žaloby, která byla v dalším
posuzovaném řízení podána proti němu jako žalovanému, nesplňoval podmínku
důvěryhodnosti podle zvláštního předpisu a nemohl tak vykonávat funkci makléře. V důsledku toho mu za dobu průtahů ušel příjem, což se následně odrazilo ve
výši starobního důchodu. Odvolací soud ohledně tohoto nároku konstatoval, že nebylo třeba provádět
dokazování, neboť již ze samotných skutkových tvrzení žaloby vyplývá, že zde
chybí vztah příčinné souvislosti se vznikem škody, za niž žalobce požaduje
náhradu. Odvolací soud vyšel z toho, že příčinná souvislost mezi kvalifikovanou
škodnou událostí a vznikem škody je dána, jestliže nebýt konkrétní škodní
události, ke škodě by nedošlo. O vztah příčinné souvislosti se jedná,
vznikla-li škoda jako následek určité události, která byla pro vznik škody
rozhodující.
Příčinou vzniku škody může být jen ta okolnost, která škodu
způsobila a bez níž by škodlivý následek nenastal. Z toho podle odvolacího
soudu vyplývá, že nepřiměřené délky soudních řízení ve sporech vedených
žalobcem se společností Gennex, investiční fond, a. s., nemohly žalobci
způsobit majetkovou újmu a nemohly se stát příčinou vzniku jeho škody. Jeho
újma má příčinu v té okolnosti, jež ztrátu na výdělku způsobila a kterou byla
ztráta jeho způsobilosti vykonávat činnost makléře.
O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud podle §
224 odst. 1, 2 o. s. ř. za použití § 142 odst. 2 o. s. ř., když žalobce byl
převážně procesně neúspěšný (úspěšný byl do částek 142.935,21 Kč a 24.157,- Kč,
a to jen s částí původně žalovaného příslušenství, neúspěšný byl ohledně částky
5.161,- Kč s 0,5% denním úrokem z prodlení od 6. 8. 1996 a ohledně pravidelné
měsíční renty ve výši 4.950,- Kč, a to na dobu neurčitou), přičemž se nejednalo
o situaci, kdy by výše přiznaného plnění závisela na úvaze soudu. Žalované
přitom žádné náklady řízení nevznikly.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním v rozsahu, v jakém byl
potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, a ve výroku o náhradě
nákladů řízení.
Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání s odkazem na ustanovení § 237 o. s. ř.
v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu a že daná právní otázka má být dovolacím soudem rozhodnuta jinak.
Ve vztahu k nároku na zaplacení částky 5.161,- Kč s příslušenstvím podle
dovolatele odvolací soud nesprávně vyložil a aplikoval ustanovení § 3 o. s. ř.
a odepřel tak žalobci právo na přístup k soudu. Dovolatel poukázal, že žalobu
podal až po odmítnutí dlužníka dobrovolně plnit a jednalo se tak o oprávněný
výkon žalobcova práva. Majetek dlužníka i podle skutkových zjištění soudů by
při přiměřené délce soudního řízení k vymožení pohledávky postačoval. Jedinou
právně relevantní příčinou vzniku škody tak bylo nevydání rozhodnutí v
přiměřené době.
Ve vztahu k nároku na přiznání měsíčního příplatku ke starobnímu důchodu ve
výši 4.950,- Kč je podle dovolatele právní posouzení věci odvolacím soudem
zjevně nesprávné a v rozporu se zavedenou judikaturou týkající se řetězení
příčin vzniku škody. Odvolací soud nerozlišoval mezi řetězením příčin a mezi
paralelními příčinami. Podle dovolatele, pokud by k průtahům nedošlo, mohl již
od roku 2004 vykonávat své původní povolání makléře na kapitálovém trhu a ne
být nezaměstnaným. Soudy se odchýlily od ustálené judikatury ohledně řetězení
příčin a dospěly tak k chybnému rozhodnutí. Ohledně výpočtu výše škody odkázal
žalobce na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo
4555/2009, a ze dne 10. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1185/2002.
Ve vztahu k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení spatřuje dovolatel nesprávné
právní posouzení odvolacím soudem v otázce, zda je v řízeních ve věci
odškodnění majetkové újmy aplikovatelný postup vzájemného poměřování částečného
úspěchu a neúspěchu. Podle dovolatele, pokud byl navrhovatel úspěšný v meritu
věci, pak není důvod, proč mu plně nepřiznat náhradu nákladů řízení. Poukázal
přitom na nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 1310/09, a ze
dne 9. 7. 1009, sp. zn. II. ÚS 1625/09, a rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 25. 2. 1998, sp. zn. 1 Co 173/97. Krom toho z hlediska poměru přiznaných a
nepřiznaných částek poukázal, že mu byl přiznán nárok na úhradu cca 169.000,-
Kč a nebyl přiznán pouze nárok na zaplacení 5.161,- Kč s příslušenstvím a na
měsíční rentu ve výši 4.950,- Kč měsíčně, i v tomto právním posouzení spatřuje
dovolatel nesprávnost.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31.
12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č.
293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti
rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze
spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120
odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Ve vztahu k nároku na zaplacení částky 5.161,- Kč s příslušenstvím není podle §
238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání založené na přípustnosti podle § 237 o.
s. ř. přípustné, neboť napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 50.000,- Kč, aniž by se jednalo o vztah ze spotřebitelské
smlouvy, o pracovněprávní vztah nebo o věc uvedenou v § 120 odst. 2 o. s. ř. K
příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží a skutečnost, že je výše
příslušenství (úroku z prodlení) vymezena smluvně na tom nic nemění.
Argumentoval-li dovolatel právě výší příslušenství jako součástí škody, nezbývá
než konstatovat, že odvolací soud rozhodl o žalobním nároku tak, jak jej
vymezil sám žalobce, tedy nikoliv v kapitalizované výši ke konkrétnímu datu (je
přitom věcí žalobce, jak svůj žalobní nárok vymezí).
Dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř. ve vztahu k nároku na příplatek ke
starobnímu důchodu, pokud dovolatel poukazuje na rozpor s judikaturou
Nejvyššího soudu týkající se výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku. V daném
případě není splněna jedna ze základních podmínek přípustnosti dovolání, neboť
na vyřešení hmotněprávní otázky výše škody napadené rozhodnutí odvolacího soudu
nezáviselo v situaci, kdy se jí odvolací soud pro absenci základu nároku
nezabýval.
Dovolání není přípustné ani ve vztahu k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.
Nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 1310/09, na který
poukazuje dovolatel, se týkal rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o
přiměřené zadostiučinění podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za
škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti /notářský řád/, v platném znění (dále jen „OdpŠk“), tedy o
nikoliv o nároku na náhradu škody jako v nyní projednávané věci, na což i
poukázal odvolací soud, když uvedl, že "se nejednalo o situaci, kdy by výše
přiznaného plnění závisela na úvaze soudu."
V případě dovolatelem citovaného usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009,
sp. zn. II. ÚS 1625/09, byla ústavní stížnost jako nepřípustná odmítnuta, nadto
se týkala aplikace ustanovení § 150 o. s. ř.
Dovolatelem citovaná rozhodnutí Ústavního soudu tedy nejsou pro rozhodnutí v
dané věci použitelná.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2699/2013
(rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v tomto rozhodnutí jsou dostupná na
www.nsoud.cz), konstatoval, že ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. je výjimkou z
obecné zásady úspěchu ve věci uplatňované při rozhodování o náhradě nákladů
řízení, resp. výjimkou ze zásady částečného úspěchu ve věci, na které je
založeno ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. Použití této výjimky připadá do
úvahy tehdy, závisí-li úspěch ve věci na znaleckém posudku či na úvaze soudu o
výši plnění. Úvahou soudu je míněn postup podle § 136 o. s. ř., který se
uplatní tam, kde je základ nároku dán, avšak jeho výši lze zjistit jen s
nepoměrnými obtížemi nebo vůbec. O takovou situaci se v nyní projednávané věci
nejednalo.
Z uvedeného vyplývá, že postup odvolacího soudu při rozhodování o náhradě
nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř. není v rozporu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu, a proto dovolání z tohoto důvodu proti němu
není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné.
Ve vztahu k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení dovolatel rovněž namítal, že
nebyl správně stanoven ani poměr částek, které žalobci přiznány byly a které
přiznány nebyly, a z toho důvodu bylo odvolacím soudem nesprávně aplikováno
ustanovení § 224 o. s. ř. Tím ovšem z hlediska přípustnosti dovolání podle §
237 o. s. ř. nijak nevymezil právní otázku, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, příp. která dosud v
rozhodovací praxi dovolacího soud nebyla řešena (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem
4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V tomto rozsahu tedy dovolání
trpí vadou, jež nebyla ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněna a pro níž
nelze v dovolacím řízení pokračovat (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu o nároku na náhradu škody v podobě příplatku ke
starobnímu důchodu dovolatel rovněž napadal z hlediska posouzení příčinné
souvislosti s tvrzenou nepřiměřenou délkou soudního řízení. Otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, neboť v řízení se
zjišťuje, zda protiprávní úkon škůdce a vzniklá škoda na straně poškozeného
jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Právní posouzení příčinné
souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její
existence zjišťována (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011,
sp. zn. 25 Cdo 3748/2008). Namítá-li tedy dovolatel, že odvolací soud spatřuje nesprávně příčinu vzniku
škody pouze ve ztrátě způsobilosti žalobce vykonávat činnost makléře, zatímco
dovolatel spatřuje příčinu i v nepřiměřené délce soudního řízení, je tím
napadáno nesprávné právní posouzení příčinné souvislosti. Právní otázka, zda nepřiměřená délka soudního řízení o žalobě, s jejímž podáním
zvláštní předpis spojuje ztrátu předpokladů pro výkon určité činnosti, může být
příčinnou vzniku škody ve formě ušlého zisku z výkonu takové činnosti, nebyla
dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Z tohoto důvodu je tedy
podle § 237 o. s. ř. dovolání ve vztahu k nároku na příplatek ke starobnímu
důchodu přípustné. V dovolatelem citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013, žalobci vznikla škoda v důsledku toho, že nemohl vykonávat
podnikatelskou činnost. K tomu vedly dvě na sebe navazující skutečnosti, a to
pravomocné odsouzení žalobce pro spáchání trestného činu a rozhodnutí
živnostenského úřadu o odebrání živnostenských oprávnění žalobci. Za relevantní
příčinu vzniku škody nebylo možno považovat rozhodnutí živnostenského úřadu o
zrušení živnostenského oprávnění. Jeho vydání bylo totiž pouze nutným důsledkem
skutečnosti, že žalobce po pravomocném odsouzení přestal splňovat podmínku
bezúhonnosti vyžadovanou živnostenským zákonem. Rozhodnutím živnostenského
úřadu o odebrání živnostenského oprávnění tedy nedošlo k přerušení příčinné
souvislosti mezi odsouzením pro spáchání trestného činu a tvrzenou škodou. Za
relevantní příčinu, na základě které došlo k dalším událostem, jež mohly vést
ke vzniku žalobcem tvrzené škody, bylo nutno považovat právě rozsudek o vině
žalobce a o jeho odsouzení pro trestný čin. Dovolatelem citované rozhodnutí není použitelné pro posouzení významu průtahů v
řízení jako příčiny vzniku škody. Ve vztahu k posouzení významu průtahů v řízení jako příčiny vzniku škody
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011,
konstatoval, že ukládá-li ustanovení § 5 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, povinné osobě vydat věc na základě včasné písemné výzvy
oprávněné osobě, která prokáže svůj nárok na vydání věci a uvede způsob jejího
převzetí státem, a to tím způsobem, že s ní uzavře dohodu o vydání věci a věc
vydá nejpozději do třiceti dnů po uplynutí lhůty uvedené v § 5 odst. 2
uvedeného zákona, jde o právní povinnost. Porušení této povinnosti může založit
odpovědnost povinné osoby za vznik škody tím způsobené oprávněné osobě, a to v
režimu ustanovení § 420 odst. 1 zákona č.
40/1964 Sb., občanský zákoník ve
znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."). Nárok oprávněné osoby na
náhradu ušlého zisku uplatněný vůči povinné osobě jako škoda vzniklá porušením
povinnosti vydat včas věc podle zákona č. 87/1991 Sb., není nárokem
vycházejícím z vlastnického práva k vydávané věci; oprávněná osoba je oprávněna
se jej domáhat vůči povinné osobě bez zřetele k tomu, zda dosud probíhá řízení
v restituční věci, v němž oprávněná osoba uplatnila vůči povinné osobě právo na
vydání věci. Proti státu lze uplatňovat nárok na náhradu škody způsobené
oprávněné osobě tím, že jí povinná osoba věc včas nevydala, jen za předpokladu,
že porušení právní povinnosti státem tvořené nesprávným úředním postupem, jenž
má spočívat v tom, že soud nerozhodl o restituční věci v přiměřené lhůtě, vedlo
ke ztrátě pohledávky oprávněné osoby (z titulu odpovědnosti za škodu) vůči
povinné osobě. Obdobně v rozsudku ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4659/2009, Nejvyšší soud
uzavřel, že došlo-li k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v průtazích v
řízení, neznamená to bez dalšího, že právě tento postup byl příčinou toho, že
žalobce musel zaplatit věřiteli i úroky z prodlení, a stát tak lze činit
odpovědným za takto vzniklou majetkovou újmu na straně žalobce. Povinnost
platit úroky z prodlení je ustanovením § 517 odst. 1 obč. zák. předvídaný
následek skutečnosti, že dlužník nesplní svůj závazek řádně a včas. Tvrdí-li
tedy žalobce, že utrpěl újmu tím, že mu bylo soudem uloženo zaplatit věřiteli
žalovanou částku na úrocích z prodlení, je třeba příčinu vzniku této újmy
spatřovat právě ve skutečnosti, že z jeho strany nedošlo k řádnému a včasnému
splnění dluhu, a nikoliv v nesprávném úředním postupu soudu (srov. i usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1421/2004). Jestliže v nyní posuzované věci podaná žaloba na plnění měla podle dovolatele
ve smyslu § 14 odst. 2 zákona č. 256/2004 Sb., ve znění účinném v roce 2004, ve
spojení s § 2 odst. 2 písm. c) bod 3. prováděcí vyhlášky č. 268/2004 Sb. bránit
v získání povolení k činnosti makléře z důvodu ztráty důvěryhodnosti, pak
příčinou ztráty důvěryhodnosti bylo výlučně podání žaloby. Pouze na tom, zda
tato žaloba byla důvodná či nikoliv, závisí, kdo je za případnou újmu
(spočívající ve ztrátě příjmu z činnosti makléře) odpovědný (ve smyslu § 420
odst. 1 obč. zák.), zda žalobce, který podal nedůvodnou žalobu, či žalovaný,
který svoji povinnost řádně a včas nesplnil. Ani případný nesprávný úřední
postup spočívající v průtazích v řízení nemůže být relevantní příčinou vzniku
škody, neboť nic nebránilo odpovědnému subjektu, aby buď jako žalobce vzal
nedůvodnou žalobu zpět nebo jako žalovaný svoji povinnost splnil. Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení příčinné souvislosti odvolacím soudem
bylo správné, a proto ve vztahu k nároku na příplatek ke starobnímu důchodu
dovolací soud postupem podle § 243d písm. a) o. s. ř. dovolání zamítl. V rozsahu, v jakém dovolání není přípustné nebo trpí vadami, jež nebyly ve
lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud
dovolání odmítnul.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když
procesně zcela úspěšné žalované žádné náklady řízení nevznikly. Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.