30 Cdo 3134/2025-228
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Hany Poláškové
Wincorové a soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Jana Kolby v právní věci
žalobkyně E. S., proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti,
se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve
věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení
302 952,05 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.
zn. 37 C 97/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 12. 6. 2025, č. j. 29 Co 134/2025-205, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 2. 12. 2024, č. j. 37 C 97/2022-180, uložil žalované povinnost zaplatit
žalobkyni částku 62 167 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této
částky od 21. 10. 2022 do zaplacení (výrok I); žalobu zamítl v části, ve které
se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 240 785,05 Kč s úrokem z
prodlení v zákonné výši z částky 140 285,05 Kč od 21. 10. 2022 do 24. 10. 2022
a s úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 240 785,05 Kč od 25. 10. 2022 do
zaplacení (výrok II); žalobkyni pak uložil povinnost zaplatit žalované náhradu
nákladů řízení ve výši 500 Kč (výrok III).
2. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 12. 6. 2025, č. j. 29 Co 134/2025-205, rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku II změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni
dalších 81 700 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75% ročně z této částky od 21.
10. 2022 do zaplacení, jinak rozsudek v tomto výroku potvrdil (výrok I rozsudku
odvolacího soudu) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradu
nákladů řízení před soudy všech stupňů částku 900 Kč (výrok II rozsudku
odvolacího soudu).
3. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 400 000 Kč s
příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou
délkou soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C
25/2002 (dále též „původní řízení“). Dále se domáhala zaplacení částky 100 000
Kč jako náhrady škody v podobě nákladů vynaložených na právní zastoupení (již
pravomocně zamítnuto). Soud prvního stupně již ve věci rozsudkem ze dne 26. 6.
2023, č. j. 37 C 97/2022-84, řízení částečně (v rozsahu zpětvzetí) zastavil a
žalobu ohledně nároku na náhradu škody zcela zamítl. Ve vztahu k nároku na
náhradu nemajetkové újmy soud konstatoval, že nárok žalobkyně je co do svého
základu po právu. Nicméně s ohledem na skutečnost, že sama žalovaná dobrovolně
plnila přiměřené zadostiučinění v dostatečné výši, soud zamítl požadavek
žalobkyně na zaplacení další částky a uložil žalované zaplatit pouze úroky z
prodlení v zákonné výši. K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 7.
12. 2023, č. j. 29 Co 308/2023-112, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 2. 9. 2024, č. j. 30 Cdo 1256/2024-159, zrušil
oba výše uvedené rozsudky v části týkající se zamítnutého zadostiučinění za
nepřiměřenou délku řízení a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
4. Rozsudek odvolacího soudu ze dne 12. 6. 2025 napadla žalobkyně včas
podaným dovoláním, „a to v části výroku I, jíž bylo potvrzeno krácení
přiznaného zadostiučinění o částku 244 367 Kč“. Tato částka přitom byla naopak
žalobkyni v součtu přiznána. Ze smyslu dovolání lze však dovodit, že směřuje do
části výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou byl částečně (kde nebyl
změněn) potvrzen zamítavý výrok II rozsudku soudu prvního stupně.
5. Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
6. Dovolání žalobkyně Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz
čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Zčásti
proto, že trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a zčásti
pro nepřípustnost.
7. Před vypořádáním jednotlivých dovolacích námitek budiž řečeno, že
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného
zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto
soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý
nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností
každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného
práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v
zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených
v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při
výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád) – dále jen „OdpŠk“, přičemž výslednou částkou se zabývá až
tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ
zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobkyně není. Jinými slovy, dovolací
soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném
prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro
stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny
podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování
účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy
přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % – srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
8. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka týkající
dvojího zohlednění délky řízení. Žalobkyně bez bližšího upřesnění namítá, že
soud při výpočtu základní částky zohlednil délku řízení a následně provedl
další srážky založené na týchž okolnostech, čímž došlo k opakovanému zmenšení
náhrady. Odkazuje přitom na neexistující rozhodnutí Nejvyššího soudu a rozsudek
velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 29.
3. 2006, č. 64886/01, ve věci Cocchiarella proti Itálii, který však na
projednávanou věc svým obsahem nedopadá. Z dovolání není zřejmé, jaké další
srážky a jaké okolnosti měla žalobkyně na mysli. Není vůbec zřejmé, v čem
spatřuje nesprávnost právního názoru odvolacího soudu. S ohledem na odkazovaná
rozhodnutí to nelze zjistit ani z těchto rozhodnutí. Není tedy vymezen důvod
dovolání, ani v čem žalobkyně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k
projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř.,
aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe
se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či
procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně,
případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013.
Dovolání tak v této části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení
pokračovat.
9. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka týkající
se snížení základní částky zadostiučinění o 30 % z důvodu složitosti řízení,
aniž by dle žalobkyně odvolací soud prokázal, jak procesní složitost přispěla k
celkové délce řízení. Odvolací soud ve skutečnosti zkrátil základní částku
zadostiučinění jen o 20 %. Odůvodnil to tím, že řešení procesních otázek si
vyžádalo asi pěl let, což je přibližně pětina z celkové délky řízení. Odvolací
soud se tak neodchýlil od zásad přijatých ve Stanovisku občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010,
publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011, dále
jen „Stanovisko“. A ostatně ani od zásad vyjádřených v žalobkyní odkazovaném
rozsudku velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006, č. 36813/97, ve věci Scordino
proti Itálii. Další dvě žalobkyní odkazovaná rozhodnutí v kombinaci formy
rozhodnutí, spisové značky a data vydání neexistují.
10. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka týkající
se snížení základní částky zadostiučinění o 10 % z důvodu, že řízení probíhalo
ve více instancích. Dle žalobkyně odvolací soud neposoudil, zda to skutečně
přispělo k nepřiměřené délce řízení. Opět přitom odkazuje na neexistující
rozhodnutí Nejvyššího soudu (kombinace formy, spisové značky a data vydání) a
na rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 28. 7. 1999, č. 34884/97, ve věci
Bottazzi proti Itálii, který ale na projednávanou věc svým obsahem nedopadá.
Nicméně odvolací soud takové posouzení provedl. Odvolání a dovolání byla řešena
přibližně dva roky, což odpovídá 10 % celkové doby řízení, proto odvolací soud
o 10 % zkrátil základní částku zadostiučinění. Odvolací soud se tak neodchýlil
od zásad přijatých ve Stanovisku.
11. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka týkající
se snížení základní částky zadostiučinění o 10 % z důvodu sdílení újmy s druhým
spoluvlastníkem nemovitosti, jako dalším účastníkem původního řízení. Dle
žalobkyně nemá tento důvod oporu v zákoně ani v judikatuře. Odkazuje na
neexistující rozhodnutí Ústavního soudu (kombinace formy, spisové značky a data
vydání) a rozsudek ESLP ze dne 2. 9. 2010, č. 46344/06, ve věci Rumpf proti
Německu, který však na projednávanou věc svým obsahem nedopadá. S totožnou
námitkou žalobkyně se Nejvyšší soud zabýval ve svém předchozím rozsudku v
projednávané věci (sp. zn. 30 Cdo 1256/2024) a neshledal, že by zakládala
přípustnost dovolání (body 30 a 31 citovaného rozsudku), neboť odvolací soud se
při jejím posouzení neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011, nebo ze dne 10.
11. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2951/2021).
12. Konečně přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani
námitka žalobkyně, že jí odvolací soud bez konkrétního odůvodnění přičetl
odpovědnost za část průtahů. Na posouzení této právní otázky není rozhodnutí
odvolacího soudu založeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999,
sp. zn. 2 Cdon 808/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod č. 27/2001). Naopak, odvolací soud odkázal na závěry soudu prvního stupně
(bod 18 rozsudku odvolacího soudu), který v bodu 21 svého rozsudku uvedl, že
„žalobkyně se na celkové délce původního řízení nepodílela ve smyslu obstrukcí
či nečinnosti“.
13. K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání
přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). To však v projednávané věci splněno nebylo.
14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§
243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 2. 2026
JUDr. Hana Polášková Wincorová
předsedkyně senátu