30 Cdo 2097/2021

30 Cdo 2097/2021-322

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobců a) nezletilé AAAAA (pseudonym), nar. XY, bytem ve XY, b) M. H., nar. XY, bytem ve XY, c) L. V., nar. XY, bytem v XY, a d) nezletilé BBBBB (pseudonym), nar. XY, bytem ve XY, všech zastoupených Mgr. Zuzanou Candigliota, advokátkou se sídlem v Brně, Burešova 615/6, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované městyse Choltice, se sídlem v Cholticích, Pardubická 78, zastoupeného JUDr. Šárkou Veskovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Brněnská 300/31, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 29 C 86/2016, o dovolání žalobkyně a) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2020, č. j. 68 Co 247, 248/2020-282, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2020, č. j. 68 Co 247, 248/2020-282, v části výroku I, kterou byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 4. 12. 2019, č. j. 29 C 86/2016-203, ve znění doplňujícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 9. 3. 2020, č. j. 29 C 86/2016-228, a opravného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 14. 4. 2020, č. j. 29 C 86/2016-230, potvrzen v části výroku I o zamítnutí žaloby ohledně požadavku žalobkyně a) na zaplacení částky 176 800 Kč a změněn ve výrocích o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a), žalovanou a vedlejším účastníkem, a dále v částech výroků II a III, kterými bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a), žalovanou a vedlejším účastníkem, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 4. 12. 2019, č. j. 29 C 86/2016-203, ve znění doplňujícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 9. 3. 2020, č. j. 29 C 86/2016-228, a opravného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 14. 4. 2020, č. j. 29 C 86/2016-230, v části výroku I o zamítnutí žaloby ohledně požadavku žalobkyně a) na zaplacení částky 176 800 Kč a ve výrocích o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a), žalovanou a vedlejším účastníkem se zrušují a v tomto rozsahu se věc vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení. II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.

1. Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. 12. 2019, č. j. 29 C 86/2016-203, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 9. 3. 2020, č. j. 29 C 86/2016-228, a opravného usnesení ze dne 14. 4. 2020, č. j. 29 C 86/2016-230, zamítl žalobu, kterou žalobkyně a) požadovala vůči žalované zaplatit částku 340 000 Kč, žalobkyně b) částku 200 000 Kč, žalobce c) částku 160 000 Kč a žalobkyně d) částku 65 000 Kč, přičemž žalobci b) a c) navíc společně požadovali též zaplacení další částky 10 000 Kč. Zároveň s tím rozhodl o povinnosti k náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobci, žalovanou i vedlejším účastníkem.

2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, jejímž prostřednictvím se žalobci domáhali uvedených plnění (vyjma posledně zmíněné částky 10 000 Kč) z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jim měla být způsobena nesprávným úředním postupem matričního úřadu městyse Choltice a Krajského úřadu Pardubického kraje spočívajícím v pochybeních provázejících řízení o zápisu žalobkyně a) do matriční knihy narození, jakož i v nepřiměřené délce tohoto řízení, jež vyústilo ve vydání rodného listu žalobkyně a) až v jejím dvacátém měsíci života. Žalobci b) a c) nadto požadovali též náhradu škody ve výši 10 000 Kč, která jim vznikla vynaložením nákladů na právní zastoupení v soudním řízení o určení mateřství k žalobkyni a).

3. V souladu se skutkovým závěrem, který soud prvního stupně po provedeném dokazování učinil, poté, co dne 15. 1. 2014 žalobce c) oznámil na matrice Úřadu městyse Choltice narození žalobkyně a), k čemuž připojil zápis o určení jeho otcovství souhlasným prohlášením rodičů [tj. žalobkyně b) a žalobce c)], prohlášení o jménu žalobkyně a), rodné listy a občanské průkazy žalobců b) a c), průkaz pro těhotné vystavený na jméno žalobkyně b) a čestné prohlášení žalobce c) o narození dítěte mimo zdravotnické zařízení a bez využití poporodní zdravotní péče, dotčený matriční úřad jej za současného odkazu na znění § 16 odst. 4 zákona č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon o matrikách“) opakovaně vyzval k tomu, aby předložil další doklady prokazující, že žalobkyně b) je skutečně matkou žalobkyně a).

Dále soud prvního stupně podrobně popsal navazující průběh uvedeného řízení, v jehož rámci bylo dne 17. 3. 2014 vydáno rozhodnutí, kterým byl zápis žalobkyně a) do knihy narození zamítnut. Na podkladě podaného odvolání poté ve věci rozhodoval Krajský úřad Pardubického kraje, který uvedené rozhodnutí zrušil a věc vrátil prvostupňovému správnímu orgánu k novému projednání. Následovala další série jednání mezi žalobci b) a c) a dotčeným matričním úřadem, v rámci níž úřad tyto žalobce nadále vyzýval k předložení požadovaných dokladů i k osobnímu setkání s nimi a se žalobkyní a), přičemž současně i sám některé listiny vyžádal, načež svým usnesením ze dne 12.

11. 2014, č. j. 974/2014 (jež bylo posléze potvrzeno rozhodnutím Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 22. 1. 2015, č. j. KRÚ 2916/2015), řízení přerušil do rozhodnutí příslušného opatrovnického soudu o tom, zda je žalobkyně b) matkou žalobkyně a), jehož vydání dne 24. 11. 2014 u zmíněného soudu inicioval. Okresní soud v Pardubicích následně rozsudkem ze dne 28. 5. 2015, č. j. 24 Nc 1064/2014-248, který nabyl právní moci dne 4. 8. 2015, určil, že žalobkyně b) je matkou žalobkyně a), a dotčený matriční úřad v reakci na to dne 21.

9. 2015 vydal rodný list žalobkyně a).

4. Po právním posouzení uvedených skutečností, které vycházelo z prvostupňovým soudem citovaných ustanovení zákona o matrikách, zejména pak z již zmíněného § 16 odst. 4 tohoto zákona, dále z § 3, § 4 odst. 2 a § 50 odst. 2 a 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, a z § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), dospěl tento soud k závěru, že se dotčený matriční úřad vytýkaného nesprávného úředního postupu nedopustil. Adekvátně totiž reagoval na situaci, kdy mu nebyl předložen žádný doklad jednoznačně svědčící o tom, že žalobkyně b) nezletilou žalobkyni a) skutečně porodila. Kromě toho žalobci b) a c) neposkytli tomuto úřadu potřebnou součinnost, jež byla nezbytná k prokázání uvedené skutečnosti, když byli vedeni údajnou obavou z hrozby sankce, jež by postihla porodní asistentku, která byla u porodu žalobkyně a) přítomna. V posuzovaném řízení nadto nedošlo k žádným průtahům a jeho celková délka nebyla nepřiměřená, nýbrž odrážela procesní komplikace spočívající v opakovaných námitkách podjatosti rozhodujících úředníků, které žalobci b) a c) vznášeli, jakož i v jejich vlastní nečinnosti a odmítavém postoji k osobní návštěvě úřadu, k níž byli vyzváni. Od zákonem předepsaného postupu se matriční úřad neodklonil ani tím, že si podklady pro své rozhodnutí opatřoval také sám, přičemž sám též zjišťoval relevantní okolnosti případu. Nadto soud prvního stupně uzavřel, že mezi vytýkaným postupem správního orgánu a tvrzenou škodou, respektive nemajetkovou újmou, není dán vztah příčinné souvislosti, a ani vznik tvrzené nemajetkové újmy nebyl v řízení prokázán.

5. K odvolání žalobců ve věci rozhodoval Městský soud v Praze, který v záhlaví označeným rozsudkem napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé potvrdil, zatímco ve výrocích o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobci, žalovanou i vedlejším účastníkem tento rozsudek změnil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobci a žalovanou (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a ve vztahu mezi žalobci a vedlejším účastníkem (výrok III rozsudku odvolacího soudu).

6. Odvolací soud, který úvodem vysvětlil, že předmětem jeho odvolacího přezkumu nebyl požadavek žalobců b) a c) na zaplacení částky 10 000 Kč, neboť doplňující rozsudek soudu prvního stupně ze dne 9. 3. 2020, č. j. 29 C 86/2016-228, kterým bylo o tomto nároku dodatečně rozhodnuto, nebyl odvoláním napaden, žalobce při odvolacím jednání konaném dne 7. 10. 2020 vyzval k odstranění vad žaloby, která způsobovala její nezpůsobilost k věcnému projednání. Přestože žalobci dle odvolacího soudu dotčenému matričnímu úřadu vytýkali dvojí pochybení, z nichž první spočívalo v nesprávném úředním postupu spatřovaném v nedostatcích při zjišťování skutkového stavu řešené věci a druhé v nepřiměřené délce předmětného správního řízení, totiž každý z nich z titulu náhrady utrpěné nemajetkové újmy požadoval zaplacení jediné (souhrnné) částky, aniž specifikoval, jaká její část připadá na první zmíněné pochybení, a jaká na pochybení druhé. Žalobci k této výzvě následně uvedli, že za chyby, kterých se správní orgán v dotčeném řízení dopustil (jednalo se o procesní nedostatky při zjišťování skutkového stavu věci a hodnocení důkazů, neopodstatněný požadavek na předložení vyplněného tiskopisu „hlášení o narození“, podání podnětu na prošetření poměrů v rodině žalobců k orgánu sociálněprávní ochrany dětí, neakceptování informace podané příslušným gynekologem a vyžadování dalších lékařských potvrzení, chybné zamítnutí požadovaného zápisu do knihy narození, vyhrožování odebráním dětí nebo podání nedůvodného podnětu k zahájení soudního řízení o určení mateřství), žádají finanční odškodnění pro žalobkyni a) ve výši 176 800 Kč, pro žalobkyni b) ve výši 46 400 Kč, pro žalobce c) ve výši 25 600 Kč a pro žalobkyni d) ve výši 65 000 Kč. Z titulu odškodnění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení pak žalobkyně a) požadovala částku 163 200 Kč, žalobkyně b) částku 153 600 Kč a žalobce c) částku 134 400 Kč.

7. Poté odvolací soud přisvědčil skutkovým závěrům soudu prvního stupně, které označil za správné a postačující pro posouzení věci. Po právní stránce však oproti soudu prvního stupně posoudil nárok odvozovaný od tvrzených pochybení matričního úřadu, jimiž mělo být dotčené řízení zatíženo, jako nárok vycházející z nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 7 odst. 1 OdpŠk. Vytýkaná pochybení správního orgánu se totiž, pakliže k nim skutečně došlo, promítla v konečném rozhodnutí. Žádné rozhodnutí, které bylo v průběhu posuzovaného řízení vydáno, nadto nevyhovuje vymezení nezákonného rozhodnutí plynoucímu z § 8 odst. 1 nebo 2 OdpŠk, když první rozhodnutí o zamítnutí požadovaného zápisu do knihy narození bylo zrušeno již na základě řádného opravného prostředku, aniž se stalo vykonatelným, a posléze vydané rozhodnutí o přerušení řízení do skončení soudního řízení o určení mateřství zrušeno nebylo, nýbrž bylo odvolacím orgánem potvrzeno. Závěr soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby ve vztahu k částkám, které žalobci požadovali právě s odkazem na procesní nedostatky v řízení, proto odvolací soud finálně zhodnotil jako věcně správný.

8. Ve vztahu k závěru o nedůvodnosti žalobního požadavku odvozovaného od tvrzené nepřiměřené délky posuzovaného řízení se však odvolací soud ztotožnil i s právním závěrem, ke kterému prvostupňový soud dospěl, uzavřel-li, že toto řízení nepřiměřeně dlouhé nebylo. V této souvislosti odvolací soud předně zkonstatoval, že soud prvního stupně nepochybil, pokud za žalovaný stát v řízení jednal s Ministerstvem vnitra, neboť se jedná o organizační složku v dané věci příslušnou podle § 6 odst. 2 písm. b) OdpŠk. Poté uvedl, že na posuzované řízení dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) i na něj navazující judikatura Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu, pročež se zde uplatní garance práva na projednání této věci v přiměřené době, stejně jako vyvratitelná domněnka vzniku nemajetkové újmy vyvolané případnou nepřiměřenou délkou tohoto řízení. Za současného konstatování, že rozhodná délka posuzovaného řízení činí 20 měsíců, a po zohlednění kritérií zahrnujících význam předmětu řízení pro žalobce, složitost řízení, jednání žalobců v průběhu řízení a postup orgánů veřejné moci, odvolací soud následně uzavřel, že toto řízení trvalo přiměřeně dlouho. Význam řízení byl sice pro poškozené vyšší, než standardní, řízení však bylo skutkově, procesně i hmotněprávně složitější, žalobci se na délce řízení podíleli neposkytnutím potřebné součinnosti, podáváním nedůvodných námitek podjatosti úředních osob a nedostavováním se k jednání, a v postupu orgánů veřejné moci nebyla zaznamenána nečinnost, nýbrž matriční úřad postupoval naopak aktivně, snažil-li se při absenci součinnosti žalobců zajistit si sám potřebné podklady. Ani v tomto případě tedy žalobcům dle odvolacího soudu nesvědčí právní titul, z něhož by mohli tvrzenou odpovědnost žalované za nemajetkovou újmu dovodit.

II. Dovolání a vyjádření k němu

9. Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním pouze žalobkyně a).

10. Přípustnost dovolání žalobkyně a) předně dovozuje ze skutečnosti, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které dosud nebyly Nejvyšším soudem vyřešeny, a totiž: 1) zda je z hlediska naplnění § 16 odst. 4 zákona o matrikách postačující, když jako další doklady potřebné k prokázání skutečnosti, že matkou dítěte je žena, která je porodila, má matriční úřad za prokázané, že žena byla těhotná s živým plodem dva měsíce před termínem porodu a že dítě existuje, 2) zda je relevantním právním důvodem pro rodiče neuvést jméno porodní asistentky, která asistovala u porodu a kterou rodiče vnímají jako blízkou rodinnou přítelkyni, její ochrana před možnou represí státu, 3) zda je porušením práva dítěte na brzkou registraci skutečnost, že matriční úřad, přestože má dostatečné podklady pro jeho zápis do knihy narození, vyžaduje bez vážného důvodu další nadbytečné podklady a protahuje řízení, a 4) zda neoprávněné a bezdůvodné oznámení rodiny orgánu sociálněprávní ochrany dětí je nesprávným úředním postupem a porušením práva na soukromí.

11. Další právní otázka, na níž napadené rozhodnutí závisí, má být dle žalobkyně a) dovolacím soudem „posouzena jinak“, a totiž otázka týkající se „namítaných vad a odpovědnostního titulu“. V souvislosti s touto otázkou žalobkyně a) uvedla, že ne všechny vady předmětného řízení, na které poukazovala, se odrazily ve vydaném rozhodnutí, pročež měly být řešeny v rámci odpovědnosti žalované za nesprávný úřední postup. Poukázala přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000, podle kterého za nesprávný úřední postup lze považovat i „jiné vady ve způsobu vedení řízení“ nebo nevydání či opožděné vydání rozhodnutí.

Mezi vady řízení, které svůj odraz ve vydaném rozhodnutí nenašly, žalobkyně a) řadí například neoprávněné podání podnětu matričním úřadem k orgánu sociálněprávní ochrany dětí nebo výhrůžku krajského úřadu pronesenou při jednání konaném dne 28. 5. 2014 ohledně možného odebrání dětí. Kromě toho se dovolatelka domnívá, že pokud se soudy omezí u vad řízení vzniklých při zjišťování skutkového stavu věci a při opatřování a provádění důkazů pouze na to, zda bylo rozhodnutí vydané na tomto podkladě pro nezákonnost zrušeno nebo změněno, stát tím rezignuje na „spravedlivé odstranění následků svého protiprávního jednání“.

S poukazem na okolnosti daného případu, které žalobkyně a) označila za extrémní, se dle jejího názoru otevírá i možnost vybočit z dosavadní soudní praxe a namítané vady řízení podřadit nikoliv pod odpovědnost za nezákonné rozhodnutí, ale pod odpovědnost za nesprávný úřední postup v širším smyslu.

12. Otázku, která má být dovolacím soudem posouzena jinak, žalobkyně a) spatřuje také v otázce „přiměřenosti délky řízení“. Přiměřenost délky posuzovaného řízení totiž odvolací soud posoudil dle jejího názoru nesprávně. Konkrétně tento soud pochybil tím, že při úvaze o významu řízení pro žalobce a při posouzení kritéria jednání žalobců přičetl žalobcům k tíži nepředložení svědectví porodní asistentky, která byla u porodu žalobkyně a) přítomna, což by dle jeho názoru řízení urychlilo, a to aniž se zabýval důvody, které k tomuto postupu žalobce vedly. Žalobkyně a) rovněž odmítla, že by se její rodiče neopodstatněně nedostavovali k jednáním a diktovali si vlastní podmínky, za nichž tato jednání měla proběhnout. K jejich tíži nelze přičítat ani využívání procesních prostředků, které jim právní řád k ochraně jejich práv poskytoval. K otázce složitosti posuzovaného řízení žalobkyně a) uvedla, že matriční úřady měly být na novelu zákona o matrikách, která byla prostřednictvím § 16 odst. 4 tohoto zákona na daný případ aplikována, dostatečně připraveny a proškoleny. Odvolací soud se rovněž nezabýval tím, zda některé kroky realizované v rámci dokazování byly potřebné a nutné. Odůvodňovat složitost řízení jeho přerušením do rozhodnutí soudu o určení mateřství k žalobkyni a) rovněž dle jejího názoru neobstojí. Nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení bylo porušeno také základní právo žalobkyně a) na respektování rodinného života (čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod) a na brzkou registraci a totožnost dítěte (čl. 7 Úmluvy o právech dítěte), což bylo při rozhodování o zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou zmíněným nesprávným úředním postupem rovněž nezbytné zohlednit.

13. Od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se pak odvolací soud dle přesvědčení žalobkyně a) odchýlil tím, že se ve svém rozhodnutí řádně a přesvědčivě nevypořádal s odvolací argumentací týkající se přiměřenosti délky posuzovaného správního řízení. V této souvislosti poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1542/2019, a nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1974/14, ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. II. ÚS 968/18, ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. III. ÚS 149/20, a ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1559/20, a namítla, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí nenalezla uspokojivou odpověď na některé své výhrady týkající se správnosti postupu matričního úřadu v posuzovaném řízení či načasování některých jeho úkonů.

14. Žalobkyně a) proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

15. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.

16. Vedlejší účastník na straně žalované se ve svém vyjádření k dovolání žalobkyně a) vyslovil pro jeho odmítnutí, popřípadě zamítnutí. V této souvislosti uvedl, že dovolání nevymezuje relevantní otázku hmotného nebo procesního práva, na níž by napadené rozhodnutí záviselo a která by dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Patrné z něj není ani to, jak se měl odvolací soud při řešení otázky přiměřenosti délky posuzovaného řízení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlit, ani v čem má konkrétně spočívat nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem. Dovolatelka toliko polemizuje se zjištěným skutkovým stavem. Dále vedlejší účastník rozvedl důvody, pro které považuje napadené rozhodnutí za věcně správné, a zdůraznil zjištěnou absenci potřebné součinnosti ze strany rodičů dovolatelky, jež se na délce posuzovaného řízení podílela, jakož i četnost využívání některých procesních institutů z jejich strany a potřebu přerušení řízení. Délka posuzovaného řízení, v jehož průběhu matriční úřad postupoval v souladu se zákonem o matrikách i se stanoviskem nadřízeného orgánu a Ministerstva vnitra, tedy nepřiměřená nebyla. V řízení nadto nebylo prokázáno, že by na straně žalobkyně a) tvrzená újma skutečně vznikla.

III. Přípustnost dovolání

17. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

18. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za splnění podmínky povinného zastoupení podle § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.

19. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

20. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

21. Přípustnost podaného dovolání ve vztahu k otázce přiměřenosti délky posuzovaného řízení žalobkyně a) vymezila konstatováním, že tato právní otázka má být dovolacím soudem „posouzena jinak“. Dovolatelka však již blíže nespecifikovala žádnou ustálenou rozhodovací praxi, od které by se měl Nejvyšší soud při řešení této otázky nyní odchýlit, ani nenaznačila, jakým směrem by se požadované odchýlení mělo ubírat. Taktéž ve vztahu k jednotlivým dílčím otázkám, ze kterých závěr odvolacího soudu o přiměřenosti délky posuzovaného řízení vycházel a jež jsou představovány významem posuzovaného řízení pro dovolatelku, jednáním žalobců v průběhu tohoto řízení, složitostí řízení a postupem orgánu veřejné moci, žalobkyně a) konkrétně neuvedla, v čem naplnění přípustnosti svého dovolání spatřuje, nýbrž se omezila pouze na polemiku se závěry odvolacího soudu či kritiku náležitého nezohlednění některých skutečností.

Její dovolání tak v této části nevyhovuje požadavkům plynoucím z § 241a odst. 2 o. s. ř., podle kterého v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

22. Nejvyšší soud v této souvislosti již opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7.

2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Nadto platí, že přípustnost dovolání nelze vymezit označením (volbou) několika (více) v úvahu přicházejících a navzájem se vylučujících alternativ této přípustnosti pro jednu (konkrétní) právní otázku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30.

6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4706/2018). K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, v němž mimo jiné uvedl, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Taktéž v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11.

2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).

23. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který je omezen pouze na řešení klíčových právních otázek, z nichž napadené rozhodnutí vychází. Tato skutečnost, stejně jako nezbytnost vymezení těchto otázek samotným dovolatelem, významně zvyšuje odbornou náročnost tohoto procesního úkonu. Občanský soudní řád proto v § 241 odst. 1 a 4 vyžaduje, aby dovolatel (pokud sám nemá právnické vzdělání) byl v dovolacím řízení právně zastoupen a aby dovolání bylo tímto zástupcem též sepsáno. Uvedený požadavek dopadající na obsahové náležitosti dovolání se přitom musí nutně uplatnit i v případě nezletilých dovolatelů, a to i při plném respektu k právu na ochranu nejlepšího zájmu dítěte garantovanému čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, které je předním hlediskem pro rozhodování ve věcech, jež se týkají dětí. Povinné právní zastoupení je zde přitom garancí toho, že i v jejich případě bude předmět dovolacího přezkumu vymezen s nezbytnou odbornou péčí. Pokud tomu tak ale není a právní zástupce nezletilého dovolatele v uvedeném ohledu selže, nelze připustit, aby Nejvyšší soud jeho úlohu následně sám suploval a na podkladě obsahu procesního spisu sám domýšlel a konstruoval dovolací argumentaci, jež bude pro nezletilého dovolatele příznivá. Takovýto postup by, zejména ve sporném řízení, jež je ovládáno dispoziční zásadou, zákonitě vedl k nežádoucímu narušení zásady rovnosti účastníků řízení vyplývající z čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a § 18 odst. 1 o. s. ř.

24. V uvedené části tudíž dovolání trpí vadami, které nebyly ve lhůtě upravené v § 241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení o této části dovolání pokračovat. Nejvyšší soud proto dovolání v dotčeném rozsahu odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.

25. Ve vztahu k otázkám uvedeným v bodě 10 odůvodnění tohoto rozhodnutí pod č. 1 až 4, které dle názoru žalobkyně a) dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny, nelze přípustnost podaného dovolání ve smyslu citovaného § 237 o. s. ř. dovodit, neboť na jejich řešení napadené rozhodnutí nezávisí (odvolací soud na jejich řešení své rozhodnutí nezaložil) – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

26. Přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá ani procesněprávní otázka týkající se náležitostí odůvodnění napadeného rozhodnutí a s tím související otázka jeho přezkoumatelnosti, a to v části, jež dopadá na hodnocení přiměřenosti délky posuzovaného řízení. Z tohoto pohledu totiž napadené rozhodnutí vyhovuje ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž měřítkem toho, zda rozhodnutí odvolacího soudu je či není přezkoumatelné, je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v dovolání proti tomuto rozhodnutí dovolací důvody. I když toto rozhodnutí nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3342/2016, a ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 4704/2018). Pokud pak žalobkyně a) v dovolání namítá, že některé skutečnosti týkající se postupu matričního úřadu a jeho důsledků, na něž poukazovala, nejsou v dotčené části odůvodnění napadeného rozsudku odpovídající měrou řešeny, neboť je odvolací soud neposoudil jako významné (s čímž dovolatelka nesouhlasí), neznamená to, že by takové odůvodnění nebylo způsobilým pramenem poznání úvah odvolacího soudu stran zjišťování skutkového stavu věci i jeho právního posouzení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3312/2016).

27. Ve zbývajícím rozsahu, který je představován otázkou, zda se dovolatelkou namítané nedostatky a vady v postupu matričního úřadu plně odrazily ve vydaném rozhodnutí, které nebylo pro svou nezákonnost zrušeno, a zda je proto odpovědnost žalované za újmu způsobenou dovolatelce tvrzeným nesprávným úředním postupem spojovaným s těmito vadami vyloučena, však dovolání přípustné je. Ačkoliv nelze přisvědčit názoru dovolatelky, že je dán prostor k tomu, aby tato právní otázka byla dovolacím soudem posouzena jinak, než jak již byla v jeho rozhodovací praxi, kterou žalobkyně a) v dovolání popsala, vyřešena, odvolací soud se při jejím řešení od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu odchýlil.

IV. Důvodnost dovolání

28. Dovolání je důvodné.

29. Podle § 13 odst. 1 věty první OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem.

30. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2).

31. Nejvyšší soud ve své judikatuře dovodil, že pro vzájemný vztah odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem (§ 13 OdpŠk) a nezákonným rozhodnutím (§ 7 a § 8 OdpŠk) platí, že nesprávným úředním postupem, jímž je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, je zpravidla postup, který s rozhodovací činností nesouvisí. Ačkoliv není vyloučeno, aby škoda, za kterou stát odpovídá, byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí.

Z tohoto hlediska je nesprávným úředním postupem souvisejícím s rozhodovací činností například nevydání či opožděné vydání rozhodnutí, mělo-li být v souladu s uvedenými pravidly správně vydáno či vydáno ve stanovené lhůtě, případně jiná nečinnost státního orgánu či jiné vady ve způsobu vedení řízení. Pokud ovšem orgán státu shromažďuje podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., jde o činnosti přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí (viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.

6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 5521/2007, ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1076/2009, ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 335/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 3057/13, nebo rozsudek ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2755/2014, a ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 1511/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 2.

2. 2021, sp. zn. IV. ÚS 29/21, a který byl publikován pod číslem 16/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Totožný názor pak sdílí i odborná literatura – srov. VOJTEK, P., BIČÁK, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 147, nebo IŠTVÁNEK, F., SIMON, P., KORBEL, F. Zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 119 a násl.

32. Pro posouzení opodstatněnosti podaného dovolání bylo tedy určující, zda se vytýkaný postup matričního úřadu, jehož se měl tento úřad dopustit při řešení zápisu žalobkyně a) do knihy narození, projevil v konečném rozhodnutí (a šlo by tak o odpovědnost z titulu nezákonného rozhodnutí podle § 8 OdpŠk, jak konstatoval odvolací soud) či nikoliv (a šlo naopak o případ přímo odškodnitelného nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 OdpŠk). Přestože odvolací soud na podkladě zjištěného skutkového stavu uzavřel, že pochybení, kterých se měl dotčený správní úřad v řízení dopustit [a která měla spočívat v tom, že prováděl nadbytečná a nesprávná zjišťování, načež, aniž se vypořádal se všemi předloženými důkazy, provedení zápisu žalobkyně a) do matriční knihy narození zamítl a po zrušení tohoto rozhodnutí podal nedůvodný podnět k zahájení soudního řízení o určení mateřství], spadají pod úřední postup, jenž se promítl do konečného rozhodnutí, jaké rozhodnutí měl v této souvislosti konkrétně na mysli, neuvedl.

Z jeho zjištění přitom vyplynulo, že ne všechna vytýkaná procesní pochybení vztahující se k postupu matričního orgánu časově spadají do doby před vydáním prvního zamítavého rozhodnutí, které předtím, než nabylo právní moci, bylo na základě řádného opravného prostředku zrušeno, přičemž žádné další konečné rozhodnutí, v jehož vydání by zpochybňovaný úřední postup vyústil, zde již neexistuje. Předmětné řízení totiž skončilo zápisem žalobkyně a) do příslušné matriční knihy narození a vydáním jejího rodného listu, čímž bylo žadateli o zápis matriční události plně vyhověno (srov. § 1 odst. 4, § 5 a § 14 až 19 zákona o matrikách).

V souladu s § 87 zákona o matrikách, ve znění účinném do 20. 11. 2019, tedy za tohoto stavu žádné správní rozhodnutí o tom vydáno nebylo (k otázce nevydání správního rozhodnutí v případě vyhovění požadavku žadatele o zápis matriční události viz přiměřeně též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 2 Aps 5/2012). Právní závěr odvolacího soudu, podle něhož se zpochybňovaný úřední postup v celém svém rozsahu promítl do posléze vydaného konečného rozhodnutí, pročež lze uvažovat pouze o případné odpovědnosti žalované za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk, které však v daném případě chybí, proto za popsaného stavu neobstojí.

33. Dovolací soud rovněž nepřehlédl, že žalobkyně a) nesprávnost postupu matričního úřadu, od něhož vznesený nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 176 800 Kč odvozovala, spojovala nejen s jeho pochybeními při shromažďování podkladů nezbytných pro provedení požadovaného zápisu, ale též s postupem, který by se i v případě vydání konečného rozhodnutí v něm jistě nepromítl. Jak patrno z podané žaloby a zejména pak z podání ze dne 13. 10. 2020, kterým dovolatelka spolu s dalšími žalobci reagovala na výzvu odvolacího soudu k odstranění vad žaloby (viz č. l. 265 až 268 spisu), dovolatelka totiž nesprávnost postupu matričního úřadu spatřovala také v podání podnětu orgánu sociálněprávní ochrany dětí na provedení šetření v rodině dovolatelky či ve výhružkách odebráním dětí jejich rodičům. V souvislosti s tím je však namístě uvést, že dovolatelka v této části žaloby vznesla další nároky se samostatným skutkovým základem, které jdou nad rámec vytýkaného procesního pochybení souvisejícího se shromažďováním podkladů pro provedení matričního zápisu, neboť vznikly v důsledku odlišných příčin. Její žalobní konstrukci však neodpovídá (jediný) požadavek na zaplacení žalované částky 176 800 Kč, neboť není zjevné, v jakém rozsahu se tato částka k jednotlivým takto formulovaným samostatným nárokům vztahuje. To činí žalobu v dotčené části neurčitou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 716/2010). Pakliže však odvolací soud (přestože se v úvodu odvolacího řízení na dodatečné odstranění vad žaloby správně zaměřil, přičemž přiléhavě postupoval podle § 43 odst. 1 o. s. ř.) tuto žalobní vadu přehlédl, je řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. vadou, k níž je dovolací soud v případě přípustného dovolání povinen podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédnout.

34. Vzhledem k popsané nesprávnosti právního posouzení věci odvolacím soudem, jakož i vzhledem k uvedené vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, proto Nejvyšší soud postupoval podle § 243e odst. 1 o. s. ř. a rozsudek odvolacího soudu v části týkající se požadavku žalobkyně

a) na zaplacení částky 176 800 Kč, jakož i v navazujících závislých výrocích o náhradě nákladů odvolacího řízení zrušil. S ohledem na to, že důvod zrušení rozhodnutí odvolacího soudu spočívající ve zmíněné vadě řízení, jež souvisí s přetrvávající neurčitostí žaloby, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. zrušil v obdobném rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně a věc v této části vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve zbývající části, jež se vztahuje k požadavku žalobkyně a) na zaplacení částky 163 200 Kč jakožto zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou předmětného řízení, bylo podané dovolání postupem vycházejícím z § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto, a to (jak bylo uvedeno v bodech 21 až 26 tohoto odůvodnění) zčásti pro jeho vady, zčásti pak pro jeho nepřípustnost. 35. Soudy nižších stupňů jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř., ve spojení s § 226 o. s. ř., vázány právním názorem dovolacího soudu, jenž byl v tomto rozsudku vysloven. 36. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. 2. 2022

JUDr. Pavel Simon předseda senátu