USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Davida Vláčila a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce L. K., zastoupeného Mgr. Barborou Kubinovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Milešovská 1312/6, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované České republiky – Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, se sídlem v Praze 1, Karmelitská 529/7, o zaplacení 242 545,97 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 44/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2024, č. j. 18 Co 95/2024-452, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Žalobce je povinen nahradit vedlejšímu účastníkovi na straně žalované náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobce se v řízení domáhal po žalované zaplacení částky 242 545,97 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení o uznání jeho zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace, které bylo vedeno u Západočeské univerzity v Plzni pod sp. zn. PR-P 738/10 a u Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Náhradu nemajetkové újmy požadoval žalobce za období řízení od 30. 11. 2010 do 22. 7. 2015 s tím, že toto řízení stále trvá.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 12. 2023, č. j. 24 C 44/2016-407, ve spojení s usnesením ze dne 8. 2. 2024, č. j. 24 C 44/2016-428, uložil žalované zaplatit žalobci částku 53 723,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 53 723,50 Kč od 27. 4. 2016 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 188 822,47 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 188 822,47 Kč od 27. 4. 2016 do zaplacení (výrok II) a rozhodl, že žalovaná a vedlejší účastník na straně žalované jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 67 768 Kč k rukám právního zástupce žalobce (výrok III).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I o věci samé co do povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 19 022,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky jdoucím od 27. 4. 2016 do zaplacení potvrdil s tím, že lhůta k úhradě činí 15 dnů; co do částky 34 701 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky jdoucím od 27. 4. 2016 do zaplacení rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu), v zamítavém výroku II o věci samé rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu), v nákladovém výroku III rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že výše nákladů činí 59 140 Kč a lhůta k jejich úhradě činí 15 dnů, jinak jej potvrdil (výrok III rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV rozsudku odvolacího soudu).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v části výroku I, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žaloba co do částky 34 701 Kč s příslušenstvím zamítá, a v potvrzujícím výroku II o zamítnutí žaloby, včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Otázky uvedené žalobcem pod bodem II. dovolání týkající se zohlednění aktuálních ekonomických poměrů v České republice při stanovení základní částky zadostiučinění a valorizace této základní částky, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládají, neboť navýšení základní částky zadostiučinění posoudil odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, pokud shledal, že není důvod se odchýlit od rozsahu stanoveného stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jako „Stanovisko“, pouze z důvodu růstu životní úrovně ve společnosti a že prostředkem, jak dosáhnout přiměřené výše finančního zadostiučinění není automatická „matematická“ valorizace základní částky. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2356/2024, bodu 78 a násl. podrobně vysvětlil, že i nadále není důvodu přistupovat k valorizaci základní částky zadostiučinění, neboť tak nečiní ve své nejnovější judikatuře ani samotný Evropský soud pro lidská práva (viz bod 68 až 76 citovaného rozsudku, kde Nejvyšší soud provedl analýzu rozhodnutí ESLP za posledních 5 let), jehož rozhodovací praxe, resp. částky přiznávané poškozeným z různých států, byla určujícím referenčním kritériem pro nastavení výše základní částky ve Stanovisku. I částka přiznaná odvolacím soudem žalobci za porušení práva na přiměřenou délku řízení splňuje kritéria stanovená judikaturou ESLP. Žalobce svou argumentaci opírá o vývoj ekonomických poměrů v České republice, takový rámec však není, jak bylo výše popsáno, referenčním rámcem pro přiznávání konkrétní výše přiměřeného zadostiučinění, resp. určení výše základní částky zadostiučinění, a Nejvyšší soud neshledal důvod, aby tuto otázku posoudil jinak.
6. Tento postoj dovolacího soudu je ve shodě rovněž s aktuální judikaturou Ústavního soudu, jak patrno např. z bodů 44 a 45 odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, na který odkazuje i žalobce v dovolání, nebo z usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 723/22, bod 11, a ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2459/23, bod
10. Z této recentní judikatury je totiž patrné, že klíčovou podmínkou, kterou musí přiznané odškodnění splňovat, což v této věci odvolacím soudem zvolená výše základní částky 19 500 Kč splňuje, je jeho přiměřenost, jež bude náležitě odrážet individuální okolnosti řešeného případu a k níž soud může v případě potřeby dospět i volbou jiné základní částky zadostiučinění, než jaká by odpovídala ve Stanovisku uvedenému finančnímu rozpětí. Bez ohledu na základní částky zadostiučinění stanovené postupem uvedeným ve Stanovisku je tak třeba zdůraznit princip, že tyto částky jsou jen orientační a nebrání soudu, aby je navýšil, pokud to považuje za nezbytné s ohledem na potřebu spravedlivého rozhodnutí ve věci.
7. Otázka pod bodem IV. dovolání rovněž přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud posoudil kritérium postupu orgánů veřejné moci i složitosti řízení v souladu s judikaturou dovolacího soudu za situace, kdy odvolací soud průtahy v řízení podřadil pod kritérium postupu orgánů veřejné moci dle § 31a odst. 3 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb., dále také jen „OdpŠk“, a kritérium složitosti odůvodnil procesní, skutkovou i právní složitostí věci, zohlednil přitom, že posuzované řízení probíhalo na dvou stupních správní soustavy a před krajským soudem, bylo rozhodováno o námitkách podjatosti, bylo nutno spolupracovat se zahraničními orgány, bylo prováděno rozsáhlé dokazování, a to i prostřednictvím listin v cizím jazyce, i vývoj právního pohledu na nostrifikační řízení.
Nejvyšší soud přitom neshledal, že by snížení základní částky o 30 % z důvodu postupu orgánů veřejné moci během posuzovaného řízení a snížení o 30 % z důvodu celkové složitosti řízení dle § 31 a odst. 3 písm. b) OdpŠk bylo ve zjevném nepoměru. Za této situace tak dovolatel brojí pouze proti tomu, v jakém rozsahu se tato kritéria promítla do procentní modifikace základní částky zadostiučinění. K tomu je třeba dodat, že Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího.
Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není.
Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
8. Otázka vyšší složitosti řízení z důvodu nutnosti komunikace s ukrajinským ENIC, kterou žalobce uvádí v bodě VIII. dovolání, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud odůvodnil kritérium procesní složitosti věci i jinými okolnostmi, než obstaráváním
podkladů u ukrajinského úřadu a na této otázce proto právní posouzení odvolacího soudu výlučně nestojí, což diskvalifikuje tuto žalobcovu námitku z možnosti založit přípustnost dovolání.
9. Co se týče dovolací námitky žalobce, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2622/2018, pokud označil chování žalobce v bodě 28 napadeného rozsudku za litigiózní, souhlasí Nejvyšší soud se žalobcem, že skutková zjištění odvolacího soudu skutečně neodpovídají sudičskému jednání tak, jak jej definoval citovaný rozsudek tohoto soudu, avšak ne zcela přesnou formulaci odvolacího soudu v napadeném rozsudku je třeba chápat v celkovém popsaném kontextu skutkových zjištění o postupu žalobce – podávání nedůvodných námitek podjatosti, doplňování dalších listin a návrhů na doplňování dokazování před vydáním správního rozhodnutí, ze kterých vyplývá, že odvolací soud měl na mysli vysokou procesní aktivitu žalobce v řízení a charakter podání žalobce v posuzovaném řízení v obecném významu slova „litigiózní“, tedy sporný, problematický, jak ostatně vyplývá z poslední věty bodu 28 napadeného rozsudku: „Pokud pak soud prvního stupně vzal v úvahu částečné legitimní použití uvedených procesních prostředků obrany a částečně jejich litigiózní charakter, je jeho úvaha o nulové procentní hodnotě tohoto kritéria správná.“ Tato námitka žalobce tedy z výše popsaného důvodu nemůže založit přípustnost dovolání dle § 237 o.
s. ř.
10. K případným vadám řízení, včetně žalobcem opakovaně namítané vady nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
11. I přesto Nejvyšší soud uvádí, že pokud žalobce v bodě VII. dovolání namítá, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný z důvodu opomenutých důkazů navrhovaných žalobcem mimo jiné v podání ze dne 12. 10. 2022, je třeba poukázat na skutečnost, že jde o opakovaně žalobcem navrhované důkazy v kompenzačním řízení, které byly zamítnuty pro nadbytečnost soudem prvního stupně při jednání konaném dne 19. 12. 2023, jak ostatně vyplývá i z bodu 11 rozsudku soudu prvního stupně.
12. Otázka překvapivosti právního závěru odvolacího soudu o nižším významu posuzovaného řízení pro žalobce, kterou žalobce uvádí v bodě V. dovolání, přípustnost dovolání také nezakládá, neboť k tvrzenému zásahu do práva žalobce na spravedlivý proces nedošlo. Samotný závěr o nižším významu posuzovaného řízení pro žalobce je závěrem právním, nikoli skutkovým zjištěním, jak uvádí žalobce v dovolání. Závěr o malém významu posuzovaného řízení pro žalobce na základě skutkového zjištění o studiu žalobce na tuzemské vysoké škole a o vědomosti o nepřijímání absolventů nostrifikovaného studia do České advokátní komory přitom učinil již soud prvního stupně v prvním rozsudku v této věci ze dne 16.
3. 2018, závěr o nízkém významu řízení pro žalobce na základě zjištění o objektivních okolnostech svědčících o vnitřním přesvědčení žalobce o nízké pravděpodobnosti jeho úspěchu v posuzovaném správním řízení na základě předpokládané vědomosti o problémové nostrifikaci žalobcova studia, opakované žádosti o nostrifikaci studia u jiných vysokých škol, následného studia na veřejné vysoké škole v České republice, učinil rovněž odvolací soud v rozsudku ze dne 28. 11. 2018, č. j. 18 Co 323, 324/2018-209, který žalobce napadl již dovoláním ze dne 7.
3. 2019, které v této části posoudil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 7. 4. 2021, č. j 30 Cdo 428/2020-278, rovněž nepřípustným.
Závěr odvolacího soudu učiněný v napadeném rozsudku tak nelze považovat za překvapivý, jak namítá žalobce, ani za rozporný s provedenými důkazy o chování žalobce vedoucími k závěru, že žalobce nemohl být přesvědčen o úspěšnosti své žádosti o nostrifikaci. Samotné zpochybnění výsledku hodnocení důkazů provedeného odvolacím soudem neznamená extrémní nesoulad jeho závěru s provedenými důkazy.
13. K námitce pod bodem IX. dovolání pak Nejvyšší soud uvádí, že odvolací soud závěr o nízkém významu řízení pro žalobce nedovodil z nízké pravděpodobnosti možnosti úspěchu v řízení (tedy z předpokládaného výsledku posuzovaného řízení), ale ze zjištěných objektivních okolností svědčících o vnitřním přesvědčení žalobce o nízké pravděpodobnosti jeho úspěchu v posuzovaném správním řízení. Uvedená námitka žalobce se tedy míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
14. Závěrem Nejvyšší soud podotýká, že soudy nemají povinnost se vypořádat s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení a budovat vlastní závěry na podrobném vyvracení jednotlivě vznesených námitek, pokud proti nim soud vystaví svůj právní závěr za využití uceleného logického argumentačního systému dostatečně odůvodňující jeho správnost (srov. z ustálené dovolací judikatury např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sen. zn. 29 NSCR 7/2014, uveřejněné pod č. 76/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Napadený rozsudek odvolacího soudu přitom tomuto požadavku v projednávané věci vyhovuje.
15. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované a vedlejšímu účastníkovi na straně žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná ani vedlejší účastník nebyli v dovolacím řízení zastoupeni advokátem), přičemž žalovaná ani vedlejší účastník nedoložili výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 7. 2015 (viz čl. II bod 1 ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.), ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 4. 2025
JUDr. Pavel Simon předseda senátu