U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobců a) V. T., b) L. Ž., a c) J. P., zastoupených JUDr. Tatianou
Poupovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 58, proti žalovaným 1) J.
J., a 2) Ing. M. J., zastoupeným JUDr. Jiřím Lehečkou, advokátem se sídlem ve
Strakonicích, 1. máje 1136, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního
soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 6 C 882/2000, o dovolání žalobců proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. listopadu 2013, č.
j. 6 Co 2667/2007-1046, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud ve Strakonicích (dále již „soud prvního stupně“) (v pořadí třetím)
rozsudkem ze dne 19. září 2007, č. j. 6 C 882/2000-541, zamítl žalobu, kterou
se žalobci domáhali určení, že vlastníkem (v žalobě) specifikovaných pozemků
byl ke dni své smrti, tj. k 1. dubnu 2001, V. Ž., naposledy bytem v Č. Soud s
ohledem na provedené důkazy dospěl k závěru, že posledně jmenovaný předmětnou
kupní smlouvu neuzavřel v duševní poruše, takže uvedený právní úkon nebyl
shledán dle § 38 odst. 2 obč. zák. neplatný. Soud prvního stupně nedospěl ani k
závěru, že by uvedený právní úkon byl neplatný ve smyslu § 37 odst. 1 či § 39
obč. zák. K odvolání žalobců Krajský soud v Českých Budějovicích (dále již „odvolací
soud“) rozsudkem ze dne 30. července 2009, č. j. 6 Co 2667/2007-748, změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že vyhověl předmětné určovací žalobě. K odvolání žalovaných Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“
nebo „dovolací soud“) rozsudkem ze dne 19. května 2011, č. j. 30 Cdo
5226/2009-781 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti
k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz), zrušil
uvedený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení. Nejvyšší soud konstatoval, že odvolací soud založil své rozhodnutí na
skutkových zjištěních, která učinil z jím provedeného důkazu – revizního
znaleckého posudku Psychiatrické léčebny v Bohnicích (dále též „Ústav“). Odvolací soud přitom Ústavem učiněné závěry přijal, aniž by při rozhodování
přihlédl k dalším okolnostem a (především) aniž by se důsledně zaměřil na
obsahovou stránku Ústavem přijatých závěrů z hlediska toho, z jakých zjištění
tyto odborné závěry vycházely a jak byly Ústavem v posudku (z)formulovány. Dovolací soud zdůraznil, že závěry znaleckého posudku především musejí mít
oporu v podkladových materiálech. Soud jistěže nezkoumá a nezabývá se vlastním
odborným posouzením předmětu znaleckého posouzení, ale zpracovaný posudek
podrobuje (důslednému) hodnocení z hlediska toho, zda má podklad v obsahu
nálezu (dílčích zjištění), zda přihlíží ke všem významným skutečnostem, zda je
souladný či naopak je v rozporu s výsledky ostatních důkazů, zda je postaven na
zásadách logického myšlení. Tak tomu ovšem v posuzovaném případě nebylo. Tím,
že odvolací soud své meritorní rozhodnutí založil na zjištěních učiněných
výhradně ze znaleckého posudku Ústavu (de facto na mechanickém převzetí Ústavem
přijatých závěrů), který je nepřesvědčivý z důvodu, že stižení zůstavitele
duševními poruchami bylo vzhledem k jeho zdravotnímu stavu při jeho
hospitalizaci dne 4. října 2000 Ústavem (v zásadě) předpokládáno, a ponechal
předmětem dokazování další důkazní prostředky, z nichž soud prvního stupně
učinil skutková zjištění, případně v odůvodnění svého rozsudku přesvědčivým
způsobem nevyložil, proč tyto důkazy nebyly v odvolacím řízení zopakovány ve
smyslu § 213 odst. 2 o. s. ř., shledal dovolací soud výsledky takto odvolacím
soudem provedené důkazní verifikace postižené vadným (nelogickým) postupem. Odvolací soud po zopakování důkazů vydal dne 15. října 2012, pod č. j.
6 Co
2667/2007-9333, další svůj rozsudek, jímž opět změnil rozsudek soudu prvního
stupně tak, že podané určovací žalobě zcela vyhověl. Rovněž i tento rozsudek
byl k dovolání žalovaných rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2013,
č. j. 30 Cdo 1743/2013, zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu
řízení. Podle Nejvyššího soudu skutkový stav v dané věci se nezměnil ani poté,
co Ústav zpracoval dne 13. srpna 2002 „Doplněk k ústavnímu reviznímu znaleckému
posudku.“ Tento „doplněk“ je svým obsahem jakousi „obhajobou“ Ústavem již
učiněného závěru o duševní poruše posuzovaného v inkriminovaný den uzavření
kupní smlouvy, aniž by takto opětovně zdůrazněný odborný závěr měl (v posudku,
resp. jeho „doplňku“) dohledatelnou věcnou a logickou spojitost se skutkovými
zjištěními (ve vazbě na záznamy ve zdravotní dokumentaci posuzovaného či na
jiné právně relevantní informace). Nic takového ovšem ve zmíněném „doplňku“
dohledat nelze. Nejvyšší soud uzavřel, že vycházel-li proto odvolací soud při
hodnocení důkazů primárně ze znaleckého posudku Ústavu a jeho „doplňku“ (učinil
z něj pro rozhodnutí zásadně významná skutková zjištění), který zatěžoval (ve
vztahu k učiněnému odbornému závěru o duševní poruše posuzovaného) zmíněný
skutkový deficit, tak se dovolatelům (žalovaným) podařilo osvědčit jimi
uplatněný dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř., který míří na
pochybení soudu ve zjištění skutkového stavu věci. Nejvyšší soud konečně
odkázal na svůj rozsudek ze dne 15. února 2012, sp. zn. 30 Cdo 1560/2011, ve
kterém vyložil a odůvodnil právní názor, že pokud výčet okolností tvořících
skutkový nález (z nějž znalec vycházel při zpracování posudku stran zjištění
duševní poruchy jednající osoby) pro plytkost popisu informací nevytváří
skutkovou oporu v konkrétně přijatém posudku (odborných odpovědí na soudem
zformulované otázky), neboť přijatý posudek duševní poruchu jednající osoby (z
důvodu, že není konkrétně a logicky spjat se skutkovým nálezem) spíše
předpokládá, než zjišťuje, nelze na podkladě takového znaleckého posudku
přistoupit k aplikaci § 38 odst. 2 obč. zák. Závěrem uzavřel, že jestliže v
posuzovaném případě Ústavem přijaté závěry v posudku nemají oporu ve skutkovém
nálezu, neboť ten se sestává z výčtu okolností, jež z věcného a logického
hlediska nemohly tvořit podklad pro jejich odborné posouzení (posuzováno
výhradně z hlediska určitosti, srozumitelnosti, přesvědčivosti podaného
odborného textu za užití logických metod při jeho interpretaci), pak je
nasnadě, že předpoklady pro aplikaci § 38 odst. 2 obč. zák. na takto odvolacím
soudem zjištěný skutkový stav věci splněny nebyly. Odvolací soud posléze rozsudkem ze dne 26. listopadu 2013, č. j. 6 Co
2667/2007-1046, napadený rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé dle § 219
o. s. ř. potvrdil. Své rozhodnutí postavil mj. na těchto závěrech:
„V řízení bylo nesporné, že dne 20. 10. 2000 byla uzavřena mezi prodávajícím V. Ž. a kupujícími žalovanými kupní smlouva, kterou žalovaní nabyli vlastnické
právo k nemovitostem specifikovaným ve výroku a také je zřejmé, že V. T.
chtěla
nemovitost prodat, pouze nesouhlasila s výší kupní ceny 150.000,- Kč, kterou
nabízela strana žalovaná. Svědci, kteří byli soudem vyslechnuti, hodnotili V. Ž. jako normální osobu a jeho ošetřující lékař MUDr. N. jeho zdravotní stav
označil jako obvyklý jeho věku a nemocem s tím, že byl omezenější ve svých
funkcích, což však neznamená, že by nebyl orientován v běžném životě. Také
svědkyně D., která prováděla ověření podpisu V. Ž. ve smlouvě 20. 10. 2000,
potvrdila, že se jí tohoto dne jevil jako normální, měla pocit, že smlouvu
uzavřel vědomě a svobodně. V průběhu přípravy ověření těchto podpisů se V. Ž. s
J. J. a J. K. bavili o prodeji nemovitosti podle kupní smlouvy. Svědkyně K.,
poštovní doručovatelka, která poslední dva roky jeho života byla s V. Ž. v
kontaktu při doručování pravidelné korespondence, uvedla, že před smrtí mu byla
poukázána částka 150.000,- Kč, kterou odmítl přijmout s tím, že mu to dcera
zakázala. Lze rovněž odkázat na znalce MUDr. Chromého, který uvedl, že je nutno
odlišovat jednak povahové zvláštnosti V. Ž. a jednak jeho duševní schopnosti. Ani posudek Ústavu nepřinesl pro rozhodnutí zásadní význam z důvodu, že stižení
zůstavitele duševní poruchou bylo předpokládáno a ‚doplněk‘ je svým obsahem
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR jakousi ‚obhajobou‘ Ústavem již učiněného
závěru o duševní poruše posuzovaného. Proto další dokazování (další znalecký
posudek) je nadbytečné. Odvolací soud uzavírá, že posudek Ústavu duševní
poruchu V. Ž. spíše předpokládá, než zjišťuje. S ohledem na nemožnost zjištění
jednoznačného závěru znaleckého posudku nelze vyvodit, že V. Ž. by dne 20. 10. 2000 jednal v duševní poruše, čímž tedy nedošlo k naplnění ust. § 38 odst. 2
obč. zák. tak, aby kupní smlouva uzavřená toho dne byla neplatná pro duševní
poruchu V. Ž.“ Odvolací soud ani neshledal neplatnost předmětné kupní smlouvy z
důvodu, že by kolidovala s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1, resp. § 39 obč. zák. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali všichni žalobci prostřednictvím
svého advokáta včasné dovolání. Namítají, že odvolací soud se při řešení otázky
hmotného i procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu a Ústavního soudu, a dále, že právní otázka hmotného práva je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně (k dovolací argumentaci viz poznámky níže). Žalobci
navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek
soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaní se k podanému dovolání písemně nevyjádřili. Nejvyšší soud předně předesílá, že podle hlavy II. – ustanovení přechodných a
závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných
ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku,
tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní
poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i
práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se
však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože podle žalobního tvrzení k právnímu úkonu posuzované osoby, jenž měl být
učiněn v duševní poruše, mělo dojít před 1. lednem 2014, postupoval dovolací
soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964
Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 26. listopadu
2013, projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského
soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 (dále jen „o. s. ř.“). Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., ve znění účinném
od 1. ledna 2013, proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky
hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva
má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené
rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva
jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím
soudem odchyluje (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září
2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Jak vyplývá z obsahu podaného dovolání, žalobci převážnou část své dovolací
argumentace staví na polemice se skutkovými závěry, z nichž při meritorním
rozhodování vycházel odvolací soud (srov. čl. III, str. 14 a 15 dovolání),
ačkoliv na podkladě takové argumentace přípustnost dovolání – jak vyplývá z §
241a odst. 1 o. s. ř. - posuzovat nelze. Pak tedy k této dovolací argumentaci,
jako bezcenné, nelze vůbec přihlížet. V žalobci nadnesených procesních otázkách není nijak konkretizováno, v čem
konkrétně se měl odvolací soud odchýlit od rozhodování dovolacího soudu. Žalobci totiž i na tomto úseku vedou (z pohledu přípustnosti dovolání)
bezcennou polemiku s odvolacím soudem, v jakém rozsahu měl odvolací soud
provést dokazování za účelem zjištění skutkového stavu, případně mu vytýkají,
že „nejdříve favorizoval znalecký posudek Psychiatrické léčebny Bohnice a jeho
doplněk, ale po opakovaném vrácení věci kasačními rozsudky dovolacího soudu,
již rezignoval na další dokazování znaleckým posudkem s tím, že je (další
dokazování) nadbytečné. Rozpory již soud neřešil a ze stejných skutkových
zjištění zcela změnil právní názor a primárně vyšel pouze ze zmanipulovaných či
přinejmenším závadějících svědectví A. D. a J. K., které nadřadil odborným
znaleckým zjištěním prof. MUDr. K. Chromého, CSc., MUDr. P. Churana a znalců
Ústavu MUDr. H. Drástové a MUDr. R. Krombholze.“ Jak vyplývá z odůvodnění
napadeného rozsudku, odvolací soud postupoval zcela v souladu s § 132 o. s. ř. a v tomto směru se nedopustil (z hlediska výkladu a aplikace § 132 o. s. ř.)
žádného pochybení, které by snad mohlo z hlediska řešení otázky procesního
práva naplnit závěr o kolizi s judikaturou dovolacího soudu, či snad vyústit v
závěr o dosud takto neřešené procesní otázce. Nesouhlasí-li žalobci se
skutkovými zjištěními odvolacího soudu a s jeho hodnocením provedených důkazů,
tak je třeba ve shodě s již shora uvedeným uzavřít, že se jedná o nepřípustnou
polemiku, neboť zpochybnění skutkových závěrů nepředstavuje způsobilý dovolací
důvod, který by bylo možné v dané věci uplatnit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání lze totiž podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci (založeném na nesprávně řešené právní
otázce hmotného nebo procesního práva, případně obou takovýchto v dovolání
specifikovaných otázek). S přihlédnutím k řečenému pak není zřejmé, v jakém konkrétním směru (z hlediska
řešení konkrétní právní otázky) mělo dojít ze strany obou soudů – jak tvrdí
žalobci – k pochybení tím, že „Oba nalézací soudy tak jednaly v rozporu s
judikaturou Nejvyššího soudu ČR, např. S IV (s. 459), R 14/1977, R 3/1979, č. j. 30 Cdo 352/2009, č. j. 30 Cdo 3614/2009, ale též s judikaturou Ústavního
soudu ČR např. nález II. ÚS 28/96, ale i s judikaturou odvolacích soudů, např. rozsudek KS v Brně č. j. 16 Co 68/96.“ Nelze-li v dovolacím řízení revidovat
skutková zjištění, pak dovolací argumentace, jež právě na takové skutkové
revizi buduje oponentní právní závěr, případně poukazuje-li na tvrzené vady
řízení, jež ovšem z pohledu vymezení v dovolání nemohou podle dovolacího soudu
založit přípustnost dovolání, neboť nepředstavují (žádná z nich) řešení (zde)
procesních otázek odvolacím soudem za podmínek definovaných v § 237 o. s. ř.,
nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím základě posuzoval
přípustnost dovolání. Nedůvodná je rovněž dovolací argumentace žalobců, že se odvolací soud (řádně)
nezabýval otázkou, zda případné jednání žalovaných nekoliduje s dobrými mravy. Již soud prvního stupně se touto otázkou zabýval, přičemž nedospěl k závěru, že
by z tohoto důvodu byla předmětná kupní smlouva (absolutně) neplatná. Touto
otázkou se rovněž zabýval i odvolací soud, který na podkladě dokazování
uzavřel, že „nelze vyvodit, že by žalovaní hodlali uzavřít kupní smlouvu s
úmyslem, aby byla v neprospěch žalobce a tedy v rozporu s dobrými mravy.“
Odvolací soud přitom odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna
2010, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009 (uveřejněný pod číslem 57/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek), ve kterém dovolací soud vysvětlil, že obecně platí a
je samozřejmostí, že účastníci kupní smlouvy nejsou v zásadě vázáni či omezeni
ve sjednání výše kupní ceny, která není upravena cenovým předpisem. Mohou si
tak sjednat i cenu, která se odchyluje od ceny obvyklé (tržní), zejména, jde-li
o cenu podstatně nižší. Platné právo nemá žádné ustanovení o sjednání příliš
nízké kupní ceny (laesio enormis), pokud taková cena není v rozporu s cenovými
předpisy. Nelze ovšem vyloučit, že okolnost hrubého nepoměru plnění jedné ze
stran k tomu, co poskytla druhá strana, může ve spojitosti s dalšími okolnostmi
toho kterého případu naplňovat znaky jednání, které již koliduje s dobrými
mravy. Avšak sama o sobě taková okolnost absolutní neplatnost právního úkonu,
jímž mělo dojít k uvedenému hrubému nepoměru v plnění, ve smyslu § 39 obč. zák. (pro jednání contra bonos mores) založit nemůže.
Neshledal-li odvolací soud, že v daném případě žalovaní v souvislosti s
uzavřením kupní smlouvy jednali v rozporu s dobrými mravy, pak s přihlédnutím
ke zjištěnému skutkovému stavu nebyl ani důvod k úvaze o přisouzení lichevního
charakteru posuzované převodní smlouvě, jak je lichevní smlouva definována
např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 30 Cdo
4665/2009. Dovolací argumentace pod bodem III. na str. 18 postrádá relevantní vymezení
dovolacího důvodu ve vztahu k § 237 o. s. ř., a to s poukazem na takto řešenou
otázku odvolacím soudem v jeho napadeném rozsudku, to vše též s ohledem na
formulaci žalobního petitu. Jestliže dovolací argumentace tyto relevantní
informace neobsahuje a v uvedeném směru zákonem předepsaným způsobem
neprecizuje dovolací důvod, pak stěží lze od Nejvyššího soudu – s přihlédnutím
k nastavené procesní úpravě dovolání – očekávat, aby za dovolatele tyto
souvislosti jakkoli vyjasňoval. Proto lze i tuto dovolací argumentaci z pohledu
posuzování přípustnosti dovolání považovat rovněž za zcela bezcennou. Ani dovolací argumentace pod bodem IV. na str. 18 neobsahuje relevantní
vymezení dovolacího důvodu z hlediska řešení příslušné otázky či otázek
procesního práva, při kterém se odvolací soud snad měl odchýlit od rozhodovací
praxe dovolacího soudu, anebo se měl dostat do kolize s právním názorem, který
zaujal Ústavní soud v některém ze svých nálezů, jenž měl být pro obecné soudy
ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy závazný. I zde je třeba na adresu žalobců
poznamenat, že pouhá polemika s právním názorem odvolacího soudu bez dalšího
nezakládá přípustnost dovolání. Lze přitom odkázat na aktuální usnesení
Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14 (publikovaném
na webových stránkách Ústavního soudu www.nalus.usoud.cz), ve kterém Ústavní
soud mj. vyložil, že „novelizace občanského soudního řádu (zákon č. 404/2012
Sb., který zavedl nově povinnost pro dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje
splnění přípustnosti dovolání) řešila přetížení Nejvyššího soudu neúměrným
množstvím podaných dovolání v občanskoprávních a obchodních věcech, které
Nejvyšší soud nestíhal v přiměřené lhůtě vyřizovat. Novela chtěla reagovat i a
to, že ‚velmi často se objevují případy, kdy kvalita dovolání sepisovaných
advokáty je na opravdu nízké úrovni. Nejčastěji se jedná o dovolání, v nichž
advokáti zaměňují ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání s
dovolacími důvody...‘ (viz důvodová zpráva k zákonu č. 404/2012 Sb.). Z toho
plyne, že záměrem novely (v podobě vytvoření příslušné nové náležitosti
dovolání) byla regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a
preventivní působení na advokáty potencionálních dovolatelů, aby se otázkou
přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že
dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury
Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá. To v
konečném důsledku může snížit finanční náklady potencionálních dovolatelů za
dovolací řízení.
Konečně smyslem zakotvení této nové obligatorní náležitosti
může být i urychlení dovolacího řízení, protože důsledně vzato je Nejvyššímu
soudu advokátem dovolatele interpretována jeho vlastní judikatura, což může
Nejvyššímu soudu práci ulehčit (byť tím nebude vázán).“
Nad rámec popsaného lze ovšem (ve stručnosti shrnuto s ohledem na odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu) uzavřít, že skutkový stav, z nějž při meritorním
rozhodování vycházel odvolací soud, umožňoval odvolacímu soudu přistoupit k
danému právně kvalifikačnímu závěru. Jinými slovy řečeno, meritorní rozhodnutí
odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění učiněných na podkladě
korektního procesního postupu v procesu důkazní verifikace, jenž nebyl (z
pohledu hodnocení důkazů a všeho, co v řízení vyšlo najevo) zatížen zjevnou
nelogičností, výkladovou svévolí, či procesním formalismem [samotné hodnocení
důkazů odvolacím soudem nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského
soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným
dovolacím důvodem; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září
2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013], a umožňoval odvolacímu soudu přijmout právní
závěr o platnosti posuzované převodní smlouvy. Ze všech shora vyložených důvodů proto Nejvyšší soud podané dovolání podle §
243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je pak důsledkem aplikace § 243b, §
224 odst. 1 a § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. per analogiam, neboť žalovaným v
tomto dovolacím řízení žádné (účelně vynaložené) náklady nevznikly a proto zde
nebyly splněny podmínky pro aplikaci § 146 odst. 3 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. srpna 2014
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu