30 Cdo 3015/2021-195
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Víta Bičáka ve věci žalobců a) O. Š., nar. XY, bytem v XY, a b) M. Š.,, nar. XY, bytem v XY, Spolková republika Německo, obou zastoupených JUDr. Alešem Vídenským, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 966/22, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 750 000 Kč a částky 300 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 159/2019, o dovolání žalobců a) a b) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2021, č. j. 18 Co 18/2021-173, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2021, č. j. 18 Co 18/2021-173, se ve vztahu k žalobci a), tedy v části výroku I, jíž byl potvrzen výrok III rozsudku soudu prvního stupně a výrok V rozsudku soudu prvního stupně, pokud jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a) a žalovanou, a dále v části výroku II, jíž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalobcem a) a žalovanou, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. II. Dovolání žalobce b) se odmítá. III. Ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovanou nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
1. V předmětném řízení se oba žalobci domáhali přiměřeného zadostiučinění v penězích za nemajetkovou újmu, která jim měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 13 C 294/92 (dále jen „posuzované řízení“). Žalobce a) požadoval na zadostiučinění částku 750 000 Kč, žalobce b) částku 300 000 Kč.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) řízení ohledně části nároku uplatněného žalobcem a) ve výši 290 000 Kč zastavil (výrok I), dále zastavil řízení i ohledně části nároku uplatněného žalobcem b) ve výši 114 750 Kč (výrok II), žalobu v části, v níž se žalobce a) domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 460 000 Kč, zamítl (výrok III), dále zamítl žalobu v části, v níž se žalobce b) domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 185 250 Kč (výrok IV), a
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že posuzované řízení bylo zahájeno dne 21. 10. 1992 a pravomocně bylo skončeno dne 29. 1. 2019. Jeho předmětem bylo zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k většímu množství lesních pozemků a účastnili se ho tři účastníci na straně žalující a dva účastníci na straně žalované. V řízení bylo vypracováno deset znaleckých posudků a dva geometrické plány, byla řešena otázka zřízení věcných břemen, dále otázka využitelnosti pozemků a jejich ceny včetně ceny trvalých porostů na nich se nacházejících.
V průběhu řízení došlo ke změně právní úpravy, řízení bylo zatíženo mezinárodním prvkem, bylo třeba vyřešit otázku pravomoci soudu, bylo v něm vydáno extrémní množství procesních rozhodnutí, věc byla devětkrát předkládána odvolacímu soudu k rozhodnutí o odvolání proti procesním usnesením, výslechy některých účastníků byly provedeny prostřednictvím dožádání, řízení bylo jednou přerušeno z důvodu úmrtí jednoho z účastníků a jednou byl spis předložen Ústavnímu soudu k rozhodnutí o ústavní stížnosti.
Postup soudu byl komplikován souběžnými restitučními nároky k pozemkům. Bylo nezbytné vyžadovat součinnost s nejrůznějšími úřady a účastníkům byl poskytnut časový prostor pro mimosoudní vyřešení věci. Velmi časově náročné bylo vypracovávání znaleckých posudků. Ve věci bylo soudem prvního stupně rozhodnuto dne 29. 8. 2013, avšak rozsudkem odvolacího soudu ze dne 25. 4. 2014 byl rozsudek soudu prvního stupně částečně změněn a částečně zrušen a v této části vrácen soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podruhé soud prvního stupně rozhodl ve věci dne 23. 3. 2018 a o odvolání proti tomuto rozsudku bylo rozhodnuto odvolacím soudem dne 29. 11. 2018. Celková doba posuzovaného řízení činila 25 let a 2 měsíce; žalobce a) byl účastníkem tohoto řízení po celou jeho dobu, žalobce b) po dobu 12 let a 5 měsíců.
4. Z hlediska právního posouzení věci dospěl soud prvního stupně k závěru, že ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále též jen „OdpŠk“ – při aplikaci kritérií uvedených v § 31a odst. 3 téhož zákona byla délka posuzovaného řízení nepřiměřená, a došlo tedy k nesprávnému úřednímu postupu, v jehož důsledku vznikla na straně žalobců nemajetková újma. Její kompenzace podle soudu prvního stupně připadala v úvahu toliko ve formě finanční. Za přiměřenou považoval soud prvního stupně základní satisfakci pro žalobce a) ve výši 20 000 Kč a v případě žalobce b) ve výši 17 000 Kč za jeden rok trvání řízení, a to z důvodu jeho extrémní délky. V případě obou žalobců však dospěl k závěru, že je třeba základní výši zadostiučinění snížit o 50 % z důvodu skutkové, procesní i právní složitosti věci. Význam řízení byl pro oba žalobce standardní (běžný) a žalobci se na jeho délce nijak nepodíleli. Ačkoliv soud prvního stupně dospěl k závěru, že v posuzovaném řízení nebylo shledáno žádné období nedůvodné nečinnosti soudů, v případě žalobce a) základní výši zadostiučinění zvýšil o 10 % z důvodu nekoncentrovaného postupu odvolacího soudu v jedné z fází řízení. V případě obou žalobců pak základní výši zadostiučinění snížil o 10 % z důvodu sdílené nemajetkové újmy mezi oběma žalobci, kteří jsou ve vztahu otec a syn. Za adekvátní tak považoval soud prvního stupně satisfakci pro žalobce a) ve výši 241 666 Kč a pro žalobce b) ve výši 97 040 Kč, avšak přihlédl k tomu, že žalovaná žalobci a) již vyplatila částku 290 000 Kč a žalobci b) částku 114 750 Kč.
5. K odvolání žalobců Městský soud v Praze (dále jen „soud odvolací“) rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III, IV a V potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a přiklonil se k jeho závěru, že posuzované řízení bylo typově složité a bylo extrémně komplikované jak po skutkové stránce, tak i po stránce procesní. Tudíž zde byl důvod pro snížení základní částky o 50 %. Co se týče významu předmětu řízení, odvolací soud rovněž souhlasil se soudem prvního stupně, že se jednalo o řízení, jehož význam pro účastníky je typově standardní (šlo o majetkovou věc). Skutečnost, že délku posuzovaného řízení lze hodnotit jako extrémní, byla podle odvolacího soudu zohledněna při posuzování přiměřenosti této délky a dále ve stanovení vyšší základní částky zadostiučinění za jeden rok trvání řízení. Odvolací soud nepovažoval za přiléhavé toliko úvahy soudu prvního stupně týkající se sdílené újmy, pročež dovodil, že důvod pro snížení základní částky zadostiučinění o dalších 10 % nebyl dán. Pro žalobce a) by tedy výsledná částka finanční kompenzace činila 290 000 Kč (tj. 483 332 Kč x 0,6) a pro žalobce b) 114 750 Kč (tedy 194 080 Kč x 0,5). Jelikož žalovaná již tyto částky oběma žalobcům poskytla, bylo zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně správné.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadli oba žalobci v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost dovozují z toho, že rozsudek odvolacího soudu je založen na řešení otázek, při jejichž zodpovězení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
8. Dovolatelé předně nesouhlasí se snížením základní částky zadostiučinění o 50 % z důvodu složitosti řízení. Namítají, že soud měl přihlížet k tomu, jak si v průběhu posuzovaného řízení počínal rozhodující orgán, který by měl mít k dispozici takové procesní nástroje a schopnosti, aby se v co nejkratším čase vypořádal i s náročnějším případem, přičemž procesní usnesení o přibírání znalců, případně usnesení o jejich nákladech, neměla mít vůbec vliv na nařizování jednotlivých jednání. Dovolatelé v této souvislosti uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu je rozporné s rozhodovací praxí soudu dovolacího (zejména se závěry stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, civilní část, dále též jen „Stanovisko“), jestliže nebylo přihlédnuto k prodlevě při předkládání spisu Ústavnímu soudu, který o spis žádal dne 27. 1. 2016 a následně jeho zapůjčení urgoval dne 25. 10. 2016.
9. Dále dovolatelé namítají, že v rozporu se Stanoviskem též oba soudy posoudily kritérium významu předmětu posuzovaného řízení pro poškozené. Soudy pouze uvedly, že se typově jednalo o majetkový spor, ale nezabývaly se již v případě žalobce a) jeho věkem a zdravotním stavem. Minimálně tento žalobce strávil účastenstvím v řízení čtvrtinu svého života. Ze Stanoviska přitom vyplývá, že soudy a jiné orgány by měly při vyřizování jím napadlých případů postupovat s větší péčí, účastní-li se řízení osoby vážně nemocné či osoby vyššího věku. Negativní důsledky nepřiměřeně dlouhého řízení jsou podle Stanoviska osobami v pokročilém věku vnímány zpravidla intenzivněji, a jedná se tak objektivně o výraznější zásah do jejich práva na spravedlivý proces.
10. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalovaná bude povinna zaplatit žalobci a) částku 193 332 Kč a žalobci b) částku 79 330 Kč.
11. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 297/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
13. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. (a § 241a odst. 2 o. s. ř.)
14. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Ve vztahu k posouzení kritéria složitosti řízení odvolacím soudem spočívá dovolání žalobců toliko na obecném nesouhlasu se závěry obsaženými v napadeném rozsudku, aniž by byla ze strany dovolatelů formulována jakákoliv otázka, jejímž posouzením by se měl dovolací soud v tomto řízení zabývat. Totéž se týká převážné části námitek vztahujících se k posouzení kritéria postupu soudů v posuzovaném řízení. Obecný nesouhlas se závěry odvolacího soudu ovšem nemůže přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit.
17. Z dovolání lze vyčíst toliko dvě otázky, kterým by se měl podle dovolatelů Nejvyšší soud věnovat, a to otázka průtažného postupu soudů v posuzovaném řízení při předkládání spisu Ústavnímu soudu a otázka, zda měl být z hlediska kritéria předmětu řízení zohledněn vyšší věk žalobce a).
18. Dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné pro posouzení právní otázky, zda bylo řízení zatíženo průtahem daným tím, že soud prvního stupně nepředložil spis Ústavnímu soudu k jeho první výzvě, pročež Ústavní soud musel předložení spisu urgovat, neboť dovolatelé přehlížejí, že odvolací soud vycházel ze skutkového zjištění, podle něhož mezi první a druhou výzvou Ústavního soudu k předložení procesního spisu byly soudy v posuzovaném řízení činěny další úkony, tudíž se nejednalo o období nečinnosti. Dovolatelé tak potřebu jiného zhodnocení dané otázky zřejmě staví na jiném skutkovém základu, než ze kterého vycházel odvolací soud, a tudíž se nejedná o přípustný dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
19. Dovolací soud proto dospěl k závěru o přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. toliko v případě žalobce a), a to pro posouzení otázky, zda mělo být při úvaze o významu předmětu řízení pro tohoto žalobce přihlédnuto k jeho vyššímu věku. Při posouzení této otázky se rozhodnutí odvolacího soudu ocitlo v rozporu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu, jestliže odvolací soud uzavřel, že posuzované řízení bylo pro žalobce a) svým významem standardní (běžné).
20. Dovolání žalobce b) naopak nebylo z výše uvedených důvodů shledáno přípustným, a proto je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
IV. Důvodnost dovolání žalobce a)
21. Podle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk „v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k významu předmětu řízení pro poškozeného.“
22. Již v části IV Stanoviska Nejvyšší soud uzavřel, že „význam řízení pro poškozeného je velmi důležitým objektivním kritériem, jemuž je třeba věnovat obzvláště velkou pozornost“, přičemž jedním z typových hledisek v tomto směru „je věk a zdravotní stav účastníka řízení.“ Soudy i jiné orgány veřejné moci by při vyřizování jim napadlých případů měly s větší péčí přistupovat k těm řízením, jejichž účastníky jsou osoby vážně nemocné či osoby vyššího věku (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 10. 7. 2003, ve věci Hartman proti České republice, stížnost č. 53341/99, odst. 75 až 76). Negativní důsledky nepřiměřeně dlouhého řízení jsou osobami v pokročilejším věku či osobami těžce nemocnými vnímány zpravidla intenzivněji, a jedná se tak objektivně o výraznější zásah do jejich práva na spravedlivý proces u každé z takových osob; byly-li takové jejich poměry soudu známy, lze dovodit předpoklad přednostního a bezprůtahového (ve smyslu činnosti rozhodujícího orgánu) postupu v jejich věcech.
23. V rozhodovací praxi dovolacího soudu bylo dále dovozeno, že zvýšený význam předmětu řízení pro poškozené z důvodu jejich vysokého věku a zdravotního stavu nespočívá v pouhých faktických obtížích při vystupování v předmětném řízení, nýbrž v intenzivnějším vnímání nepříznivých dopadů nepřiměřeně dlouhého řízení, a to včetně hrozby, že se tyto osoby nemusí ukončení řízení s ohledem na stáří a zdravotní stav dožít (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4904/2016). Rovněž byl v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ustálen názor, že osobami v pokročilejším věku ve smyslu Stanoviska, jsou myšleny osoby starší minimálně 75 let, vždy s ohledem na konkrétní okolnosti případu a zejména zdravotní stav konkrétního člověka (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4318/2013, a ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1476/2012).
24. Zároveň Nejvyšší soud opakovaně konstatoval, že zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje při uplatnění nároku z odpovědnosti za neprojednání věci v přiměřené lhůtě poškozený. Výjimku z uvedeného pravidla však tvoří taková řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam, nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu, je třeba vyřídit přednostně. Věk účastníka řízení je objektivně zjistitelná skutečnost, ke které by měl soud přihlédnout z úřední činnosti. Poškozený proto tuto okolnost, jež může i nemusí mít vliv na posouzení významu řízení pro poškozeného, nemusí v žalobě výslovně tvrdit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, nebo ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1710/2012).
25. V předmětném řízení se z obsahu spisu podává, že žalobce a) se narodil dne XY, a tudíž mu v době zahájení posuzovaného řízení bylo 61 let a v době jeho pravomocného skončení mu bylo bezmála 88 let. Je tedy přinejmenším nepochybné, že po významnou část posuzovaného řízení byl tento žalobce starší 75 let. Jestliže odvolací soud při posuzování přiměřenosti výše zadostiučinění a kritéria významu předmětu řízení pro žalobce a) k této skutečnosti, která mu musela být známa z obsahu spisu, nepřihlédl, je jeho rozhodnutí stran přiměřenosti výše náhrady nemajetkové újmy pro žalobce a) předčasné, a proto nesprávné.
26. Nejvyšší soud vzhledem k právě uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. v části potvrzující zamítnutí žaloby žalobce a) co do 460 000 Kč a v navazujícím výroku o náhradě nákladů řízení zrušil. Přestože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, dovolací soud nepřistoupil ke zrušení i tohoto rozhodnutí (jeho části), neboť ve věci nebude zřejmě třeba provádět další dokazování a nové rozhodnutí odvolacího soudu se bude odvíjet toliko od posouzení (právní) otázky, zda a jak se projeví vyšší věk žalobce a) ve výši přiměřeného zadostiučinění. Ve zrušeném rozsahu vrátil dovolací soud věc soudu odvolacímu k dalšímu řízení.
27. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
28. O náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a) a žalovanou včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
29. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovanou netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 4. 2022
JUDr. Pavel Simon předseda senátu