30 Cdo 3032/2024-179
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně L. P., zastoupené JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem, se sídlem v Brně, Bubeníčkova 42, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42 o zaplacení 226 785 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 4 C 217/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2024, č. j. 38 Co 74/2024-146, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2024, č. j. 38 Co 74/2024-146, a rozsudek Okresního soudu v Znojmě ze dne 31. 1. 2024, č. j. 4 C 217/2023-127, se v rozsahu, jimž bylo rozhodnuto ohledně částky 172 335 Kč s příslušenstvím, a dále v nákladových výrocích zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu ve Znojmě k dalšímu řízení, jinak se dovolání odmítá.
1. Okresní soud ve Znojmě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. 1. 2024, č. j. 4 C 217/2023-127, zamítl žalobu na stanovení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 226 785 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Žalobkyně se domáhala náhrady škody dle zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) [dále jen „OdpŠk“], která jí (částečně tíž jejímu manželovi) měla vzniknout v trestním řízení, vedeném naposledy před Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 40 T 12/2018 (dále jen „posuzované řízení“) ve kterém byl C. P. stíhán pro přečin zneužití pravomoci úřední osoby dle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 3, písm. b) trestního zákoníku. Obžalovaný však v průběhu trestního stíhání zemřel a řízení tak bylo dle § 231 odst. 1 trestního řádu a § 223 odst. 1 trestního řádu z důvodů uvedených v § 11 odst. 1 písm. e) trestního řádu zastaveno. Žalobkyně se jako manželka zemřelého obviněného a jeho jediná dědička domáhala náhrady škody vzniklé vynaložením finančních prostředků na náklady právního zastoupení v trestním řízení jak jejím manželem, tak i jí samotnou.
2. Soud prvního stupně na základě shodných tvrzení účastníků a na základě dalšího provedeného dokazování zjistil, že dne 10. 3. 2017 zahájila Policie České republiky, Národní centrála proti organizovanému zločinu, Expozitura Hradec Králové, trestní stíhání pod č. j. NCOZ-1148-568/TČ-2016-417503 proti obžalovanému C. P. pro přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) a odst. 3 písm. b) trestního zákona. Z usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2021, č. j. 40 T 12/2018-5136, zjistil, že trestní stíhání vedené proti manželu žalobkyně C. P. bylo na základě ustanovení § 231 odst. 1 a § 223 odst. 1 trestního řádu z důvodů uvedených v ustanovení § 11 odst. 1 písm. e) trestního řádu zastaveno, neboť C. P. dne 29. 3. 2021 zemřel.
3. V rovině právního posouzení soud prvního stupně nemohl situaci žalobkyně, která pojala žalobu jako náhradu škody, jež vznikla úhradou nákladů obhajoby v trestním řízení, ať už jejím manželem (obžalovaným) nebo jí samotnou, podřadit pod ustanovení § 1 OdpŠk, neboť trestní stíhání bylo zastaveno „silnou vyšší mocí“. Uzavřel tedy, že soud v civilním řízení nemůže revidovat a přezkoumávat průběh trestního řízení, neboť toto patří do výlučné pravomoci orgánů trestního práva dle trestního řádu, a nepřísluší mu tak ani hodnotit, jak by trestní řízení skončilo, pokud by obžalovaný nezemřel, ba ani zkoumat příčinnou souvislost mezi průběhem trestního řízení a smrtí C. P.. Jako nadbytečné vyhodnotil soud prvního stupně potřebu vypořádat veškerou další argumentaci žalované, s výjimkou té, která totožně s právním názorem soudu namítala nepřípustnost přezkumu trestního řízení civilním soudem. Žalobu tedy jako nedůvodnou zamítl.
4. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 6. 2024, č. j. 38 Co 74/2024-146, k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
5. Odvolací soud za správný označil právní závěr, že soudu v civilním řízení nepřísluší revidovat právní postup, hodnocení důkazů a právní závěry orgánů činných v trestním řízení. Nad to odkázal na odůvodnění usnesení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 5. 6. 2017, č. j. 2 NZT 15/2017-44, které v rámci posuzovaného řízení přezkoumávalo usnesení o zahájení trestního stíhání i po stránce věcné, tedy zda bylo zahájeno důvodně, a shledalo, že zjištěný skutkový stav odůvodňoval postup dle § 160 odst. 1 trestního řádu, tj. zahájení trestního stíhání konkrétních osob, včetně manžela žalobkyně. Uvedeným usnesením Nejvyššího státního zastupitelství je podle odvolacího soudu vázán i civilní soud a není tedy oprávněn věc hodnotit jinak. Námitku žalobkyně, že postup soudu prvního stupně zasáhl do jejího práva chráněného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 věta první a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, odvolací soud odmítl s konstatováním, že žalobkyni nebylo nijak bráněno v uplatnění tvrzeného práva, žaloba byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě soudem projednána a vydané rozhodnutí bylo řádně odůvodněno, nebyl proto důvod pro zrušení věci a jejímu vrácení soudu prvního stupně k dalšímu projednání. Odvolací soud současně zpochybnil i věcnou legitimaci žalobkyně k podání žaloby na náhradu škody, která měla vzniknout jejímu manželovi v podobě nákladů obhajoby, neboť vycházeje z usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 9. 6. 2022, č. j. 13 D 583/2021-55, vydaného v řízení o pozůstalosti po zůstaviteli C. P., žalobkyně takovouto pohledávku v rámci pozůstalostního řízení (jako aktivum pozůstalosti) nenabyla.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Rozsudek odvolacího soudu žalobkyně (dále též „dovolatelka“) napadla v celém rozsahu včas podaným dovoláním, jelikož rozhodnutí odvolacího soudu podle ní spočívá na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a současně má být dovolacím soudem právní otázka posouzena jinak (rozuměj jinak, než jak ji posoudil odvolací soud).
7. Za zásadní skutkovou a právní skutečnost dovolatelka považovala především to, že trestní řízení vedené proti jejímu manželovi C. P. bylo z důvodu jeho smrti zastaveno, přičemž na jeho obhajobu v rámci trestního řízení vynaložili žalobkyně i obviněný finanční prostředky. Dovolatelka v kompenzačním řízení tvrdila a prokazovala existenci nesprávného úředního postupu orgánů činných v trestním řízení, spočívajícího ve zjevně neodůvodněném zahájení trestního stíhání a jeho dalším vedení, které podle ní mělo mít šikanózní charakter a bylo založeno na účelových a neústavních právních závěrech. Trestní stíhání obžalovaného C. P. bylo z důvodu jeho smrti zastaveno, aniž by bylo možno v rámci trestního řízení výslovně konstatovat, zda se viny zprošťuje či nikoliv, a řízení tak nedošlo do konečného meritorního rozhodnutí. Dovolatelka měla za to, že je nutné zkoumat, zda nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ze strany orgánů činných v trestním řízení. Netvrdila zde existenci nezákonného rozhodnutí, nýbrž tvrdila a podrobně odůvodňovala existenci nesprávného úředního postupu orgánů činných v trestním řízení. V posuzované věci vytyčila čtyři otázky: 1) zda soudy v občanském soudním řízení v právním rámci zákona č. 82/1998 Sb., mohou učinit závěr o tom, zda se jiný orgán státu dopustil nesprávného úředního postupu; 2) zda by posouzením postupu orgánů činných v trestním řízení došlo k „suplování pravomoci trestního soudu soudem v občanském soudním řízení“; 3) zda je správný postup soudů v řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., pokud se odmítne (správně odmítnou) zabývat danou škodou ale i jejími předpoklady s odkazem na zastavení řízení z důvodu smrti; 4) zda se mohly orgány činné v trestním řízení jeho zahájením a dalším vedením dopustit nesprávného úředního postupu. Žalobkyně (aniž by vymezila předpoklady přípustnosti dovolání) formulovala též další (v dovolání nečíslovanou) otázku zda může jediný dědic žalovat i nároky spojené s úhradou nákladů obhajoby uhrazených jeho předchůdcem (Nejvyšším soudem označenou jako otázku ad 5/). Dále upozornila na podstatné vady rozhodnutí odvolacího soudu, který svůj potvrzující výrok podle jejího přesvědčení prakticky nijak nezdůvodnil.
8. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil jak napadené rozhodnutí odvolacího soudu, tak rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
9. K podanému dovolání nebylo podáno vyjádření.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
11. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval jeho přípustností.
12. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
13. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Nejvyšší soud se nemohl zabývat otázkou ad 5) vážící se k nároku na náhradu škody v tom rozsahu, v němž měla vzniknout vynaložením nákladů manžela žalobkyně na obhajobu. Dovolatelka ve vztahu k právnímu posouzení odvolacího soudu, který v odstavci 11 svého rozsudku dospěl k závěru, že sama není bez dalšího aktivně věcně legitimována k uplatnění nároku, jelikož tato pohledávka jí nebyla potvrzena jako součást aktiv v rámci usnesení, jímž bylo rozhodnuto o tom, kdo je dědicem po zemřelém C. P., totiž nevymezuje žádný ze čtyř důvodů přípustnosti dovolání.
15. Z § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. se podává, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) vždy ve vztahu ke každé jedné předestřené otázce (námitce) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodů dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tzv. důvod přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (tzv.
dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel vymezí právní posouzení věci (právní otázku). které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Z řečeného plyne, že jednou z obsahových náležitostí řádného dovolání je též tvrzení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
16. Nejvyššímu soudu přitom nepřísluší, aby na úkor procesních práv ostatních účastníků řízení vlastním aktivismem nepřípustně extrahoval z obecného textu neúplného podání právní otázky, jež by (snad) mohly být předmětem jeho přezkumu či procesně nepřípustně domýšlel důvod přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015).
17. Jestliže žalobkyně – prostřednictvím zákonem vyžadovaného vymezení důvodu přípustnosti dovolání – řádně nezpochybnila samostatný důvod, pro nějž odvolací soud nároku žalobkyně na úhradu nákladů obhajoby vynaložených jejím manželem (v částce 54 450 Kč s příslušenstvím) nevyhověl, nemohl jeho správnost dovolací soud přezkoumat a současně žádný další dovolací důvod nemůže v tomu odpovídajícím rozsahu naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobkyně nijak projevit, což činí její dovolání v rozsahu nároku na úhradu nákladů obhajoby původně svědčícího jejímu manželovi nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
18. Dovolání žalobkyně je naopak přípustné pro řešení vzájemně propojených otázek pod body 1) až 4), tedy zda se orgány činné v trestním řízení mohly zahájením trestního stíhání a jeho dalším vedením dopustit nesprávného úředního postupu a zda byl soud rozhodující o nároku na náhradě škody oprávněn posuzovat správnost postupu těchto orgánů, neboť danou otázku posoudily soudy obou stupňů v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
19. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které Nejvyšší soud provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), striktně vázán důvody v dovolání vymezenými (§ 242 odst. 3 věta prvá o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
20. Podle § 13 odst. 1 a 2 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odstavec 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odstavec 2).
21. Nejvyšší soud k nynějšímu řízení poznamenává, že žalobkyně, která je pánem sporu a svými skutkovými tvrzeními vymezuje předmět řízení, nepostavila svůj nárok na existenci nezákonného rozhodnutí (o opakovaném zahájení trestního stíhání formou sdělení obvinění), nýbrž na jí tvrzeném nesprávném úředním postupu, který podle jejího přesvědčení spočíval v tom, že trestní stíhání bylo vůbec zahájeno a posléze v něm bylo pokračováno, navíc se tak mělo stát způsobem podle žalobkyně zlovolným, konkrétně uváděla, že „mělo /trestní stíhání/ zjevně šikanózní charakter a bylo založeno na zjevně účelových a neústavních právních závěrech“. Soud prvního stupně k povaze uplatněného nároku jen stručně uvedl, že „žalobkyně ve svém podání dovozuje nesprávný úřední postup tím, že (ob)žaloba zaujala nesprávný právní názor, dále že se (ob)žaloba nezabývala subjektivní stránkou trestného činu, nesprávně hodnotila důkazy a vyvodila nesprávné právní závěry ze zjištěného skutkového stavu“, na kterýžto požadavek reagoval soud prvního stupně tím, že /citováno doslovně/: „nepovažoval za nezbytné zabývat se celou právní argumentací žaloby, neboť tato argumentace zcela směřovala do podstaty, struktury trestného řízení, soudu se sporu civilním nepřísluší revidovat právní postup, hodnocení důkazů, právní závěry trestních orgánů“.
22. Soud prvního stupně (a spolu s ním i odvolací soud) vycházely z obecně správné úvahy, že soudy nejsou vázány tím, jak žalobou líčený skutkový stav žalobce právně kvalifikuje (nejsou tedy vázány tím, zda má být o nároku rozhodnuto z titulu nezákonného rozhodnutí či z nesprávného úředního postupu). Stejně tak Nejvyšší soud nemá výhrad k obecně rovněž správné úvaze, že v kompenzačním řízení soudům nepřísluší zkoumat věcnou správnost a zákonnost rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, pokud ta nebyla v předepsaném řízení zrušena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 35/2015). Přezkum zákonnosti rozhodnutí je totiž možný pouze v rámci instančního přezkumu odvolacím či dovolacím soudem (popř. státním zástupcem) a za podmínek stanovených zákonem o Ústavním soudu pak rovněž i Ústavním soudem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005).
23. I přes výše uvedené však nelze přehlédnout, že uvedené závěry se vztahují jen na vydaná pravomocná rozhodnutí, nikoliv na úřední postup orgánů činných v trestním řízení, který se neprojevil ve vydaných rozhodnutích. Platí, že i státní zástupce (který dané věci opakovaně rozhodl o zahájení trestního stíhání obviněného P.), jako orgán výkonu státní moci, je povinen postupovat tak, aby v důsledku jeho postupu nedocházelo ke vzniku bezdůvodných újem subjektů, vůči kterým je daný výkon státní moci směrován (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08), obdobné nároky je třeba klást i na postup a rozhodování trestního soudu a policejního orgánu. Nelze tak bez dalšího vyloučit nesprávný úřední postup v průběhu jinak řádně zahájeného trestního stíhání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2455/2020, jež za nesprávný úřední postup spatřoval duplicitní podání návrhu na nařízení ústavní výchovy, v rozsudku ze dne 26. 5. 2004, sp zn. 25 Cdo 356/2003, bylo za nesprávný úřední postup orgánů činných v trestním řízení považováno nedostatečné opatrování odňaté věci apod.), a to zcela bez ohledu na jeho výsledek. Opačný (a apriorní) závěr soudů nižších stupňů, že k nesprávnému úřednímu postupu (pojmově) nemohlo dojít, proto není správný.
24. K řečenému však nutno doplnit, že Nejvyšší soud ke vztahu nesprávného úředního postupu a nezákonného rozhodnutí konstantně uvádí, že nesprávným úředním postupem je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti; zpravidla jde o postup, který s rozhodovací činností nesouvisí. Ačkoliv není vyloučeno, aby škoda, za kterou stát podle uvedeného ustanovení odpovídá, byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou, a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 335/2013). Také v rozsudku ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3099/2013, se Nejvyšší soud přihlásil k závěrům své judikatury, podle které odpovědnost za škodu z nesprávného úředního postupu orgánu státu nezakládá úřední postup, který se následně projevil v obsahu rozhodnutí. Řečeno jinak: nelze odškodňovat nesprávný úřední postup, jež se projevil ve vydaném rozhodnutí, neboť v takovém případě je možno úspěšně uplatnit nárok jen z titulu nezákonného rozhodnutí Uvedené platí i pro nároky na náhradu škody uplatňované v důsledku sdělení obvinění (viz rozsudek z 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001), které je možno posuzovat výlučně jako nárok na náhradu škody z titulu nezákonného rozhodnutí.
25. Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dále přezkoumal, zda řízení nebylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a shledal, že řízení před soudy obou stupňů takovými vadami – oproti přesvědčení dovolatelky – zatíženo nebylo.
26. Nejvyšší soud nicméně upozorňuje, že odůvodnění rozhodnutí nižších soudů v nynějším řízení se nacházejí na samé hranici stručnosti a obecnosti, která je v soudním rozhodování ještě přípustná. Ačkoliv je z obou rozhodnutí seznatelná obecná argumentační linie odvíjející se od přesvědčení o nepřezkoumatelnosti trestního řízení, vypořádání konkrétních námitek a argumentů dovolatelky je prováděno s takovou mírou obecnosti, která často znemožňuje identifikaci konkrétního vypořádávaného argumentu a zejména pro stranu procesně neúspěšnou významným způsobem snižují legitimitu takového rozhodnutí. Soudy musejí mít na paměti, že odpovídající odůvodnění písemného rozhodnutí představuje nejenom naplnění požadavků stanovených v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., ale také ústavou chráněného práva účastníka řízení na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02). Z uvedeného vyplývá, že soud prvního stupně byl povinen podrobněji posoudit jednotlivá žalobní tvrzení týkající se tvrzeného porušení povinností orgánů činných v trestním řízení a vyložit, zda se vytýkaná pochybení bezprostředně projevila v rozhodnutí (o zahájení trestního stíháni, o stížnosti proti takovému usnesení apod.), či nikoliv. Jen tehdy, bude-li následně v tvrzeních žalobkyně a po provedeném dokazování identifikován takový nesprávný úřední postup, který se ve vydaných rozhodnutích neprojevil, bude soud prvního stupně dále posuzovat, zda je v příčinné souvislosti se vznikem škody na straně žalobkyně v podobě jí uhrazených nákladů obhajoby nebo jejich části. Především bude zapotřebí prověřit námitku žalobkyně, že trestní řízení bylo údajně vedeno šikanózně (zlovolně): tato námitka zůstala toliko v rovině obecných tvrzení a soudy nižších stupňů ji nijak ani ve skutkové rovině, ale ani v rovině právního posouzení nevypořádaly. V té souvislosti bude třeba vyložit, zda případně zjištěný šikanózní přístup může představovat nesprávný úřední postup odškodnitelný bez ohledu na výsledek daného řízení. Nicméně okolnost, že trestní stíhání bylo v daném případě zastaveno pro smrt obviněného neznamená, že by soud v kompenzačním řízení mohl jako předběžnou otázku posuzovat, jak by dané řízení dopadlo. Případný nesprávný úřední postup orgánů činných v trestním řízení (neprojevující se ve vydaných rozhodnutích) by tak musel být po provedeném dokazování patrný tzv. prima facie.
27. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž dovolání shledal přípustným, podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to včetně navazujícího nákladového výroku, zároveň podané dovolání zčásti jako vadné odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
28. Důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, přitom přiměřeně platí i pro rozsudek soudu prvního stupně. Nejvyšší soud zrušil i jej a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
29. V dalším řízení jsou soudy obou stupňů vázány vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první, ve spojení s § 226 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 12. 2024
JUDr. David Vláčil předseda senátu