USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka, v právní věci žalobce L. B., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, Hajnova 40, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 124 400 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 226/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2022, č. j. 39 Co 381/2021-207, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 8. 2021, č. j. 28 C 226/2020-182, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 22 385 Kč od 18. 11. 2020 do zaplacení (výrok I), žalobu co do zaplacení částky 124 400 Kč s příslušenstvím a co do příslušenství z částky 5 929 Kč zamítl (výrok II) a žalobci uložil povinnost
zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 174 Kč (výrok III). K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako odvolací soud rozsudkem ze dne 2. 3. 2022, č. j. 39 Co 381/2021-207, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a III potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Zaplacení částky 152 714 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 28 314 Kč od 18. 11. 2020 do zaplacení a z částky 124 400 Kč od 20.
12. 2020 do zaplacení se žalobce po žalované domáhal z důvodu trestního stíhání žalobce zahájeného na základě usnesení Policie České republiky ze dne 1. 8. 2019, č. j. KRPS-120369-40/TČ-2019-010371-KL, které bylo na základě stížnosti žalobce zrušeno usnesením Okresního státního zastupitelství v Kladně ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 1 ZT 214/2019, a věc byla vrácena policejnímu orgánu k novému projednání a rozhodnutí, jenž následně věc postoupil správnímu orgánu k projednání přestupku (dále jen „posuzované trestní stíhání“).
Žalovaná částka sestávala z náhrady škody ve výši 28 314 Kč s příslušenstvím spočívající v náhradě nákladů právního zastoupení žalobce a ve výši 27 400 Kč s příslušenstvím spočívající v nákladech na zajištění náhradního ubytování po dobu vykázání a dále ze zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním ve výši 97 000 Kč s příslušenstvím. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 30. 4. 2021, č. j. 28 C 226/2020-151, bylo řízení ohledně částky 28 314 Kč na základě částečného zpězvzetí žaloby zastaveno, neboť na náhradu nákladů právního zastoupení žalobce uhradila žalovaná žalobci částku 22 385 Kč a na úhradě zbytku této částky žalobce netrval.
Předmětem řízení tedy zůstalo příslušenství částky 28 314 Kč (náklady právního zastoupení) a dále částka 27 400 Kč s příslušenstvím (náklady náhradního ubytování) a částka 97 000 Kč s příslušenstvím (zadostiučinění za nemajetkovou újmu). Rozsudek odvolacího soudu, a to ve výroku I, napadl žalobce včasným dovoláním, které Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb. a čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné. Dovolání žalobkyně v části směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok III rozsudku soudu prvního stupně, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, neboť tímto výrokem bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Stran dovolání směřujícího do výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně o věci samé, se Nejvyšší soud nejprve zabýval charakterem jednotlivých uplatněných nároků. V případě řízení, jehož předmětem je několik samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem.
Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, pak vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, nebo ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 25 Cdo 413/2021). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace § 238 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb., neboť podle důvodové zprávy k tomuto zákonu účelem změny nebylo rozšíření přípustnosti dovolání nad rámec dosavadní úpravy a jejího judikaturního výkladu, nýbrž naopak omezení přípustnosti dovolání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2627/2018, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 311/20). Ve světle výše uvedené judikatury není podané dovolání objektivně přípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. v rozsahu, v němž směřuje proti té části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně ohledně zamítnutí nároku na náhradu škody ve výši 27 400 Kč s příslušenstvím spočívající v nákladech na zajištění náhradního ubytování (kterého se týká druhá dovolací námitka žalobce ohledně závěru odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti) a dále ohledně zamítnutí nároku na úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 5 929 Kč za dobu od 18. 11. 2020 do zaplacení, představující zbytek příslušenství nároku na náhradu nákladů právního zastoupení, jehož pětinásobek ročního plnění činí dle § 238 odst. 2 o.
s. ř. částku 2 445,71 Kč. Tyto samostatné nároky odvíjející se od odlišného skutkového základu totiž nepřevyšují každý částku 50 000 Kč a současně se nejedná o vztahy ze spotřebitelských smluv či pracovněprávní vztahy. Pokud se žalobce řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání proti výše uvedeným výrokům, soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27.
6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012). Ohledně zbylého nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 97 000 Kč s příslušenstvím se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání dle § 237 o. s. ř.
Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá námitka ohledně posouzení počátku běhu promlčecí doby nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu dle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“) za situace, kdy státní zástupce zruší usnesení o zahájení trestního stíhání a vrátí věc policejnímu orgánu k dalšímu řízení a ten následně věc postoupí k projednání přestupku, kterou považoval žalobce za dosud dovolacím soudem neřešenou, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu.
Odvolací soud uzavřel, že posuzované trestní stíhání žalobce pravomocně skončilo dne 26. 9. 2019 na základě usnesení Okresního státního zastupitelství v Kladně ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 1 Zt 214/2019, a ode dne následujícího od právní moci tohoto usnesení (tj. od 27. 9. 2019) začala běžet promlčecí doba nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nezákonným trestním stíháním s tím, že skutečnost, kdy policejní orgán po zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce rozhodl o postoupení věci do přestupkového řízení, nebyla pro určení počátku běhu promlčecí doby rozhodná.
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že podle zákona č. 82/1998 Sb. odpovídá stát i za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu a jelikož zákon tento nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje (srov. srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, uveřejněný pod č. 35/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.
10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4771/2015). K obdobným závěrům o vzniku nároku na odškodnění újmy způsobené trestním stíháním dospěl Nejvyšší soud i v případě zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání rozhodnutím státního zástupce ke stížnosti podané obviněným, a vrácení věci policejnímu orgánu k novému projednání a rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1771/2014). Byla-li tedy osoba trestně stíhaná zproštěna obžaloby, bylo-li trestní stíhání proti ní vedené zastaveno, příp. došlo-li ke zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání rozhodnutím státního zástupce ke stížnosti obviněného a vrácení věci policejnímu orgánu k novému projednání a rozhodnutí, počíná promlčecí doba podle § 32 odst. 3 věty první OdpŠk běžet dnem následujícím po dni, v němž zprošťující rozsudek, usnesení o zastavení trestního stíhání nebo zrušující usnesení státního zástupce nabylo právní moci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.
8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 692/2012, ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1291/2017, ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3692/2017, nebo ze dne 1. 11.
2022, sp. zn. 30 Cdo 2266/2021, ve kterém byl navíc přijat závěr, že pro účely odškodnění dle zákona č. 82/1998 Sb. je třeba každé trestní stíhání obviněného ukončené zrušením usnesení o zahájení trestního stíhání, na které následně navázalo nové usnesení o zahájení trestního stíhání, jež bylo rovněž státním zástupcem zrušeno, považovat za samostatná trestní stíhání). Jestliže žalobce v této souvislosti poukazoval na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5292/2014, nelze je na danou věc aplikovat, neboť se vyjadřuje k odlišné právní situaci (náhrada nemajetkové újmy způsobené fakticky probíhajícím trestním stíháním, které nebylo řádně zahájeno, neboť opatření o sdělení obvinění bylo od počátku nicotné), nicméně i zde dospěl Nejvyšší soud k závěru, že promlčecí doba pro uplatnění nároku na zadostiučinění za újmu způsobenou takovým trestním stíháním počíná běžet ode dne, kdy se poškozený dověděl o tom, že došlo k faktickému skončení trestního stíhání, tedy že věc byla vrácena státním zástupcem policejnímu orgánu.
I v tomto případě tudíž Nejvyšší soud vázal počátek běhu promlčecí doby na vrácení věci státním zástupcem policejnímu orgánu k novému prověřování věci a případnému novému sdělení obvinění, nikoliv na skončení takového trestního řízení jako celku (v daném případě rozhodnutím policejního orgánu o odložení věci). Pokud žalobce jako třetí dovolací důvod formuloval otázku, zda může soud prvního stupně ve sporném řízení rozhodovat bez nařízení jednání, aniž by účastníci s takovým postupem souhlasili nebo se práva účasti na projednání věci vzdali, která měla být dle něj vyřešena v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.
2. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1826/2013, namítá tím existenci zmatečnostní vady dle § 229 odst. 3 o. s. ř., což představuje v souladu s § 241a odst. 1 věta druhá nepřípustný dovolací důvod. Dovolání je tak nepřípustné i ohledně této otázky. K případným vadám řízení, k nimž náleží i zmatečnostní
vady dle § 229 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což v daném případě splněno není. Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 6. 2023
JUDr. Pavel Simon předseda senátu