30 Cdo 692/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona, ve věci
žalobce K. M., zastoupeného Mgr. Bc. Adamem Ptašnikem, Ph.D., advokátem se
sídlem v Ostravě, Nádražní 308/3, proti žalované České republice - Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zadostiučinění za
nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C
47/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18.
10. 2011, č. j. 55 Co 72/2008-106, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2011, č. j. 55 Co 72/2008-106,
se v rozsahu, v jakém jím byl změněn výrok I. rozsudku Obvodního soudu pro
Prahu 2 ze dne 19. 11. 2007, č. j. 18 C 47/2007-40, tak, že ve zbývající částce
se žaloba zamítá, a v navazujících výrocích o náhradě nákladů řízení zrušuje a
věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze svým v pořadí druhým rozsudkem ze dne 18. 10. 2011, č. j. 55 Co 72/2008-106, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., kterým
bylo žalobě vyhověno co do částky 39.750,- Kč, ve zbývající částce změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba s požadavkem uložení
povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 68.250,- Kč, a uložil žalované
povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně. Žalobce se domáhal odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení
vedeného u Okresního soudu v Bruntále - pobočka Krnov pod sp. zn. 15 C 417/96,
jehož předmětem bylo vymožení částky 1,003.723,69 Kč s příslušenstvím po
žalobci (v původním řízení v procesním postavení jednoho ze dvou žalovaných) z
titulu nezaplacení za dodávku alkoholických nápojů veřejné obchodní
společnosti, v níž byli oba neomezeně ručícími společníky, a tato společnost
zanikla. Řízení trvalo celkem 9 let a 10 měsíců. Žalovaná konstatovala porušení práva žalobce na přiměřenou délku řízení,
odvolala se však proti rozsudku soudu prvního stupně, který přiznal žalobci
zadostiučinění ve výši 108.000,- Kč s příslušenstvím. Odvolací soud uzavřel, že není a nebylo sporu o tom, že k nesprávnému úřednímu
postupu soudu v řízení došlo. Jako základní částku odškodnění stanovil odvolací
soud 132.500,- Kč, již následně upravil s ohledem na závažnost vzniklé újmy a
okolnosti, za nichž k nemajetkové újmě došlo, jakož i s ohledem na kriteria §
31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu
prvního stupně, že od základní částky je třeba odečíst 20% pro složitost
řízení, i na základě hodnocení významu předmětu řízení pro poškozeného. Odvolací soud uvedl, že majetkové spory obecně nebývají hodnoceny jako zvlášť
významné pro účastníky řízení, a již soud prvního stupně poukázal na to, že
svých povinností si byl žalobce vědom, když svůj dluh vůči žalobci nakonec i
uznal. Odvolací soud proto odečetl ze základní částky dalších 50 %, čímž dospěl
k výsledné částce 39.750,- Kč. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu části výroku I., kterým byl rozsudek
soudu prvního stupně částečně změněn, podal žalobce dovolání, které odůvodňuje
podle § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Dle dovolatele vychází
odvolací soud z nesprávného skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném
dokazování. Žalobce zdůraznil, že se nejednalo o dluhy, které by svým jednáním
zavinil, ale o závazky obchodní společnosti, avšak jemu jako dřívějšímu
jednateli vznikla povinnost závazky hradit z titulu zákonného ručení. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že přiměřené zadostiučinění je třeba
snížit z důvodu, že žalobce si svých povinností musel být vědom, když svůj dluh
vůči žalobci nakonec i uznal. Každý, bez rozdílu v jakém procením postavení se
v řízení nacházel, a bez ohledu na procesní úspěch, má právo na rychlý,
hospodárný a přiměřeně dlouhý proces.
Výrazné omezení žalobcova nároku na
přiznání peněžitého zadostiučinění pouze pro neúspěch žalobce ve sporu je zcela
neopodstatněné a nerespektuje názor Nejvyššího soudu v této věci již jednou
vyslovený v rozsudku ze dne 18. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4439/2008-83. Na straně
státu v tomto případě zcela prokazatelně vznikly rozsáhlé průtahy v řízení
vedeném u Okresního soudu v Bruntále-pobočka Krnov. Odvolací soud své
odůvodnění o tom, že majetkové spory nebývají hodnoceny jako významné pro
účastníky, o nic neopírá, přitom dle dovolatele je zcela nepodstatné, zda se
jednalo o majetkový či nemajetkový spor. Odvolací soud, přestože přiznal
žalobci přiměřené zadostiučinění ve výši 39.750,- Kč, své rozhodnutí odůvodnil
shodně, bez ohledu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2011, sp. zn. 25
Cdo 4439/2008-83, kterým bylo dřívější rozhodnutí odvolacího soudu právě z
tohoto důvodu zrušeno. Výši zadostiučinění přiznanou soudem prvního stupně
považuje za zcela opodstatněnou. Městský soud v Praze svými nesprávnými
rozhodnutími neúměrně prodlužuje řízení o přiměřené zadostiučinění, čímž nadále
zvyšuje újmu žalobce. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil v napadeném
rozsahu rozsudek odvolacího soudu. Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz
čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v
rozsahu, v němž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, které je přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je důvodné. Dovolací soud ze spisového materiálu neshledal, že by rozhodnutí odvolacího
soudu vycházelo ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v
provedeném dokazování, jak namítá dovolatel, tedy že by byl naplněn dovolací
důvod uvedený v § 241a odst. 3 o. s. ř. Z obsahu spisu je zřejmé, že ze strany
žalobce šlo o zákonné ručení za závazky veřejné obchodní společnosti, jíž byl
společníkem. Uvedl-li odvolací soud, že žalobce si svých povinností musel být
vědom, když svůj dluh vůči žalobci v původním řízení nakonec i uznal, je třeba
uvedené konstatování vykládat tak, že žalobce si musel být vědom toho, že ručí
za závazky společnosti společně a nerozdílně s druhým společníkem celým svým
majetkem. Jedná se pouze o určitou formulační nepřesnost a nikoliv o jiné
skutkové zjištění, které by nemělo oporu v provedeném dokazování. Dovolací soud rovněž neshledal, že by bylo řízení stiženou některou z vad
uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci. Dovolací soud se proto dále zabýval posouzením napadených závěrů
odvolacího soudu týkajících se věci samé. Dovolání žalobce je důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že stanovení
formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního
stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud
posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném
prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro
stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny
podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování
účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy
přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % - srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, který je spolu
se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nevyššího soudu,
veřejnosti dostupný na jeho internetových stránkách www.nsoud.cz).
V posuzovaném případě snížil odvolací soud výši přiměřeného zadostiučinění z
důvodu malého významu řízení pro žalobce. Tento závěr odůvodnil tím, že se
jednalo o majetkový spor, které obecně nebývají hodnoceny jako zvlášť významné
pro účastníky řízení, a nadto si žalobce musel být vědom svých povinností v
původním řízení, když nakonec svůj dluh i uznal.
Jak Nejvyšší soud v této věci již jednou judikoval v rozsudku ze dne 18. 4.
2011, sp. zn. 25 Cdo 4439/2008-83, samotný výsledek řízení, ve kterém mělo
dojít k porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě, není
bez dalšího pro stanovení případného odškodnění zásadně rozhodný, neboť smyslem
kompenzačního řízení je v případě nepřiměřené délky řízení odškodnit
poškozeného za udržování ve stavu nejistoty ohledně výsledku řízení po
nepřiměřeně dlouhou dobu.
K uznání dluhu ze strany žalobce (v původním řízení žalovaného) došlo na
základě Dohody o splátkách dluhu a o uznání dluhu ze dne 11. 12. 2006, jež byla
uzavřena po pravomocném skončení věci dne 19. 9. 2006. Tato dohoda vypovídá
toliko o snaze žalobce řešit věc dobrovolným splněním dluhu věřiteli poté, co
práva a povinnosti obou stran byly postaveny najisto v nalézacím řízení, aby
nemuselo dojít k vymáhání pohledávky v exekučním řízení. Následné uznání dluhu
v rámci dohody s věřitelem však nesvědčí o tom, že by žalobce vedl řízení zcela
nedůvodně, s úmyslem pouze oddálit splnění svých povinností, jichž si byl
vědom. O nejednoznačnosti povinností žalobce ostatně vypovídá i rozsáhlé
dokazování v posuzovaném řízení a hodnocení řízení jako složitého soudy
rozhodujícími v tomto kompenzačním řízení. Odvolací soud tudíž opakovaně snížil
zadostiučinění žalobce s ohledem na výsledek řízení a procesní postavení
žalobce v původním řízení, a postupoval tak v rozporu se závazným právním
názorem dovolacího soudu vysloveným v rozsudku, jímž bylo první rozhodnutí
odvolacího soudu zrušeno.
Za neúplný a tudíž nesprávný považuje dovolací soud rovněž nedostatečně
odůvodněný právní závěr odvolacího soudu o tom, že majetkové spory obecně
nebývají zvlášť významné pro účastníky řízení, a tudíž mělo posuzované řízení
pro žalobce malý význam, což vedlo odvolací soud k závěru o důvodném snížení
výše odškodnění žalobce.
Nejvyšší soud ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R 58/2011, na
něž odvolací soud odkázal, uvedl, určité skupiny případů lze kvalifikovat jako
mající zvýšený význam pro poškozeného, a v těchto typových věcech proto není
třeba vést dokazování k otázce významu předmětu řízení pro poškozeného, neboť
plyne ze samotné podstaty zkoumaných řízení. Tak je tomu například v trestním
řízení (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), u řízení, jejichž
předmětem je právo na ochranu osobnosti, u záležitostí osobního stavu či ve
věcech rodinněprávních, případně u pracovněprávních sporů nebo u řízení o
poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového
pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.).
Neznamená to však, že všechna ostatní řízení mají pro účastníky význam nižší
než standardní. Vždy je třeba zkoumat, o jaká práva či povinnosti se dané
řízení vede a do jaké míry jsou tato práva či povinnosti důležitou součástí
života jednotlivce, tedy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu.
Majetkové spory lze obecně hodnotit jako mající standardní význam pro účastníky
řízení, což nevede ani ke zvýšení, ani ke snížení základní částky odškodnění.
Vede-li se spor o určitou peněžitou částku, bude vždy záležet na osobě
účastníka řízení a na tom, nakolik je sporná částka důležitou součástí jeho
života, tedy zda tato částka s ohledem na osobní a majetkové poměry účastníka
pro něj představovala zcela zásadní položku či nikoliv (k tomu srov. např.
nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10, dostupný na
internetových stránkách Ústavního soudu v databázi nalus).
Zvýšený význam předmětu řízení musí tvrdit a prokázat poškozený, v případě
nižšího významu předmětu řízení pro poškozeného naopak tíží břemeno tvrzení a
břemeno důkazní o této okolnosti žalovanou (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 22. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 244/2011).
Odvolací soud uzavřel, že řízení nebylo pro žalobce zvláště významné, neboť se
jednalo o majetkový spor, uvedené konstatování však nepodložil žádným právním
posouzením věci ať už týkajícím se výše peněžitého plnění či jiných okolností
případu, vyjma skutečnosti, že žalobce svůj dluh nakonec i uznal, což je pro
závěr o významu předmětu řízení pro poškozeného i pro konečnou výši
poskytnutého plnění skutečnost irelevantní.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu co do posouzení kriteria významu předmětu
řízení pro poškozeného je z části neúplné a tudíž nesprávné, postupoval
Nejvyšší soud podle 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a napadený
rozsudek odvolacího soudu v rozsahu uvedeném ve výroku rozhodnutí zrušil a věc
vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta
prvá o. s. ř).
Soud odvolací je pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem,
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2012
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu