30 Cdo 1256/2024-159
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D.,
a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Pavla Horňáka v právní věci
žalobkyně E. S., proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti,
se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve
věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení
500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn.
37 C 97/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 7. 12. 2023, č. j. 29 Co 308/2023-112, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2023, č. j. 29 Co 308/2023-112,
ve výroku II v rozsahu, jímž byl potvrzen výrok IV a V rozsudku Obvodního soudu
pro Prahu 2 ze dne 26. 6. 2023, č. j. 37 C 97/2022-84, a ve výroku III, a
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 6. 2023, č. j. 37 C 97/2022-84,
ve výroku IV a V se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro
Prahu 2 k dalšímu řízení.
.
1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 400 000 Kč s
příslušenstvím představující zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou
nepřiměřenou délkou soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod
sp. zn. 21 C 25/2002 – dále jen „posuzované řízení“, v němž žalobkyně společně
s B. L. požadovali náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím a nesprávným
úředním postupem žalovaného Ministerstva spravedlnosti, Ministerstva financí,
Ministerstva vnitra a Města Ostrava. Dále se domáhala zaplacení částky 100 000
Kč s příslušenstvím jako náhrady škody v podobě nákladů vynaložených na právní
zastoupení.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
26. 6. 2023, č. j. 37 C 97/2022-84, řízení o žalobě, kterou se žalobkyně
domáhala zaplacení částky 97 047,95 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši z
částky 400 000 Kč od 29. 9. 2022 do 20. 10. 2022, s úrokem z prodlení v zákonné
výši z částky 97 047,95 Kč od 21. 10. 2022 do zaplacení a s úrokem z prodlení v
zákonné výši z částky 100 000 Kč za den 29. 9. 2022, zastavil (výrok I); žalobu
v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 100 000 Kč s úrokem z
prodlení ve výši 15 % ročně z částky 100 000 Kč od 30. 9. 2022 do zaplacení,
zamítl (výrok II) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni úroky z
prodlení ve výši 15 % ročně z částky 100 500 Kč od 21. 10. 2022 do 24. 10.
2022, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III). Dále žalobu v
rozsahu, jímž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 302 952,05 Kč s úrokem z
prodlení v zákonné výši z částky 202 452,05 Kč od 21. 10. 2022 do 24. 10. 2022
a úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 302 952,05 Kč od 25. 10. 2022 do
zaplacení, zamítl (výrok IV) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit
žalované náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku (výrok V).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. 12. 2023,
č. j. 29 Co 308/2023-112, odvolání žalobkyně proti výroku III rozsudku soudu
prvního stupně odmítl (výrok I), ve výrocích I, II, IV a V rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil (výrok II) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit
žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč do tří dnů od právní
moci tohoto rozsudku (výrok III).
4. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně byla odškodněna
za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního
soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 C 264/93 – dále jen „souběžné řízení“, částkou
186 000 Kč. Souběžné řízení trvalo od 21. 1. 1994 do 15. 10. 2015 a po tuto
dobu bylo posuzované řízení přerušeno. Žalobkyně podáním doručeným žalované dne
16. 12. 2021 uplatnila žalovaný nárok. Žalovaná žalobkyni částečně vyhověla
svým stanoviskem ze dne 20. 10. 2022 a vyplatila jí dne 24. 10. 2022 částku 100
500 Kč. Posuzované řízení trvalo od 28. 11. 2000 a bylo pravomocně skončeno 8.
4. 2022, trvalo tak přibližně 21 let a 4 měsíce. Probíhalo na třech stupních
soudní soustavy (jedenkrát rozhodoval ve věci samé soud prvního stupně a
jedenkrát rozhodoval ve věci samé odvolací soud) a ve věci rozhodoval i soud
dovolací (o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu a o návrhu na delegaci
vhodnou). Po hmotněprávní i skutkové stránce soud zhodnotil věc jako standardně
obtížnou. Vysokou náročnost věci ovšem vyhodnotil po stránce procesní, neboť ve
věci byla vydána řada procesních rozhodnutí, přičemž některá z nich byla
předmětem přezkumu odvolacího soudu. Bylo také rozhodováno o místní
příslušnosti a bylo opakovaně rozhodováno o návrhu na přerušení řízení. V
celkovém souhrnu proto soud vyhodnotil věc jako obtížnou (složitou). Dále
konstatoval, že žalobkyně se na celkové délce posuzovaného řízení nepodílela ve
smyslu obstrukcí či nečinností a v průběhu řízení neshledal ani výrazné období
nečinnosti ze strany soudu. Význam řízení pro žalobkyni pak vyhodnotil jako
standardní. Na základě výše uvedeného soud uzavřel, že posuzované řízení bylo
nepřiměřeně dlouhé, tudíž v dané věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve
smyslu ust. § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při
výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád) – dále jen „OdpŠk“, čímž došlo též k porušení práva žalobkyně na
projednání věci v přiměřené lhůtě. Splněním kumulativních podmínek vznikl
žalobkyni nárok na zaplacení přiměřeného zadostiučinění v penězích, neboť
samotné konstatování porušení práva by bylo zcela nedostatečné.
5. Soud na základě kritérií stanovených § 31a odst. 3 OdpŠk shledal
přiměřeným odškodnit nemajetkovou újmu žalobkyně částkou 90 667 Kč. S odkazem
na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1021/2010, a ze
dne 23. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 846/2021, uvedl, že probíhá-li souběžně více
soudních řízení, která svým předmětem souvisejí natolik, že rozhodnutí v jednom
z nich je určující i pro rozhodnutí ve druhém řízení, posuzuje se újma utrpěná
účastníky v důsledku nepřiměřené délky řízení daných řízení jako jediná újma.
Protože posuzované řízení bylo přerušeno od 7. 11. 2006 do 15. 10. 2015, kdy
pravomocně skončilo souběžné řízení, za jehož nepřiměřenou délku již žalobkyně
odškodněna byla, nebylo na místě za toto období žalobkyni opětovně odškodnit.
Soud tedy pro účely výpočtu náhrady nemajetkové újmy vycházel z délky
posuzovaného řízení 12 let a 4 měsíce. Při stanovení výsledné částky vycházel
ze Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13.
4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 – dále jen „Stanovisko“. Za první 2 roky řízení
přiznal celkem částku 20 000 Kč, za každý další rok řízení 20 000 Kč (tj. za 12
let řízení 220 000 Kč), a za každý další měsíc řízení 1 667 Kč (tj. 6 667 Kč za
další 4 měsíce řízení).
6. Základní částku 226 667 Kč pak soud ponížil o 20 % z důvodu, že se na
rozhodování podílely soudy třech stupňů soudní soustavy. Dále základní částku
ponížil o 30 % z důvodu zejména procesní složitosti posuzovaného řízení a o
dalších 10 % z důvodu sdílené újmy. Ve výsledku tedy došlo k modifikaci
základní částky jejím ponížením o 60 % na výslednou částku 90 667 Kč.
7. Protože žalobkyně podáními ze dne 28. 11. 2022 a ze dne 14. 6. 2023
vzala částečně žalobu zpět, soud výrokem I v tomto rozsahu řízení zastavil.
8. Výrokem II pak soud zamítl požadavek žalobkyně na zaplacení částky
100 000 Kč jako náhrady nákladů právního zastoupení, když z § 31 odst. 1 a 2
OdpŠk plyne, že taková náhrada škody zahrnuje pouze náklady právního zastoupení
vynaložené na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo nápravu
nesprávného předního postupu. V projednávané věci přitom žalobkyně ani
netvrdila existenci nezákonného rozhodnutí a existence takového rozhodnutí ani
neplyne ze spisu vedeného v posuzovaném řízení. K tomu soud dodal, že je
vyloučena náhrada škody v podobě náhrady nákladů řízení civilního řízení
sporného, protože této náhrady je možno se domáhat dle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád – dále jen „o. s. ř.“.
9. Pokud se jedná o úroky z prodlení, v souladu s § 15 odst. 2 OdpŠk
nastalo prodlení žalované dnem následujícím po uplynutí šestiměsíční lhůty k
předběžnému uplatnění nároku u příslušného úřadu. V konkrétním případě byl
nárok uplatněn dne 16. 12. 2021. Poslední den lhůty stanovené v § 15 odst. 2
OdpŠk tak byl den 16. 6. 2022. Žalovaná se tak dostala do prodlení dne 17. 6.
2022 a od tohoto dne (včetně) ji tudíž stíhala povinnost zaplatit příslušenství
pohledávky. Z uvedeného důvodu soud rozhodl výrokem III tak, že přiznal
žalobkyni úroky z prodlení v zákonné výši z žalovanou vyplacené částky ve výši
100 500 Kč, a to od 21. 10. 2022 (jak žalobkyně požadovala po částečném
zpětvzetí žaloby) do 24. 10. 2022 (kdy byla žalovaná částka žalobkyni
vyplacena). Ve zbytku pak žalobu zamítl (srov. výroky III a IV rozsudku soudu
prvního stupně).
10. Výrokem IV konečně soud žalobu ve zbývajícím rozsahu zamítl, protože
v řízení bylo prokázáno, že žalovaná žalobkyni již zaplatila částku 100 500 Kč.
11. Odvolací soud vycházel ze shodných skutkových zjištění jako soud
prvního stupně, přičemž se ztotožnil i s jeho posouzením věci po právní
stránce.
12. Odvolací soud též neshledal důvodným nárok žalobkyně na náhradu
majetkové újmy ve výši 100 000 Kč s příslušenstvím za náklady na právní služby
vynaložené v souvislosti s posuzovaným řízením. Přiznání náhrady těchto nákladů
se měla a mohla žalobkyně domáhat v posuzovaném řízení, avšak jen do výše
mimosmluvní odměny dle advokátního tarifu. Žalobkyně však v posuzovaném řízení
nebyla úspěšná, proto jí tato náhrada nemohla být přiznána.
13. Odvolací soud také zcela souhlasí se závěry soudu prvního stupně
stran vyčíslení přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou
nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení. Zde je třeba konstatovat, že
nezohlednění doby 9 let, po které bylo posuzované řízení přerušeno do skončení
souběžného řízení, je zcela namístě, neboť v opačném případě by došlo k
duplicitnímu odškodnění. Odvolací soud uvedl, že v souběžném řízení byly řešeny
vzájemné finanční vztahy mezi žalobkyní a B. L. a právními nástupci původní
vlastnice předmětných pozemků. Žalobkyně se přerušení posuzovaného řízení
domáhala opakovaně, a pokud nebylo přerušeno, do zamítavých usnesení se
odvolávala. Do usnesení, jímž pak bylo posuzované řízení přerušeno, se naopak
neodvolala a ani po celou dobu trvání přerušení nenavrhla pokračování v řízení,
ať již z jakýchkoliv důvodů. Je tedy zřejmé, že pro ni významné otázky byly
řešeny právě v řízením souběžném a řízení posuzované pro ni po tu dobu nemělo
význam (nedomáhala se pokračování), bylo by proto nelogické, aby byla za obě
řízení duplicitně odškodňována.
14. Stejně tak se odvolací soud ztotožnil se snížením základní částky o
celkových 60 %.
15. Závěrem odvolací soud uvedl, že si je vědom rozhodnutí zdejšího
soudu vydaného pod č. j. 58 Co 119/2023-87 ve věci nároku na náhradu
nemajetkové újmy za posuzované řízení, kde na straně žalobce vystupoval B. L.
(který byl společně se žalobkyní na straně žalující v posuzovaném řízení).
Jmenovaný byl žalovanou dobrovolně odškodněn také částkou 100 500 Kč a v
uvedeném řízení mu byla přiznána další částka ve výši 121 534 Kč s
příslušenstvím. Senát zdejšího soudu uvedenou věc projednávající odškodnil
žalobce i za 9 let přerušeného řízení, a také snížil základní částku pro
složitost jen o 30 %, což senát tuto věc rozhodující odmítá, neboť by se jednak
jednalo o duplicitní odškodnění, a za druhé okolnosti průběhu posuzovaného
řízení odůvodňují vyšší snížení základní částky pro složitost. Odvolací soud
tuto věc rozhodující má tedy za to, že jeho úvaha při stanovení přiměřené výše
zadostiučinění je přiléhavější okolnostem případu, proto se se závěry jiného
odvolacího senátu neztotožnil a trvá na svých závěrech.
II. Dovolání a vyjádření k němu
16. Proti výroku II a III rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně
včasné dovolání, přičemž pokud jde o výrok II rozsudku odvolacího soudu
dovolání směřuje pouze do části tohoto výroku, jímž dovolací soud potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV (kterým byl zamítnut nárok žalobkyně
na zaplacení 302 952,05 Kč s úrokem z prodlení z částky 202 452,05 Kč od 21.
10. 2022 do 24. 10. 2022 a z částky 302 952,05 Kč od 25. 10. 2022 do
zaplacení).
17. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soud ze dne 3. 7. 2011, sp. zn. 30
Cdo 1021/2010, ze dne 23. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 846/2021, ze dne 24. 11.
2010, sp. zn. 30 Cdo 4923/2009, a nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp.
zn. I. ÚS 3324/15, žalobkyně uvedla, že se soudy vůbec nezabývaly otázkou
souvislostí posuzovaného řízení a souběžného řízení, přičemž dle žalobkyně se
nejednalo o řízení související, ale o řízení o dvou samostatných nárocích a je
proto nepodstatné, že ve věci vedené na základě souběžného řízení byla
žalobkyně odškodněna. Argument soudů obou stupňů o případném duplicitním
odškodnění je tedy chybný a nezohlednění doby 9 let do délky posuzovaného
řízení v rámci určení základní částky je nesprávné.
18. Odvolací soud se dále při zkrácení základní částky o 30 % z důvodu
procesní složitosti nijak nevypořádal s tím, proč má být nárok žalobkyně z
tohoto důvodu zkrácen. Tím se odchýlil od Stanoviska, rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30
Cdo 2138/2009, a nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. III. ÚS
3369/17, a ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, když dle této
judikatury stát odpovídá za škodu podle OdpŠk i tehdy, jestliže sice k průtahům
v řízení nedošlo neodůvodněnou činností soudu, ale řízení bylo i přesto
nepřiměřeně dlouhé. Odvolací soud nepřihlédl k tomu, že soud by měl mít k
dispozici takové procesní nástroje a takové schopnosti, aby se v co nejkratším
čase vypořádal i s náročnějším případem.
19. Rozsudky soudů obou stupňů jsou dále nepřezkoumatelné, neboť v nich
není řádně odůvodněno ani krácení základní částky odškodnění z důvodu, že ve
věci bylo rozhodováno ve třech stupních soudní soustavy, k čemuž odkazuje na
nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1599/13.
20. Také důvody, pro které odvolací soud zkrátil základní částku
odškodnění o 10 % z důvodu sdílené újmy, jsou zcela v rozporu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího i Ústavního soudu (konkrétně rozsudku ze dne 14.
3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5252/2017, ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo
2531/2016, a nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. II. ÚS 554/18).
21. Závěrem žalobkyně uvedla, že závěr rozsudku odvolacího soudu uvedený
pod bodem 27 jeho odůvodnění je v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 17.
8. 2018, sp. zn. II. ÚS 387/18, čímž bylo porušeno právo žalobkyně na
spravedlivý proces. Pan L. a žalobkyně se soudili za průtahy v identickém
řízení, jejich argumentace byla shodná, a proto zde nejsou důvody, které by
vedly k tomu, aby byl srovnatelný případ rozhodnut rozdílně.
22. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího
soudu ve výroku II v rozsahu, jímž byl potvrzen výrok IV a V rozsudku soudu
prvního stupně, a ve výroku III a rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích IV
a V a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
23. Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
24. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č.
286/2021 Sb.).
25. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu
oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolací soud
se proto zabýval jeho přípustností.
26. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
27. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
28. Námitky dovolatelky týkající se snížení základní částky odškodnění z
důvodu složitosti řízení nesměřují k vymezení konkrétní a uchopitelné právní
otázky ve smyslu § 241a odst. 1, 3 o. s. ř. Jejich obsahem je totiž prakticky
výhradně citace četných rozhodnutí Nejvyššího soudu, včetně Stanoviska, a dále
judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva – dále jen
„ESLP“, s nimiž má být dovoláním napadený rozsudek podle žalobkyně v rozporu.
Nevymezení dovolacího důvodu přitom Nejvyššímu soudu brání se námitkou
dovolatelky zabývat, protože není jeho rolí za dovolatelku formulovat adresnou
a relevantní právní otázku, kterou by měl zodpovědět (k tomu srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1355/2023, či ze dne 7. 3.
2023, sp. zn. 30 Cdo 477/2023). Uvádí-li žalobkyně, že „odvolací soud…se nijak
nevypořádal s tím, proč má být nárok žalobkyně z tohoto důvodu krácen, když ani
žalovaný ve své procesní obraně takovéto krácení nenavrhoval a soud prvního
stupně v rozsudku v části týkající se krácení základní částky za procesní
složitost o 30% o původní věci v odůvodnění rozsudku mj. napsal, že jde o věc
standardně složitou“, pomíjí, že odvolací soud v odstavci 23 dovoláním
napadeného rozsudku podrobně popsal procesní okolnosti, na jejichž základě
přistoupil ke 30 % snížení základní částky pro procesní složitost. Tato výhrada
žalobkyně se tedy míjí s odůvodněním dovoláním napadeného rozhodnutí, a proto
nezakládá přípustnost dovolání. Kromě toho odvolací soud akceptoval jako
správné závěry soudu prvního stupně uvedené v jeho rozsudku v odst. 25 a 26
týkající se předmětného snížení základní částky odškodnění.
29. Dovolatelka se dále domnívá, že odvolací soud nedostatečně odůvodnil
krácení základní částky odškodnění o 20 % z důvodu, že v posuzovaném řízení
rozhodovaly soudy ve třech stupních soudní soustavy, čímž napadený rozsudek
zatížil deficitem nepřezkoumatelnosti a zasáhl tak do práva žalobkyně na
spravedlivý proces. Dovolací soud však má na rozdíl od žalobkyně za to, že
odvolací soud sice stručně, ale dostatečně popsal, co jej k tomuto krácení
vedlo, uvedl-li, že „odhlédneme-li od řešení výše popsaných procesních
rozhodnutí i ve stádiu odvolacího řízení, samotná doba, po kterou byla po věcné
stránce řešena odvolání a dovolání, dosáhla cca 2 let; lze tedy souhlasit s
ponížením základní částky za počet soudních instancí o 20 %.“. Proto se
dovolací soud neztotožňuje s náhledem žalobkyně o nepřezkoumatelnosti rozsudku
odvolacího soudu v této části, protože je z něho patrno, které základní úvahy
odvolací soud k jeho úsudku vedly (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.
7. 2023, sp. zn. 20 Cdo 1720/2023).
30. Dovolatelka taktéž pokládá za nesprávný právní názor odvolacího
soudu, podle něhož může ke sdílené újmě (a tím pádem i ke krácení základní
částky pro existenci sdílené újmy) dojít i v případě, že na postižené straně
vystupovali nikoliv příbuzní, ale pouze dva údajní spoluvlastníci nemovité
věci, k níž se vztahuje předmět sporu. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.
5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011, žalobkyně dovozuje, že krácení z důvodu
plurality účastníků by mělo přicházet v úvahu jen u velkého počtu účastníků a
pouze v odůvodněných případech. Žalobkyně však pomíjí, že právě v uvedeném
rozsudku Nejvyšší soud uzavřel, že „členství ve skupině osob, které zahájily
řízení na základě stejného skutkového nebo právního základu, má za následek, že
výhody i nevýhody společného řízení jsou účastníky sdíleny. Mezi výhody
společného řízení, které je třeba zohlednit, patří obvykle nižší náklady řízení
pro každého z účastníků, zastupuje-li je společný zmocněnec nebo společný
zástupce; společné řízení rovněž umožňuje spojit související řízení a usnadnit
řádný výkon spravedlnosti. V případě většího počtu účastníků lze výši
přiměřeného zadostiučinění přiznaného jednotlivým účastníkům přiměřeně snížit s
ohledem na to, aby celková částka přiznaná všem účastníkům byla přiměřená
závažnosti porušení práva v konkrétní věci. Výrazné snížení částky však bude na
místě jen v případech s větším počtem účastníků, jako ve shora citovaných
věcech“ (k tomu srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2021, sp. zn.
30 Cdo 2951/2021). Z právě odcitovaného plyne, že koncept sdílené újmy je dle
ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v obecné rovině (a po zvážení
okolností případu) aplikovatelný i na situace, kdy pluralita účastníků neplyne
z jejich příbuzenství a není ani omezena na případy, kdy na postižené straně
vystupuje vysoký počet osob. Odvolacímu soudu tedy nelze vytknout, že by jeho
právní závěr o možné existenci sdílené újmy na straně údajných spoluvlastníků
nemovité věci, k níž se vztahuje předmět sporu, neobstál ve světle rozhodovací
praxe dovolacího soudu.
31. Odkaz žalobkyně na nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2019, sp.
zn. II. ÚS 554/18, není případný, protože v něm Ústavní soud v obecné rovině
dovodil, že k závěru o sdílení újmy účastníky stojícími na jedné straně sporu
nemá docházet mechanicky, ale jen s přihlédnutím k okolnostem případu. Závěr
odvolacího soudu o sdílení újmy však nebyl mechanický a odvolací soud jej
odůvodnil konkrétními okolnostmi případu s tím, že „pokud žalobkyně spolu s B.
L. koupila předmětný dům, musela si být vědoma toho, že jako spoluvlastník bude
s druhým spoluvlastníkem řešit problémy týkající se vlastnictví a správy domu,
tj. včetně problémů týkajících se právní vady domu, která později vyvstala. B.
L., přestože nebyl s žalobkyní v příbuzenském poměru, měl s ní shodné zájmy ve
vztahu k řešení problému s předmětným domem, nejednalo se o náhodné
společenství, jako tomu může být u poškozených připojených k trestnímu řízení.“
Výše uvedená námitka žalobkyně se tedy míjí s odůvodněním dovoláním napadeného
rozsudku, a proto rovněž nezakládá přípustnost dovolání. Úvaha odvolacího soudu
o tom, že žalobkyně a B. L. sdíleli újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení
proto, že jimi společně vedený spor byl vyvolán problémy plynoucími z
vlastnictví a právních vad domu, jehož měli být podílovými spoluvlastníky,
takže měli v řízení společný základní zájem a nejednalo se o náhodné
společenství, koresponduje s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu,
podle níž zásadním kritériem pro identifikaci sdílené újmy u pluralitních
účastníků je existence společného zájmu v řízení (zde fakt, že skutkové a
právní otázky, zda žalobci mají jako původně evidovaní podíloví spoluvlastníci
právo na náhradu prostředků, které do nemovité věci vložili, a právo na náhradu
zisku, který jim měl ujít následkem jejich nesprávné registrace jako
vlastníků), a z tohoto plynoucí fakt, že výhody i nevýhody společného řízení
jsou účastníky sdíleny, což jim usnadňuje řádný výkon spravedlnosti (srov. s
rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011, a ze
dne 15. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2422/2019). Ani naposledy uvedená námitka
žalobkyně tedy nezakládá přípustnost dovolání, neboť tuto otázku odvolací soud
vyřešil v souladu s judikaturou dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2763/2022, ze dne 28. 4. 2020, sp. zn.
30 Cdo 1956/2019, a ze dne 4. 8. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2078/2020).
32. Poukazuje-li dovolatelka „Závěrem“, že k porušení jejího práva na
spravedlivý proces došlo proto, že B. L. v řízení, v němž uplatnil požadavek
na nemajetkovou újmu za nepřiměřeně dlouhou dobu soudního řízení v téže věci,
byl úspěšnější, než žalobkyně, pomíjí, že senát odvolacího soudu, jenž vydal
dovoláním napadený rozsudek, není rozhodnutím jiného odvolacího senátu téhož
odvolacího soudu vázán, i když se jedná o rozhodnutí v němž se za prakticky
totožné skutkové situace řeší tytéž právní otázky (srov. s ustanovením § 226
odst. 1 o. s. ř.). Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28
Cdo 1071/2015, a nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS
3324/15, na něž žalobkyně poukazuje, plyne pouze to, že nastane-li taková
situace, odvolací soud rozhodující později má k námitce účastníka odůvodnit,
proč dospěl k jiným skutkovým či právním závěrům. Této povinnosti přitom
odvolací soud dostál v rámci odst. 27 odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku.
Právo žalobkyně na spravedlivý proces tedy ani v těchto konotacích nebylo
porušeno a ani tato její námitka přípustnost dovolání nezakládá (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3307/2023).
33. Žalobkyně má konečně za to, že odvolací soud v rozporu s ustálenou
rozhodovací praxí Nejvyššího soudu došel k právním závěru, že žalobkyni
nepřísluší odškodnění za období, kdy současně s nyní posuzovaným řízením
probíhalo souběžné řízení, za jehož nepřiměřenou délku již žalobkyně byla
odškodněna. Naopak se domnívá, že posuzované a souběžné řízení byla sice vedena
žalobkyní a panem B. L., ale na straně žalované vystupoval vždy někdo jiný,
předmět řízení a jeho skutkový základ nesplývaly. Dovolatelce je třeba dát za
pravdu, že předmětnou situaci dovolací soud posoudil v rozporu s judikaturou
dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
34. Dovolání je důvodné.
35. V posuzovaném řízení (vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.
zn. 21 C 25/2002) žalovala žalobkyně společně s B. L. Ministerstvo
spravedlnosti, Ministerstvo financí, Ministerstva vnitra a Město Ostravu a
požadovali náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním
postupem žalovaných; žalobkyně se domáhala zaplacení částky 9 447 407,30 Kč s
příslušenstvím a B. L. částky 9 945 440,80 Kč s příslušenstvím. V souběžném
řízení (vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 C 264/93) pak na
straně žalobce vystupoval Ing. Jiří Symon (právní nástupce původní vlastnice
předmětných pozemků) a na straně žalované žalobkyně společně s B. L. J. S. pak
po žalovaných požadoval zaplacení částky 5 024 682 Kč s příslušenstvím zřejmě z
titulu náhrady škody.
36. Za dané situace měl odvolací soud vyjít z rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2951/2021, podle něhož účelem náhrady
nemajetkové újmy je kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku
nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován (srov. též
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010, nebo
část V. Stanoviska). Z toho vyplývá, že nemajetková újma poškozenému zásadně
vzniká v každém jednotlivém nepřiměřeně dlouze vedeném řízení zvlášť a účelem
ustanovení § 31a OdpŠk je poškozenému takto vzniklou újmu kompenzovat. Výjimku
vztahující se na tzv. souběžná řízení, jež jsou specifická tím, že spolu svým
předmětem souvisejí natolik úzce, že rozhodnutí v jednom z nich je určující i
pro rozhodnutí ve druhém či dalších řízeních, přičemž újmu utrpěnou jejich
účastníky v důsledku nepřiměřené délky daných řízení je třeba v rozsahu jejich
souběžného průběhu vnímat jako jedinou újmu (srov. též rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010, a ze dne 13. 7. 2011, sp.
zn. 30 Cdo 1021/2010), nelze bez dalšího extenzivně rozšiřovat na další řízení,
která sice probíhají (alespoň zčásti) současně, avšak svým předmětem úzce vůbec
nesouvisejí (průběh jednoho z nich není bezpodmínečně závislý na druhém řízení
a vice versa). Judikaturou vyžadovanou úzkou souvislost předmětů několika
řízení nelze spatřovat pouze ve skutečnosti, že v současně probíhajících
řízeních vystupuje stejný žalobce, popř. i žalovaný, který uplatňuje nároky,
jež jsou shodně či obdobně právně kvalifikovány (srov. též rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3521/2015, proti němuž podanou ústavní
stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. III. ÚS
2509/16).
37. Vztaženo na posuzovaný případ to znamená, že i když měla být
žalobkyně (podle ne zcela zřetelně artikulovaných zjištění odvolacího soudu;
srov. odst. 22 napadeného rozsudku) odškodněna za nemajetkovou újmu, jež jí
měla vzniknout v době od přerušení posuzovaného řízení dne 27. 9. 2006 do
pravomocného skončení souběžného řízení dne 15. 10. 2015 již v rámci
předchozího kompenzačního řízení týkajícího se nepřiměřeně dlouhého souběžného
řízení, dosavadní skutková zjištění odvolacího soudu nasvědčují tomu, že šlo o
jiné řízení, než nyní posuzované. V intencích shora zmiňované judikatury zřejmě
nejde o řízení souběžná, nýbrž o řízení o samostatných nárocích. Je proto
namístě držet se výkladového pravidla, podle něhož mají být výjimky vykládány
restriktivně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2021, sp. zn. 30
Cdo 2751/2020). Skutková podobnost těchto věcí mohla pouze zakládat důvodné
očekávání dotčených účastníků, že jejich věc bude rozhodnuta s přihlédnutím k
výsledku souběžného řízení a že případná odchylka bude přesvědčivě odůvodněna
(srov. § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
38. Uvádí-li odvolací soud, že žalobkyně mohla v souběžném řízení vůči
právním nástupcům původní majitelky předmětných nemovitostí uplatnit vzájemný
návrh o zaplacení částky zhodnocení předmětné nemovitosti ve výši částky, již
po státu požadovala jako náhradu škody v posuzovaném řízení, toto potenciální
procesní oprávnění žalobkyně mohla, ale nemusela využít; i kdyby jej však
využila, předmět obou řízení ani okruh účastníků by nesplýval a šlo by o
zásadně odlišné procedury, jež není na místě pro účely posouzení duplicity
odškodnění pokládat za jediné řízení. V posuzovaném případě nelze přisvědčit
ani argumentaci odvolacího soudu, že sama žalobkyně opakovaně navrhla přerušení
posuzovaného řízení do skončení posuzovaného řízení (nebylo jí vyhověno) a že
se posléze do usnesení o přerušení řízení neodvolala a nenavrhla pokračování v
řízení, takže se chovala tak, jako by šlo o reálně jediné řízení. Je to totiž
soud, který je odpovědný za rychlost řízení a pouze soud posuzuje, zda řízení
má či nemá být přerušeno (viz nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn.
I. ÚS 3324/15).
39. Dospěl-li tedy odvolací soud na základě jím prezentovaných
skutkových zjištění k závěru, že po dobu trvání těchto řízení (jejich částí)
vznikla žalobkyni jediná nemajetková újma, je jeho úsudek prozatím předčasný
(viz odst. 36 a 37 shora).
40. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3
o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Žádnou takovou vadu řízení však Nejvyšší soud neshledal.
41. Nejvyšší soud tedy z výše uvedených důvodů napadený rozsudek
odvolacího soudu v napadeném rozsahu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř.
zrušil. Protože důvody, pro které byl napadený rozsudek odvolacího soudu
zrušen, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle §
243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. v uvedeném rozsahu i rozsudek soudu prvního
stupně a věc mu (Obvodnímu soudu pro Prahu 2) vrátil k dalšímu řízení.
42. V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem
dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první, ve spojení s § 226 o. s. ř.).
43. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne
soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.)
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 9. 2024
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu