30 Cdo 3054/2024-127
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně J. Z., zastoupené Mgr. Liborem Valentou, advokátem, se sídlem v Brně, Pražákova 1024/66a, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 120 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 37 C 138/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2024, č. j. 69 Co 99/2024-112, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně.
1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně nejprve rozhodl rozsudkem ze dne 20. 3. 2023, č. j. 37 C 138/2022-46, kterým žalobě co do částky 68 125 Kč vyhověl a co do částky 51 875 Kč ji zamítl. Tento první rozsudek však byl k odvolání žalobkyně i žalované usnesením Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 8. 8. 2023, č. j. 69 Co 217/2023-74, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
2. Následně soud prvního stupně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 30. 10. 2023, č. j. 37 C 138/2022-87, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 95 375 Kč (výrok I), žalobu co do částky 24 625 Kč zamítl (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 35 692,54 Kč (výrok III).
3. K odvolání žalobkyně i žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 29. 5. 2024, č. j. 69 Co 99/2024-112, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení částku 4 114 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Zaplacení částky 120 000 Kč se žalobkyně po žalované domáhala jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 42 Cm 284/2012 (dále jen „posuzované řízení“), které ke dni rozhodování odvolacího soudu nebylo pravomocně skončeno.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včasné dovolání směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
6. Nejvyšší soud předně konstatuje, že dovolání do části výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co do částky 24 625 Kč, není subjektivně přípustné, neboť oprávnění dovolání podat (subjektivní přípustnost) svědčí pouze tomu účastníku, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná jen tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší, popřípadě změní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 31 Cdo 2675/99). Nejvyšší soud tedy dovolání v této části jako subjektivně nepřípustné dle § 243c odst. 3 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
7. Dovolání není přípustné ani v části směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzení výroku III rozsudku soudu prvního stupně, a to podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť tímto výrokem bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Pokud se žalovaná řídila nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012).
8. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka stanovení celkové délky řízení, tedy zda lze žalobkyni odškodnit i za dobu, po kterou bylo posuzované řízení přerušeno bezprůtažným insolvenčním řízením, které sama iniciovala, která dle žalované dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) při hodnocení přiměřenosti délky posuzovaného řízení dospěl k závěru, že do jeho celkové délky je nezbytné započítat i dobu, po kterou bylo toto řízení přerušeno v důsledku insolvenčního řízení, tedy i dobu téměř šesti let.
Současně dospěl k závěru, že významné průtahy v posuzovaném řízení se vyskytly ještě před jeho přerušením. Již v části III stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“) Nejvyšší soud uzavřel, že do doby řízení je v zásadě třeba započítávat i dobu, po níž bylo řízení přerušeno, je však třeba dbát toho, aby takový nárok nebyl uplatňován duplicitně, za přerušené i vedlejší řízení.
Dále jsou ve Stanovisku uvedeny příklady takového započitatelného přerušení řízení včetně přerušení řízení v důsledku prohlášení konkurzu na některého z účastníků [§ 263 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon)]. O shodnou situaci se pak jednalo i v případě posuzovaného řízení, jež bylo ze zákona přerušeno rovněž dle insolvenčního zákona, pouze k tomu došlo v důsledku rozhodnutí o úpadku žalobkyně dle § 140a odst. 1 insolvenčního zákona, které bylo do této právní normy doplněno až po vydání Stanoviska, tedy s účinností od 1.
1. 2014. Ke stejnému závěru ohledně nutnosti započítat i dobu přerušení řízení z důvodu rozhodnutí o úpadku poškozeného a probíhajícího insolvenčního řízení pak dospěl Nejvyšší soud i v žalovanou zmiňovaném rozsudku ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. 30 Cdo 1049/2024, v němž byla pouze akcentována nutnost zabývat se i průběhem insolvenčního řízení (tj. zda v jeho průběhu rovněž došlo k průtahům nebo zda v důsledku jeho vývoje neztratilo přerušené řízení pro poškozeného význam), čemuž však odvolací soud v předmětné věci dostál, pokud (ve shodě se soudem prvního stupně) uzavřel, že insolvenční řízení proběhlo bez průtahů a s jeho ukončením rozhodnutím Nejvyššího soudu již ztratilo posuzované řízení pro žalobkyni význam.
Ve vztahu k námitce žalované, že je třeba odlišně pohlížet na situaci, kdy bylo insolvenční řízení zahájeno insolvenčním návrhem žalobkyně pak Nejvyšší soud zdůrazňuje, že dle části III Stanoviska je třeba mimo jiné započítat i přerušení řízení v důsledku shodného návrhu účastníků (§ 110 o. s. ř.), tedy přerušení řízení, jež musel iniciovat (spolu s druhým účastníkem řízení) i poškozený, a ani u přerušení řízení pro prohlášení konkurzu nijak nerozlišuje, kdo zahájení insolvenčního řízení inicioval.
Skutečnost, zda insolvenční řízení zahájila poškozená či jiný subjekt tudíž není pro účely nutnosti započítat dobu přerušení posuzovaného řízení pro insolvenční řízení rozhodná.
9. Rovněž otázka (ne)zohlednění skutečnosti, že insolvenční návrh, v důsledku něhož následně došlo k přerušení posuzovaného řízení, podala žalobkyně, v rámci posouzení kritéria postupu poškozené [§ 31a odst. 3 písm. c) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „OdpŠk“], přípustnost dovolání dle § 237 o.
s. ř. nezakládá, neboť ani při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. Dovolací soud např. v rozsudku ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. 30 Cdo 1343/2023, konstatoval, že podíl poškozeného na celkové délce řízení činěním procesních úkonů je možné zohlednit podle kritéria § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk jen tehdy, jde-li o úkony, které mu nepřísluší (ke kterým není subjektivně legitimován), nebo o úkony šikanózní, směřující k prodloužení řízení. V jiné části tohoto rozsudku pak dovolací soud uvedl, že využití procesních práv účastníkem řízení daných mu vnitrostátním právním řádem (podávání opravných prostředků, námitek atd.), nemůže jít z hlediska prodloužení délky řízení k jeho tíži.
Odvolací soud se tudíž svým závěrem, že zde nejsou pouze vzhledem k tomu, že insolvenční řízení bylo zahájeno na návrh žalobkyně, důvody pro modifikaci (snížení) základní částky pro posouzení kritéria postupu poškozeného, od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, neboť s ohledem na odvolacím soudem zjištěný skutkový stav, jímž je dovolací soud vázán (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nelze podání insolvenčního návrhu, který vedl k rozhodnutí o úpadku a k přerušení posuzovaného řízení, považovat za úkon, který by žalobkyni nepříslušel, nebo by byl šikanózní.
Naopak se jedná o úkon, kterým žalobkyně využila svá zákonem stanovená procesní práva, což jí nelze klást k tíži při stanovování výše přiměřeného zadostiučinění v rámci kritéria postupu poškozené. Žalobkyní citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. 30 Cdo 1049/2024, je pak ve vztahu k této otázce nepřiléhavý, neboť řeší zcela odlišnou skutkovou situaci (hlavní řízení bylo řízením exekučním, v němž hrozil poškozenému prodej jeho nemovité věci, k němž následně došlo v rámci vedlejšího insolvenčního řízení) a navíc se otázkou posouzení kritéria postupu poškozeného nezabývá (žalovanou citovaná věta je vytržena z odstavce 13 věnujícího se zkoumání kritéria významu řízení pro poškozeného).
10. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. pak nebyla založena ani poslední námitkou, že se odvolací soud nezabýval argumentací žalované o snížení významu předmětu řízení pro žalobkyni od okamžiku, kdy byla insolvenčním soudem osvobozena od placení dosud neuspokojených pohledávek včetně pohledávky řešené v posuzovaném řízení, k čemž mělo dojít již právní mocí rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci dne 31. 5. 2021, při jejímž řešení se měl odvolací soud opět odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22.
5. 2024, sp. zn. 30 Cdo 1049/2024. V první řadě je třeba zdůraznit, že se žalovaná svou námitkou zcela míjí s obsahem napadeného rozsudku, v němž se odvolací soud otázkou, kdy posuzované řízení ztratilo pro žalobkyni význam (a tudíž jí po tomto datu již nenáleží odškodnění za další, již jen formální, průběh posuzovaného řízení) podrobně zabýval, dospěl však k závěru, že tento okamžik nastal až 5. 1. 2023, kdy bylo v insolvenčním rejstříku zveřejněno rozhodnutí o zamítnutí dovolání proti výše uvedenému rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, v němž byla řešena dosud judikaturou Nejvyššího soudu neřešená právní otázka, neboť až do rozhodnutí o dovolání týkajícího se věci samé si žalobkyně nemohla být i přes zatím pravomocné rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci jistá, že bude skutečně od placení zbytků pohledávek osvobozena (viz odstavec 40 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
S žalovanou akcentovanou argumentací se tudíž odvolací soud vypořádal, a to v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle níže je třeba zkoumat, kdy ztratilo posuzované řízení pro poškozeného význam, neboť v takovém případě nelze za okamžik ukončení řízení pro účely posouzení nároku na zadostiučinění za jeho nepřiměřenou délku považovat až okamžik jeho formálního skončení, ale právě okamžik, kdy pro poškozeného ztratilo řízení praktický význam (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, uveřejněný pod č. 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28.
2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2721/2011, a ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3968/2015). Zcela v souladu s výše uvedeným pak jsou i žalovanou citované závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. 30 Cdo 1049/2024. Namítá-li pak žalovaná (bez bližšího odůvodnění tohoto svého závěru), že tento okamžik (ztráty praktického významu posuzovaného řízení pro žalobkyni) nastal již právní mocí rozhodnutí Vrchního soudu v Praze,
konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud, a tato námitka proto přípustnost dovolání založit nemůže, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoliv proti jím učiněnému právnímu posouzení , což představuje nezpůsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
11. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., a zavázal žalovanou, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Tyto náklady sestávají z mimosmluvní odměny za zastupování advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 3 100 Kč určené podle § 1 odst. 2 věty první, § 7 bodu 5, § 9 odst. 4 písm. a) a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, z paušální náhrady hotových výdajů za tento jeden úkon právní služby podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a z náhrady za DPH ve výši 21 % podle § 137 odst. 3 o. s. ř., neboť advokát žalobkyně je plátcem této daně. Žalovaná je tedy povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč. Tuto náhradu je žalovaná povinna zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 3. 12. 2024
JUDr. David Vláčil předseda senátu