30 Cdo 2286/2020-77
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců Mgr. Michaela Nipperta a Mgr. Víta Bičáka v právní
věci žalobce Z. Z., identifikační číslo osoby XY, se sídlem XY, zastoupeného
Mgr. Olgou Růžičkovou, advokátkou se sídlem v Teplicích, Dubská 4, proti
žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2,
Vyšehradská 16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, o
53 625 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 21
C 37/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 13. 3. 2020, č. j. 12 Co 295/2019-53, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 3. 2020, č. j. 12 Co
295/2019-53, a rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 8. 8. 2019, č. j. 21
C 37/2019-35, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Teplicích k dalšímu
řízení.
53 625 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok
II). Dovoláním napadeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Dne 29. 8. 2014 podal u Okresního soudu v Teplicích zaměstnanec nynějšího
žalobce (dále jen „zaměstnanec“) proti němu žalobu, jíž se domáhal určení, že
výpověď z pracovního poměru daná mu žalobcem je neplatná. Řízení bylo vedeno
pod sp. zn. 9 C 262/2014 (dále jen „posuzované řízení“). Dne 10. 9. 2014 byl
zaměstnanec vyzván k úhradě soudního poplatku, dne 19. 9. 2014 byl žalobce (v
posuzovaném řízení jako žalovaný) vyzván, aby se k žalobě vyjádřil, vyjádření
zaslal soudu dne 6. 10. 2014 a toto vyjádření bylo následně doručeno
zaměstnanci. Dne 13. 2. 2015 bylo nařízeno jednání ve věci na den 18. 5. 2015,
při kterém byly prováděny důkazy a jednání bylo odročeno na 29. 7. 2015 z
důvodu doplnění dokazování. Při tomto jednání byli vyslechnuti svědci a jednání
bylo odročeno za účelem vypracování znaleckého posudku na 7. 10. 2015. Z důvodu
omluvy a žádosti zástupkyně žalobce bylo toto jednání nařízené na den 7. 10. 2015 odročeno na den 11. 11. 2015. Usnesením ze dne 8. 9. 2015 byl ve věci
ustanoven znalec z oboru zdravotnictví – pracovní úrazy a nemoci z povolání s
tím, aby byl znalecký posudek podán do 50 dnů od doručení spisu, který byl
zaslán znalci dne 16. 10. 2015, a to poté, kdy byla zaplacena účastníky záloha
na posudek. Znalecký posudek byl soudu podán dne 25. 2. 2016 a dne 1. 3. 2016
byl znalec soudem vyzván k doplnění znaleckého posudku, který byl doplněn dne
8. 4. 2016, a poté dne 11. 4. 2016 byli účastníci vyzváni k vyjádření ke
znaleckému posudku ve lhůtě 20 dnů. Zaměstnanec se ke znaleckému posudku
vyjádřil dne 20. 5. 2016 a toto vyjádření bylo zasláno žalobci na vědomí dne
25. 7. 2016. Dne 10. 8. 2016 bylo soudu doručeno vyjádření žalobce. Dne 22. 9. 2016 soud ve věci nařídil jednání na den 9. 11. 2016, při kterém byl proveden
důkaz i znalecký posudek, a jednání bylo za účelem výslechu znalce odročeno na
25. 1. 2017, k němuž se znalec omluvil a byl stanoven nový termín jednání na
20. 3. 2017. Při tomto jednání byl vyslechnut znalec a jednání bylo z důvodu
vyčerpání jednacího času odročeno na 5. 6. 2017, které však nebylo z důvodu
nepřítomnosti soudkyně konáno a bylo odročeno na 12. 7. 2017, při kterém byl
vyhlášen rozsudek. Dne 12. 10. 2017 bylo účastníkům zasláno písemné vyhotovení
rozsudku. Žalobce podal proti rozsudku odvolání dne 17. 10. 2017, zaměstnanec
podal odvolání dne 27. 10. 2017 s tím, že odůvodnění odvolání zašle soudu ve
lhůtě soudem stanovené. Dne 2. 11. 2017 byl zaměstnanec soudem vyzván k
odstranění vad podaného odvolání ve lhůtě 10 dnů a dne 9. 11. 2017 zaměstnanec
odvolání k výzvě soudu odůvodnil. K úhradě soudního poplatku z odvolání byl
zaměstnanec vyzván dne 22. 11. 2017, soudní poplatek byl zaplacen dne 28. 11. 2017. Dne 14. 12.
2017 byla věc předložena Krajskému soudu v Ústí nad Labem k
rozhodnutí o odvolání, o kterém bylo rozhodnuto dne 18. 4. 2018. Spis byl
odvolacím soudem vrácen soudu prvního stupně dne 3. 5. 2018. Dne 5. 6. 2018
bylo písemné vyhotovení rozsudku odvolacího soudu odesláno účastníkům. Rozhodnutí ve věci nabylo právní moci dne 6. 6. 2018. Žalobce dne 16. 7. 2018
vyzval žalovanou k zaplacení částky 56 100 Kč jako zadostiučinění za
nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v
nepřiměřené délce posuzovaného řízení. Žalovaná podáním ze dne 2. 5. 2019 nárok
žalobce jako nedůvodný odmítla. Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně,
dle nějž v posuzovaném řízení nešlo o skutkově ani právně jednoduchý spor. V
posuzovaném řízení (kromě provedení listinných důkazů a výslechů svědků) bylo
nutno řešit i odbornou otázku z oboru zdravotnictví – pracovní úrazy a nemoci z
povolání, neboť výpověď byla zaměstnanci žalobcem dána z důvodu pozbytí
zdravotní způsobilosti podle § 52 písm. e) zákoníku práce, avšak zaměstnanec
tvrdil, a bylo předmětem dokazování, že zdravotní způsobilost pozbyl v důsledku
pracovního úrazu a měla mu tak být dána výpověď podle písmene d) téhož
ustanovení zákona. Z toho důvodu byl ve věci vypracován znalecký posudek, který
byl k výzvě soudu písemně doplňován a znalec byl i v řízení před soudem
vyslýchán. Řízení pak probíhalo ve dvou stupních soudní soustavy, přičemž spis
byl s odvoláním obou účastníků předkládán k rozhodnutí odvolacímu soudu. V
řízení dle závěru soudu nedocházelo k průtahům, které by odůvodnily tvrzený
vznik nemajetkové újmy na straně žalobce, a ani celkovou dobu řízení nelze s
ohledem na shora uvedené hodnotit jako nepřiměřenou. Odvolací soud k námitkám žalobce dále uvedl, že v posuzovaném řízení nešlo o
jednoduchý spor a s ohledem na rozsah nezbytného dokazování lze (byť jde o
případ hraniční) považovat celkovou délku řízení za ještě přiměřenou. Za jistou
a také jedinou časovou prodlevu mezi jednotlivými úkony soudu v posuzovaném
řízení lze považovat dobu od odeslání vyjádření žalobce (v daném řízení jako
žalovaného) k žalobě zaměstnanci soudem dne 30. 10. 2014 a dalším jeho úkonem
ze dne 13. 2. 2015, kdy soud rozhodl o nařízení prvního jednání ve věci. Jinak
všechny úkony soud činil průběžně, plynule (v řadě případů prakticky
bezprostředně), a navíc žádný z těchto úkonů nelze hodnotit jako samoúčelný či
ryze formální (tzv. úkon pro úkon). Namítal-li žalobce, že bylo-li jednání,
které se konalo dne 29. 7. 2015 odročeno na 7. 10. 2015 za účelem vypracování
znaleckého posudku a že ještě v době, kdy žádal o odročení tohoto jednání, tj. dne 28. 8. 2015, soudem znalec ustanoven nebyl, pak je na místě uvést, že při
jednání konaném právě dne 29. 7. 2015 (jak vyplývá z protokolu o jednání) bylo
toto jednání ve skutečnosti odročeno za tím účelem, aby byl dán účastníkům
prostor pro formulování vlastních otázek znalci, a že žalobce zaslal soudu
okruh otázek na znalce až dne 20. 8. 2015.
Ani výtky žalobce, že okresní soud
prodlužoval spor tím, že jednak nedostatečně naplánoval jednací čas a jednak,
že jednání odročil z důvodu nepřítomnosti soudkyně, nepovažoval odvolací soud
za případné. Odročení jednání konaného dne 20. 3. 2017 (pro tzv. vyčerpání
jednacího času) bylo důsledkem toho, že znalec, který byl při jednání
vyslechnut, se k soudu dostavil se značným časovým zpožděním. Odročil-li pak
soud jednání v důsledku nepřítomnosti přísedící (která se omluvila ze
zdravotních důvodů a která byla přítomna dosud všem jednáním), pak byl takový
postup soudu s ohledem na víceméně již provedené (vyčerpávající) dokazování ve
věci zcela legitimní. Odvolací soud sdílel argumentaci žalované ve vztahu k
odvolací námitce o významu posuzovaného řízení pro žalobce. Závěr vyslovený ve
stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010,
uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále
jen „Stanovisko“), o významu těch kterých řízení nelze paušalizovat a bez
dalšího je vztahovat na všechny účastníky daných řízení, ale že je třeba jej
posuzovat individuálně ve vztahu ke konkrétní věci. Je-li předmětem řízení
pracovněprávní spor, není na místě význam takového řízení zvyšovat u
zaměstnavatele, který dal svému zaměstnanci výpověď z pracovního poměru a který
je svým zaměstnancem žalován o neplatnost skončení pracovního poměru. Takovým
řízením (o neplatnost výpovědi) je zcela jistě (zejména z hlediska existenčních
jistot) zasažen právě a jen zaměstnanec a nikoliv zaměstnavatel. Též doručování
písemných vyhotovení rozsudků soudů obou stupňů se dělo ve lhůtách stanovených
zákonem (občanským soudním řádem).
II. Dovolání a vyjádření k němu
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož
přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na posouzení otázky,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Jde o otázku složitosti a významu posuzovaného řízení a s tím
související otázku přiměřenosti jeho délky. Dále dovolatel spatřuje přípustnost
dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která dosud v
rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena. Jde o otázku presumpce zvýšeného
významu pracovněprávního sporu též pro zaměstnavatele.
Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Ve vztahu
k rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2921/2013, dle nějž lze vzít v potaz
hledisko počtu stupňů soudní soustavy z hlediska složitosti řízení zpravidla
tehdy, byla-li věc rozhodována na třech a více stupních soudní soustavy. Dále
odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo
2139/2010, dle nějž skutková složitost může být dána potřebou vyhotovení více
znaleckých posudků. Ke složitosti pracovněprávních sporů se Nejvyšší soud
vyjádřil v rozsudku ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4256/2009, dle nějž dané
spory nepatří typově obvykle mezi složitější řízení. V nyní posuzovaném řízení
byl zpracován pouze jediný znalecký posudek. Dovolatel rekapituluje průběh
posuzovaného řízení a odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2017, sp.
zn. IV. ÚS 1784/17, dle nějž nepřiměřená délka nemusí být vždy dána pouze
prostou nečinností, pokud procesní úkony soudu jsou v celkovém kontextu řízení
neefektivní a nekoncentrované. Znalci bylo v posuzovaném řízení uloženo
vypracovat znalecký posudek do 50 dní od doručení spisu. Kompletní znalecký
posudek však byl soudu doručen až po 6 měsících. Dovolatel odkazuje na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3759/2009, dle nějž stát
odpovídá za zpoždění způsobené vypracováním znaleckého posudku. Dovolatel
shrnuje, že v průběhu posuzovaného řízení se vyskytlo více průtahů, přičemž
tyto ve svém souhrnu způsobily nepřiměřenou délku řízení.
Ve vztahu k otázce dosud neřešené dovolatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, a na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4256/2009, z nějž cituje:
„Pracovněprávním sporům je třeba věnovat zvláštní pozornost, neboť mají pro
jeho účastníky z povahy věci zvýšený význam.“ Soudy nižších stupňů tento závěr
Nejvyššího soudu neaplikovaly, neboť zhodnotily, že takový závěr platí pouze
pro zaměstnance, nikoliv pro zaměstnavatele. Dovolatel připomíná, že v dané
věci to byl zaměstnavatel, kdo dal zaměstnanci platnou výpověď a následně byl
vystaven soudnímu řízení, v němž byl zaměstnavatel úspěšný. Kritériem pro
poskytnutí přiměřeného zadostiučinění tak není procesní ani hmotněprávní
postavení účastníka řízení a ani výsledek sporu jako takového. V případě
pracovněprávních sporů platí presumpce zvýšeného významu řízení jak pro
zaměstnance, tak pro zaměstnavatele, neboť i na zaměstnavatele dopadá zvýšená
míra nejistoty např. v podobě případného zpětného nároku zaměstnance na náhradu
mzdy v případě neplatně rozvázaného pracovního poměru, který s délkou řízení
roste. Nadto je to i zaměstnavatel, kdo je uveden do stavu nejistoty ohledně
svých závazků, počtu potřebných zaměstnanců, rozvrhu práce apod. Úvaha soudů
nižších stupňů nastoluje nerovnost účastníků řízení pracovněprávních sporů v
tom směru, že presumuje, že zaměstnavatel nemá právo na vyřízení věci v co
nejkratší době a nemá zvýšený význam pouze a jen proto, že je zaměstnavatelem
(který nadto dal v posuzovaném řízení zaměstnanci platnou výpověď). V rámci
jednoho řízení by se tak u každého účastníka jednoho a téhož řízení dovozoval
jiný význam pracovněprávního sporu, jen z prostého hmotněprávního postavení
(zaměstnavatele vs. zaměstnance). Takový závěr nastoluje nerovnost účastníků
řízení, byť dopady rozhodnutí jsou pro oba účastníky řízení pracovněprávních
sporů srovnatelné (existence či neexistence pracovního poměru, nárok na náhradu
mzdy, povinnost k úhradám povinných plateb apod.). Dovolatel je nadto
podnikající fyzickou osobou, žádným silným subjektem úrovně korporátních
společností, ale i z hlediska majetkových poměrů ve srovnatelném postavení jako
zaměstnanec v posuzovaném řízení.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve svém vyjádření ztotožnila se závěry dovoláním napadeného
rozsudku a dále uvedla, že ohledně složitosti řízení dovolatel polemizuje
toliko s otázkou skutkovou, která předmětem dovolacího přezkumu není. Ve vztahu
k závěru Stanoviska o presumovaném zvýšeném významu pracovněprávních sporů
žalovaná uvádí, že interpretace tohoto závěru musí vycházet z účelu, ke kterým
tato řízení slouží. V daném případě to byl právě zaměstnavatel, který dal
zaměstnanci jakožto slabší straně výpověď. To, že na zaměstnavatele dopadá
případně nárok na doplatek náhrady mzdy v případě neplatnosti dané výpovědi,
není podstatné, neboť jednak by to byl právě zaměstnavatel, který neplatnost
způsobil, a jednak z jeho strany by šlo o nutnost plnění (tedy jako v případě
„klasických“ žalob na plnění), nikoliv o ztrátu zaměstnání. Ostatně ani v
případě trestních řízení, u nichž se rovněž ve Stanovisku hovoří o
„účastnících“, není ani poškozený v rámci adheze považován za účastníka, jemuž
v trestním řízení presumovaný význam svědčí. Dále žalovaná odkazuje na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 660/2016, v němž Nejvyšší
soud vysvětlil, z jakých důvodů je dán zvýšený význam pracovněprávních sporů,
přičemž je zřejmé, že tyto důvody svědčí právě zaměstnanci, nikoliv
zaměstnavateli. Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně
zamítl.
III. Přípustnost dovolání
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV
a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen "o. s. ř.". Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Nejvyšší soud předně připomíná, že závěr o porušení práva na projednání věci v
přiměřené lhůtě v obecné rovině je především úkolem soudu prvního stupně a
přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže
založit pouhý nesouhlas s tímto závěrem, neboť ten se odvíjí od okolností
každého konkrétního případu, a nemůže sám o sobě představovat právní otázku
dovolacím soudem dosud neřešenou ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při
přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i
nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s
výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.,
o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“, srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010,
sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). V rozsudku ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2921/2013, Nejvyšší soud uvedl:
„Námitka dovolatele spočívající v tvrzení, že odvolací soud neoprávněně
pokrátil přiznanou výši zadostiučinění o 15 000 Kč z důvodu, že v posuzované
věci probíhalo i odvolací řízení, by mohla být shledána důvodnou, pokud by
Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že se jedná o pouhou písařskou chybu v
odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Nejvyšší soud pod bodem IV. Stanoviska
připustil možnost, že v rámci hodnocení kritéria složitosti řízení (§ 31a odst. 3 písm. b\ OdpŠk) lze zohlednit i počet stupňů soudní soustavy, ve kterých byla
věc rozhodována, pakliže počet stupňů soudní soustavy svědčí o složitosti věci. Uvedené hledisko však lze vzít v potaz zpravidla tehdy, byla-li věc rozhodována
na třech a více stupních soudní soustavy, tj. v řízení dovolacím a případně v
řízení o ústavní stížnosti, neboť s rostoucím počtem soudních instancí, které
se do řešení věci zapojují, přirozeně narůstá i délka řízení. Uvedené kritérium
nelze automaticky aplikovat již na řízení odvolací, neboť to je běžnou součástí
většiny soudních řízení. Dovolací soud však v posuzované věci dospěl k závěru,
že v odůvodnění odvolacího soudu došlo spíše k písařské chybě, neboť z
celkového vyznění druhého odstavce na str. 4 odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že
odvolací soud uvažoval o délce dovolacího řízení, a tudíž i jeho závěr o
snížení 15 000 Kč se vztahuje nejspíše k řízení dovolacímu.
Takový závěr je pak
vyzněním zcela v souladu s výše uvedenými závěry Stanoviska, přitom lze
poukázat i na to, že šlo o snížení o pouhých 7,7 % oproti základní částce
odškodnění, což je vzhledem k okolnostem případu částka zcela odpovídající.“
V uvedené věci se Nejvyšší soud zabýval otázkou počtu stupňů soudní soustavy,
před nimiž řízení probíhalo, z hlediska případného krácení výše přiměřeného
zadostiučinění, přičemž dospěl k závěru, že toto krácení nebude zpravidla
namístě, pokud řízení probíhalo pouze před dvěma stupni soudní soustavy. V nyní
posuzované věci se však soudy nižších stupňů zabývaly počtem stupňů soudní
soustavy z hlediska posouzení délky řízení. V tomto ohledu Nejvyšší soud již ve
Stanovisku uvedl, že lze „vyjít z toho, že řízení ve více instancích obecně
zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho
přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího
postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužována
zásadně o dobu za řízení před další instancí.“ Právě na tomto základě soudy
nižších stupňů při posuzování délky řízení zohlednily, že řízení probíhalo před
dvěma stupni soudní soustavy. Závěr odvolacího soudu tudíž není v rozporu s
dovolatelem namítaným rozsudkem Nejvyššího soudu, neboť v něm dosažený závěr se
uplatní až na případné posouzení přiměřeného zadostiučinění. Z hlediska posouzení skutkové složitosti řízení soudy nižších stupňů zohlednily
okolnost, že bylo potřeba posoudit zdravotní stav zaměstnance, a to
prostřednictvím znaleckého posudku. Na tomto základě dospěly k závěru, že nešlo
o věc zcela jednoduchou. Byť zpracování jednoho znaleckého posudku zásadně
nevede k významné složitosti řízení, nelze při posuzování přiměřenosti délky
řízení odhlédnout od toho, že obstarání a provedení tohoto důkazu si určitý čas
vyžádá. Z toho důvodu Nejvyšší soud i Evropský soud pro lidská práva (dále jen
„ESLP“) ve své judikatuře možnost zohlednění potřeby zpracování znaleckého
posudku z hlediska složitosti řízení připouští (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 679/2017, nebo rozsudek ESLP ve věci
Golino proti Itálii ze dne 27. 2. 1992, stížnost č. 12172/86, § 17). Soudy
nižších stupňů na tomto základě nedospěly k závěru, že by šlo o spor mimořádně
složitý, toliko uvedly, že spor nebyl jednoduchý. Daný závěr tak není v rozporu
s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku nikterak neplyne, že by odvolací
soud dospěl k závěru, že stát nenese odpovědnost za tu část délky řízení, v
jejímž rámci byl zpracováván znalecký posudek. Odvolací soud posuzoval celkovou
délku řízení včetně období, kdy byl spis předán znalci. Dovolací soud tudíž
neshledal, že by se odvolací soud odchýlil od závěru rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3759/2009.
Dovolací soud shledal dovolání přípustným pro řešení otázky v judikatuře
Nejvyššího soudu dosud neřešené, zda při posuzování délky pracovněprávního
sporu lze vycházet z presumpce zvýšeného významu předmětu řízení i tehdy, pokud
se odčinění újmy způsobené délkou tohoto řízení domáhá zaměstnavatel.
IV. Důvodnost dovolání
Dovolání je důvodné. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne
též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř.,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné vady neshledal. Dle § 13 odst. 1 OdpŠk: „Stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním
postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon
nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro
provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný
úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v
přiměřené lhůtě.“
Dle § 31a odst. 3 OdpŠk: „V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným
úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty
druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění
rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b)
složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení,
a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v
řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu
řízení pro poškozeného.“
Předně je třeba zopakovat, že zákonná úprava neobsahuje žádná kritéria
(hlediska), na jejichž základě by bylo možné posoudit, zda délka konkrétního
řízení byla přiměřená, tedy zda postup soudu nebyl nesprávný. Tato hlediska
plynou z judikatury ESLP, dle níž přiměřenost délky řízení musí být posouzena
ve světle konkrétních okolností případu a se zřetelem k následujícím kritériím:
složitosti případu, jednání žadatele a příslušného orgánu a tomu, co bylo pro
žadatele v sázce (srov. např. rozsudek ESLP ve věci Frydlender proti Francii ze
dne 27. 6. 2000, stížnost č. 30979/96, § 43). Uvedená hlediska byla v zákonné úpravě přejata do § 31a odst. 3 OdpŠk. Daná
kritéria však nejsou zákonem stanovena pro hodnocení délky řízení, ale pro
určení výše přiměřeného zadostiučinění v případě nepřiměřené délky řízení. Nejvyšší soud však ve své ustálené judikatuře dovodil, že též pro závěr, zda
byla, či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba celkovou
délku jejího projednávání poměřit kritérii § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk,
přičemž na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něj i o
případné výši zadostiučinění se projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. října 2010, sp. zn. 30 Cdo
4761/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2012, sp. zn. 30 Cdo
35/2012). Právě uvedený závěr však neznamená, že stanovená kritéria by měla být hodnocena
totožně jak v první fázi posouzení, v níž se soud zabývá otázkou, zda řízení
bylo přiměřeně dlouhé, tak v druhé fázi, v níž se soud zabývá otázkou, jaké
zadostiučinění je způsobilé odčinit újmu, kterou žalobce utrpěl.
Ustálená
judikatura Nejvyššího soudu naopak vychází z toho, že daná hlediska mohou mít
při posuzování právě uvedených otázek jiný význam. Tak například v případě
přerušení řízení Nejvyšší soud vychází ze závěru, uvedeného již ve Stanovisku,
dle nějž pro posouzení přiměřenosti délky řízení je třeba do této délky
započítat i část řízení, po níž bylo toto řízení přerušeno. Naopak pro určení
přiměřeného zadostiučinění je potřeba z důvodu vyloučení duplicitního odčinění
téhož délku souběžného řízení od délky řízení přerušeného odečíst (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1021/2010, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4900/2016). V
rámci hodnocení kritéria jednání poškozeného je při posuzování délky řízení
třeba přihlížet i k jednání jiných účastníků řízení, naopak při stanovení
zadostiučinění již lze přihlížet pouze k jednání toho účastníka, který se
odčinění újmy domáhá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5440/2014). V případě adhezního řízení je při posouzení délky tohoto
řízení třeba vycházet z délky trestního řízení, pro účely stanovení přiměřeného
zadostiučinění již však soud v případě poškozeného nevychází z domněnky
zvýšeného významu předmětu řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 987/2015, uveřejněný pod číslem 10/2018 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Výše uvedené rozdíly jsou dány právě tím, že předmětem posouzení je vždy něco
jiného, byť na základě totožných kritérií. Hodnotí-li soud újmu, která
účastníkovi průtažného řízení vznikla, a stanoví-li tomu odpovídající
zadostiučinění, je zřejmé, že soud musí zohlednit význam, jaký dané řízení mělo
právě pro tohoto účastníka, a musí zohlednit též postup právě tohoto účastníka. V první fázi posouzení je však jeho cílem zodpovězení otázky, zda vůbec v
řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce
řízení. Pozornost se zde již nesoustředí na konkrétního účastníka řízení, nýbrž
na soud, přičemž je významné zhodnocení, zda přizpůsobil svůj postup všem
relevantním okolnostem konkrétního případu tak, aby rozhodl v přiměřené lhůtě. Pokud by i tato otázka byla posuzována čistě hledisky toho kterého účastníka,
znamenalo by to, že soud by vůči každému účastníkovi řízení byl povinen
rozhodnout v jiné lhůtě. Správnost, či nesprávnost, postupu soudu by závisela
na tom, který účastník nesprávný úřední postup tvrdí. Tentýž postup v totožném
řízení by mohl být hodnocen vůči jednomu z účastníků jako správný a vůči jinému
z účastníků jako nesprávný. Takový závěr je však třeba odmítnout, neboť soud
nemůže svůj postup přizpůsobit vždy zvláště tomu kterému účastníkovi řízení a
postupovat vůči některému z nich rychleji a též rychleji rozhodnout. Právě
uvedené je zřejmé již z toho, že soud zásadně meritorně rozhoduje vůči všem
účastníkům řízení jediným rozhodnutím. Výše uvedený závěr plyne též z dikce § 13 odst. 1 OdpŠk.
Citované ustanovení ve
větě druhé vymezuje nesprávný úřední postup v podobě porušení povinnosti učinit
úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Teprve pro případ, že
zákon žádnou lhůtu nestanoví, je nesprávným úředním postupem dle věty třetí též
překročení lhůty přiměřené. V případech, na něž dopadá věta druhá, zákon vždy
stanoví pouze jedinou lhůtu [srov. např. § 177 o. s. ř., § 77 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních ve znění pozdějších předpisů, dále
jen (z. ř. s.), § 81 z. ř. s., § 84a odst. 2 z. ř. s., § 319 z. ř. s., § 346 z. ř. s., § 362 odst. 2 z. ř. s., § 462 odst. 1 z. ř. s.]. Byť je zřejmé, že v
mnoha případech je důraz na rychlost řízení, jenž je zákonodárcem umocněn
prostřednictvím zákonné lhůty, dán zájmem toliko jednoho z účastníků řízení
(např. v řízení detenčním), zákon v žádném z případů mezi účastníky
nediferencuje a nestanoví odlišné lhůty pro vydání rozhodnutí ve vztahu k
jednotlivým účastníkům. Vždy je stanovena pouze jediná zákonná lhůta, v níž je
soud povinen rozhodnout. V opačném případě dochází k nesprávnému úřednímu
postupu dle § 13 odst. 1 věty druhé OdpŠk. Dovolává-li se následně tohoto
nesprávného úředního postupu účastník řízení, jehož zájem není existencí
zákonem stanovené lhůty chráněn, nebude jeho právo na odčinění nemajetkové újmy
způsobené překročením zákonem stanovené lhůty již závislé na posouzení toho,
zda k nesprávnému úřednímu postupu vůči němu došlo, či nikoliv. Pokud soud
zákonnou lhůtu překročil, je nesprávný úřední postup již dán. Posouzení
případného práva na přiměřené zadostiučinění tak již bude závislé pouze na tom,
zda též tomuto účastníku řízení v příčinné souvislosti s překročením zákonné
lhůty újma vznikla. Jelikož věta třetí § 13 odst. 1 OdpŠk navazuje na větu druhou, není důvod, aby
pro tento případ nesprávného úředního postupu platil odlišný závěr. Soud je dle
věty třetí povinen rozhodnout v jediné lhůtě přiměřené všem relevantním
okolnostem případu. Nepřizpůsobí-li svůj postup okolnostem, které vyžadují
rychlejší postup, dopouští se nesprávného úředního postupu, byť by dané
okolnosti byly dány toliko zájmem jednoho z účastníků řízení. Na základě výše uvedeného lze přisvědčit argumentu dovolatele, dle nějž není
důvodné v případě řízení, u nichž je ustálenou judikaturou presumován zvýšený
význam předmětu řízení, při posuzování přiměřenosti délky řízení rozlišovat,
který z účastníků řízení nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené
délce řízení tvrdí. Soud měl povinnost svůj postup zvýšenému významu předmětu
řízení přizpůsobit. Pokud soudy nižších stupňů v tomto řízení nepřezkoumaly,
zda se tak v posuzovaném řízení stalo, tedy neposoudily délku řízení též s
ohledem na zvýšený význam jeho předmětu, je jejich rozhodnutí neúplné, a tudíž
nesprávné. Nutno však přisvědčit též argumentu žalované, dle níž při posuzování kritéria
významu předmětu řízení je třeba přihlížet k tomu, který z účastníků řízení se
odčinění nemajetkové újmy domáhá.
Nikoliv však při posuzování délky řízení, ale
až tehdy, pokud soud shledá, že délka řízení byla nepřiměřeně dlouhá, a tudíž
že došlo k nesprávnému úřednímu postupu, přičemž se dále zabývá otázkou
přiměřeného zadostiučinění. Při tomto posouzení již je významná újma toho
kterého účastníka, a tudíž i individuální význam předmětu řízení právě pro
tohoto účastníka. Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4256/2009,
uzavřel, že pracovněprávním sporům je třeba věnovat zvláštní pozornost, neboť
mají pro jeho účastníky z povahy věci zvýšený význam (srov. např. rozsudek ESLP
ze dne 26. 10. 2004, ve věci Jírů proti České republice, stížnost č. 65195/01,
§ 47). Předmětem soudního řízení o neplatnost ukončení pracovního poměru je
určit platnost daného právního úkonu, přičemž rozhodnutí v této otázce staví na
jisto, zda pracovní poměr nadále trvá (trval) a zda zaměstnanci vznikl nárok na
náhradu mzdy (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 133/03). Význam předmětu řízení pro poškozeného je dán zejména tím, že
přetrvávající spor může zaměstnanci způsobit problémy při hledání nového
zaměstnání a v druhé řadě také tím, že od jeho výsledku je odvislý nárok na
náhradu mzdy. Pracovněprávní spor tak svojí povahou předurčuje věc k
neodkladnému a co nejvčasnějšímu projednání (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 660/2016, nebo rozsudek ESLP ve věci
Frydlender proti Francii ze dne 27. 6. 2000, stížnost č. 30979/96, § 45). Z vyčtených důvodů, pro které je třeba pracovněprávním sporům věnovat zvýšenou
pozornost, je patrné, že jde o důvody, které jsou významné právě pro
zaměstnance. Naopak důvody, které uvádí dovolatel (nejistota zaměstnavatele
ohledně povinnosti nahradit zaměstnanci mzdu, ohledně počtu potřebných
zaměstnanců, ohledně rozvrhu práce), nejsou důvody, které by obecně byly
významnější než u jiných majetkových sporů. ESLP v případě podnikajících osob
spojuje zvýšený význam předmětu řízení s takovými řízeními, na jejichž výsledku
závisí trvání podnikání (např. pro výši částky, která je předmětem tohoto
řízení, srov. např. rozsudek ESLP ve věci Doustaly proti Francii ze dne 23. 4. 1998, stížnost č. 26256/95, § 45). Zánik podnikatelské aktivity však nelze
obecně považovat za běžný důsledek případného neúspěchu zaměstnavatele v
pracovněprávním sporu se svým zaměstnancem. Pokud by tomu tak mělo být, tíží
důkazní břemeno ohledně zvýšeného významu předmětu daného řízení
zaměstnavatele. Z výše vyložených důvodů považoval dovolací soud rozsudek odvolacího soudu za
nesprávný, a proto jej podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody,
pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu
prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. také tento
rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V dalším řízení soud znovu posoudí délku posuzovaného řízení, přičemž
zohlednění, že dané řízení svým předmětem spadá mezi ta řízení, u nichž je
předpokládán zvýšený význam předmětu řízení.
Dospěje-li k závěru, že řízení
bylo nepřiměřeně dlouhým, bude při posouzení výše přiměřeného zadostiučinění
vycházet ze zvýšeného významu předmětu řízení pro žalobce pouze tehdy, pokud
žalobce zvýšený význam prokáže. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto
rozhodnutí vyslovenými. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.