30 Cdo 1049/2024-148
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové, v právní věci žalobce L. T., zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D. advokátem, se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 163/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2023, č. j. 91 Co 297/2023-134, t a k t o:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2023, č. j. 91 Co 297/2023-134, se ve výroku II, o nákladech řízení a ve výroku I, pokud jím byl ohledně částky 70 500 Kč s příslušenstvím potvrzen výrok I rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 7. 2023, č. j. 20 C 163/2002-98, zrušuje a věc se v tomu odpovídajícím rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. Žalobce se podanou žalobou domáhal toho, aby mu žalovaná poskytla peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 265 000 Kč způsobenou mu nepřiměřenou délkou exekučního řízení vedeného u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 8 EXE 46/2012 (u soudního exekutora JUDr. Jana Grosama vedeno pod sp. zn. 025 EX 273/12, následně převzato soudní exekutorkou Mgr. Zuzanou Grosamovou, dále též jen „soudní exekutor“, a vedeno pod sp. zn. 180 EX 6273/12), dále jen „posuzované řízení“. Žalovaná v rámci předběžného projednání nároku svým stanoviskem ze dne 12. 10. 2022 konstatovala porušení práva žalobce z důvodu nepřiměřené délky posuzovaného řízení, neshledala však podmínky pro přiznání zadostiučinění v peněžité formě.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 7. 2023, č. j. 20 C 163/2022-98, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 76 375 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl naproti tomu žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 188 625 Kč s příslušenstvím (výrok II) a taktéž uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 18 456 Kč (výrok III).
3. Na základě před ním provedeného dokazování učinil soud prvního stupně následující skutková zjištění. Dne 22. 6. 2012 byla doručena Okresnímu soudu v Kutné Hoře (dále jen „okresní soud“) žádost o pověření k provedení exekuce ve věci oprávněné Komerční banka, a.s. proti povinným 1) J. T. a 2) L. T. Usnesením okresního soudu ze dne 26. 9. 2012 byla nařízena exekuce soudním prodejem zástavy pro pohledávku ve výši 4 108 506,32 Kč s příslušenstvím a pro náklady řízení. Usnesením ze dne 27. 5. 2013 tentýž soud nařídil prodej zástavy a toto usnesení doručil povinnému 2) L.
T. (zde žalobci) dne 26. 6. 2013. Dne 5. 12. 2013 vydal soudní exekutor usnesení o ceně nemovitostí. Dne 31. 1. 2014 byla věc předložena okresnímu soudu s odvoláním druhého povinného proti usnesení o ceně nemovitostí. Dne 5. 3. 2014 soud věc vrátil soudnímu exekutorovi bez věcného vyřízení z důvodu odstranění vad podaného odvolání. Spis byl opětovně předložen soudu dne 3. 11. 2014. Usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“) ze dne 30. 12. 2014 bylo zrušeno usnesení soudního exekutora ze dne 5.
12. 2013 o určení ceny spoluvlastnického podílu, a to z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti pro absenci odůvodnění určené ceny. Dne 30. 3. 2015 vydal soudní exekutor usnesení o ceně nemovitosti. K odvolání druhého povinného soud vrátil dne 2. 6. 2015 spis bez věcného vyřízení soudnímu exekutorovi mj. k odstranění vad podaného odvolání. Spis byl opětovně soudu předložen dne 2. 7. 2015. Krajský soud usnesením ze dne 24. 8. 2015 zrušil napadené usnesení soudního exekutora ze dne 30. 3. 2015 o určení ceny spoluvlastnického podílu s tím, že exekutor znovu rozhodl o určení ceny bez řádného zhodnocení znaleckého posudku.
Závěrem odvolací soud uvedl, že soudní exekutor bude muset ustanovit jiného znalce ke stanovení obvyklé ceny nemovitých věcí a jejich příslušenství tak, aby byl posudek znalce přezkoumatelný. Dne 11. 9. 2015 ustanovil soudní exekutor znalce k ocenění předmětných nemovitostí. Znalecký posudek byl exekutorovi doručen znalcem dne 16. 5. 2016. Usnesením ze dne 25. 5. 2016 soudní exekutor určil cenu nemovitých věcí, posléze byla stanovena dražba na den 19. 9. 2016. K odvolání obou povinných krajský soud usnesením ze dne 30.
6. 2016 uvedené usnesení soudního exekutora potvrdil. Dne 12. 8. 2016 vydal soudní exekutor dražební vyhlášku. K odvolání druhého povinného krajský soud usnesením ze dne 29. 12. 2016 zrušil usnesení soudního exekutora ze dne 12. 8. 2016 o dražební vyhlášce a věc vrátil soudnímu exekutorovi k dalšímu řízení s tím, že postup při nařízení dražby byl stižen závažnou vadou. Dne 24. 3. 2017 vydal soudní exekutor znovu dražební vyhlášku. K odvolání obou povinných do dražební vyhlášky byl spis dne 6. 6.
2017 předložen krajskému soudu k rozhodnutí. Usnesením krajského soudu ze dne 30. 6. 2017 bylo usnesení ze dne 24. 3. 2017, dražební vyhláška, potvrzeno. Dne 20. 9. 2017 požádal povinný o zrušení stanovené dražby z důvodu, že oba povinní podali návrh na oddlužení. Usnesením ze dne 2. 1.
2018 soudní exekutor rozhodl, že do řízení na místo oprávněného vstupuje společnost Czech Communications Systems, s.r.o. K odvolání druhého povinného krajský soud napadené usnesení ze dne 2. 1. 2018 ve vztahu k druhému povinnému zrušil, a to z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti pro nedostatečné odůvodnění. Usnesením ze dne 28. 1. 2019 soudní exekutor opětovně rozhodl, že do řízení vstupuje, ve vztahu k druhému povinnému, na místo oprávněného společnost Czech Communications Systems, s.r.o. K odvolání druhého povinného bylo napadené usnesení soudního exekutora o procesním nástupnictví usnesením krajského soudu ze dne 15.
5. 2019 potvrzeno. Soudní exekutor následně stanovil dražební vyhláškou termín dražby na den 19. 9. 2019. S ohledem na zjištění, že proti druhému povinnému (zde žalobci) je vedeno insolvenční řízení, byla dražba odročena na neurčito. Dne 19. 9. 2019 proběhla dražba spoluvlastnického podílu prvého povinného. Krajským soudem v Praze byl dne 4. 11. 2019 prohlášen úpadek na osobu nynějšího žalobce a usnesením ze dne 3. 4. 2020 bylo rozhodnuto o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty.
Věc byla vedena pod sp. zn. KSPH 62 INS 20200/2019. K odvolání druhého povinného proti dražební vyhlášce krajský soud usnesením ze dne 31. 1. 2020 změnil usnesení soudní exekutorky ze dne 24. 7. 2019 tak, že se dražba podílu povinného L. T. nenařizuje s odůvodněním, že v době rozhodování odvolacího soudu bylo zahájeno insolvenční řízení a bylo již rozhodnuto o úpadku povinného. Po dobu trvání insolvenčního řízení nelze v exekuci prodejem spoluvlastnického podílu povinného na nemovitých věcech pokračovat.
Usnesením krajského soudu ze dne 28. 4. 2020 bylo potvrzeno usnesení soudního exekutora o udělení příklepu ze dne 19. 9. 2019 (tj. ve vztahu k prvému povinnému). Dne 22. 6. 2020 podal prvý povinný J. T. dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2020. Usnesením soudu ze dne 30. 6. 2020 byly zamítnuty námitky povinného J. T. proti příkazu k úhradě nákladů exekuce. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2020 bylo dovolání povinného ad 1) odmítnuto. Usnesením ze dne 8. 3. 2022 vyzval soudní exekutor oprávněného k vyjádření, zda souhlasí s úplným zastavením exekuce z důvodu, že výtěžek z prodeje zástavy nepostačuje na náhradu celé exekuované pohledávky.
Dne 23. 3. 2022 oprávněný sdělil, že se zastavením exekuce souhlasí. Usnesením soudního exekutora ze dne 13. 4. 2022 byla exekuce zastavena. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 5. 5. 2022. Dne 25. 5. 2022 soudní exekutor vydal oznámení o skončení exekuce, neboť tato byla ke dni 5. 5. 2022 zastavena.
4. V rovině právního posouzení, které soud prvního stupně učinil s odkazem na příslušná ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů [dále jen „OdpŠk“] zdůraznil, že celková délka posuzovaného exekučního řízení trvala ve vztahu k žalobci od 26. 6. 2013, kdy se dozvěděl o nařízení exekuce na jeho majetek (pokud jde o nemovitou věc – předmět zástavy), do 5.
5. 2022, kdy nabylo právní moci usnesení soudu (správně soudního exekutora – poznámka Nejvyššího soudu) o zastavení řízení, tedy 8 let a 10 měsíců, přičemž tuto dobu vyhodnotil jako nepřiměřeně dlouhou. Uzavřel, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve formě nepřiměřené délky řízení a že je namístě přiznat žalobci finanční zadostiučinění. Vyšel ze základní částky 15 000 Kč za první dva roky řízení a poté za každý rok jeho trvání, což odpovídá v součtu 117 500 Kč. Tuto základní částku pak upravoval po zhodnocení jednotlivých zákonných kritérií demonstrativně vypočtených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk.
Soud prvního stupně konstatoval, že posuzované řízení nebylo složité po stránce právní, skutkové ani procesní. Jeho předmětem bylo nařízení a provedení exekuce prodejem zástavy – nemovitosti ve spoluvlastnictví povinných, z toho důvodu proto základní částku odškodnění po zhodnocení kritéria skutkové a právní složitosti nijak nemodifikoval. Řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy, kdy odvolací soud rozhodoval opakovaně, dovolací soud jednou. Z důvodů rozhodování tří instancí soud prvního stupně základní částku rovněž nezvýšil ani nesnížil, neboť složitost věci zohlednil právě přistoupením k peněžní formě finančního odškodnění.
Ke kritériu jednání poškozeného uzavřel, že žalobce se svým chováním na délce řízení nepodílel. Při hodnocení kritéria postupu orgánů veřejné moci během řízení blíže popsaný procesní postup soudní exekutorky zohlednil v závěru o celkové nepřiměřené délce řízení a ve zvolené formě finančního odškodnění. Význam řízení pro žalobce hodnotil jako snížený, neboť byl od počátku exekučního řízení možný pouze jeden způsob provedení exekuce, a to prodejem zástavy, což bylo žalobci po celou dobu exekučního řízení známo.
Z uvedeného důvodu trpěl nižší nejistotou ohledně výsledku řízení. Další důvod pro nižší význam řízení spatřoval uvedený soud v tom, že od září 2019, kdy došlo k zahájení insolvenčního řízení na majetek žalobce a následně bylo rozhodnuto o úpadku a o jeho řešení oddlužením plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty, nebylo možné v provedení exekuce pokračovat z důvodu souběžně vedeného insolvenčního řízení, v němž dochází k poměrnému uspokojení věřitelů dlužníka a v němž bylo přistoupeno k prodeji spoluvlastnického podílu na exekučně postižené nemovitosti.
Právě zpeněžení (zcizení) exekvovaných nemovitých věcí v průběhu insolvenčního řízení bylo také důvodem pro zastavení exekuce.
Soud prvního stupně zohlednil snížený význam řízení krácením základní částky o 35 % a po zohlednění jednotlivých procentuálních modifikací dospěl k částce 76 375 Kč, kterou žalobci přiznal, ve zbývajícím rozsahu žalobu pro nedůvodnost zamítl (výrok II rozsudku soudu
5. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) na základě odvolání podaného oběma účastníky v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku I změnil částečně tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 5 875 Kč s příslušenstvím; jinak rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku a ve výroku II potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Současně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 30 798 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud v zásadě vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za správná a úplná.
6. V rovině právního posouzení odvolací soud mírně korigoval některé úvahy soudu prvního stupně. Předně přisvědčil jeho závěru o celkové délce posuzovaného řízení ve vztahu k žalobci v rozsahu 8 let a 10 měsíců, jakož i navazujícímu závěru, že při stanovení základní částky odškodnění v této věci je třeba (vzhledem k celkové délce řízení) vyjít ze základní částky 15 000 Kč měsíčně (první dva roky v částce poloviční). Ztotožnil se rovněž s hodnocením soudu prvního stupně ohledně kritéria jednání poškozeného, jakož i významu předmětu řízení pro žalobce, oproti soudu prvního stupně snížil základní částku odškodnění o dalších 10 % z důvodu vyšší procesní složitosti řízení, a to s ohledem na opakované rozhodování odvolacím soudem o četných opravných prostředcích podávaných proti rozhodnutím soudního exekutora především ze strany povinného 2/ (zde žalobce). Odvolací soud dále přistoupil k navýšení základní částky odškodnění o 10 % za postup orgánů veřejné moci během řízení z důvodu shora popsaného opakovaně chybného postupu i rozhodování soudního exekutora, včetně opakovaného rušení jeho rozhodnutí odvolacím soudem pro nepřezkoumatelnost či vrácení věci bez věcného vyřízení. Nakonec odvolací soud snížil základní částku odškodnění o 5 % za sdílenou újmu žalobce se svým bratrem J. T., který v posuzovaném řízení vystupoval v procesním postavení povinného 1/, přičemž oběma svědčilo vlastnické právo (každému podílem ? id.) k nemovitosti, ve vztahu k níž byla soudem nařízena exekuce prodejem zástavy. Dospěl proto k závěru, že žalobci náleží zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 70 500 Kč (po snížení základní částky 117 500 Kč o 40 %), nikoliv 76 375 Kč, jak uzavřel soud prvního stupně, a v linii svých úvah odpovídajícím způsobem změnil rozsudek soudu prvního stupně v jeho vyhovujícím výroku a potvrdil výrok II o zamítnutí žaloby. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu žalovaná napadla prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových v rozsahu výroku o věci samé I, pokud jím byl potvrzen (žalobě vyhovující) výrok I rozsudku soudu prvního stupně dovoláním. V dovolání bylo namítáno, že odvolací soud věc nesprávně právně
posoudil a dovolání je přípustné z důvodu, že stojí na vyřešení otázky hmotného práva (vztahu posuzovaného a insolvenčního řízení), která dosud nebyla ze strany dovolacího soudu řešena. Současně došlo podle dovolatelky ze strany obou soudů k dalšímu zásadnímu pochybení, když tyto v rámci svých rozhodnutí nezohlednily konstantní závěry Nejvyššího soudu v otázkách změny významu řízení a vymezení stavu nejistoty, z níž může vznikat nemajetková újma. Dovoláním vytýkané odchýlení se od judikatury Nejvyššího soudu nižší soudy nijak neodůvodnily, ač žalovaná na relevantní judikaturu výslovně odkazovala v rámci svého závěrečného návrhu před soudem prvního stupně.
Dovolatelka zdůrazňovala, že byl u žalobce (tehdy povinného ad 2/) zjištěn úpadek a rozhodnuto o způsobu jeho řešení, aby následně byl dne 31. 7. 2020 v rámci insolvenčního řízení prodán spoluvlastnický podíl žalobce na předmětných nemovitých věcech, jejichž prodej tvořil předmět exekučního řízení. V první polovině roku 2022 splnil žalobce splátkový kalendář v rámci povoleného oddlužení a následně proto bylo insolvenční řízení skončeno. V návaznosti na tuto skutečnost došlo ke dni 5. 5. 2022 i k pravomocnému skončení předmětného exekučního řízení.
Žalobce po celou dobu předmětné nemovité věci užíval k zajištění svých osobních a bytových potřeb. Žalovaná nebrojí proti závěru nižších soudů, že posuzované exekuční řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, nicméně na jeho straně nevznikla nemajetková újma takové intenzity, aby ji bylo nezbytné reparovat v peněžní podobě a dostatečnou satisfakcí tak nebyla omluva poskytnutá ze strany žalované již v rámci předběžného vypořádání uplatněného nároku. Ze strany dovolacího soudu nebyla explicitně řešena ani otázka, zda v případě nepřiměřené délky exekučního řízení lze u povinného shledat vznik nemajetkové újmy, jestliže jediným důsledkem nepřiměřené délky exekučního řízení pro povinného je odklad snížení jeho majetkových hodnot, a to navíc za situace, kdy exekuce je od počátku nařízena pro jediný způsob výkonu, a to prodej předmětu zástavy.
Soudy obou stupňů dospěly k závěrům, že v takovém případě vzniká u povinného nemajetková újma, kterou je nezbytné odškodnit v penězích, přičemž lze shledat snížený význam řízení, u něhož je adekvátní snížení základní částky o 35 %. Žalovaná poukazovala i na závěry Městského soudu v Praze v jiné obdobné věci, které souzněly s procesní obranou žalované ve věci přítomné, přičemž dané rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo napadeno dovoláním a Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí vydaném pod sp. zn. 30 Cdo 5631/2015 neshledal důvody pro jejich korigování.
Jelikož se však Nejvyšší soud výslovně v daném rozhodnutí nevěnoval otázce přezkumu správnosti závěrů odvolacího soudu ve znění „Nepřiměřená délka řízení, jež působí toliko odklad snížení majetkových hodnot, nemůže způsobit žádnou úzkost či obavu.“, má žalovaná za to, že výslovně daná otázka dosud ze strany dovolacího soudu nebyla řešena. Žalovaná má za to, že v případě žalobce nelze dospět k závěru, že by nemajetková újma, jež mu mohla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky exekučního řízení, byla existující, nadto v intenzitě shledané ze strany soudů nižších stupňů.
Žalobce jako povinný jednak částečně participoval na samotném vzniku nepřiměřené délky řízení, jednak po celou dobu těžil ze skutečnosti, že exekuční řízení běží a nebylo řádně skončeno naplněním jeho účelu. Žalobce nebyl od počátku exekučního řízení udržován v nejistotě, jakým způsobem bude postihnut jeho majetek, ani v jakém rozsahu k tomu dojde, ale pouze v otázce, kdy fakticky pozbude možnost užívat nemovité věci k zajištění svých bytových potřeb a dané užívat a požívat jejich plody. Nadto nejméně od října 2020 žalobce věděl, že předmětné exekuční řízení již fakticky skončilo, neboť v rámci insolvenčního řízení pozbyl vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílů na nemovité věci, jejíž prodej byl předmětem daného exekučního řízení.
Žalovaná již od počátku řízení před soudem prvního stupně poukazovala i na tuto skutečnost, která měla podle ní za následek změnu kritéria významu řízení pro poškozeného, jak vyplývá mj. z rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 30 Cdo 3331/2011. Současně žalovaná poukazovala, s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 4336/2010 a 30 Cdo 664/2013, že je třeba vyhodnotit dobu od 31. 7. 2020 do 5. 5. 2022 jako dobu, kdy sice formálně exekuční řízení běželo, avšak žalobce již věděl, že v daném řízení není jakkoliv ohrožen ve svých majetkových poměrech.
Jednalo se tak z pohledu žalované o analogickou situaci, jako když účastník o běžícím řízení neví. S uvedenou argumentací žalované se soudy nižších stupňů nevypořádaly. Ve výsledku tak došlo k poskytnutí relutárního zadostiučinění žalobci ve shodné výši jak za období od 26. 6. 2013 do 31. 7. 2020, tak i za období od 1. 8. 2020 do 5. 5. 2022, aniž by soudy zohlednily, že v druhém období došlo ke snížení významu řízení až prakticky „na nulu“. Žalovaná proto závěrem navrhovala, aby Nejvyšší soud v dovoláním dotčeném rozsahu rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobu i ohledně požadované částky 70.500 Kč s příslušenstvím zamítne.
8. K podanému dovolání nebylo žalobcem podáno vyjádření.
III. Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
10. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení, za splnění podmínky § 241 o. s. ř.
11. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládají výhrady žalované spojované s absentujícím významem posuzovaného exekučního řízení pro žalobce (jako tehdejšího povinného), kdy Nejvyšší soud na dané téma zdůraznil, že v exekučním řízení se stejně jako v řízení vykonávacím uplatňuje právo účastníků na soudní ochranu, a tedy i na přiměřenou délku řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, uveřejněný pod č. 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uvedený závěr byl pak doplněn úvahou, podle níž není podstatná výše vymáhané částky, nýbrž rozsah majetku postiženého exekucí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3643/2017, a ze dne 9. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3490/2019). V projednávané věci bylo pro žalobce (tehdy jednoho ze dvou povinných) „v sázce”, zda bude konkrétní nemovitost exekučně postižena či nikoliv, přičemž okolnost, že poškozený sám přispěl k délce řízení se zohledňuje v kritériu postupu poškozeného, nikoliv v kritériu významu posuzovaného řízení. Nešlo zde o žádný žalovanou akcentovaný „odklad snížení majetkových hodnot”, neboť (konečný) výsledek posuzovaného řízení je z hlediska posuzování jeho délky vesměs nerozhodný. Nejvyšší soud se v rozsudku ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009 vyjádřil tak, že samotný výsledek řízení, ve kterém mělo dojít k porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě, není pro posouzení, zda k porušení tohoto práva skutečně došlo (včetně úvahy o významu předmětu řízení pro poškozeného) a tedy i pro stanovení případného odškodnění, zásadně rozhodný. Žalobce (povinný) nemohl navíc předvídat výsledek exekučního řízení a reálně přitom hrozilo, že již v jeho rámci /minimálně do doby, než došlo k přerušení exekučního řízení v důsledku zahájení insolvenčního řízení/ pozbude vlastnického práva k předmětu exekuce (zástavy, resp. ideálního podílu na ní).
14. Ze skutkového stavu, z něhož odvolací soud při rozhodování vycházel (jehož správnost a úplnost jsou v zásadě vyloučeny z dovolacího přezkumu, srov. ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.), vyplývá, že vedle sebe probíhalo posuzované exekuční řízení i návazné řízení insolvenční, když v souvislosti se zjištěným úpadkem povinného 2) – nynějšího žalobce – došlo k přerušení exekučního řízení. V rámci insolvence měl být předmět exekuce (nemovitá věc tvořící zástavu určenou k prodeji) zcizena a následně zpeněžena. V projednávané věci proto záviselo rozhodnutí odvolacího soudu – mimo jiné – na vyřešení právní otázky 1/ zda byl odvolacím soudem správně zhodnocen vzájemný vztah posuzovaného exekučního a vedlejšího insolvenčního řízení, tak i navazující otázky ad 2/ v podobě přezkumu správnosti zhodnocení kritéria významu řízení pro poškozeného a zhodnocení jeho případné změny v průběhu posuzovaného řízení. V řešení obou otázek se totiž odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, pročež je podané dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné.
IV. Důvodnost dovolání
15. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které Nejvyšší soud provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), striktně vázán důvody v dovolání vymezenými, dospěl k závěru, že dovolání je nejen přípustné, ale též opodstatněné.
16. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právního předpisu, který na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní předpis, sice správně vybraný, nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
17. Dovolání je důvodné.
18. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk, stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
19. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného. K otázce ad 1/:
20. Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že v případě nároku na náhradu nemajetkové újmy spočívající v nepřiměřené délce řízení je nezbytné při posuzování přiměřenosti délky řízení nejprve určit počátek a konec doby, kterou lze ve smyslu § 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk považovat za celkovou dobu řízení. Zásadně je třeba do celkové doby řízení započítávat i dobu, po níž bylo řízení přerušeno (srov. část III. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“).
21. Pro účely posouzení, zda v řízení, které bylo přerušeno nebo ve kterém nebylo možno z jiného důvodu pokračovat, došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk, je třeba zkoumat, zda ve vedlejším řízení, pro které bylo řízení přerušeno, byla věc projednána v přiměřené lhůtě. Pokud tomu tak je, nelze učinit závěr o tom, že by z důvodu jeho nepokračování byla délka původního řízení nepřiměřená. Jestliže však délka vedlejšího řízení přiměřená není, a to z důvodů přičitatelných státu, promítá se tato skutečnost i do závěrů o nepřiměřené délce původního řízení. Při posuzování přiměřenosti celkové délky (hlavního) řízení se přihlédne též k tomu, zda bylo řízení přerušeno důvodně (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4923/2009, ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010, nebo ze dne 12. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2768/2017). Nepřihlíží se však k průběhu vedlejšího řízení před zahájením hlavního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2208/2016).
22. V případě nepřiměřené délky (hlavního) řízení se následně při stanovení výše zadostiučinění zohlední, že obě řízení (přerušené hlavní řízení i řízení vedlejší) je třeba v rozsahu jejich souběhu (celé doby jejich souběhu nikoliv pouze doby, po kterou bylo hlavní řízení přerušeno) vnímat jako řízení jediné, neboť újma utrpěná účastníkem zůstává stejná a nenásobí se počtem souběžných řízení. Zohlednění souběžného průběhu úzce souvisejících řízení vyloučí nebezpečí duplicitního odškodnění za nepřiměřenou délku každého z nich (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1021/2010, ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2208/2016, či ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1437/2019).
23. Při posouzení nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení je tedy třeba důsledně odlišovat fázi, kdy se soud zabývá existencí nesprávného úředního postupu, tedy otázkou, zda délka posuzovaného řízení byla nepřiměřená a fázi, kdy soud následně posuzuje formu a výši přiměřeného zadostiučinění, shledá-li v předchozí fázi, že celková doba posuzovaného řízení byla nepřiměřená. V rámci první fáze je třeba v souladu s výše citovanou judikaturou do celkové doby řízení započítávat i dobu, po níž bylo řízení přerušeno a zkoumat, zda ve vedlejším řízení, pro které bylo řízení přerušeno, byla věc projednána v přiměřené lhůtě.
Ve druhé fázi pak soud za účelem vyloučení duplicitního odškodnění přihlédne k /případnému/ zadostiučinění poskytnutému (přiznanému) za nepřiměřenou délku vedlejšího řízení a případně přizná přiměřené zadostiučinění jen za tu část řízení, kdy hlavní řízení neprobíhalo souběžně s vedlejším řízením (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2237/2017, a ze dne 29. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2286/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4900/2016).
Odvolací soud nepostupoval v souladu s výše citovanou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, když nezhodnotil, že obě řízení splňují předpoklad jejich tzv. souběžnosti (ač z toho vycházel již soud prvního stupně - viz odstavec 22 jeho rozsudku) a alespoň stručně se [např. na podkladě údajů z insolvenčního rejstříku] nezabýval průběhem insolvenčního řízení, jehož zahájení a průběh sice tvořilo samo o sobě překážku pokračování posuzovaného řízení exekučního, nicméně s ohledem na souběžnost obou řízení (kdy je újma povinného vnímána v obou řízeních jako jediná) bylo třeba hodnotit i toto později zahájené insolvenční řízení (což neučinil ani soud prvního stupně), jen tak bylo totiž možno vypořádat se v úplnosti s obranou žalované, která s ohledem na vlastní průběh insolvenčního řízení činila odlišné závěry jak o délce posuzovaného řízení exekučního, tak i ohledně snížení (vymizení) nejistoty žalobce coby povinného v souvislosti se zcizením zástavy (podílu na ní) v průběhu insolvenčního řízení, kdy nadále zůstala předmětem exekučního řízení toliko otázka nákladů exekuce.
Z těchto důvodů není právní posouzení věci správné. K otázce 2/:
24. Judikatura Nejvyššího soudu je rovněž ustálena v závěru, že při posuzování kritéria významu řízení pro poškozeného dle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk je třeba ve vztahu k předmětu řízení přihlédnout ke všemu, co je pro účastníka „v sázce“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, ze dne 10. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4962/2016, a ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2259/2022). Zároveň platí, že význam předmětu řízení není konstantní veličinou, nýbrž v průběhu řízení může dojít k jeho snížení nebo naopak zvýšení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 186/13). Předpoklad vzniku nemateriální újmy v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení nemusí být nutně naplňován vždy jenom proto, že určité řízení formálně trvá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 186/13, nebo ze dne 16.
8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, uveřejněný pod číslem 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Žalovaná nicméně v průběhu řízení před soudem prvního stupně i v podaném odvolání uplatnila relevantní argumentaci k tomu, že zahájením insolvenčního řízení nastala situace, kdy obě řízení (posuzované i insolvenční) měly charakter tzv. souběžných řízení a nadto vlastním zcizením a zpeněžením nemovité věci, která tvořila zástavu (konkrétní okamžik kdy se tak stalo se ze skutkových zjištění obsažených v napadeném rozsudku, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepodává), odpadla podle jejího přesvědčení jakákoliv nejistota žalobce jako poškozeného v posuzovaném exekučním řízení (kde věcí samou byl v zásadě jen prodej zástavy a nikoliv postižení jiného jeho majetku) a nejméně tato část exekučního řízení by neměla být podle představ žalované odškodňována vůbec.
S touto argumentací se soud prvního stupně vyrovnal jen částečně, když opomenul náležitě hodnotit, zda i v období po tvrzeném zpeněžení nemovité věci v rámci insolvence bylo možno (pojmově) uvažovat o existenci nemajetkové újmy na straně žalobce (poškozeného), tedy z čeho a jaká obava pramenila z dalšího pokračování exekučního řízení. Nešlo jen o to, zda a jak procentuálně vyjádřit promítnutí daného kritéria, nýbrž o to, zda byl správně (v materiálním pojetí) vymezen konec exekučního řízení, jestliže bylo žalovanou tvrzeno, že po zcizení žalobcova podílu v insolvenčním řízení bylo pro něj exekuční řízení zcela bezvýznamné, byť formálně stále ještě po určitou dobu trvalo.
Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů neplyne ani okamžik, kdy došlo v rámci insolvenčního řízení definitivně ke zcizení žalobcova podílu na zástavě, stejně tak nelze seznat, co bylo pro žalobce coby povinného, v dalším průběhu exekučního řízení v sázce, odbývalo-li se to již jen ohledně nákladů exekuce, jejichž výše nebyla zjišťována, stejně jako okolnost, zda i ve vztahu k těmto nákladům nebyl žalobce coby dlužník od jejich placení osvobozen v souvislosti s ukončením procesu jeho oddlužení (srov. § 414 zák. č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon) a zda rozhodování byť i jen o nákladech exekuce tak nemělo, z hlediska kritéria významu exekučního řízení, ryze akademickou povahu.
Uvedený dílčí nedostatek pak nenapravil ani odvolací soud, přestože se tohoto odlišného právního posouzení žalovaná v podaném odvolání výslovně domáhala. I v této části je proto jejich právní posouzení neúplné a proto i nesprávné. Za nastalé procesní situace, kdy se správností uvedené oponentní argumentace bude znovu odvolací soud zabývat bylo by nadbytečné se na základě požadavku dovolatelky vyjadřovat též k tomu, zda odůvodnění rušeného rozsudku má náležitosti dle § 157 odst. 2 o. s. ř.
25. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud žádnou takovou vadu řízení neshledal.
26. Odtud plyne, že rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním posouzení věci, čímž je současně naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a protože Nejvyšší soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu v potřebném rozsahu zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.).
27. V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první, ve spojení s § 226 o. s. ř.).
28. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací soud (eventuelně soud prvního stupně) v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 5. 2024
JUDr. David Vláčil předseda senátu