30 Cdo 3052/2024-176
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce I. M., zastoupeného JUDr. Martou Nedvědovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Částkova 1977/73, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 1 845 057 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 48 C 43/2024, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2024, č. j. 29 Co 127/2024-87, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Žalobce se vůči žalované domáhá zaplacení částky 1 845 057 Kč s příslušenstvím, a to zčásti z titulu náhrady škody, jež mu měla být způsobena jeho trestním stíháním, které bylo zastaveno usnesením státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze vydaným dne 2. 10. 2020 pod sp. zn. 2 KZV 15/2020, a dále jeho trestním stíháním, jež bylo vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 52 T 160/2021 (jedná se o částku 1 045 057 Kč sestávající z několika dílčích nároků), a zčásti z titulu náhrady nemajetkové újmy, kterou v důsledku uvedených trestních řízení utrpěl (v tomto případě žalobce požaduje částku 800 000 Kč).
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 22. 3. 2024, č. j. 48 C 43/2024-76, žalobu v části, v níž žalobce vznesl požadavek na zaplacení částky 1 293 067 Kč (která zahrnuje celou náhradu nemajetkové újmy ve výši 800 000 Kč a část nárokované náhrady škody v souhrnné výši 493 067 Kč), odmítl, neboť i přes výzvu předsedy senátu žalobce podanou žalobu v této části řádně neopravil, pročež nelze na jejím základě uvedenou část žalobního požadavku pro přetrvávající žalobní vady věcně projednat.
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací poté v záhlaví označeným usnesením usnesení soudu prvního stupně změnil pouze tak, že se ve vztahu k náhradě škody ve výši 493 067 Kč žaloba neodmítá, zatímco ve zbývajícím rozsahu (tj. ohledně náhrady nemajetkové újmy ve výši 800 000 Kč) toto usnesení jako věcně správné potvrdil. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud zhodnotil žalobu v části, která se týká vzneseného nároku na náhradu škody, jako projednatelnou, se soudem prvního stupně se však ztotožnil v závěru, že požadavek na náhradu nemajetkové újmy věcně projednat nelze. Navzdory tomu, že žalobce tento požadavek odvozuje od dvou svých trestních stíhání, z nichž první probíhalo v době od 20. 7. 2020 do 2. 10. 2020 a bylo skončeno zrušením usnesení policejního orgánu o sdělení obvinění, a druhé bylo vedeno v době od 28. 4. 2021 do 14. 2. 2023 a vyústilo v žalobcovo zproštění obžaloby, vyčíslil v této souvislosti pouze jednu souhrnnou částku, jejíž přisouzení žádá, a to aniž by současně specifikoval, jaký díl z této částky připadá na první trestní stíhání a jaký díl na trestní stíhání druhé.
4. Usnesení odvolacího soudu, a to v jeho potvrzujícím výroku, napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
5. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Otázka, zda vyčíslení požadavku na náhradu nemajetkové újmy jednou souhrnnou částkou představuje řádnou specifikaci tohoto nároku v případě, že tento nárok vychází ze dvou nezákonných trestních stíhání, která probíhala „kontinuálně“ a nelze je od sebe oddělit, neboť žalobce je vnímal jako trestní stíhání jediné, tedy otázka, která dle žalobcova přesvědčení dosud nebyla v rozhodování Nejvyššího soudu řešena, přípustnost podaného dovolání ve smyslu citovaného § 237 o. s. ř. nezakládá.
8. Svým závěrem, podle kterého žalobce do finančního zadostiučinění ve výši 800 000 Kč zahrnul dva samostatné nároky, neboť se dle jím vylíčených skutkových tvrzení jedná o odškodnění nemajetkové újmy způsobené mu jednak trestním stíháním, které skončilo dne 2. 10. 2020 zrušením usnesení policejního orgánu o sdělení obvinění, a jednak trestním stíháním, jež bylo pro tentýž skutek poté zahájeno dne 28. 4. 2021, se totiž odvolací soud (bez ohledu na žalobcovo subjektivní vnímání dané věci) neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. V ní dovolací soud přijal a odůvodnil závěr, podle kterého v situaci, kdy dojde ke zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání rozhodnutím státního zástupce, vrácení věci příslušnému orgánu k dalšímu jednání a rozhodnutí a následnému novému zahájení trestního stíhání pro tentýž skutek (případně se tato situace opakuje vícekrát po sobě), nelze považovat obě trestní stíhání pro účely odškodnění újmy způsobené nezákonným zahájením trestního stíhání za trestní stíhání jediné (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1771/2014, a ze dne 1. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2266/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2634/2022, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2023, sp. zn. II. ÚS 2232/23).
9. Pakliže žalobce v žalobě skutkově vymezil více než jeden odpovědnostní titul představovaný nezákonným rozhodnutím o zahájení jeho trestního stíhání, čímž do částky 800 000 Kč požadované z titulu zadostiučinění způsobené nemajetkové újmy zahrnul více samostatných nároků, které vznikly v důsledku odlišných příčin, a to aniž uvedl, jakou částku z celkového požadavku ke každému z těchto nároků přiřazuje, odvolací soud se od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil ani svým závěrem, že uvedená skutečnost zakládá vadu žaloby, jež způsobuje její (částečnou) neprojednatelnost. Poukázat lze v této souvislosti např. na závěr vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4754/2016, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2020, sp. zn. I. ÚS 1569/18, podle kterého „nároky vyplývající z oddělitelných škodních událostí je podle judikatury dovolacího soudu třeba považovat za zcela samostatné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2007/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. II. ÚS 3736/16). V takovém případě musí žalobce v zájmu určitosti a srozumitelnosti žaloby ohledně jednotlivých uplatněných nároků uvést rozhodné skutečnosti, kterými u těchto nároků vylíčí skutek (skutkový děj), a rovněž vyčíslit peněžitou částku, kterou z titulu každého jednotlivého nároku požaduje zaplatit. Pokud tak neučiní, jedná se o nedostatek žaloby, pro nějž nelze v řízení pokračovat, neboť soud nemůže jednat o věci samé (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5709/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1310/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4726/2015)“. Obdobné závěry plynou též z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2830/2016, nebo ze dne 14. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2097/2021.
10. Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání odmítl.
11. O náhradě nákladů řízení, zahrnujících též náklady tohoto dovolacího řízení, rozhodne soud v rozhodnutí, kterým bude řízení skončeno (§ 151 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 12. 2024
Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu